Tolerance v kontextu etiky

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2012/2 (Studie)

Samizdatový sborník k dvoustému výročí tolerančního patentu, 1982; Studie (Řím) č. 90, 1983, s. 437–461; Slovo o této době, Praha 1992, s. 119–146.

I. Potřebujeme etiku tolerance?

Josef II. prý zamýšlel tolerančním patentem mimo jiné prospět i katolické církvi. Ať byl jeho úmysl jakýkoli, s odstupem času je jasné, že jí prospěl tím, že dal jeden z podnětů k jejímu osvobozování od intolerance.

Chceme-li mluvit o toleranci, musíme začít od intolerance, neboť právě ona je existenční podmínkou tolerance. Katolická církev hájila Boží pravdu a řád a potírala jejich porušování, v určitých obdobích spolu se světskou mocí i drastickými prostředky. Tu dvojí povinnost cítila nejen ona. Místní Čeští bratři s Chelčickým jí činili zadost ostrou kritikou, Luther s opřením o světskou moc knížat, Kalvin tvrdým režimem a hranicemi, ruská církev s cary podobně, královské hlavy anglikánské církve množstvím šibenic, ba i v liberální Americe hořely hranice. Ale vraťme se do Čech: vedle slavných bojů s křižáky hájil Žižka pravdu Páně i pobíjením bezbranných řeholníků a sektářů.

Co s minulostí? Obhajovat neobhajitelné je odpuzující. Mlčet o stínech vlastní minulosti se nemá; pokud jde o katolíky, mnozí litovali, že Druhý vatikánský koncil nepřipojil k významnému otevření vůči jinověrcům výslovnou distanci od středověké inkvizice a intolerance (asi hlavně proto, že celá problematika nebyla ještě dostatečně teoreticky zvládnuta). Historické bolestínství, stálé připomínání úhon utrpěných od těch druhých, je podobně neplodné jako historický apologetismus.

Od tíživé minulosti, té zahanbující i té bolestné, se my křesťané musíme osvobodit, lépe řečeno, musíme ji integrovat do svého svědomí a cítění. V zájmu celé pravdy a celé spravedlnosti. Kromě toho jsme povinni společně hlásat Krista. Minulost nás uzavřela do množství malých pravd a ghett, v nichž povadla křesťanská láska a bratrství. Nevyjdeme z nich, dokud v úplnosti a společně nezhodnotíme všechno dobré a zlé v minulosti nás všech. A dokud to nezúčtujeme z jedné strany upřímným pokáním za předky, z druhé strany stejně upřímným odpuštěním, a z obou stran smířením.

Poctivé, co možná společné zjišťování historické pravdy je nezbytný základ, ale nestačí. Motivy pro náboženskou toleranci a zejména intoleranci mají nejhlubší kořeny v pojetí víry, jenže ani v teologii nelze skončit. Mnohému porozumíme teprve z pohledu psychologie mezilidských vztahů a sociálních skupin, a tady by se mělo zapracovat více; spíše už byla věnována pozornost momentům ekonomickým a nacionálním. Ani tak se ovšem nevyčerpávají všechny „přízemní“ souvislosti. Jako nepostradatelné a ústřední se čím dál tím víc jeví hledisko etické, neboť do něho se ostatní sbíhají. Problém tolerance/intolerance tkví nakonec v otázce její mravní kvality.

Proč se křesťané neshodli na stejném stanovisku, když mají stejné evangelium s jeho mravními zásadami? Z řady různých příliš lidských příčin. Hlavně asi proto, že se při převádění zásad do konkrétních situací snadno jednostranně zdůrazní různé naukové momenty – „pravá církev“, „čisté evangelium“ apod. – a odpovědnost za ně. Musíme-li zrušit vzájemné tíživé hypotéky z minulosti, neobejdeme se bez společné práce na poli křesťanské etiky.

Odkud vyjít? Intuitivní pravidla a hesla – „Víra nesnáší nic, láska všechno“ (Gustav Ebeling), „Zlo nelze tolerovat nikdy“, „Omyl nemá právo na svobodu“ apod. – mohou fungovat jako podněty, ale ne více. Teoretické pokusy lapidarizovat problém, např. vyjádřit ho polaritou „pravda – svoboda“ nebo „dogmatická intolerance – občanská tolerance“, něco sice objasňují, ale při bližší analýze nemusejí obstát.

Křesťané mají závazné základní orientace v Písmě. Ale řešení všech problémů tolerance není možné vytěžit v hotové formě z citátů Bible, neboť ona kromě nejobecnějších pevných zásad obsahuje jejich různé aplikace na konkrétní případy, dokonce zaznamenává spory a hledání, např. zdali zavazovat pokřtěné pohany k plnění mojžíšského zákona. Ta částečná neurčitost Písma je manko jen zdánlivě, spíše výraz moudrosti: Bůh ví, že do nedostatečného krunýře lidských slov a pravidel nelze sevřít celou bohatost života na tisíciletí dopředu, a tím nás vyzývá k hledání konkrétní správnosti stále novým kreativním úsilím.

Ani teologie a křesťanská etika se tedy neobejdou bez pozorného vážení měnících se pozemských realit. Leckdy teprve rozum, ten přirozený tlumočník světských, ale částečně i božských pravd, pomáhá teoretickým domyšlením najít to pravé. Rozum nejen náš, ale i druhých, jinak věřících a nevěřících. Bylo by pošetilé zamlčovat, že právě opozičníci vybojovali svobodu vědy a řadu jiných hodnot svým původem evangelijních, dokonce proti církevnímu vedení. „Nelze popírat skutečnost, že sociální pokrok posledních století se uskutečnil v duchu lásky k člověku a spravedlnosti, tj. v duchu Kristově. Jestliže zrušení mučení a krutých poprav a na Západě zastavení všech pronásledování jinověrců a heretiků, zrušení feudálního a nevolnického otroctví, všechny tyto křesťanské přeměny provedli nevěřící, tím hůře pro věřící“ (Vladimír Solovjov, † 1900). Za novodobou toleranci jsme povinni díkem osvícencům (Voltairovi!), třebaže se objevily náběhy už dříve mezi křesťany. Poctivost vůči pravdě nás zavazuje uznat skutečné zásluhy kohokoliv a být si vědomi, že Bůh má dobré právo zahanbit a probudit věřící i prostřednictvím ateistů.

Tím se dostáváme k dalšímu velkému podnětu pro etiku tolerance: vyžaduje ji od nás nejen minulost, ale i budoucnost. Budoucnost křesťanství v imperativní ekumenické perspektivě a budoucnost lidstva celého v době, kdy moderní civilizace spojuje už celý svět, a ten proto musí najít lidské formy soužití.

Budoucnost lidstva, většinou nekřesťanského a spíše se odcizujícího Bohu, proč ta by měla zajímat křesťany a teology? Musí zajímat, protože víme, že celý svět vyšel od Boha stvořením a jeho krása je Boží slávou. Protože dále víme, že všichni lidé jsme bratři a sestry, se všemi důsledky. Protože konečně bychom pocítili jako zradu na dvojí nejvyšší normě lásky k Bohu a k bližním, kdybychom nechali svět napospas entropickým trendům, které jeho citlivý organismus rozkládají (mizení smyslu života, eroze mravního řádu, uvolňování mezilidských vztahů a odpovědnosti, nadměrný konzum a současně hladomory, vykořisťování přírody, bujení násilí). A to nám ještě chybí zkušenost nejen s jadernou válkou, ale i s reálnou hrozbou vycházející z laboratoří genetiků a od vědců pracujících s vysokou technikou, ale bez svědomí.

Dnešní kolo dějinného zápasu Džungle versus Kultura je výzvou pro všechny lidi se svědomím. Srovnejme: mnoho tisíc badatelů po celém světě intenzivně pracuje za ročních šedesát miliard dolarů pro válku – kolik naproti tomu schopných hlav a s jakým úsilím pracuje na Tématu dneška: Jak zachránit lidství člověka?

My křesťané do toho musíme přinést vklad naprosto nejvzácnější: evangelium, ale žité. Jeho konkretizace speciálně tolerancí nabývá mimořádného významu v základní alternativě budoucnosti lidstva: Buď globální katastrofa, nebo globální sjednocení. Bez tohoto vykročení se dál nedostaneme. K tomu se musí zdůraznit, že zápas o toleranci je třeba ještě vybojovat mimo oblast evropské civilizace. Do současného světového dění vstupují stále citelněji mimoevropské kontinenty, a to nejen jako mocenské bloky, ale i jako velké kulturní oblasti se svými tradicemi, které znovu ožívají. Je však skutečnost, že zásady svobody osobnosti a myšlení – v evropském civilizačním okruhu, přiznejme si, sotva dozrálé – narážejí ve Třetím světě na nepochopení. V Asii považují západní demokracii za rušitele vžitého prastarého řádu, založeného na hierarchických strukturách. Africké společenské představy jsou vázány na tribalismus, těsné kmenové souručenství. Poměrně mladé jihoamerické státy ovládá „caudillismo“, systém pevné ruky, zabydlený v době po vyhnání koloniálních mocností. V islámském světě se znovu probudil směr militantní intolerance. Musíme připomenout Evropu 20. století s jejími totalitami krvavě intolerantními. Nejnověji se v euroamerické oblasti vzdouvá nová vlna konzervatismu a s ní dochází k nové polarizaci v politice, v myšlení a také v církvích.

Evangelium přináší pro etiku tolerance nejhlubší myšlenková východiska, jako je všelidské bratrství, úcta k člověku, zdůraznění pravdy, vědomí neabsolutnosti člověka, vrcholný imperativ lásky. Avšak i mimokřesťanské myšlenkové tradice vytěžily z vlastní půdy řadu silných motivů pro toleranci, zejména v hinduismu a buddhismu. Podobně různé novodobé humanismy.

Problém tedy je, na jaké základně se shodnout. Zřejmě už nevystačíme s osvícenskými formulemi, vymyšlenými na řešení sporů v Evropě před dvěma sty lety. Dnes je třeba ve společném dialogu hledat univerzálnější a hlouběji založené východisko. A to je bezprostřední podnět pro následující stránky.

II. Problémy a metoda

Po staletí trvající uvažování o toleranci se pohybovalo převážně na rovině teologické, filosofické a právní. Přesto v něm souzněly – jak jinak – základní etické problémy a bylo k nim mnohé řečeno. Dosud však chybí celkové etické zpracování moderní monografickou formou (aspoň pokud je mi známo). Je-li však význam tolerance takový, jak se nám jeví po předchozí úvaze, pak natrvalo nestačí řešit praktické problémy posunem historicky vzniklých zásad o příslušné centimetry. Je třeba si ujasnit celý vztahový prostor skutečností relevantních pro toleranční problematiku.

Problémy. Připomeňme si nejdříve tři zcela konkrétní příklady ze současnosti, které aspoň naznačí složitost celé věci. Ve Švédsku bylo před odhlasováním náboženské tolerance (1952) prudce namítáno proti povolení klášterů, že odporují čistému učení evangelia. Když se na Druhém vatikánském koncilu (1962 až 1965) jednalo o Deklaraci o náboženské svobodě, hrozila všechno zmařit námitka: Právo je na straně pravdy, omyl nemá žádné právo. Při oslavě 200 let tolerančního patentu v Rakousku nadhodil protestantský teolog Ebeling otázku z opačného pohledu: „Těžko si můžeme stěžovat na nedostatek tolerance, ale je to pravá tolerance a ne namnoze směs rozpaků a šlendriánu?“

Univerzální etickou otázku můžeme vyjádřit asi takto: Zda, proč a kdy je tolerance a intolerance jednak mravně dobrá nebo špatná, jednak dovolená, přikázaná, zakázaná. Stručně: Axiologie a deontologie tolerance.

Mnohé dílčí otázky nelze řešit bez pomoci teologie, práva, psychologie, sociologie, politologie atd., hlavní slovo však patří etice (a v praxi svědomí). Právě toleranční téma však vyžaduje, aby se dospělo ke konsenzu co nejširšímu.

Metoda. Ke společnému etickému stanovisku se zřejmě nedojde tím, že si různé názorové skupiny navzájem sdělí svá pojetí a setrvají při nich. Už to je ovšem první pozitivní krok od intolerance, počátek dialogu.

Více slibuje a v praktickém životě je rozšířena liberálně pragmatická koncepce: Nezáleží na víře, ale na životě. Obsahuje nesporně správný důraz na dobré soužití mezi lidmi, ale má tu vadu, že indiferentismus umrtvuje vůli k pravdě, což nejen degraduje rozum člověka, ale má i neblahý důsledek – nakonec už není oč se opřít. Z takového podhoubí rostou cynikové, švejkové, kondelíci – a proč ne, když o nic ve skutečnosti nejde? Jako klad je nutno tomuto postoji připsat určitý nácvik tolerantního chování.

Další možnost, a tu je třeba zvolit, je tato: dopracovat se ke shodným základním pravidlům tolerance, nezávisle na tom, jak si je různé skupiny odůvodní po svém. Už jsme se zmínili o přínosu biblické teologie; jen ještě připomeneme nutnost správně pochopit intoleranci Starého zákona. Velký rozdíl je mezi vyhraněností křesťanství a islámu a téměř indiferentním postojem většiny Asie. Etické normy přijatelné pro všechny včetně nevěřících bude zřejmě nutné hledat ve filosofické etice a v nejušlechtilejší vrstvě obecného vědomí. A začít od elementárních sokratovských otázek kladených komukoli.

Domnívám se, že existuje naprosto základní a všeobecný postup poznávací činnosti, přítomný nejen v každém filosofickém a vědeckém bádání, ale také v každém běžném aspoň trochu uspořádaném myšlení. Když tento postup vymaníme z tříště jeho projevů, dostaneme (v nejstručnějším podání) následující schéma poznávacího procesu.

Mezi otázkou na začátku a odpovědí na konci postupuje jeho oblouk čtyřmi hlavními úseky:

konstatace – zjištění skutečnosti v jejích projevech;

explikace – vysvětlení, pochopení zjištěné skutečnosti;

axióze – zhodnocení zjištěné a pochopené skutečnosti;

aplikace – zařazení zhodnocené skutečnosti do dění.

Oblouk vychází z reality a zase se do ní vrací. V praxi ovšem neprobíhá vždycky v úplnosti, ale mysl k té úplnosti tíhne.

Etika má nejvlastnější místo v úseku aplikace: deontologie zkoumá a vyslovuje normy lidského chování. Normy však stojí ve službě hodnotám (běda, když je to naopak), proto etika není myslitelná bez morální axiologie; katolická etika jí věnuje v poslední době zvýšenou pozornost, čímž překonává přílišný deontologický důraz staré kazuistiky. Aby však bylo hodnocení správně podloženo, je třeba nejdříve konstatovat jevový povrch skutečnosti a její povahu zjistit explikací.

Při etickém zkoumání tolerance může tedy metodický postup po vymezení otázky vypadat takto:

1. fáze konstatačně-explikační. Patří k ní současný a historický výskyt, jeho formy, příčiny, souvislosti v realitě; dílčí hlediska zkoumaná speciálními vědami; zásadní přínos poskytne filosofie analýzou pojmových struktur a jejich vevázanosti do větších systémů a silových polí;

2. fáze axiologická: hodnocení kladné – záporné – neutrální, a to na rovině a) mimoetické z různých hledisek, která mají nějaký vztah k dané otázce, b) etické, podle morálních kritérií, z hlediska mravního řádu;

3. fáze deontologická: a) kritické prozkoumání mimoetických norem, které mají význam pro stanovení etických norem; b) umístění problému do příslušného pole v mravním řádu, zjištění všech norem, v jejichž dosahu se octl, vyslovení konkrétnějších norem.

V tomto schématu naznačený metodický postup není samozřejmě jediný možný. Zdá se mi však, že maximálně splňuje požadavky na širokou přijatelnost, na rozdíl od vyhraněných náročnějších metod závislých na určitém filosofickém východisku. V každém případě je nesporně potřebné, vedle podnětné esejistiky a pro ni, zkoumat metodicky celou problematiku ve všech jejích dimenzích.

V následujícím chci s použitím naskicované metody provést aspoň ukázkově některé sondy; úplnější zpracování by daleko přesáhlo daný rámec.

III. K věci samé

Po rozboru pojmových prvků (A) uděláme několik prvních kroků v etice tolerance (B).

A. Strukturní analýza tolerance

Chceme popsat a pochopit toleranci a intoleranci nejprve zařazením do její obecnější kategorie: snášení. Nato postupně prozkoumáme její složky, vnitřní strukturu.

1. Tolerance

To, co dnes vyjadřuje pojmová dvojice tolerance/intolerance, vzniklo na poli vztahů mezi společenskými útvary s odlišnou církevní, náboženskou nebo vůbec světonázorovou ražbou. V podstatě týž problém plodí odlišnost rasová, národní, třídní apod.

Slovo tolerance dostalo v novověku poměrně vyhraněný obsah. Stalo se bojovým heslem, které vyjadřovalo požadavek sociálních skupin, jimž bylo upíráno právo na normální existenci. U nás např. to byli nekatolíci, v Anglii přibližně v téže době katolíci. Politicky všemocným protihráčem byl v obou i v dalších případech konfesní stát. Ten žádal od všech poddaných podřízení své náboženské normě (víra, kult, životní styl) a netoleroval jinou. Intolerance znamenala, že více nebo méně tvrdě vylučoval veřejné praktikování a šíření, ba i vyznávání, hájení a osobní pěstování zakázané víry. Toleranční výnosy, když k nim posléze došlo, nezrušily výsadní postavení státního náboženství, ale vedle něho začaly trpět jiná vyznání, jimž poskytly zákonem zajištěný, ale omezený prostor. Teprve další vývoj vedl k zrovnoprávnění vyznání a k nahrazení konfesního státu nábožensky neutrálním: žádný náboženský útvar není ani privilegován, ani utlačován, každému světovému názoru se poskytuje možnost veřejného projevu a uplatnění, pokud vážně neohrožuje základní hodnoty.

Historická tolerance je útvar dost složitý, svázaný s mnoha aspekty a situacemi. Pro etické pojednání potřebujeme především uchopit jádro věci. Jako nejvýraznější se hlásí dva momenty:

1. vztah k tomu, co je pokládáno za zlo ideové povahy,

2. silové pole společenských skupin.

Svou podstatou je tolerance zvláštní druh snášení, specifikovaný uvedenými dvěma charakteristikami.

2. Snášení

Už při nehlubokém rozboru prozradí toto slovo, a to nejen v češtině, vztah k něčemu, co je těžké, obtížné, náročné, nepříjemné. Slovo a pojem vyplynuly nepochybně z reality nesení, tj. přemisťování břemene, vzpírání, zvládání jeho tíhy. Při přechodu na duševní rovinu si slovo vzalo s sebou nejběžnější, stinnou stránku věci: břemeno signalizuje dřinu a nutnost, tedy to, čemu se člověk pudově vyhýbá. V pojmu snášení je tedy skryt symbol něčeho odpudivého, něčeho zlého vůbec a jakkoli, něčeho proti našemu pocitu nebo užitku nebo zásadám nebo svobodnému chtění. (Při této strukturní analýze ještě nejde o zlo v morálním smyslu.)

Chceme-li tedy poznat strukturu snášení, musíme vzít na vědomí, že je to v podstatě určitý vztah ke zlu, a pojednat o struktuře a o složkách vztahu vůbec, se zřetelem k snášení.

3. Subjekt

Je míněn ten, kdo snáší. V našem případě subjekt lidský, jedinec nebo společenská skupina.

Jedinec je predisponován k nesnášení a snášení svým psychosomatickým bytím. Má v sobě vestavěn program zajišťující udržování, obranu a rozvoj vlastní existence (zaměření na sebe – endotropní). Kromě toho se orientuje zájmem navenek k věcem, lidem, ideám a cílům (zaměření mimo sebe – exotropní). Proti všemu, co jakkoli omezuje nebo ohrožuje jeho samého nebo jeho jiné zájmy, se aktivizuje odporem a tendencí potlačit to, tedy vztahem nesnášení. K snášení potřebuje zvláštní motivaci navíc. – V případě tolerance (snášení v užším smyslu) vystupuje jednotlivý člověk nejčastěji v roli příslušníka nějaké společenské skupiny, volné nebo organizované.

Skupina má strukturu analogickou s jedincem, je to také organismus vybavený rozumem a svobodou, kvalitami specificky lidskými. I ona je orientována endotropně, na sebezáchovu (podstatná struktura, ideové zaměření, cíle) a exotropně (ven směřující zájmy, cíle, aktivita). Ze složení skupiny vyplývá, že nesnášení a snášení tu probíhají složitěji, změny postojů nastávají pomaleji atd.

4. Postoj a chování

Vztah toho druhu, do něhož patří snášení a nesnášení, je charakteristický rozlišením, prozkoumaným v psychologii. Člověk může mít vztah jednak vnitřní – postoj, jednak vnější – chování. Postojem je míněna rozumová, citová a volní orientace vůči něčemu (objektu), která zůstává v mysli. Chování je reálná reakce, která je s to nějak zasáhnout objekt mimo mysl. Obojí může být aktivní vztah kladný nebo záporný; chybí-li první nebo druhý, je to pasivní vztah nulový, neutrální. Běžnějšími výrazy nazveme postoje přízeň – odpor – lhostejnost; chování pak je podporování – potlačování – nereagování. Znázorníme si to všechno dvěma schématy.

POSTOJ	kladný	neutrální	záporný
aktivní	A přízeň		B odpor
pasivní		C lhostejnost

Přízeň i odpor se ovšem projevují v celé škále intenzity (láska... sympatie; nenávist... antipatie ...).

Jak do toho všeho umístit nesnášení a snášení? Postoj nesnášení je záporný postoj (odpor). Ale snášení není jeho prostý opak, tím je postoj kladný (přízeň) nebo aspoň neutrální (lhostejnost). Při snášení zůstává záporný postoj aspoň jako vědomí špatnosti, nepatřičnosti objektu, ale přistoupí k němu postoj lhostejný nebo i kladný. Takže snášení je postoj smíšený, poněkud konkretizovaně: v citu ne plně odmítavý („jinak to nesnáším, ale“), v rozumovém posouzení diferencovanější („není to úplně k zahození“), ve volním zaměření s určitou perspektivou („něco z toho přece jen může být“).

CHOVÁNÍ	kladné	neutrální	záporné
aktivní	A’ podporování		B’ potlačování
pasivní		C’ nereagování

Také podporování a potlačování se vyskytuje v celé škále od maxima do minima.

Nesnášení jakožto chování je vyjádřeno v obrazci potlačováním. Snášení je ne-potlačování, zpravidla částečné. Zápornému chování je zabráněno uplatnit se naplno, je mírněno částečným neutrálním chováním, tedy nereagováním, popř. i částečně kladným, podporováním. Na rozdíl od postoje může dojít k vymizení záporného chování vůbec, aspoň na čas, při trvání postoje odporu (jinak už by se nedalo mluvit o snášení). Jak je to možné?

Nápadná symetrie obou obrazců svádí k závěru, že si postoje a chování musejí odpovídat, takže je-li dáno A, následuje A’ atd. Nechme stranou otázku korespondence vnitřního a vnějšího v oblasti instinktů. V racionální vrstvě lidské psychiky je vazba postoje a chování značně svobodnější, jak vysvítá ze zkušenosti: také ke smrtelnému nepříteli je možné chovat se dokonce kladně (biblický pokyn: „Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho“ – Řím 12,20).

Umožňují to jiné motivy, když do zorného pole vystoupí další aspekty záporného objektu, které může člověk hodit na váhu při svém rozhodování. Mohou nastat různé kombinace, např. potlačování se může vyjádřit lhostejností, součástí strategie zaměřené na zničení může být i podporování, nebo naopak prostředkem podporování může být v určitém kontextu nereagování nebo určitá dávka potlačování.

5. Objekt

Tímto slovem vyjadřujeme všechno, na co míří vztah subjektu. Pro etiku tolerance, jejímž objektem je „zlo“, má zvláštní význam rozlišit dva aspekty: něco (špatného) a špatnost (něčeho). Obecněji tedy objekt-něco a objekt-kvalita.

Objekt-něco je cokoli ideového, abstraktního, nebo reálného, věcného, nebo osobního. Když někdo zaujme k člověku vztah, ten člověk je objektem vztahu. Jako objekt snášení/nesnášení zůstává ovšem člověk lidským subjektem, tj. osobou, se všemi etickými důsledky. Vztah nesnášení/snášení je jednosměrný, jde od jednoho subjektu (S¹) k druhému (S²). Může, ale nemusí se stát obousměrným, když se druhý subjekt vztáhne k prvnímu (S¹ – S², S² – S¹), přičemž to nemusí být vztah téhož druhu, např. tolerance (t) může být odpovědí na intoleranci (t^-):

S¹ t^- S², S² t S¹ .

Objekt-kvalita je podstatně závažnější. Teprve on motivuje určitý vztah. „Kvalitou“ zde rozumíme cokoli na objektu-něco, co je s to vyvolat a odůvodnit kladný nebo záporný vztah, popř. žádný. Může to být pouhá existence něčeho (v určitém kontextu), něco na věci, její další souvislosti, u člověka názory, způsob života, postoje, záměry, aktivity, společenské vztahy atd. Místo mnoha příkladů jeden rozvinutější: X odmítá názor (objekt-něco), protože ho považuje za falešný (objekt-kvalita), kritizuje knihu (objekt-něco) propagující ten názor (objekt-kvalita), nesnáší člověka, který knihu doporučuje; ochladne k přátelům toho člověka atd.

Uvedený příklad upozorňuje na sklon až příliš rozšířený, vztáhnout postoj, popř. i chování, nejen na vlastní kvalitu (zlo), ale i na to, na čem ta kvalita lpí. Je sice pravda, že tu jsou věcné souvislosti, a tedy jisté oprávnění, ale kolik nespravedlivých degradací a exkomunikací ten sklon stále působí i v běžném životě.

Tím jsme dospěli k oblasti hodnot. Je třeba se po ní rozhlédnout, když klíčovou skutečností pro nesnášení je zlo.

6. Hodnoty

Nesnášet znamená mít záporný vztah. Záporně se vztahujeme k objektu, který se jeví jako zlý, špatný, odpudivý, nežádoucí. Kladný vztah máme k objektu, který přitahuje, jeví se žádoucí, dobrý. Vedle toho je množství dalších skutečností neutrálních, ani dobrých, ani špatných. V symbolickém zápisu:

S – O⁺; S – O^-; S – O⁰

Slovo hodnota nám tu slouží jako souhrnný pojem pro kvalitu dobrou, špatnou, neutrální, a to v jakémkoli hodnocení (utilitárním, estetickém atd., až i etickém). – Ještě jedno připomenutí snad není zbytečné: i slovo hodnota znamená buď něco hodnotného, nebo hodnotnost něčeho.

Odtud je třeba vyjít při odůvodnění možnosti zaujmout ke zlu (něčemu zlému) vztah ne zcela záporný, neboli snášet je. Základ řešení tvoří konstatace realit hodnotově smíšených. Drtivá většina realit patří do této kategorie. Z toho plyne, že člověk není nucen ke vztahu jednoznačnému, může a musí svůj základní vztah volit, popř. diferencovat jej. Je schopen např. zůstat k něčemu lhostejný tím, že eliminuje všechny klady a zápory. Nakolik je ta která volba objektivně správná a odpovědná, musí se posoudit pomocí axiologického kritéria příslušného řádu hodnot, mimoetického nebo etického.

Kontakt s hodnotami je u různých subjektů různě hluboký a trvalý. Tím je ovlivněna intenzita a trvalost nesnášení a snášení. Souvisí to s tím, jak člověk kladné hodnoty vezme za vlastní, do jaké míry se s nimi ztotožní, a nebo naopak, jakou proti záporným hodnotám v sobě vybuduje hráz negace. Přisvojené a odmítané hodnoty exotropní hrají velkou roli v toleranci/intoleranci, ať to jsou ideje, cíle a programy, nebo osobnosti a skupiny.

Hodnoty jsou relativní i v tom smyslu, že určité dobro a zlo je možné hodnotit ve srovnání s jinou hodnotou. Zmenšené dobro je proti původnímu relativním zlem, naopak zmenšené zlo je relativním dobrem. Tolerance poskytnutá Josefem II. znamenala pro nekatolíky relativní dobro vzhledem k dosavadní naprosté intoleranci, ale měřena normou plné svobody byla relativním zlem, upíráním části práv, pouhým ponižujícím trpěním.

7. Znovu tolerance

Světonázorová tolerance/intolerance bývá definována v podstatě takto: Tolerance je snášení a intolerance nesnášení názorů a lidí, kteří je zastávají a podle nich žijí. Jsou zde vyznačeny dvě osy pojmové struktury: vztah k názorům a vztah k lidem.

V uvedené „formální“ definici však chybí moment hodnocení objektu. Proto se do ní vejde i „tolerance“, která nemá co snášet, neboť ji žádné zlo netlačí. Takového člověka buď pravda (dobro poznání) nezajímá, nebo nepravdu přeznačí na bezvýznamnou, nulovou hodnotu. Přibližně v tomto smyslu vyznívá pojetí tolerance novověkého indiferentismu. To však vzbudilo odpor, protože právě mravní problémy a hodnoty rozpalovaly bojovníky za toleranci a svobodu myšlení a svědomí. Tolerance má smysl jen ve službě hodnotám, dobru, jinak působí spíše rozkladně (G. Ebeling vidí varovný signál v „syndromu anarchie“). Neplatí černobílé dělení na toleranci samozřejmě dobrou a intoleranci vždycky zlou.

Rozhodující kritéria jsou mravní hodnoty.

Proto různí odpovědní autoři rozlišují, aby se dostali hlouběji. Tomáš G. Masaryk zdůrazňuje „pozitivní toleranci“ z úcty k přesvědčení, jejímž opakem je „tolerance z náboženského indiferentismu“; požaduje tedy nelhostejnost k nejvyšším hodnotám. Karl Jaspers odmítá „pohodlnou toleranci“, která „nechává jiné na pokoji, ale nikoho k sobě nepřipustí“, kdežto opravdová tolerance „naslouchá a dává“. Gabriel Marcel rozeznává dvojí intoleranci, jednak správnou a povinnou „non-tolerance“ vůči skutečnému zlu, jednak neoprávněnou „contra-tolerance“. G. Mensching vyhraňuje velmi konkrétně svou dvojici tolerance formální (nedotýkat se cizího přesvědčení) a obsahové (uznání jiného náboženství jako pravé a oprávněné možnosti setkat se se Svatým). Jako ohlas Augustinova „Nenávidět omyl, milovat toho, kdo se mýlí“ vytvořila katolická teologie dvojici „intolerantia dogmatica“, tj. nelze být snášenlivým k porušování věroučných pravd, a „tolerantia civilis (practica)“, tj. není námitek proti klidnému občanskému soužití s kýmkoli. Není to šťastné rozlišení, slova dogmatismus a intolerance, negativně zatížená, silně ztěžují moderním uším pochopení; ostatně současná teologie už myslí v jiných kategoriích.

Směr, který různá rozlišení ukazují, je orientace na hodnoty. Rozhodující jsou dvě, kolem nichž se točí celá problematika: pravda a člověk.

8. Osy tolerance

První osový vztah – k hodnotě pravda – se pohybuje v řadě odstínů mezi extrémy „neotřesitelná jistota o mé pravdě“ a „naprostá nejistota, co je pravda“. Většina pozic se pohybuje ve středním pásmu mezi krajním fundamentalismem a hyperkriticismem. K překonání mravně a sociálně vadných rozporů může vést buď obecně přesvědčivé zjištění pravdy, nebo výrok autority všemi přijatý jako spolehlivý, nebo dohoda, že se něco bude pokládat za pravdu, nebo společné snažení o poznání pravdy. Hodnocení těchto přístupů by jistě dopadlo různě, ale není teď naším úkolem. K etice pravdy se dostaneme později.

Druhý osový vztah – k hodnotě člověk – má mnoho variant. Póly vztahu S – O mohou být jedinci a skupiny, z čehož vycházejí čtyři varianty: jedinec – jedinec, jedinec – skupina, skupina – jedinec, skupina – skupina. Pokusme se o tabulku možných variant, konkretizovaných s použitím známých slov, se záměrnou gradací. (Znak d = dobro.)

1. Konflikt – boj se záměrem vyřadit protivníka

S¹ «–» S²

2. Konfrontace – střetání, vzájemné překážení si v dosahování vlastního dobra

S¹		d²

S²		d¹

3. Konkurence – soutěžení, protichůdné úsilí získat z téhož dobra více

S¹ – d – S²

4. Koexistence – soužití, každý nerušeně usiluje dosáhnout svého dobra

S¹ – d¹
S² – d²

5. Kooperace – spolupráce na témže díle, koordinovaná součinnost k témuž cíli

S¹
	= d
S²

6. Konfederace – souručenství, při svébytnosti společný cíl a další prvky

S¹
	- d
S²

7. Komunio – společenství, většina prvků shodných, menšina odlišných

S^1,2

Další stupeň je už jednota, jeden organismus s diferenciací vnitřní

S^(1,2)

Tyto vzorce lze naplnit mnoha určitými podobami tolerance a intolerance mezi jednotlivými věřícími, jejich církvemi, církví a státem, mezi jinými ideologickými a mocenskými skupinami.

B. Etické hodnoty a normy tolerance

Také v etické rovině zůstaneme věrni elementárnímu, co nejšíře přístupnému a přijatelnému myšlení. Nechceme se opírat o žádnou z etických škol, které přistupují k problémům ze svých filosoficky vyhraněných pozic.

Etiku, na rozdíl od axiodeontologických soustav jiného druhu (právo, estetika, technika, medicína, ekonomika aj.), chápeme jako univerzální řád jednání člověka jako člověka, rozumné a svobodné bytosti, osoby.

V axiotice (zjišťování hodnoty) vycházíme od nejzákladnějšího dvojčlenného axiomu, který je promítnutím logické zásady totožnosti do axiologie:

(A) Dobro je dobro. (B) Zlo je zlo.

Bez této zásady neexistuje mravní a ostatně jakékoli hodnocení, protože pak by platilo, že cokoli je cokoli. Úzce s ním souvisí druhý axiom, který je aplikací logické zásady sporu:

Zde je mj. nejhlubší východisko kritiky jak nerozlišujícího fanatismu, tak lhostejného indiferentismu.

Deontika (zjišťování normy) vychází z univerzální pranormy rovněž dvojčlenné.

(1) Být pro dobro! (2) Být proti zlu!

Stará tradiční forma Čiň dobré, varuj se zlého! je prakticky výrazná, ale ne dost univerzální, podobně mluvnický imperativ. Zde navržená formulace se zdá lépe postihovat celý akční rádius normy jak vůči adresátům (nejen individuální závaznost), tak vzhledem k různým aspektům morálky: jednorázové rozhodnutí i trvalý postoj, čin i chování, sklon i pevný rys osobnosti. Preskriptivní význam vyjadřuje vykřičník, v mluvené řeči tón hlasu.

Etická axiotika a deontika pracuje se specifickým, mravním významem slov dobro a zlo. Aby však neuvázla v neživotné, popř. nesprávné dedukci, musí brát na vědomí příslušné mimoetické oblasti, jejich konstatace a explikace, hodnocení a normy; někdy je souvislost velmi těsná.

Z bohaté problematiky se zaměříme na tři uzlové body: 1. etické odůvodnění snášení – problém už nadhozený, 2. pravda a tolerance – správné místo pravdy v celku, 3. člověk a tolerance – lidské hodnoty a jejich oprávnění v tolerančním kontextu.

1. Etické odůvodnění snášení

Jaká je původní reakce vůči zlu? Nesnášení. Vypovídá o tom něco už sám široký výskyt slova nesnášet ve významu 1. být poškozován něčím zlým (květina nesnáší mráz, přístroj nesnáší otřesy, kůže nesnáší žíravinu) a 2. reagovat proti škodícímu zlu (organismus nesnáší transplantát, býk nesnáší červeň, cit nesnáší ošklivost, rozum nesnáší nepravdu, vůle nesnáší překážky, svědomí nesnáší podlost). Všechny odstíny nesnášení v druhém významu spojuje aktivní záporný vztah k objektu. U člověka je to v postoji např. odpor, strach, pomstychtivost, v chování útěk, obrana, zneškodnění. Příznačná a mnohoznačná je formule „To nesnáším“.

Považujeme však za zjištěné, že snášet zlo je možné. Teď zkoumejme, zda je to správné eticky, tj. mravně dobré, popř. i povinné, a za jakých podmínek. Půjde tedy o zlo (a dobro) z hlediska mravního řádu.

Dynamická orientace člověka proti zlu funguje jako obrana dobra. I proto první a vedoucí etická norma (1) orientuje člověka na dobro. Spolu s normou (2) ji aplikujme na postoj a chování.

Postoj. Člověk musí mít vůči dobru trvalou bezvýhradnou přízeň, vůči zlu bezvýhradný odpor. To vyplývá z povahy věci, jinak padá nosný pilíř mravní struktury člověka. Proto je výchozí (ne nejvyšší) norma pro postoj v oblasti tolerance a snášení vůbec:

(3) Mít odpor ke špatnosti!

Chování. Zde platí analogicky táž povinnost – podporovat dobro, potlačovat zlo. V toleranční etice zní výchozí norma chování:

(4) Potlačovat špatnost!

Jde tu ovšem v plném rozsahu jen o zlo-kvalitu, špatnost, protože konkrétní skutečnosti bývají hodnotově smíšené. Proto:

(5) Mít vztah odpovídající celé hodnotové skladbě objektu!

Plně to platí o postoji. Jen takový postoj je spravedlivý a disponuje vnitřně člověka k chování všestranně správnému. Diferencovaný postoj k různým stránkám téže věci má na zřeteli nejen škodlivost zla, ale i potřebnost dobra.

To je však základní předpoklad možnosti snášení a tolerance: Nemusím, ba nesmím mít k špatnému objektu plně záporný postoj, když je ten objekt po nějaké stránce současně i dobrý. Proto:

(6) Mít odpor jen vůči špatnosti objektu!

Pro chování pak platí:

(7) Při potlačování špatnosti mít ohled na dobré stránky objektu!

Ani oprávněný postup proti zlu nesmí být tak radikální, že by nevzal v úvahu obecnou povinnost vůči každému dobru:

(8) Mít přízeň k dobru a podporovat je!

Protože orientace na dobro je naprosto základní, má potlačování zla mravní hodnotu jen ve službě dobru.

Objekty bývají hodnotově smíšené nejen vlastní strukturou, ale též vlivem vnějších souvislostí. Poněkud to rozvedeme, má to význam pro naši otázku. Každý čin navenek má kromě zamýšleného výsledku také množství nezamýšlených následků, které se dají hodnotit kladně, záporně nebo nulově i z hlediska etiky. Odpovědný subjekt bere při rozhodování v úvahu všechny trochu vážné momenty. Potlačit zlo a přitom způsobit neúměrně velkou škodu dobru je prohra a předem s tím počítat je neospravedlnitelné („operace se zdařila, pacient zemřel“; „při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici“ Mt 13,29). Základní dvojí povinnou tendenci vyjadřuje norma

(9) Maximalizovat dobro, minimalizovat zlo!

Není zcela nevhodná představa váhy, na jejíž jednu misku se klade množina následků příznivých, na druhou nepříznivých, samozřejmě v morálním smyslu. Může se vyskytnout více smíšených variant jednání a pro každou je třeba stanovit úhrnnou hodnotu, vytěženou z porovnávání kladů a záporů. Nestačí ovšem mechanicky nebo utilitaristicky sčítat, různé momenty mají různou specifickou váhu. Některé hodnoty jsou tak podstatné a závažné, že by jejich obětování zatížilo celkovou bilanci naprosto negativně. Mezi takové „těžké váhy“ patří svědomí, základní věrnost Absolutnu a to, co se shrnuje pod pojem základních práv (dodejme: a závazků) člověka. Konkretizovat je není snadné, poněvadž se do svědomí lidstva prosazují složitě a nerovnoměrně po celá staletí. Ale buď jak buď, na ty stěžejní hodnoty je třeba při maximalizaci dobra a minimalizaci zla dbát především.

Při takovém vážení hodnot a smíšených hodnotových celků se vybírá mezi variantami, z nichž každá je více nebo méně kompromisní. Kompromis je ovšem slovo s příchutí. Ale vedle kompromisů špinavých jsou i kompromisy mravně opodstatněné a nutné, a proto čestné. Známe nekompromisnictví, které jde přes mrtvoly. Naproti tomu „nebeský Otec dává svému slunci svítit na zlé i dobré“ (Mt 5,45). Fanaticky přímočarým potíráním zla je možné dopustit se mnohem většího zla. Proto je oprávněno a mnohdy přikázáno snášení. S ohledem na (8):

(10) Nesnášením a snášením zla sloužit dobru!

(11) Volit takové chování vůči zlu, aby konečná hodnotová bilance byla co nejpříznivější pro dobro!

Nejpříznivější aspoň relativně (srov. III A 6) je např. zabránit ještě horší situaci. Není vyloučena ani určitá „paradoxní strategie“, tj. působení k cíli chováním bezprostředně opačným (srov. A 4); opět ilustrováno biblicky: „Přemáhej zlo dobrem“ (Řím 12,21).

Co neutrální postoj a chování vůči zlu, může se uplatnit v morálce? Je pravda, že se nesnáší s normou (2), přesto však i lhostejný a netečný vztah může získat mravní kladnou hodnotu nejen jako součást paradoxní strategie, ale i jako východisko z nouze, když např. nelze zatím překonat hlubokou citovou nenávist jinak než přechodem na nulovou pozici lhostejnosti („Nestojí mi za rozčilování“). Každý obrat od zla je už jakýmsi příklonem k dobru, naopak ovšem ústup od pozitivního vztahu k dobru do neutrality znamená pohyb směrem ke zlu.

Pro etiku tolerance světonázorové je možné z toho všeho získat dost praktických aplikací. Nejzásadnější ukazují tímto směrem:

(12) V oblasti světonázorových hodnot potlačovat zlo jen v rámci podporování dobra!

(13) Aplikovat intoleranci a toleranci se zřetelem na celé pole mravních hodnot!

2. Pravda a tolerance

Autoři s oblibou charakterizují dynamiku tolerančního prostoru jako zápas pravdy a svobody. Inspirací z pozadí tu bude patrně představa inkvizitora, který potlačuje svobodu bludařů s odůvodněním, že musí hájit pravdu. Tento model však má několik stránek problematických a kromě toho jádro věci spíše zkresluje. Ve skutečnosti tu přece jde o zápas pravdy proti pravdě (jak ji vidí dvě strany po svém), svobody proti svobodě, a ani tím ještě není řečeno vše. Vrhněme tedy nejprve základní etický pohled na hodnotu „pravda“.

Kořen náboženské (a kvazináboženské) intolerance je rozporné chápání nejvyšších skutečností, přesahujících oblast dostupných jevů. Světonázorové soustavy, víry a filosofie nabízejí nejrůznější odpovědi na nejhlubší otázky po smyslu všeho a po absolutní pravdě a hodnotě: je to Člověk, Národ, Lidstvo, Veškerenstvo, Věčná hmota, Absolutní duch, Božský někdo? Navzdory neuchopitelnosti poslední pravdy naplno lidským rozumem existuje nevyhladitelná potřeba odpovědi, aspoň nějaké, byť kusé, přibližné, ba až naprosto neodůvodnitelné. Je to zřetelný náznak toho, že člověk bytostně potřebuje vyhlédnout z mezí své živočišné konečnosti a relativity, aby byl s to žít své lidství. Mocná síla této tendence je hlavním (jistě ne jediným) vysvětlením úporných zápasů myšlenkových i mocenských, až po „svaté války“.

Jablkem sváru bylo (a je) to, co označuje slovo pravda. Měly je na praporu všechny strany, ale obsahová náplň byla v rozporu aspoň částečném, takže ve skutečnosti znamenalo „naše pravda“. Spor se vyostřil tenkrát, když bylo někomu bráněno „žít podle pravdy“. V civilizovaných poměrech se pravda prosazovala v plnějším významu „právo na život podle vlastní pravdy“ a argumentovalo se „povinností uplatňovat toto právo“. V teologickém domyšlení se nakonec „pravda“ dala komplexně číst „Bůh nám ukládá povinnost uplatňovat právo žít podle naší pravdy“. Tyto a další souvislosti pravdy ocitnuvší se ve víru života je nutné vzít na vědomí, chceme-li odpovědně posuzovat konkrétní situace.

Nešlo tedy a ani v současnosti nejde o ryze teoretické spory. Šlo a jde o pravdu života, a ještě víc: o pravdu přesahující člověka. O tu suverenitu, kterou si člověk nemůže podřídit, které se naopak sám musí podřídit, projevit to kultem a přijetím uloženého řádu. Vztah k této Pravdě se dovršuje přilnutím celé bytosti, oddaností, darováním sebe, touhou po sjednocení. To jsou pravdy víry. Ve zkratce řečeno, víra má dvě hlavní složky: poznání a oddání se.

Vzniká otázka, jakou má povahu a funkci ve víře poznání, co je to pravda víry? (Víra jakákoli, nejen náboženská v přesném slova smyslu.) Začněme rozborem pojmu pravda. Když se zaposloucháme pozorněji, uslyšíme v tom slově více než jeden význam, někdy i současně s primárním (v daném kontextu) spolu zní jeden nebo dva další.

Základní významy jsou:

1. pravda = pravdivost poznání, kladná noetická hodnota poznatku; opak je nesprávnost, mylnost poznatku;

2. pravda = pravdivý poznatek, výpověď v mysli (popř. i vyslovená) souhlasící se skutečností; opak je omyl;

3. pravda = poznaná skutečnost, která je originálem vůči „reprodukci“ v nás, měřítko pravdivosti poznání; opak je fiktivní skutečnost, neskutečnost, nic.

„Pravda víry“ obsahuje, v oddělení nebo ve spojení, tyto tři významy v aplikaci:

1. pravda víry je její pravdivost, soulad poznání se skutečností;

2. pravda víry jako zachycení, sdělení něčeho vírou poznaného;

3. pravda víry znamená samu skutečnost známou z víry.

Postupme k etice světonázorové pravdy. Uplatníme axiotiku a spolu s ní deontiku. Hodnotit je třeba ze všech příslušných hledisek. Brát v úvahu především tyto hodnoty: a) pravdivost výpovědí (článků, tezí), b) bytostnou lidskou potřebu přesahování, c) transcendentní kontext, d) společenský kontext.

a) Pravdivost poznání vůbec, a tedy i sdělení, je pro člověka nepostradatelná. Poznáním se člověk informuje o světě, v němž žije, poznání je předpoklad reakcí na životní okolí. Nepravdivé poznání (omyl, lež) je 1. nepoznání, neboť neinformuje o skutečnosti, ale 2. navíc je to poznání zdánlivé, které neprávem zabírá místo pravdivých znalostí a škodí tím, že člověk už dál nepátrá a často na pseudopravdu doplatí. Proto platí hodnotový výrok

(E) Pravdivé poznání je jedna ze základních hodnot člověka.

Přidáme-li normy pařící v etice k základním

(14) Jednat jako člověk!

(15) Jednat podle nejlepšího poznání!

vyplyne z toho

(16) Stát o pravdivé poznání!

(17) Hledat pravdu, vyhýbat se nepravdě!

To platí i pro pravdu víry. Nejsme oprávněni zkonstruovat si transcendenci podle vlastního vkusu. Stejně nepřípustné je chtít všechny lidi obléci do světonázorové uniformy; vyrábějí se tak pseudopravdy, lidé snadno lžou sobě nebo jiným, a to je provinění proti pravdě.

Pravdivé poznání není možné nařídit nebo vnutit už proto, že poznávací proces vyžaduje klidné zrání ve svobodě. Nanejvýš může být dobré např. při povinné výuce donutit žáky, aby věnovali věci pozornost, a doufat, že se tím v nich probudí samostatný zájem o věc a její pochopení. V paternalistické sociální struktuře a mentalitě měla lidská autorita až nadlidské rysy a odpovědnost za víru (velkorodiny, národa, státu) spočívala na ní. Zato křesťanství budovalo od počátku na osobním rozhodnutí, vnitřním a svobodném; škoda, že v tom nebylo vždycky důsledné. Dnes lidstvo konečně dospívá k plnému vědomí důstojnosti a odpovědnosti lidské osoby, od něhož se nelze vracet zpátky. – Norma osobně odpovědného jednání všeobecně platná:

(18) Jednat podle dosažitelně nejlepšího mravního poznání!

Protože etika nežádá nikdy víc, než je rozumně možné a přiměřené závažnosti věci, nemusí být poznání víry větší než dosažitelné úsilím úměrným závažnosti věci, v mezích schopností a vnějších daností. U víry se však musí uvážit ještě něco podstatnějšího. Pokud jde o opravdovou transcendenci, vlastní cesta vede subjektem, lidským nitrem, kdežto objektivní zkušenost hmotného světa a logické myšlení představují jen pomocnou výzbroj. Křesťané mluví o „pravdě víry“ a současně o „tajemství víry“. Subjektivní dotyk s „Něčím nad námi“ zdaleka nemusí být snění bez reálného podkladu. I když se individuální a ovšem i skupinové víry rozcházejí někdy velmi citelně, společné je jim vzepětí ducha k něčemu, co přesahuje lidské já až popř. celý vesmír. Toto je patrně nejmenší společný jmenovatel, a tedy moment možného porozumění mezi většinou světonázorových skupin. Aplikujeme (18):

(19) Snažit se o víru co nejpravdivější!

a doplníme hodnotovou větou:

(F) Víra z upřímného přesvědčení je mravně dobrá.

Tato věta je podložena tím, že lidské poznání je omezené zvláště ve vztahu k přesažným skutečnostem a že víra má i jinou než informativní hodnotu; na to hned navážeme.

b) Potřeba přesahování je pro člověka životně důležitá, jak jsme se toho už dotkli. Člověk musí sebe a své lidství určit a poměřit vztahem k něčemu vyššímu, do čeho nějak patří a vědomě se zařadí. Vedle toho se chce realizovat zaměřením na cíle, ale i zde se ozývá potřeba vyššího zařazení, až s úběžníkem nejvyššího, absolutního cíle.

Z tohoto hlediska víra jako řešení stěžejních otázek je nepostradatelnou složkou lidského bytí, a proto hodnotou prvého řádu. Nemůže vyřadit pravdivostní hodnotu, ale brání její monopolizaci. Víra jako poznání má hodnotu jakožto subjektivní klíč k smyslu života, proto de facto není výhradně závislá na objektivní pravdivosti – na rozdíl např. od techniky, kde je podmínkou realizace spolehlivá znalost reality. Právě „technicko-kauzální“ sepětí víry jako pravdy (nauky) a víry jako cesty k nejvyššímu Něčemu/Někomu bylo jedním z kořenů intolerance. Její pozici dnes nemůžeme uznat už z toho důvodu, že z velmi různých pojetí a nauk vycházejí lidé, o jejichž živém spojení s Absolutnem a ryzím charakteru nelze pochybovat. Ale je třeba vzít v úvahu i druhou stranu vztahu, transcendentno.

c) Transcendentní kontext není snadné zkoumat. Proveďme nejdřív strukturní analýzu lidského přesahování sebe. Ex definitione k němu patří vyjití ze sebe, zrušení původní dětské sebestřednosti. V ní zůstávají zajati i dospělí, když si skutečnosti reálně a hlavně psychicky podrobují, přivlastňují jako své. Platí za to cenu nepravdy, sebeklamu, nepoznání pravdy o světě a nadsvětě. Není to transcendence, protože nejsou překročeny meze vlastního já. Těžko ovšem konkrétně soudit o někom druhém, člověk je tvor příliš složitý, než aby plně pochopil dokonce i sám sebe.

Transcendence (ve smyslu překročení já) se vyskytuje v řadě stupňů, charakterizovaných zaměřením na věci neživé, živé, lidské bytosti, abstraktní ideály, morální nebo duchovní hodnoty. Podstatnější dělítko je v tom, zda se zůstává v oblasti reality dostupné lidské empirii a logice, nebo zda jsou její hranice překročeny. V prvním případě se tu navazuje vnitřní vztah k něčemu vyššímu, ale dobře postižitelnému (rodina, národ, lidstvo, hnutí, příroda atd.); suverenita takového vyššího celku je pouze „relativně absolutní“. Zato v druhém případě stojí člověk vůči Bytí chápanému skutečně absolutně, ať spíše neosobně, nebo jako osoba. Člověk se tu cítí být odvozeným, odkázaným bytím, které i jakékoli tušení a lidsky omezené jakési poznání božského protějšku musí považovat za dar, tím spíše jeho sebesdělení v nějaké podobě (mystika, zjevení obsažené ve svatých knihách) a nabídku partnerského vztahu. Oddání se v poslušnosti pak chápe jako radostnou povinnost.

V tomto pohledu je víra záležitostí dvou, z přesáhnutí plyne odpovědnost vůči absolutnímu Druhému. Hodnota víry se tak dostává z okruhu pouze osobního a lidského. Také tento moment odpovědnosti působil při náboženských střetáních, a to nejsilněji: když Bůh o sobě promluvil a když něco požaduje, pak je to nedotknutelné, a soukromé názory jsou a priori proti tomu nicotné nebo přímo vzpoura. Přehlíželo se přitom, že Boží sdělení přijímá na sebe nedokonalost lidského slova a myšlení, které nevystihuje obsah adekvátně, a tedy zůstává otevřeno dalšímu a hlubšímu domýšlení, doobjevování, ať osobnímu nebo společnému.

d) Společenský kontext znamená, že jsou ve hře – kromě pravdivosti víry, jejího významu pro subjekt a vztahu k Absolutnu – také další hodnoty, související se společenskou strukturou.

Sdílení pravdy obdarovává druhé i sdělujícího. Proto ve spojitosti s normami (1), (15), (16) a (17) lze vyslovit soud a normu:

(G) Sdělovat poznání je dobré.

(20) Šířit pravdu víry, odstraňovat omyly víry!

Je to povinnost vůči Pravdě-skutečnosti i vůči lidem. Protože však jakákoli pravda působí dobře jen za potřebných předpokladů, jinak může i ublížit (zatvrdit, zabít), musíme doplnit:

(21) Pravdou prospívat, pravdou neškodit!

(22) V práci pro víru a proti omylu víry respektovat člověka!

Tyto dvě normy vymezují pole pro mravně hodnotnou toleranci/intoleranci. O člověku pojednáme více v následujícím.

3. Člověk a tolerance

Na otázku, jak je možné chovat se ke zlu – v tomto případě k tomu, co považujeme za nepravdu víry – jinak než intolerantně, odpovídáme zjištěním, že „věc“, na níž zlo nepravdy tkví, je člověk, a člověk je vždy hodnotově smíšená realita. Je třeba respektovat a neničit nejen dílčí dobra s ním spojená, ale především člověka jako takového, neboť

(H) Člověk je pro člověka dobrem, a to svým lidstvím.

Nikdy tedy nesmí být věcí a pouhým prostředkem.

Tato zásada je úhelným kamenem každého humanismu. Různé druhy individualismu, nacionalismu, rasismu, klasismu, sexismu atd. nejsou humanismem v pravém smyslu. Nestojí na půdě všeobecného lidství. Když si nadto uvědomíme základní význam lidské vzájemnosti, přidáme hodnotící soud:

(J) Rovná a dobropřejná vzájemnost lidí je dobrá.

Podstatné složky člověka jsou racionální poznávací schopnost a možnost svobodného rozhodování. Pokud jde o pravdu, zkonstatovali jsme, že pravda (jako pravdivost) je kvalita poznatku, výsledku poznávací činnosti. Svoboda (svobodnost) je kvalita činnosti samé, která probíhá bez zábran. Pravdivé poznání umožňuje svobodnou, skutečnou volbu. Svoboda naopak umožňuje optimální proces pátrání po pravdě. V zásadě tedy mezi nimi neexistuje soupeřivý vztah („čím více svobody, tím méně pravdy“ a naopak), nýbrž kooperativní. Škodit sobě navzájem a ovšem jiným hodnotám začnou při izolaci, osamostatnění, když pravda (subjektivní) se absolutizuje nebo svoboda se pochopí samoúčelně. Proto konstatujeme teologicky:

(K) Pravda jako poznání je pro člověka, ne člověk pro pravdu.

Z této zásady ve spojitosti s (1), (18), (19), (H) a (J) vyplývá:

(23) Při poznávání pravdy se vzájemně podporovat!

Případ člověka s minusovými hodnotami není z hlediska víry nikdy dovoleno zjednodušit tak, že se pomine celkové hodnocení jedince jako hodnotově smíšené skutečnosti. Člověk, protože je člověk – viz (H) – není nikdy jen „něco zlého“, škodlivého, nýbrž vždycky osoba hodná minimálně základní úcty. Nejen základně záporný, ale i základně lhostejný postoj k jakémukoli člověku je vadný. Proto:

(24) Vůči každému dbát nejen o dobro své a obecné, ale i o jeho dobro!

a tedy:

(25) Jednat podle vlastního svědomí, respektovat cizí!

I ve věcech víry? Také tehdy, když se někdo rouhá Bohu, uráží hodnoty pro mě nejsvětější, za které bych dal život? I tenkrát, neboť je-li někdo přesvědčen, že např. náboženství je škodlivá pověra, pak jeho chování k tomuto zlu je podle jeho svědomí správné. Ale podle mého svědomí je správné ho přivést k lepšímu poznání způsobem mravně dobrým, popř. zabránit, aby šířil své názory lží a násilím. Když to nestačí, pak tolerovat, nechat pravdě, aby se prosadila sama svou hodnotou a přitažlivostí.

Jinak se totiž nedá rozhodnout zápas mezi světonázorovými subjektivními pravdami, neexistuje všeobecně platné a jednoznačně přesvědčivé kritérium. Existují však povinné cesty k poznání:

(26) Neabsolutizovat vlastní poznání!

(27) Zaměřit se na pravdu, osvobodit se od zájmů a předsudků!

(28) Poskytnout i druhým optimální podmínky pro nalézání pravdy!

(29) Společně upřímně hledat pravdu!

Chápe-li někdo určité pravdy a z nich vyplývající normy jako definitivní a přísně zavazující, musí z toho vyvodit důsledky pro sebe – a respektovat totéž právo u jiných. Zůstává ovšem v platnosti všelidská povinnost pomáhat druhým ze zjevného omylu, zvláště když z vadného poznání plynou ještě další škody pro něho samého nebo pro jiné lidi a hodnoty.

U skupin je věc o něco složitější, neboť světonázorová nauka je pro ně buď přímo smyslem existence (církve, ateistická sdružení apod.), nebo ideovou bází (státy, humanitní organizace aj.). Souvisí tedy s jejich totožností. Podobně jako jedinec, i každá skupina potřebuje nějakou ideovou základnu. Rozpad východisek a cílových horizontů ohrožuje vědomí sounáležitosti a činnost (něco jiného je ovšem postupný organický vývoj vědomí a struktury).

Proto vzniká apriorní odpor proti jinakosti, proti cizím prvkům, které chtějí do skupiny vniknout. Všechno cizí se pociťuje jako ohrožení (sociologická obdoba imunitních reakcí biologického organismu). U skupin je intolerance vůči něčemu jinému, dosud neasimilovanému, obranou vlastní existence, tedy endotropního zájmu, který je ovšem spjat s hodnotami exotropními. Čím více se člověk vnitřně ztotožní se svou pravdou, tím ochotněji za ni obětuje i vlastní život. A čím větším jejím nepřítelem, tedy zlem nejvyšší třídy, se mu jeví odpůrce, tím snadněji obětuje jeho život.

Je to mravně oprávněné? Zabíjení nebo utlačování lidí jiného názoru by mělo už definitivně zmizet, když se v civilizovaném světě ujasnilo, že to je špatná služba pravdě a že člověk je sám o sobě hodnota jakožto osoba. Na zachování vlastní identity má právo jedinec a také skupina, s vyloučením samozřejmě skupin s protilidskými cíli (zločin, teror apod.). Bránit svou pozici a šířit ji je oprávněné při zachování nenásilného postupu.

Jednota bylo jedno z obranných hesel proti složkám skupiny, které v ní uplatňovaly právo na svoji odlišnou pravdu a životní styl. Zvláště u těch skupin, které mají nauku rozvinutou a pevně formulovanou, sahají vážnější odchylky od víry na podstatu. Ale pro každou skupinu vůbec je názorová jednota důležitým prvkem pevnosti; čím více prvků členy spojuje, tím pevnější je skupina.

Jak je požadavek názorové jednoty platný eticky? Především se jednota nesmí absolutizovat, ačkoli její význam pro existenci skupiny je očividný. Rozhodně se nesmí jejím jménem ničit svobodné hledání nejvyšších pravd a upřímného vnitřního spojení s Nejvyšším, a ovšem i jiné podstatné hodnoty a práva jak osoby, tak společenství.

Přesněji vymezit správný vztah mezi složkami a celkem je dost obtížné. Sotva však lze něco namítat proti tomu, že celek stanoví podmínky, za nichž je ochoten považovat někoho za svého člena a podle podstatných kritérií v krajním případě i vylučovat. Praktické aplikace těchto zásad ovšem působí značné potíže. Je mimo pochybnost, že velké nosné hodnoty nesnášejí libovůli (mnoho příliš osobitých názorů pochází nesporně z nedostatku inteligence a ryzí dispozice k pravdě, takové nejsou přínosem, ale škodou). Je však také pravda, že i velmi pravdivé a závažné myšlenky nebývají hned přijaty. Je nutné nechat čas na protříbení, uzrání a osvědčení toho, co se zdá ohrožovat jsoucí ideovou strukturu. Naše současná zkušenost ukazuje, že vnitřní vztah k Bohu a vědomí společenství ve víře mohou zůstat živé i při takové různosti pojetí, jaká se dříve zdála být nemyslitelná. Podobně potěšující je sblížení křesťanů s nekřesťany i nevěřícími. Dnešní tendence k jednotě v mnohosti vyjadřuje touhu po odpovědné pluralitě. Platnost trvalé normy má stará Augustinova (?) rada

(30) V nezbytném jednotu, v ostatním svobodu, ve všem lásku!

Láska ve smyslu přízně, trvale a rozhodně kladného postoje ke všemu dobrému – k člověku, k jiným, nižším hodnotám a ovšem i k nejvyšším – je univerzální klíč k problémům tolerance/intolerance. Se zlem se nevyrovnáme jinak než úsilím o dobro. Civilizace nenávisti vede ke smrti. K životu ukazuje „civilizace lásky“ (Pavel VI.). Velká realita lásky obsahuje překonání zla dobrem, násilí úctou, nedorozumění pochopením, rozporů snášením – tolerancí – a tím, co tolerance uvolňuje: důvěrou, dialogem, spoluprací.

Jak uzavřít tento nárys etické algebry tolerance? Několikerým střízlivým upozorněním. Problémy zde uvedené nejsou zdaleka všechny. Jejich řešení jsou předložena k diskusi. Formulované normy netvoří přísně strukturovaný celek.

Není úkolem etiky rozhodovat otázku pravdivosti světonázorových soustav a tezí. Etický problém je vytyčit směr k základním hodnotám a řešit soužití při existující různosti. Proto jsme metodicky zůstávali na rovině faktického výskytu subjektivních pravd. Rovněž pojmy dobro a zlo nebyly naplňovány konkrétním obsahem, neboť šlo o kladení teoretických základů v čisté abstrakci. Nejdůležitější záležitost – výchova k správné toleranci a intoleranci a hlavně k zápasu o dobro, spolu s vytvářením atmosféry pro to všechno – to je úkol jiných teoretiků a ovšem praktiků, tedy nás všech.

Postscriptum

Na rozdíl od jiných zemí zůstali jsme my, katolíci u nás, prakticky mimo oslavy tolerančního jubilea, tak významného pro nekatolické věřící. Z různých důvodů byla propasena příležitost splatit dluh historické spravedlnosti. Na Druhém vatikánském koncilu vyslovil velké slovo pokání za katolickou minulost papež Pavel a k české situaci sebekriticky promluvil kardinál Beran. Dělat pokání za předky a omlouvat se za činy, které jsme neudělali, je možné a nutné, protože zůstávat v kontinuitě s církví a neodřeknout se toho, co bylo špatné, by znamenalo s tím souhlasit. Proto je třeba vyslovit aspoň touto osobní formou, i když za mnohé:

Upřímné politování s prosbou o odpuštění mé církvi za všechny činy proti lidskosti a proti evangeliu. Obdiv a dík za příklad hrdinství všem, kteří zůstali věrni své víře s velkými oběťmi podle svého svědomí. Odřeknutí se do budoucna nejen staré intolerance, ale také povýšenosti, nevraživosti, pomluv, cizoty, povrchní znalosti a lehkovážného hodnocení druhých – bratří křesťanů, židů, muslimů, všech náboženských lidí, liberálních humanistů, marxistů, ateistů, všech lidí dobré i zlé vůle, přátel i pronásledovatelů. Prosbu k Bohu o pomoc při šíření duchovního království spravedlnosti, lásky a míru – pro všechny a společně se všemi.