Pokládám otázku

Autor: Milan Smejkal - Číslo: 2012/2 (Dialog)

Už se nedovedu upamatovat, kdy se do mé knihovny dostala kniha P. Dr. Josefa Pospíšila,¹ docenta filosofie, člena Akademie sv. Tomáše v Římě, dopisujícího člena Královské české společnosti nauk a České Akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění v Praze, s názvem Filosofie podle zásad sv. Tomáše Akvinského o dvou dílech, z nichž druhý má název Kosmologie, a celé rozsáhlé dílo má neuvěřitelných 2000 (!) stran. Nejzajímavější na tom ovšem je ta časová vzdálenost: první díl pochází z roku 1882, druhý z roku 1896, tedy z konce 19. století!

V tušení, že se bude jednat o docela velkou kuriozitu, jsem si ji kdysi dávno nechal svázat a od té doby ležela v knihovně netknutá, až jsem ji nedávno po letech konečně někde uprostřed otevřel. A najednou jsem se od ní nemohl odtrhnout. Námět byl zpracovaný tak podrobně a do hloubky, že jsem se nestačil divit. Dokonce i četba tak starého textu nedělala žádné velké potíže, čeština v té době byla už docela ustálená, a sem tam nějaké ty zastarale znějící výrazy a vazby byly tou nejmenší překážkou.

Pak jsem přešel na další a další oddíly a moje překvapení pozvolna přecházelo v úžas a obdiv. Autorem byl kněz, jak jsem se zmínil, ale byl docela doma nejen v teologii, filosofii nebo logice, což by se přece jen dalo předpokládat, ale i v jiných, exaktních oborech: matematice, fyzice, chemii, geologii, přírodovědě. Bylo znát, že musel shromáždit obrovské množství materiálu a prostudovat hory knih. Jeho vyjadřování bylo precizní, důkladné, naprosto přesné a výstižné. A jeho závěry sledovaly přísnou logickou linii, respektovaly všechny základní logické principy, nebylo možno vůči nim nic namítat. Dovolím si uvést příklad jeho úvah z kapitoly „O čase stvoření“ s podtitulem „Věčné stvoření není ani možno ani nutno“ (str. 694 a dále):

„Časovost stvoření plyne již z poměru Boha ke tvorstvu. Kdykoliv Bůh mimo sebe navenek působí, klade účin, jenž se liší věcně, bytostně a transcendentálně od Boha samého. A proto i mezi trváním božským a trváním stvořeného světa musí být transcendentální rozdíl. V božském trvání nemůže být žádného počátku, žádného postupu a žádného konce. Kdyby však svět trval od věčnosti, byl by právě jako Bůh bez počátku. A v této příčině by stál naroveň Bohu, což je zhola nemožno.“

„Bůh je bytost nekonečná, svět však bytost konečná. Co je však nekonečno, nemůže být konečno, a co je konečno, nemůže být nekonečno. Kdyby však nejen Bůh, nýbrž i svět byl bez počátku, pak by bytost nekonečná a konečná měla vlastnost bezpočátečnosti společnou. A ‚infinitum‘ a ‚finitum‘ bylo by úplně ztotožněno, což jak zákonu kontradikce, tak i zákonu vyloučení třetího odporuje. Kdyby svět mohl být od věčnosti, bylo by jeho dosavadní trvání v každém přítomném okamžiku zároveň vždy ukončeno a tím také překročeno, což je nemožno, poněvadž, co je nekonečno, nedá se překročit“.

„Božská věčnost jsouc jen čirou přítomností je celá ve veškerém svém rozsahu v každém i sebemenším a kratším okamžiku přítomném úplně soustředěna. Kdybychom mohli zachytit kterýkoliv přítomný okamžik, aby nám neuplynul, nýbrž se zastavil a v tomto zastavení dále trval, měli bychom v tomto okamžiku trvale a beze změny stojícím celou věčnost. A proto se vlastnost božské věčnosti rovná každému času, jak nejdelšímu, tak nejkratšímu, spolubytujíc s ním od počátku do konce. Co se však času týká a jeho poměru k věčnosti, spolubytuje i čas s celou věčností, ale nespolubytuje s ní od věčnosti.“

„Netřeba dokazovat, že ze tří rozměrů časových, minulosti, přítomnosti a budoucnosti, je jen přítomnost časem skutečným, kdežto minulost a budoucnost je jen časem imaginárním. Neboť co minulo, již není, co teprve bude, ještě není. Jen co je přítomno, skutečně je.“

„Poněvadž přítomnost záleží vždy jen v nepatrném okamžiku, jenž ihned, jakmile se člověk pokouší ve své myšlence ho zachytit, ze přítomnosti do minulosti upadá, proto nemůže s věčností spolubytovat od věčnosti. A totéž platí také o času minulém. Poněvadž čas tento není již časem skutečným, proto nemůže v přítomnosti s věčností spolubytovat. Čas minulý tenkráte s věčností zároveň spolubytoval, když byl časem přítomným. A poněvadž minulý čas, i kdybychom si jej sebedelší myslili, skládá se vždy z jednotlivých okamžiků, z nichž žádný nemůže s věčností spolubytovat od věčnosti, proto také není možno, aby minulost jakožto celek z těchto nejmenších částí složený spolubytovala s věčností od věčnosti.“

„Byl-li svět stvořen, musil nutně přejít z ideálnosti do skutečnosti, z potence do konu, ale tím také musil vstoupit v čas. Pojem stvoření zahrnuje v sobě s naprostou nutností počátek času. A poněvadž stvoření z ničeho je prvý kon, jímž Bůh mimo sebe navenek působí, můžeme všeobecně říci, že Bůh, kdykoliv působí navenek, působí vždy v čase. Aby působil nějaký účin mimo sebe od věčnosti, je zhola nemožno.“

Tímto způsobem, krok za krokem, s použitím přísných zákonů logického myšlení přichází autor tohoto monumentálního díla k závěru, že hmota a tedy ani náš svět a vesmír nemůže být věčný, jak tvrdí materialisté, ale že musí mít svůj počátek v čase, a že tedy není nekonečný a nemůže ani platit základní postulát materialismu o věčnosti hmoty. A stejně tak přichází k závěru, že není-li a ani nemůže-li být svět věčný, musel mít podle čtvrtého zákona logiky svůj počátek:

„A tu nastává nezbytná otázka: Když nějaká věc existuje nebo neexistuje, kde je příčina že existuje, případně že neexistuje? Jelikož ze dvou kontradiktorických členů může ve skutečnosti existovat jenom jeden, musí nezbytně jak skutečná existence jednoho z těchto kontradiktorických členů, tak i naše rozumové poznání této existence, eventuelně zápor této existence, být v našem poznání dostatečně odůvodněn. A proto musí každý klad i zápor mít svůj dostatečný důvod.“

To je ukázka z textu. Mohl bych pokračovat a zastavovat se u jednotlivých oddílů, z nichž jeden je zajímavější než druhý, doplněný příklady z nejrůznějších oborů podle nejnovějších vědeckých poznatků z oné doby. Text je protkán jmény autorů publikací všeho druhu, tehdy známých a vydávaných, které mohou nějak ilustrovat probíranou látku. A samotný autorův sloh je nanejvýš zajímavý, čtivý, nechybí mu místy i poetický vzlet, a samozřejmostí je naprostá odborná poctivost a důkladnost, s jakou k probíraným tématům přistupuje. Nápadná je rovněž autorova skromnost, úcta k čtenáři a láska k pravdě, jakou je všude z textu znát.

Opravdu jsem se podivil, jak jsem mohl takový skvost nechat po celá léta v knihovně netknutý a nečtený. Jistě, mnohé přírodovědecké poznatky jsou poplatné době svého vzniku, ale filosofické a metafyzické principy platí neustále, snad jenom jejich slovní vyjádření by dnes více odpovídalo výrazové dikci současné češtiny. Velice zajímavé pro mě byly autorovy paralely filosofických pojmů s pojmy matematickými, jako jsou limity funkcí, plus a minus nekonečno, i s exkurzy do aplikované matematiky, zejména statistiky, což jsou obory mně z mého vysokoškolského studia blízké. Že se v takového komplikované spleti různých oborů a pojmů dovedl suverénně pohybovat kněz, to mě tedy nanejvýš udivilo. A to jsem prosím místy jenom listoval v druhém díle, v kosmologii, a zastavoval se u některých partií, které mě zvlášť zaujaly. Podrobné čtení druhého dílu a celý obsažný první díl pojednávající o logice na mě teprve čeká.

Velice zajímavé je autorovo stanovisko k mojžíšovskému šestidenní z prvních kapitol Geneze. Píše, že teologicky závazná jsou jen čtyři dogmata: 1. Bůh všechno stvořil, 2. všechny stvořené věci jsou dobré, 3. Bůh všechno stvořil ke službě člověka, 4. Bůh dokonal stvoření světa v šesti dnech a sedmého dne odpočinul, aby i člověk šest dní pracoval a sedmý den odpočíval a službou Boží posvěcoval.

K různým přírodovědeckým teoriím vysvětlujícím vznik světa píše:

„Kdykoliv tedy nové výzkumy geologické, paleontologické atd. nezbytně žádají, že se dílo mosaického šestidenní musí jinak vykládati než se dosud vykládalo, dějeprava mosaická ničeho proti tomu nenamítá. Ať tedy přírodověda vznik a výtvar naší Země pojímá a dokazuje jakýmkoliv způsobem, žádný tento způsob, pokud neopouští půdy empirického pozorování a bádání, nepřijde ve spor s dogmatickými pravdami, které Mojžíš ve své dějepravě šestidenní chce národu svému hluboko v srdce vštípiti. (…) Spor mezi Genesí a přírodovědou jest takto a priori již vyloučen“ (str. 773).

Aby však učinil zadost své vědecké poctivosti a důkladnosti, velice podrobně na mnoha stranách rozebírá teorie frekventované v oné době: teorii literární, restituční, konkordistickou, idealistickou a alegorickou, s tím, že všechny po jejich zevrubném zhodnocení vyloučí a otázku nechá otevřenou pro následující vědecké bádání. Je hodno obdivu, že už v oné době, kdy přírodovědné poznatky, ač už na vysoké úrovni, oproti dnešním byly přece jen nesrovnatelné, zastával stanovisko, které je vlastně totožné se současným oficiálním aktuálním stanoviskem církve k dané problematice.

Neobyčejně zajímavý je velice rozsáhlý oddíl o darwinismu, jemuž autor věnuje dvě stě padesát stran textu. Od historického úvodu s uvedením jmen jeho zastánců i kritiků přechází k rozboru základních kamenů Darwinova učení, jako je samovolné plození, původ organických druhů, přirozený výběr, problematika přechodných tvarů, boj o existenci, měnivost organických tvarů, otázka odrůd a druhů, ontogeneze a fylogeneze, Darwinův názor na původ člověka a podstatný rozdíl mezi člověkem a zvířetem. Nakonec podrobuje darwinismus zdrcující kritice, ale překvapivě nikoliv z hlediska věroučného, nýbrž čistě vědeckého. Nesčetnými doklady přírodovědeckého charakteru přichází k názoru, že existuje tolik sporných míst, tolik praxí nijak nepotvrzených předpokladů, že tuto teorii nelze pokládat za vědeckou a nelze ji přijmout, chceme-li postupovat seriózně a nepředpojatě.

Ale konečné zhodnocení darwinismu, které bychom podle autorova průběžně komentovaného odborného textu očekávali zcela negativní, je šokující. Cituji:

„Všeobecně můžeme podotknouti, že darwinismus větší nebezpečí v sobě chová pro přírodovědu než pro nauku křesťanskou. Nauka křesťanská snáší se úplně s darwinismem, pokud tento empirickými zkouškami je potvrzen. Nauka křesťanská se nepříčí teorii Darwinově, podle níž všecky organické druhy obojí říše rostlinné i živočišné z jediného prvotvaru nenáhlým vývojem vznikly (str. 579). (…) Nauce křesťanské stačí jediný kon tvůrčí, jímž Bůh hmotu vnějšího světa z ničeho vytvořil a jí zároveň sílu vštípil, aby ve příznivých okolnostech organický život ze sebe vyvodila (str. 581). (…) Obor, v němž nauka křesťanská ponechává přírodovědě úplnou svobodu, jest tak široký, jak jen si ho přírodověda přáti může. A proto ani nejvýstřednější darwinismus nemůže činiti křesťanství výtky, že svými dogmaty omezuje každý svobodnější pohyb věd přírodních“ (str. 588).

Uvážíme-li, že ještě dnes, v jednadvacátém století jsou skupiny, a ne nevýznamné, které bazírují na doslovném výkladu mojžíšovského šestidenní a zastávají kreacionistickou teorii o stvoření každého jednotlivého rostlinného i zvířecího druhu, jsou autorovy závěry z devatenáctého století, které jsou zcela totožné se současným stanoviskem církve k vývojové teorii a ke svobodě vědeckého bádání, na svou dobu skutečně revoluční.

Tuto knihu dnes v knihkupectvích nenalezneme, ale v odborných kruzích je jistě známa. Bylo by velice zajímavé, i když sotva uskutečnitelné, kdyby mohla vyjít po více než stu letech znovu. Myslím, že bychom žasli nad erudicí spisovatele i nad přírodovědeckými poznatky oné doby. A stejně tak nad filosofickou a teologickou kontinuitou, která se klene jako duha nad tak rozdílnými historickými epochami, jako je konec devatenáctého století a náš současný věk, a dokládá zcela jednoznačně, že stanovisko církve k vědeckému pokroku a k různým více či méně pravděpodobným teoriím a hypotézám se nemění a zůstává stejné.

Velice rád bych se dověděl, jak se na toto veledílo, ke kterému chovám neskrývaný obdiv, dívají odborníci příslušných oborů z hlediska dnešní vědy, především filosofie a teologie, ale i dalších přidružených věd, přírodovědy, fyziky, chemie, geologie, aplikované matematiky apod., jejichž závěrů a poznatků z doby vzniku knihy, tedy z konce devatenáctého století, se autor dovolává, a proto jim všem, jako lidem kompetentním, s dovolením „pokládám otázku“.