Odkaz pronásledované církve

Autor: Václav Ventura - Číslo: 2012/2 (Téma)

Z časopisu Universum, 4/2011. Titulek redakční.

Kriminál a život v utajení přinesly zkušenost, že k životu církve toho není třeba tak mnoho. Ve vězení stačilo ke slavení eucharistie kousek chleba a kapka vína, k biskupské práci osobní autorita, k pastoraci otevřené a chápající srdce, ochota a odvaha pomáhat. Případné výdaje řešila solidarita.

Sociální zařazení většinou k chudším vrstvám, skromné platy a životní podmínky činí citlivějšími pro sociální otázky a otázky spravedlnosti. Život a evangelium nás tak posunuly k těm, kteří dělali, co mohli pro svobodu a demokracii, k disentu. Podle modelů staré církve v době apologetů se teologie rodí z angažované praxe na straně pronásledovaných a vyřazených. Vždyť do tohoto prostředí se vtělil Boží Syn, toto prostředí prostoupil svou zbožšťující energií a toto prostředí otevřel Božímu království.

Společenství bylo postaveno na opravdovém, přirozeném lidském přátelství, zájmu a odpovědnosti jeden za druhého, nedocenitelné byly zejména vzájemné porady a sdílení. Zkušenost přátelství se přenášela i do širších vztahů ve světě, na pracovišti i jinde, a stala se přirozenou kérygmatickou a apoštolskou cestou k lidem. Při setkání s lidskou bídou i krásou bylo jasné, že Bůh miluje všechny lidi, které stvořil, že jejich touhy a nářky slyší jako modlitbu, neboť hledí do srdce, že jeho Duch působí v celém lidském i kosmickém dění.