Nepatrná vzpomínka na dr. O. Mádra

Autor: Mladší bratr v Kristu - Číslo: 2012/2 (Dokumenty)

Do roku 2004 jsem o dr. Mádrovi skoro nevěděl, aspoň ne tak, jak o něm vím dnes. Tehdy se 3. a 4. září konala konference na téma Církev v odporu proti komunistické diktatuře 1948–1989. Kromě osobností jako V. Vaško, F. Mikloško, O. Valeská a mons. Otčenášek se jí zúčastnil i dr. O. Mádr. Skoro nic neřekl, ač jej k tomu organizátoři povzbuzovali. Jako by nechtěl plýtvat slovy. Zarylo se mi do paměti, když pak v diskusi úsporně konstatoval, že hlavní je, aby byl člověk vždy připraven činit pokání a smířit se s Bohem. Pak jsem to mnohokrát vyprávěl svým přátelům. Nechal jsem si jím podepsat jeho knihu Slovo o této době (1992). Divil se, že ještě někde koluje.

Také jsem četl stať „Slovo o této době“ i v naší církvi, na setkání třicátníků. Bylo těžké ubránit se slzám, kvůli jeho odvaze k následování Krista. Postupně jsem začal přemýšlet, jak asi prožíval své uvěznění. On, takový věchýtek a jemný člověk. Prostě mi ho bylo líto, snažil jsem se vcítit do jeho kůže. Stal se pro mne symbolem nevinného neokázalého, ale těžkého utrpení, symbolem vytrvalosti a věrnosti.

Jednou jsem se ho zeptal, zda někdy po revoluci potkal některého ze svých soudců a trýznitelů. Odvětil, že ano, ale nic mu nezazlíval.

Dne 3. dubna 2006 jsem ho navštívil v redakci TT. Vyfotil jsem si ho. Zůstal v mém srdci. Věnoval mi knížečku svých úvodníků a vepsal do ní: „V Kristově bratrství O. Mádr.“ Chtěl jsem ho vidět znovu a donést mu nějakou dobrou buchtu. Těch se ve vězení určitě nepřejedl. Zdálo se mi, že buchta by byla správnou volbou. Ale svůj záměr jsem neuskutečnil, dílem z důvodu vzdálenosti, a jednak proto, že jsem to nevnímal tak naléhavě. Zní to asi přízemně, ale nějak jsem váhal, vlastně jsme se neznali, určitě měl desítky lidí ve svém okolí, generačně i církevně bližších, kteří mu ji nejednou přinesli. Každopádně jsem mu na Vánoce 2010 poslal dopis, který mu přečetli. To mě potěšilo.

Zpráva o jeho skonu mě bolestně zasáhla. Nemohu na něj zapomenout, nemohu přestat pomýšlet na to, co prožil a jak se s tím vyrovnal. Jako by mi umřel někdo blízký. Podle mne každý potřebuje takový vzor, jakým byl on. Hrozně rád bych se setkal s jeho učiteli.