Karel Skalický, Po stopách neznámého Boha

Autor: Kateřina Brichcínová - Číslo: 2012/2 (Recenze)

Karel Skalický, Po stopách neznámého Boha. Trinitas, Svitavy 2011, 4., rozšířené vydání, 192 str., ISBN 978-80-86885-50-6.

V květnu letošního roku se na pultech českých knihkupectví objevilo již čtvrté vydání monografie s názvem Po stopách neznámého Boha, z pera Karla Skalického. Skutečnost opakovaného vydání svědčí o tom, že se kniha, jež byla poprvé publikována v roce 1994, setkává s nebývalým čtenářským zájmem. Oslovující je jak námět, jímž je náboženství a Bůh v novodobém religionistickém bádání, tak způsob jeho zpracování. Odborná látka je vyprávěna natolik poutavě, že cesta po stopách neznámého Boha není neschůdná ani pro laika, nejeví se nikterak zdlouhavá, ale stává se napínavým dobrodružstvím. Autor nemá obavy z toho, že se na této cestě religionistika setká s teologií, ani se nesnaží tohoto setkání vyvarovat. Naopak ukazuje, že při zachování epistemologických postupů každé z obou disciplín se obě mohou navzájem doplňovat a obohacovat.

Práce je ve svém jádře plodem přednášek, které měl Skalický v letech 1977–1993, kdy působil na několika fakultách v Římě. Některé její části byly v minulosti uveřejněny také v italském jazyce, nicméně český text, jak se o něm vyslovuje sám autor (s. 15), byl oproti původnímu znění již v prvním vydání podstatně rozšířen. Jeho nejnovější verze je rozvržena do deseti kapitol, orámovaných úvodem a závěrem.

Úvod přivádí čtenáře k uvědomění, že zároveň s všelidskou otázkou, v čem spočívá autentická existence člověka, vyvstává otázka po existenci Boha. Autor se nepokouší nalézt na tyto „věčné“ otázky definitivní odpověď, ale nedomnívá se, že by hledání odpovědi bylo zbytečné. Opíraje se o badatelské výsledky na poli religionistiky, zamýšlí se nad opodstatněností náboženství a snaží se prokázat racionalitu víry v Boha.

První kapitola upozorňuje na obtíže, s nimiž se potýká úsilí definovat pojem náboženství. Ozřejmuje, že tato definice může být buď úzká, odvozená z pozorování jednoho konkrétního náboženství, a pak se musí rozšiřovat v konfrontaci s dalšími náboženstvími, anebo může jít o povšechné heuristické kritérium, postupně naplňované určitějším obsahem (s. 28).

Kapitoly dvě až pět skýtají pohled na náboženskou skutečnost v přístupu filologicko-lingvistickém, etnologickém, hlubinně psychologickém a sociologickém. Uvedené přístupy však zůstávají vně náboženské skutečnosti a, chtějíce ji vysvětlit prostřednictvím nenáboženských mechanismů, nedovolují, aby se nám jevila pravdivě čili nábožensky.

Na základě filologických rozborů lze dojít k závěru, že Bůh je v lidské mysli odedávna spojován s nebem, jež bývá chápáno jako osobní. Nicméně nebylo by správné hovořit o zosobnění reality dříve neosobní. Naopak, vše nasvědčuje tomu, že původní idea Boha, Osoby, časem nabyla nebeského charakteru.

Představitelé etnologického přístupu hledali prvopočáteční formu náboženství, aby se tak dobrali k jeho podstatě. Smělá teze prvobytného ateismu (Lubbock) se nepotvrdila, a neuspěla ani teorie, že se idea Boha vyvinula z animismu (Tylor). Ukázalo se, že primitivní národy sice věří v duchy, ale chovají také víru v Boha Stvořitele a Dárce mravního zákona. Etnologie tedy neodhalila podstatu náboženství, jak se od ní očekávalo, ale její poznatky dokládají, že religiozita patří k podstatě člověka.

Zakladatel psychoanalýzy, Sigmund Freud, tvrdil, že náboženství vyznávající Boha Otce není nic jiného než kolektivní neuróza, zapříčiněná dávnou otcovraždou a následným pocitem viny, jenž prý vedl ke zbožštění otce. (Nezodpovězená zůstala otázka, kde se vzala náboženství, která nevyznávají Otce na nebesích, nýbrž Matku Zemi). Naproti tomu Freudův žák Carl Gustav Jung byl přesvědčen, že náboženství má na lidskou psychiku blahodárné účinky a neurózy jím lze se zdarem léčit, protože dává smysl životu a bytí.

V sociologickém přístupu se objevil názor, že náboženství má blahodárné účinky rovněž na společnost, kterou stmeluje a je zárukou její stability, neboť umožňuje přechod od individuálního vědomí k vědomí kolektivnímu. Vážnou námitkou proti názoru, že náboženství není nic jiného než nezbytný tmel společnosti, je jev profétismu, který k její stabilitě příliš nepřispívá, ale spíše ji nabourává.

Velký metodologický obrat s sebou přinesl další přístup, a sice přístup fenomenologický, o němž pojednává šestá kapitola knihy. Jeho stoupenci nechtějí náboženství vysvětlit, ale především pochopit, pohlížejíce na něj „zevnitř“. Tak se ovšem religionistika jakožto objektivní věda o náboženství proměňuje v náboženskou vědu, se subjektivní účastí na předmětu svého zkoumání (s. 167).

Putování Po stopách neznámého Boha je ve čtvrtém vydání delší o sedmou kapitolu, která čtenáře seznamuje s přístupem literárně-antropologickým. Hlavním představitelem tohoto směru je René Girard, který se netáže po původu ideje Boha, jak to činili představitelé ostatních přístupů. Domnívá se, že zrod posvátna má co do činění s problematikou násilí, které vzniká v důsledku mezilidské rivality, vyvěrající z mimetických tužeb. Násilí ohrožující společnost v jejím bytí se daří utišit prostřednictvím smírčí oběti, jež tvoří základ posvátného náboženství. Girard důsledně rozlišuje mezi posvátnem (sacrum) a svatostí (sanctum) a poukazuje na rozdíl mezi obojím, který se ve fenomenologickém přístupu ztrácel. Dále uvažuje o významu evangelia a Ježíše Nazaretského pro náboženský vývoj od krvavého obětnictví ke křesťanství, které se bez krvavých obětí obejde, a pro kulturu, jež směřuje od mýtu k logu (s. 168). Tak se religionistika a teologie setkávají v těsné blízkosti, což Skalický vítá.

Kratičká osmá kapitola se zabývá strukturou náboženské skutečnosti, která je podle autorova mínění dvojrozměrná, majíc rozměr vertikální i horizontální. Transcenduje tento svět, ale zároveň je v přítomném světě prožívána.

Náboženství bezesporu uspokojuje nejednu lidskou potřebu, a tak je možné mluvit o „náboženské potřebě“, která však není jednoduchá, ale sestává z celé řady dílčích potřeb, jež se v ní slévají jako potůčky v mohutný tok (s. 153). Jejich seznam, bez nároku na úplnost, nabízí devátá kapitola.

Nicméně žádná z uváděných potřeb není identická s potřebou Boha, o níž Skalický soudí, že musí mít svůj vlastní zdroj. Nachází jej v požadavku smyslu, který se jako výkřik dere z lidského srdce v mezních situacích, jež v člověku probouzejí existenciální úzkost. Autor má za to, že právě existenciální úzkost, a nikoliv pouhá intelektuální zvídavost, vede ke vzniku víry v osobního Boha, jenž stvořil a den ze dne tvoří svět, takže v každé situaci, i v té mezní, zaručuje jeho smysl a smysl bytí v něm – je zosobněním záruky smyslu. Tuto svou tezi, inspirovanou úvahami Jungovými, Franklovými a Bergerovými, rozvíjí Skalický v poslední kapitole.

Na závěr může konstatovat, že religionistika během svého přibližně stopadesátiletého trvání zaznamenala hlubokou proměnu, což považuje za nejdůležitější výsledek rozsáhlého badatelského úsilí (s. 166). Výrazný posun od mnohdy programově protináboženského postoje k současné pozici, jejíž zastánci s pokorou uznávají, že jim nepřísluší vynášet konečné soudy ohledně ontologického statusu náboženství a Boha, přičítá Skalický pěti faktorům. Prvním z nich je epistemologické zrání, jímž poměrně mladá věda prošla. Druhým je politický utilitarismus, který se nezajímá o náboženství jako takové, nýbrž o jeho společenské funkce, a proto otázku Boží existence odsouvá na okraj. Třetím faktorem je nově zavedená fenomenologická metoda, čtvrtým naléhavá potřeba ekumenismu, který není myslitelný bez mezináboženského dialogu, a pátý faktor spatřuje Skalický v návratu náboženství na jeviště světového dění. Vlivem těchto pěti faktorů religionistika odstoupila od dokazování Boží (ne)jsoucnosti. Užívajíc metody vlastní antropologii, nečiní si nárok vyslovovat se o Bohu a vyslovuje se pouze o ideji Boha v lidské mysli. Skalický si jako religionista nepočíná jinak. Jak bylo uvedeno výše, usuzuje, že idea Boha se v lidské mysli rodí jako personifikace záruky smyslu. „Toto vysvětlení však sahá za hranice metodologického ateismu a prostřednictvím kategorie smyslu se otevírá transcendentním metafyzicko-teologickým horizontům, takže idea Boha člověka neodbytně odkazuje na onu nekonečnou tvůrčí Mysl, nazývanou Bůh. Vždyť smysl může být jen tam, kde je mysl, a to nejenom mysl lidská, ale předně Mysl Boží, která je jeho jediným, neotřesitelným zakotvením.“ (s. 181) Tak autor přesvědčivě prokazuje racionalitu svobodného rozhodnutí pro Boha, po jehož stopách se vydal. Jako se ve Skalického díle setkává religionistika s teologií, tak se v jeho osobě setkává religionista s teologem. Proto v doslovu nezapomíná podotknout, že „neznámý Bůh“, o němž důvtipně mluvil svatý Pavel, když zvěstoval evangelium vzdělaným Athéňanům (Sk 17,22-31), se podle apoštolových slov dal všem lidem poznat ve velikonoční události, když vzkřísil z mrtvých Ježíše Krista. Tato událost však vyžaduje víru, stejně jako Bůh, který se v ní zjevil – Bůh, který nechce existovat jako prokázaná realita, nýbrž existuje toliko ve vztahu, v Lásce.