Ještě o Mádrových kroužcích vysokoškoláků

Autor: Dagmar Marešová - Číslo: 2012/2 (Dokumenty)

Úplný text příspěvku, jehož ukázka vyšla v minulém čísle. – O kroužcích viz též Mádrova autobiografie v jeho knize V zápasech za Boží věc (nakl. Vyšehrad 2007).

Ačkoli k splacení dluhu vůči Otci Oto Mádrovi nemohou tyto skromné řádky důstojně přispět, je pro mě velkou ctí, že se jimi mohu aspoň dotknout velikosti jeho osobnosti a díla.

I. Pater Mádr míval kázání pro vysokoškoláky u Sv. Salvátora a po zrušení klášterů (duben 1950) působil také v kostelíčku kapucínů na Loretánském náměstí. Na jednom z těchto míst jsem ho poznala – předcházela ho již pověst výborného kněze. Na první osobní setkání s ním se nepamatuji, ale brzy následovalo v rozhovoru pozvání k práci pro Boží království. Na nás mladé silně zapůsobila Paterova naprostá oddanost a vydanost pro „věc Boží“, jak on předmět své činnosti nazýval. Neměl žádné jiné osobní zájmy, všechno směroval jen na Krista. A tak vedl i ty, které zaangažoval do spolupráce. Obdivuhodné bylo, jak dovedl podávat plody svého širokého vzdělání: jeho slova byla průzračná, prostá, a přitom obsáhla hloubky i výšiny. Stejné bylo i jeho duchovní vedení: cílevědomé, přímočaré – a hodně vyžadující: pro Boha všechno. A zároveň hřejivě lidské chápání a přístup (na konci úvahy o nesnadné úloze kněze řekl s jemným úsměvem: „... a někdy [kněz při zpovědi] uslyší i slůvko ‚Otče‘.“).

II. Když se situace pro církev začala zhoršovat, radil Otec stejnou měrou k opatrnosti jako ke statečnosti. Ne zbytečně vydávat sebe a druhé v nebezpečí. Všechno se mělo konat ještě obezřetněji. A když Otec poznal (nebo se nějak dověděl), že ho sledují, okamžitě informoval ostatní – různým nenápadným způsobem. Večer v kostele u kapucínů mi při podání Hostie řekl: „Venite ad me“ („Přijďte ke mně“). Nenápadně jsem potom šla jakoby do sakristie, a Otec jen tak mimochodem řekl: „V půl desáté (večer) v parku na Malé Straně.“ Tam jsme se potom sešli, hustými jehličnatými stromy jsme se protáhli až ke zdi u Vltavy a „jako“ se dívali na řeku. Přitom Pater dával pokyny, jak si počínat při eventuálním zatčení, připomínal všechny fakulty (plné moci, oprávnění), které dostali kněží pro mimořádnou situaci v době pronásledování, a nabádal ke statečnosti. Myslím, že to bylo naposledy, co jsem Otce viděla. Pak byl krátkou dobu nezvěstný, pátrali po něm. Přes veškeré utajování jsme se dověděli, že byl zatčen.

III. Příčinou Otcova odsouzení bylo toto jeho nasazení pro Katolickou akci, pro apoštolát širokého záběru. Někdy v té době vzniklo ve Francii hnutí Jeunesse ouvrière chrétienne (Křesťanská pracující mládež), označované zkratkou JOC (čti „žok“). Z malých instruovaných skupinek se mělo evangelium a křesťanský způsob života rozšířit do dalších vrstev společnosti. V několika brožurkách byl popsán způsob tohoto apoštolátu. V českém překladu (Mádrově?) „Jak začít“, „Kvas v těstě“ a ještě asi dvě, na jejichž název si nevzpomínám. Kde Otec Mádr mohl poznat JOC, nevím, ale stal se mu impulzem pro velkoryse plánovanou akci. Jeho „stavebním materiálem“ byli vysokoškoláci; z těch, které znal, se vynořily první malé skupinky „průkopníků“. S nimi Otec probíral celý plán, postup a obsah schůzek, ale především se snažil prohloubit nejprve náš duchovní život. Tomu účelu sloužily také exercicie, které Otec dával. Přednášky někdo zachytil písemně a rozmnožil; zachovaly se na rozdíl od jiných materiálů, které jsme museli někde ukrýt nebo zlikvidovat pro případ domovních prohlídek. A tak dodnes čerpám ze svěžího zdroje duchovního života.

Další složkou formace byl kurz průkopníků. Vydali jsme se třebas jako na výlet, cílem byl nepříliš navštěvovaný les nad Chuchlí. Po důkladném prozkoumání terénu jsme se usadili v trávě a po rozjímavé modlitbě nás Otec informoval o nejnovějších událostech církevních a politických, o zmíněných již fakultách pro kněze, o tom, jak se chovat ve zhoršující se situaci, jak se zachovat při výslechu; následovala zmínka o způsobu práce jocistů („žosistů“, členů hnutí JOC) a o podobném úkolu průkopníků v našich podmínkách, o uspořádání a programu kroužků. Zakončilo se shrnutím bodů, jakýmsi předsevzetím, a modlitbou. Domů jsme se rozcházeli jednotlivě.

Organizace tohoto úseku Katolické akce byla velmi prozíravá. Otec ustanovil pro každou fakultu jednoho nebo více vysokoškoláků, kteří měli mít přehled o celém dění a vybírali – po předchozím důkladném prozkoumání a obeznámení se se všemi okolnostmi – příští členy kroužků. Na filosofické fakultě to byla Ilka Pellerová a František Ondráš, u mediků působila Blanka Bicková (provd. Kelnerová) a hlavně Silvo Krčméry, který měl kontakt na všechny fakulty a organizoval řadu jiných akcí. Pedagogickou fakultu jsem měla trochu na starosti já. Sekretářem Patera Mádra byl Mirek Tomek (který později vystudoval teologii a působil nějakou dobu v Rakousku, pak jako misionář v Brazílii a po návratu ve Svitavách na Moravě). Navázal se i kontakt s pedagogickým učilištěm v Českých Budějovicích. Jeli jsme tam vlakem opět turisticky. Když vlak už brzdil v nádraží a my se radovali, že cesta dobře proběhla, řekl Otec vážně: „Ještě to není jisté, ještě nejsme u cíle. Je třeba opatrnosti.“ Počítal se všemi eventualitami. Členové kroužků se (z bezpečnostních důvodů) ne(s)měli navzájem stýkat (kromě účasti v kroužku) a namnoze se osobně mezi sebou neznali. Byly tedy dva typy kroužků: jeden pro průkopníky – pro všechny na stejné úrovni – a druhý pro nově získané členy, kde průkopníci měli vedoucí a vzdělávací úlohu. Průkopníci se měli každý den v 21 hodin duchovně spojit v (Otcově oblíbené) modlitbě: „Věčné Slovo, jednorozený Synu Boží, nauč nás pravé velkomyslnosti, jak toho právem zasluhuješ: abychom dávali a nepočítali, abychom pracovali a netoužili po odpočinku, abychom bojovali a nedbali ran, abychom se obětovali a nehledali jiné útěchy, než že jsme vyhověli Tvé svaté vůli.“

Otec plánoval akci v širokém měřítku. Průkopníci se měli dostat mezi lidi jakéhokoli původu a zaměstnání. Bylo třeba seznámit se s jejich způsobem života, jejich zvyky, poznat jejich zájmy („la vita cosidetta normale“ – tzv. normální život, jak to Otec v jednom dopise zašifrovaně označil). Proto jsme se učili tehdy módní písničky (organizoval to Silvo, který jich mnoho znal), chodilo se do biografu, četla se současná literatura. S lidmi se měl nenápadně navázat rozhovor (třeba o počasí), „a v páté větě se už dostat na Pána Boha“. Nebylo to ovšem tak snadné...

Nemalým problémem bylo najít vhodné místo pro setkávání. Zpočátku to bylo v bytě některého účastníka, pokud možno pokaždé jiného, příchod a odchod jednotlivě. („Jsme ochotni dát Pánu k dispozici všechno – tedy i teplý pokoj pro schůzky.“) Později se muselo hledat nové řešení. (Já jsem měla své kroužky v Ústavu Marxe a Lenina v Celetné ulici – tam by asi nikdo náboženskou činnost nehledal.)

V našem průkopnickém kroužku jsme byli tři: Marie Krechlerová, Zora Piatkiewiczová (provd. Turková) a já. Dlouholeté přítelkyně se stejnými ideály, nerozlučný trojlístek, jak nám Otec říkal. Snažily jsme se mít co nejčastější kontakt s Otcem (kterému jsme mezi sebou rodinně říkaly Ota). Já jsem za ním jezdila do jeho bělohorského bytu, kde jsme probírali různé otázky a on dával pokyny pro kroužky i pro náš osobní duchovní život. Obdivovala jsem jeho velikou knihovnu, která sloužila k půjčování knížek; jednou jsem projevila obavu, co by se s ní stalo, kdyby... Otec se pousmál a bezstarostně řekl: „Když budeme my, budou i knihy.“

Otec byl pro nás nedostižným vzorem; obdivovaly jsme na něm všechno: jeho úžasné vědomosti, znalost lidí a jeho přístup k nim, klidnou, vyrovnanou povahu (nikdy jsme ho neviděly rozčileného nebo rozhněvaného) – ale hlavně jeho ryzí, pokornou a sloužící zbožnost a jeho hluboký vztah k Bohu a církvi. Při duchovním vedení a zpovědi ustupoval sám do pozadí a vedl nás ke Kristu.

Programem kroužků bylo prohlubování náboženských znalostí, osobního duchovního života, a apoštolát. Průběh vypadal asi takto: Na počátku byla osobní modlitba podle vlastní volby, nahlas pronášená. Nebyly jsme na tento způsob zvyklé a zprvu to bylo velmi nesmělé. Následoval úryvek z Písma svatého a (předem připravený) rozjímavý výklad k němu. Vzdělávat jsme se měly hlavně v morální teologii – vždy nějaký úsek vypracovaný podle příruček. Ani to nebyla vždy lehká práce... Pak se přešlo k praktické stránce: jak se nám dařilo navázat kontakt s lidmi, s jakými jejich problémy jsme se setkaly, jak jsme je řešily, na jaké obtíže jsme narazily, co se nám (konkrétně) podařilo, co ne. Jak bychom měly postupovat příště. Nejpodnětnějším bodem byla kritika a sebekritika. To bylo pro nás něco úplně nového, něco velmi plodného, hluboce zasahujícího do osobního i duchovního života, s konkrétními výsledky. Začátky byly skromné, nevěděly jsme, jak do toho. Ale potom se z toho stal nepostradatelný prvek v našem přátelství. Praxe kritiky a sebekritiky vyžaduje naprostou otevřenost a upřímnost. Každá jsme si připomněly svoje dobré i méně dobré stránky a vlastnosti, zvyky, jednání s lidmi, různé reakce, a několik z nich jsme upřímně pověděly. Druhé dvě k nim zaujímaly stanovisko, hodnotily, souhlasily nebo ne, pomáhaly najít řešení. Tak jsme se všechny vystřídaly. Pak se způsob obrátil: Druhé dvě jmenovaly, co se jim na té třetí líbí nebo nelíbí – celý postup byl v obráceném sledu. Já jsem vždycky žasla, jak jinak vypadá člověk ve vlastních očích, a jak v očích druhých. Pak jsme to ještě shrnuly, učinily patřičné závěry, a prožily, jak nás to osvěžilo a posílilo, jak nám to pomohlo. Dnes to velmi postrádám, protože telefonem si nelze v krátkosti tímto způsobem posloužit – a nedá se najít někdo, kdo by byl ochoten tuto praxi přijmout. Byla to velká zásluha a moudrost Otce Mádra, že nás s tím seznámil a k tomu „vychoval“. Vidím, jak nepochopitelné je to pro druhé lidi, kteří neprošli jeho školou.

A tak nakonec musíme vyjádřit vřelý dík Otci Mádrovi v modlitbě a vzpomínce na to, co nám nezištně a s láskou rozdával z darů a milostí, které od Pána obdržel. Nechť mu Pán za nás splatí onen veliký dluh.