Ivo Sperát (ed.), THAUMATURGA BRUNENSIS. Divotvůrkyně brněnská

Autor: Luisa Karczubová - Číslo: 2012/2 (Recenze)

Ivo Sperát (ed.), THAUMATURGA BRUNENSIS. Divotvůrkyně brněnská. Sperát, Brno 2011, 101 str., ISBN 978-80-904312-4-9.

Text zahrnuje kolekci tematických příspěvků (1) Petra Zelinky Madona svatotomská (s. 9–12), (2) Ludvíka Kolka Poselství ikony Svatotomské (s. 13–16), (3) Radomíra Malého Baroko, jeho klady a zápory (s. 17–22), (4) Jaroslava Filky Zázraky v kontextu mariánské úcty (s. 23–26) a tři překlady z němčiny vlastní historické dokumentace – Svědectví o zázracích zachycené písemně v archivu prelatury brněnských augustiniánů (s. 27–48), Svědectví o zázracích publikovaná roku 1736 v Gemma Moraviae (s. 49–66) a Opisy votivních tabulek (s. 67–94). Na závěr jsou připojeny jednotlivé přílohy (s. 95–101). Kromě toho, že je text důležitým příspěvkem k českým novověkým dějinám (převážně baroka), respektive k dějinám spirituality, přesahuje také regionální dimenzi Brunensia. Především ale může posloužit jako modelové řešení pro tematické analogie v jiných regionech, protože se coby brněnská problematika dotýká zároveň jiných míst či náběhově obecných českých dějin (respektive dějin spirituality). Upozorňuji úmyslně na akcent provázanosti obecných dějin a dějin spirituality. Solidně se v celém textu dbá o kultivovanou kooperaci obou přístupů.

Centrální téma tudíž odpovídá fenoménu Madony svatotomské (v jiných, spíše starších publikacích se též užívá svatotomášovské), pojmenované podle chrámu téhož světce na Starém Brně. Jde o kopii starobylé italo-byzantské ikony typu Hodegetrie, tzn. Matky Boží, která všechny zve k adoraci Dítěte-Ježíše. Obraz vznikl kopírováním starší předlohy (pravděpodobně z Luccy), pravděpodobně ve 2. třetině 13. století. Na české území se dostal jako projev poděkování Friedricha Barbarossy králi Vladislavu II. Brněnský klášter augustiniánů-eremitů, s rodovým pohřebištěm markrabat moravských, kopii obdržel roku 1356. Popis „zázraků“ (v našem textu vzhledem k dokumentům od počátku 17. století) rovněž seznamuje s cennými dobovými údaji, vypovídajícími o tehdejším nejen církevním, ale také civilním životě.

Ke čtení „Božího jednání v životě člověka své doby“¹ prostřednictvím nesnadného teologického výrazu zázrak (s kolegiálními výrazy divotvůrkyně-divotvůrce) dochází v pohledu na témata z dějin spirituality (pouť, dobově podmíněná městská pastorace, pastorace nemocných, úzus psaní matrik, typus věřícího a fenomén války, mariánská úcta aj.), přičemž faktografie obecných dějin, garantovaná metodologickým výzkumem, se tu vhodně prolíná. Teologické východisko nabízí přednášející spirituální teologie na CMTF v Olomouci Jaroslav Filka tím, že konfrontuje vyhodnocení s hutnými výpověďmi hesla „zázrak“ slavného Dictionnaire de spiritualité.² Zázrak má smysl pouze v naprosto nezasloužené ekonomii spásy v Ježíši Kristu a lze jej pochopit jenom v kontextu Zjevení. Podobně jako v Písmu: nelze od sebe oddělit událost a komentář, skutek a řeč. Každý pokus jej definovat a priori (třeba jako průlom do přírodních věd) je nesprávný.

Text nepůsobí násilně a je zrale redakčně připraven. Mezioborové nasazení historiků (pomocných historických věd, speciálně archivnictví) a teologů je vítaným počinem. Za nedostatek považuji tiskovou rovinu sdělení: při delší četbě textu vypadávají samovolně stránky; některé ilustrace (v sérii příloh od s. 95) nejsou příliš zdařile otisknuté. Snad nebyly k dispozici adekvátnější finanční prostředky; ovšem zároveň je možné, že by výraznější zohlednění podoby celého textu, jako i volba odlišné techniky tisku mohla, když ne odstranit, tak alespoň takové nedostatky zredukovat na minimum.

Knižní titul je každopádně cenný.