Dialog

Autor: Jolana Poláková - Číslo: 2012/2 (Studie)

Z knihy Perspektiva naděje. Hledání transcendence v postmoderní době, Praha 1994 (celý text viz www.jolana-polakova.cz).

I postmoderní hledání absolutní transcendence je schopno přijmout ekonomickou chudobu a sociální útlak či chaos jako jedinečnou příležitost k rozvinutí plnosti lidského bytí, které – jestliže je zakotveno mimo tyto bezprostředně naléhající situace – je schopno jakékoli utrpení svobodně přehodnotit v příležitost k lásce. Více než totalizující modernou stále inspirované emancipační výchovné projekty¹ je zajímá naděje vztažená k přítomnosti absolutní transcendence v jakémkoli čase a v jakémkoli prostředí,² naděje spjatá s tím, že tato přítomnost není vázána na žádné speciální, v tomto ohledu „privilegované“ lidské typy či situace, nýbrž zakládá možnost univerzálního dialogu.

Této netotalizující, přirozenou pluralitu respektující teologické řeči o Bohu, která překračuje moderní anachronismy, vychází vstříc podobně absolutní transcendenci otevřená filosofie dialogu. Konstituovala se již ve dvacátých letech – v díle Ferdinanda Ebnera, Franze Rosenzweiga a Martina Bubera³ – ze zcela jiných dispozic, než jaké představuje typicky moderní (ale i tradiční) jednota systému, jednota Já, monologická soběstačnost imanence vůbec. V díle Emmanuela Lévinase dosahuje svého zatím vrcholného rozvinutí. Jejím východiskem je uznání svobody druhého a uznání plurality, tzn. systematický respekt vůči vnímáním a myšlením neasimilovatelné „jinakosti“, svébytnosti čehokoli vnímaného a myšleného. Tradiční a moderní princip adekvace nebo korelace se ve filosofii dialogu prokazuje jako princip pouhého naplnění měřítek a intencí naší imanence. Co zbývá mimo rámec takto pojatého poznání, je však to nejdůležitější – „jiné“, vlastní věci samé, co si nikdy nemůžeme sami přivlastnit. Můžeme se tomu jen otevřít v dialogické vzájemnosti, jež je možná jenom jako otevření transcendenci vůbec, až k její absolutní (to jest stvořitelské a vykupující) dimenzi. V dialogu se člověku otvírá nemyslitelné. Biblické sdělení „moje myšlení není vaše myšlení a vaše cesty nejsou moje cesty“ (Izaiáš 55,8) je touto filosofií přijato jako očišťující soud nad veškerými lidskými snahami hledat a absolutizovat paralely mezi řádem svého rozumu či ducha a řádem všeho stvořeného (který stojí primárně pod Boží mocí) nebo dokonce i řádem absolutní transcendence samé.

Tato ochuzující hybris – podle Lévinase vrcholící Hegelovým filosofickým systémem⁴ – redukuje dialog s nemyslitelným na pouhou dialektiku myšlení. V ní se vše převádí na pouhou myslitelnost, a koneckonců na novoplatónské Jedno – na vrchol soběstačné imanence myšleného univerza, jednotně vysvětlitelného z univerzálně platných zákonů rozumu. Do tohoto celku lze integrovat pouze kategoriálně dostupné vzájemné různosti v oboru imanence – nikoli kategoriálně nezachytitelnou vzájemnou jinakost všech stvořených věcí či bytostí, kterou nelze synteticky „překonat“, ale pouze dialogicky uznat tváří v tvář jejímu garantujícímu pozadí – absolutní transcendenci. Svět nebyl stvořen člověkem, a proto jeho řád není v úplnosti uchopitelný v řádu lidského ducha.

Dialog je patrně jediný způsob, jakým je možno se vnímavě obracet i k tomu, co mizí za obzorem lidské imanence (a co je právě proto pro člověka důležité). Dialog nelze podřídit vědění, zkušenosti, vztaženosti k sobě nebo k nějakému systému. Má svou vlastní a původní duchovní autenticitu. Pokusy o jednotný výklad veškerenstva na bázi imanentních principů jsou ve srovnání se spiritualitou dialogu teoretickým násilím, které dříve nebo později plodí i násilí ideologické a praktické. Eschatologický Boží mír není zakotven v takovéto jednotě, ale v univerzální pluralitní vztahovosti.

Lévinasovými slovy:

„Vztah se liší od všech pout, která se ustavují v nitru světa, v němž myšlení jakožto vědění myslí podle své míry, v němž vnímání a chápání obsazují a přivlastňují si danost a tím se spokojují. Je to vztah, který je Buberovi vztahem v pravém slova smyslu a který byl ‚na počátku‘. Jazyk tam není na to, aby vyjadřoval stavy vědomí; vztah je nesrovnatelná duchovní událost, událost transcendence a sociality, na kterou se celé úsilí o vyjádření – celé chtění sdělit myšlený obsah – už vztahuje. Franz Rosenzweig to chápe na úrovni Zjevení ve výsostném a náboženském smyslu slova, které mu značí vytvoření vztahu k absolutnu, vztahu izolovaných prvků vzpírajících se syntéze, zpodobnění v totalitě a jakémukoliv spojení, v němž ztrácejí – jako v idealistické filosofii – i svůj život. (...) Jednotě sebevědomí, rovného sobě a rovnajícího se světu, je tak nadřazeno setkání v dialogu, který je myšlením myslícím mimo svět. V této radikální diferenci Já a Ty, umístěných ve vztahu dialogu, v němž se koná setkání, není jen prosté selhání poznání jednoho druhým, selhání syntézy jejich koincidence a jejich identifikace, nýbrž něco navíc nebo lépe něčeho mimo sebe, navíc a lépe blízkosti bližního, která je ‚lepší‘ než koincidence se sebou, a to navzdory či z důvodu různosti, která je odděluje. (...) Že je možná lidská spiritualita, která nezačíná ve vědění, v psychice jako zkušenosti, a že vztah k ty ve své čistotě je vztahem k neviditelnému Bohu, je nepochybně nový pohled na lidskou psychiku, což bylo už zdůrazněno výše. Ale je to také velmi důležité pro orientaci teologie: Bůh modlitby – vzývání – je starší než Bůh odvozený od světa nebo od jakéhokoli vyzařování a priori a vysloveného oznamovací větou; staré biblické téma člověka učiněného k Božímu obrazu dostává nový smysl, ale tato podobnost se vyhlašuje v ‚ty‘ a nikoli v ‚já‘. Pohyb, který vede k druhému, vede k Bohu.“⁵

Lévinasovské postavení „tváří v tvář“ – jehož teoretickým výrazem je i posun etiky na rozhodující místo „první filosofie“ – je postojem skutečného naslouchání. Proti tomuto „realismu“ dialogu blednou nejen naivní realismy tradiční metafyziky (jejichž nedostatečný zřetel k zprostředkující úloze subjektivního prošel už v novověku dlouhým obdobím komplexní kritiky), ale i postupy moderní hermeneutiky, jejíž smysl pro autentičnost má své meze v samotném principu interpretace – koneckonců v pasivní vydanosti toho, kdo (co) je vykládán(o), tomu, kdo vykládá. Asymetrie naší pořádající intencionality a „pořádaného“ předmětu zde zůstává nedotčena. Naproti tomu postmoderní princip dialogu je principem naslouchání přímé řeči a principem přímého odpovídání na ni za přítomnosti Druhého. V dialogu – který není možný bez implicitního vztahu k absolutní transcendenci – odkládá subjektivita ochranný obal naivity, reflexe i předběžného porozumění, a vydává sféru své imanence bezprostřednímu setkání. Pravdivě se vyjadřovat o tomto setkání pro ni znamená vyjadřovat se o něm v něm. Tak i mluvit o absolutní transcendenci vždycky jen spolu s ní.

Princip dialogu je tak osvobozujícím opakem ideologických stereotypů, jimiž člověk bere do rukou – i pomocí teologické terminologie – iluzi své absolutní duchovní moci. Dialog umožňuje originální sebesdílení komukoli, s kým se ocitáme ve vztahu. Přináší reciprocitu, ale neznamená mechanickou symetrii. Přináší potřebnou čistotu, skrze kterou se lze dopátrat pravdy, i kdyby byla sebebezmocnější. Proto může skutečná duchovní moc „zvítězit“ pouze v dialogu. Boží „království“ jako stav transalteritně zakotvené vzájemnosti, v němž se neužívá síly, úskoků a výhodných sebeklamů, v němž všechno je průhledné a lež ani násilí tedy nemůže obstát, je v principu možné kdykoli, ale nelze je zjednat totalitním způsobem „pro všechny“; touha po něm je záležitost osobní svobodné volby.