Benedikt XVI., VERBUM DOMINI. SLOVO PÁNĚ

Autor: Adam Mackerle - Číslo: 2012/2 (Recenze)

Benedikt XVI., VERBUM DOMINI. SLOVO PÁNĚ. Posynodní apoštolská exhortace o Božím slově v životě a poslání církve. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2011, 151 str., ISBN 978-80-7195-271-8. Z italské předlohy přeložili Josef Hřebík a Jaroslav Brož.

Ve dnech 5.–26. října 2008 se v Římě konalo XII. generální shromáždění biskupské synody s tématem „Boží slovo v životě a poslání církve“. Stejné téma má i posynodní apoštolská exhortace Benedikta XVI., jež z tohoto shromáždění vzešla a která se jmenuje podle svých prvních slov Verbum Domini (Slovo Páně). První věta exhortace je citátem z 1Petr 1,25, „Slovo Páně trvá navěky – totiž slovo evangelia, které vám bylo zvěstováno“, a v jistém smyslu shrnuje celý obsah dokumentu. Je to věčné Slovo, které vstoupilo do času a stalo se člověkem a skrze které se Bůh zjevuje. Když exhortace hovoří o Písmu, reflektuje vždy tento široký rámec Božího zjevení, v němž je třeba slovo Písma číst a vnímat.

Dokument je představen jako plod synody, jejímž cílem bylo „dále prohloubit téma božského slova, a sice jako ověření toho, že se koncilní pokyny uskutečňují, i jako vyrovnání se s novými výzvami, které těm, kdo věří v Krista, předkládá současná doba“ (čl. 3). Dokument se tím zařazuje k významným církevním dokumentům zabývajícím se Písmem, jakými jsou Providentissimus Deus Lva XIII. (1893), Spiritus Paraclitus Benedikta XV. (1920), Divino afflante Spiritu Pia XII. (1943) a Dei Verbum II. vatikánského koncilu (1965). Návaznost dokumentu na synodní shromáždění je patrná i z mnoha míst, kde Svatý otec hovoří za synodní otce a tlumočí jejich názory a přání.

Dokument se dělí na tři hlavní části, které pokrývají tři hlavní oblasti zájmu dokumentu, jak se rýsovaly již v lineamentech synodních prací. První část nese název „Verbum Dei“ (Boží slovo) a pojednává o povaze Písma, o jeho místě v rámci Božího Zjevení a o jeho výkladu. Druhá část se jmenuje „Verbum in ecclesia“ (Slovo v církvi) a jejím předmětem je role Písma v životě církve. Třetí část je nazvána „Verbum mundo“ (Slovo pro svět) a zabývá se rolí Písma v misijním poslání církve. Dokument tak nastiňuje jak některé dogmatické aspekty Božího slova, tak jeho roli uvnitř i vně církve.

První část (čl. 6–49) se nejprve věnuje povaze Božího slova. Otevírá široké téma vztahu Boha a člověka, který pojímá jako rozhovor, v němž Bůh naslouchá člověku a promlouvá k němu a člověk odpovídá. Boží slovo se v tomto rozhovoru zjevuje člověku různými způsoby: v knize přírody, v dějinách spásy, které vrcholí ve Vtělení Božího Syna, v kázání apoštolů předávaném v Tradici církve a konečně v Písmu svatém Starého a Nového zákona. Svatý otec zdůrazňuje, že křesťanství není „náboženstvím knihy“, nýbrž „náboženstvím Božího Slova“ v tomto širokém významu Božího zjevení (7). Tentýž důraz na církevní a komunitní kontext Písma nese celý dokument. Boží iniciativa vyzývá člověka k naslouchání Slovu a k odpovědi na ně. V souladu s tím hovoří exhortace i o hříchu jako o „nenaslouchání (Božímu) Slovu“ (26).

První část dokumentu se dále zabývá analogií Vtělení a Písma a důrazně připomíná, že nelze od sebe oddělovat teologii a exegezi, to znamená vědecké zkoumání biblického textu a jeho užití v církevním společenství. Na jedné straně musíme respektovat dějinný charakter zjevení, jehož důsledkem je lidská podmíněnost Písma svatého, a tedy i nutnost porozumět lidským slovům, kterými je slovo Boží vyjádřeno a jejichž podobu na sebe vzalo (34 s odkazem na Dei Verbum), na druhé straně ale nesmíme zapomínat, že „původním místem výkladu Písma svatého je život církve (…) vztah k církvi (…) je požadavek vyplývající z Písma svatého a ze způsobu, jakým se utvářelo v průběhu času“ (29). Synodní otcové proto vyzývají pastýře, teology a exegety k úzké spolupráci ve službě Božímu slovu (45). Když dokument v tomto kontextu hovoří o interpretaci biblických textů, připomíná tři kritéria výkladu obsažená již v konstituci Dei Verbum, tj. jednotu celého Písma, Tradici církve a analogii víry (34). Tato kritéria mají zaručit, že slovo Písma zůstane živou součástí církve a nestane se mrtvou literou starého textu. V tomto ohledu dokument připomíná plodné středověké rozlišování čtyř smyslů Písma a jejich bytostnou jednotu (37).

Druhá část (čl. 50–89) je věnována Písmu v životě církve, tedy v prvé řadě Božímu slovu v liturgii. Proto je církevní život, a především liturgie, hlavním a nejpřednějším místem použití a výkladu biblického textu a výchozím hermeneutickým prostředím (52). Dokument zdůrazňuje účinnost a performativní charakter Božího slova při liturgii (53) a jednotu Božího slova a svátostí, mezi nimi především eucharistie (54). Prochází různé prvky liturgického slavení a připomíná významné místo, jaké v nich Boží slovo má: lekcionář a jednota obou zákonů; služba lektorátu a patřičná připravenost lektorů přednášet Boží slovo ve společenství; homilie soustředěná na aktualizaci hlásaného Božího slova; Boží slovo v dalších svátostech (svátost smíření a pomazání nemocných); denní modlitba církve, která je na Božím slově celá vystavěna a při níž křesťan pravidelně naslouchá Božímu slovu a jeho prostřednictvím (žalmy) se též modlí k Bohu; význam Božího slova při požehnáních (57–63). Následuje dlouhý seznam míst, kde synodní otcové vybízejí k různým iniciativám k oživení slavení Božího slova (64–71). Dokument dále hovoří i o místech v životě křesťanů a církve mimo liturgii, kde hraje Boží slovo zásadní roli. Opět prochází různé aspekty lidského života a vyjmenovává různé stavy (kněží, kandidáti kněžské služby, zasvěcený život, laici, rodiny a manželství, 77–85), aby každému připomněl roli Božího slova v jeho životě. Konečně se věnuje i rozjímavé modlitbě nad Písmem, zvláště lectio divina (86–87), jež v sobě propojuje intenzivní četbu a studium biblického textu ve světle Ducha Svatého spolu s modlitbou a uvedením prožitého do praxe.

Třetí část (čl. 90–120) se zabývá povinností církve hlásat Boží slovo světu. Svatý otec připomíná zásadní misijní povahu církve a povinnost křesťanů všech stavů podílet se na tomto poslání (91, 94). Povinností všech pokřtěných je hlásat Boží slovo. To nepatří, jako ostatně celá křesťanská víra, „k určité kulturní zvyklosti, která se národ od národa liší, nýbrž do oblasti pravdy, která se týká všech lidí stejně“ (92). Boží slovo, jež mají křesťané hlásat, je víc než soubor kulturních lidských hodnot (98), je to slovo „otevírající přístup k setkání s Pánem“ (93). Ruku v ruce s tím jde povinnost, aby hlásanému slovu odpovídal život křesťanů, kteří mají pravdu hlásaného Božího slova dosvědčovat svým životem (97). S tím je spojeno osobní nasazení ve službě chudým, prosazování spravedlnosti a práva ve společnosti, hájení a podporování lidských práv, snaha o smíření a pokoj mezi národy a vůbec láska k bližnímu a ke stvoření (99–108). Všechny tyto formy služby bližnímu musejí být současně místem hlásání Božího slova (107).

V průběhu celého dokumentu je možné povšimnout si neustále se opakujících prvků. Prvním a zásadním je význam Božího slova pro společenství církve a současně důležitost společenství církve jako přednostního a původního místa četby a výkladu Písma. To platí jak v první části, kde papež hovoří o výkladu biblických textů, tak i ve druhé části, když hovoří o liturgii jako o místě, jemuž je Písmo určeno především, neboť právě zde se s ním církev setkává v jeho performativní podobě. Dlouhá řada výzev v druhé části dokumentu je zaměřena právě na posílení vnímání Písma jako performativního Božího slova, jež tvoří jádro církevního života.

Druhou charakteristikou celého dokumentu jsou výzvy adresované různým kategoriím čtenářů. Svatý otec se nezastavuje u „teorie“, nýbrž je věrný svým vlastním slovům. Jestliže zdůrazňuje, že má Boží slovo sloužit životu církve, vyjadřuje na mnoha místech dokumentu také přání, aby se závěry synody projevily v praxi. Na mnoha místech – někde více, někde méně konkrétně – ukazuje svými výzvami směr, jakým v praxi pokračovat, aby závěry synody došly uskutečnění. Dokument tak splňuje cíl, který si předsevzal na začátku, totiž navázat na dřívější dokumenty a být ukazatelem na cestě církve v současné době.

Celá exhortace se uzavírá opakováním zásadního významu „hlásaného, přijímaného, slaveného a rozjímaného Božího slova“ (121) pro celou církev a eschatologickým obzorem naší víry; za vzor vnímavého naslouchání Božímu slovu předkládá Marii (123). V závěru hovoří mj. o významu Božího slova pro novou evangelizaci (122), která je také hlavním tématem připravovaného XIII. generálního shromáždění biskupské synody, která se má konat 7.–28. října 2012.