Ad Presumpce dobrého úmyslu oponenta (TT 3/2011)

Autor: Jan Graubner - Číslo: 2012/2 (Dialog)

Pozoruhodný článek docenta Skoblíka nabízí čtenářům široký obraz reakcí na Memorandum německých teologů a zmiňuje obdobnou výzvu rakouských farářů, zvanou Výzva k neposlušnosti. Naprosto souhlasím s jeho požadavkem presumpce dobrého úmyslu oponenta, která je předpokladem smysluplné diskuse. Pozastavuji se však nad tím, jak většina citovaných má klapky na očích a vidí jen určitý výsek problému, o kterém diskutuje. Kdybychom se podívali trochu více do šířky, zjistili bychom, že skutečnost vypadá trochu jinak, a pak bychom nehledali řešení ve slepých uličkách.

Diskuse o nedostatku kněží vypadá jinak, když ze statistik účastníků na bohoslužbách zjistíme, že vůbec nemáme nedostatek kněží, ale máme nedostatek věřících. Jestli v kostele pro tisíc lidí slouží kněz nedělní mši pro padesát lidí a v případě, že objede tři nebo čtyři svěřené farnosti, by se mu všichni vešli do jednoho menšího kostela, pak musíme pochybovat o správnosti položené otázky, jak řešit nedostatek kněží. Že farníci i v malých společenstvích se hlásí o své právo na bohoslužbu, je pochopitelné. Zároveň je třeba vidět, že příliš malé společenství nemůže být zdravou farností, a tudíž nemá budoucnost. Je-li v tak malém společenství jeden či dva mladí, nemohou vytvořit partu a ze společenství starších se snadno vypaří. Reforma potřebná jistě je, ale neměla by se nejprve hledat cesta k prožívání farnosti jako společenství malých společenství?

Diskutuje se o zdobrovolnění celibátu či svěcení žen jako řešení nedostatku kněží. Proč se nedíváme na církve, které nemají celibát a mají ženy ve farářských a biskupských funkcích, a přesto řeší nedostatek duchovních? Jako argument proti celibátu uvádíme kněžská selhání. Proč se nedíváme také na církve, které řeší opakované manželské rozvody u farářů a biskupů či jejich civilní sňatky? Manželství jako takové je v krizi. Jsou v Evropě země, kde víc než polovina mladých lidí odmítá manželství a založení rodiny. Mohou to zachránit rodiny kněžské? Kardinál Špidlík říkával: „Není málo kněžských povolání, je málo dětí, které by Bůh mohl povolat.“ Nechceme-li změnit evropský pohled na počet dětí v rodině, je diskuse o kněžských povoláních v Evropě zbytečná, protože křesťanská Evropa přirozeně vymře. Už dnes uvádí statistika, že ve Francii je více praktikujících muslimů než katolíků.

Jsme součástí společnosti. Nemůžeme se vyčleňovat. Je však řešením přizpůsobování se těch, kteří v ní mají být solí a světlem? Místo přizpůsobování se světu je spíš nutné, abychom hledali, jak reagovat na nové myšlení, na nové jazyky, nové technologie a novou psychologii (Jan Pavel II., Redemptoris missio 37), které mají antropologický a společenský dopad. Neměli bychom spíše přehodnotit svou přehnanou korektnost ke všem jinak smýšlejícím, která nás přivedla k neschopnosti dělit se o poznání Krista, takže jsme ztratili misijní charakter, jeden ze základních znaků církve?

Svatý Řehoř Veliký tvrdí o své době: „Svět je plný kněží, ale na Boží žni se najde jen velice málo dělníků, (…) jsou sice lidé, kteří by chtěli slyšet něco dobrého, ale není, kdo by jim to řekl.“ Pak vysvětluje: „Často jistě svazuje jazyk kazatelů jejich vlastní špatnost, ale často se stává z viny podřízených, že se představeným bere možnost kázat,“ a cituje Ezechiela: „Dám přilnout tvému jazyku k patru, takže oněmíš a přestaneš je napomínat, neboť je to vzpurné plemeno.“ Neměl by nás pohled na krizi v církvi vést k hlubšímu zamyšlení? Papež Benedikt XVI. řekl při nedávné návštěvě Německa Radě Ústředního výboru německých katolíků: „Podstatou krize církve v západním světě je krize víry. Jestliže neuskutečníme obnovu víry, všechny strukturální reformy zůstanou neúčinné.“