Vězení III.

Autor: Ladislav Tonar - Číslo: 2012/1 (Dokumenty)

Po více než ročním pobytu v plzeňské věznici jsem byl po berlínských událostech eskortován v roce 1961 do věznice Valdice. Během eskorty jsem se seznámil s jezuitou Františkem Šitalem. Po příjezdu do Valdic jsme byli oba umístěni do tzv. třetího oddělení (kde byl zpřísněný režim), na stejnou celu. Ve třetím oddělení vykonávali trest z 80 % kněží a političtí vězni. Na cele se mnou byli dr. Nestával, druhý muž z procesu s Horákovou, a lidovec ing. arch. Jaroslav Cuhra, do roku 1948 náměstek ministra techniky a zakladatel ilegální moderní křesťanské strany – KDS. Na tomto oddělení jsem se setkával s Jánem Korcem – tajně vysvěceným biskupem (dnešní slovenský kardinál), biskupem Vojtaššákem a s mnoha dalšími duchovními, jejichž jména si již nepamatuji. Do styku jsem přicházel i s dalšími známými osobnostmi – např. Alexandrem Machem, ministrem vnitra Slovenského štátu a vedoucím Hlinkových gard. Mezi trestanci bylo i několik příslušníků SS, mezi nimi velitel ženijní školy SS ve výcvikovém prostoru na Benešovsku Standartenführer Klein, který zajišťoval na konci války ukrytí tzv. Štěchovického archivu.

Na třetím oddělení jsme navlékali korálky a různé galanterní potřeby pro firmu Koh-i-noor. Po amnestii v roce 1962, kdy několik set vězňů bylo propuštěno, bylo potřeba zaujmout jejich pracovní zařazení. Byl jsem přemístěn na brusírnu ověsového skla na křišťálové lustry. Měl jsem štěstí, že jsem byl zařazen na tzv. kněžskou směnu. V jedné směně nás pracovalo asi 80 až 100. Při broušení člověk vdechoval skelný prach, což některým způsobovalo značné zdravotní potíže. Každý musel splnit normu, jinak ho čekal trest. Dostal jsem se do skupiny, kterou vedl páter Josef Zvěřina, který oplýval organizačními i manuálními schopnostmi. Říkalo se nám zvěřinec. V této skupině pracoval též páter Oto Mádr, františkán Jiří Pokorný a páter Hložánka z Plzně. Po zaučení jsme již práci vykonávali celkem bez problémů a měli čas na rozhovory. Nejraději jsem poslouchal Josefa Zvěřinu, který kromě kněžského vzdělání byl i kunsthistorikem. Zasvětil mne do světa umění. Miloval Prahu a její historii. Dodnes si pamatuji mnohé z našich rozhovorů. Byl to veselý člověk, který připomínal spíše bodrého moravského sedláka než kněze.

Snad mohu říci, že blízký vztah jsem měl s Otou Mádrem. Tento tichý, nenápadný muž měl v sobě obrovskou sílu a pokoru. Zpočátku jsem nemohl pochopit, že tento člověk nepociťuje jako my ostatní nenávist vůči lidem a režimu, který ho odsoudil na mnohaleté vězení. Neustále se snažil vzdělávat ve filosofii a estetice. Domnívám se, že jeho bohatý duchovní život mu ve vězení velmi pomáhal. O své vědomosti se dělil s ostatními vězni. Na tzv. moták psal různé úvahy těm, kterým věřil. I ve vězení duchovní zpovídali a udíleli Nejsvětější svátost. Z rohlíku se vytvářely malé čtverečky, které sloužily jako hostie. Byl jsem jeden z těch, ke kterým měl Ota Mádr důvěru; svěřoval mi vytvořené hostie, abych je mohl při návštěvě lékaře (onemocněl jsem žloutenkou) předávat dalším vězňům. Pokud by u mne tato „hostie“ byla dozorci nalezena, hrozila několikadenní korekce. Kněží si nejen vzájemně velmi pomáhali, ale snažili se pomáhat i druhým. Pokud někdo dostal balíček, okamžitě se rozdělil s ostatními. Ota byl jeden z těch, kdo se podílel nejen na duchovní podpoře, ale i spoluorganizoval sbírky, aby si nově příchozí mohli zakoupit různé potřeby v kantýně.

Ladislav Tonar

Autor (nar. 1934) byl původním povoláním voják, člen protikomunistické skupiny Vladivoje Tomka. V prosinci 1959 byl zatčen a v následujícím roce odsouzen k 14 letům odnětí svobody. Propuštěn byl v květnu 1968. Společně s Jaroslavem Cuhrou a dalšími se snažil o vytvoření KDS. Až do roku 1989 pracoval jako dělník v podniku Pražské kanalizace a vodní toky.