Oto Mádr v mém životě

Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2012/1 (Osobnosti)

Odchod Oto Mádra je příležitostí děkovat Bohu za velké věci, které vykonal ve svém nevšedním svědkovi – martyrovi a služebníkovi. Teolog nemůže nekonstatovat, že život tohoto nestora české teologie je velkým dílem Boží milosti. Můj úkol nyní spočívá nikoli v tom, abych opětně vypravoval jeho životní příběh, ale spíš v tom, abych se zamyslel nad tím, co Ota znamenal v mém životě.

V dobách totality se aktivity jednotlivých skupin příliš nepropojovaly, aby se tak při zásahu bezpečnosti nezhroutilo jedním rázem úplně všechno. Ota mi tedy nikdy teologii nepřednášel. Byl však pro nás tehdy mladé spolu s Josefem Zvěřinou jasným znamením, že česká teologie navzdory všemu pronásledování přece jenom dýchá. Vzpomínám si na první setkání s ním. Bylo to někdy v osmdesátých letech. Spolu s dvěma bratřími františkány jsme si jednou v sobotu vyšli na Hrad. Po procházce jsme se zastavili v restauraci na Klárově. Najednou se objevil Ota. Sedl si a objednal čaj, četl noviny, asi na někoho čekal. My na něj koukali jako na zjevení. „To je ten Mádr, co vydává Texty.“ „Nojo, to je ten špičkový morální teolog.“ Špitali jsme si a nenašli odvahu ho vyrušovat. Neznal nás, a tak bychom ho asi uvedli do rozpaků. Možná by nás mohl považovat za nastrčené osoby. Byl v tom tedy nejen ostych, ale také ohleduplnost.

Uběhlo hodně let. Po studiích v Římě jsem se octl v Uherském Hradišti, odkud jsem zpočátku na olomouckou fakultu dojížděl. Ty roky po návratu z Itálie pro mne nebyly právě jednoduché. Napsal jsem tehdy jednu malou studii a poslal ji v obálce do redakce Teologických textů. Ota mi odpověděl. Docela se mu to zamlouvalo. Pochopitelně měl redakční výhrady k mé češtině, která byla ještě poznamenána dlouhým pobytem v zahraničí. Tak začala naše spolupráce. Na Otovi si velmi cením, že dokázal dávat prostor druhým. Zároveň ale uměl člověka také pěkně potrápit, protože byl náročný. Spolupráce s ním mi ale určitě dala hodně. Pro teologa je totiž velmi důležité, aby měl někoho, s kým může vést fundovaný, věcný a náležitě kritický dialog. Díky Otovi jsem se také začal podílet na práci České sekce Evropské společnosti pro katolickou teologii.

Vzpomínám si také, jak mi ještě v devadesátých letech shořel počítač. Peněz nebylo nazbyt. Tehdy se projevila Otova velkorysost, tedy jeho evangelijní chudoba. Štědře mi vypomohl a já mohl v klidu pokračovat v práci.

Dalším rysem jeho osobnosti bylo, že se nikdy nikomu nepodbízel. Říkal lidem do očí, co v dané situaci považoval za správné. Ne vždy se to poslouchalo s nadšením. Řada lidí to nedokázala snášet. Taky mi leckdy leccos nevonělo. Jenomže právě tenhle rys jeho osobnosti mne ve skutečnosti moc přitahoval. Nebyla v něm ani stopa církevnické „zdvořilosti“, která tak často bývá rodnou sestrou falše a pokrytectví. Když šlo do tuhého, člověk se mohl spolehnout, že Ota ho nenechá ve štychu, že se zastane toho pozitivního a správného, že dokáže rozlišovat a podpořit to, v čem evidentně cítil působení Božího Ducha. Naproti tomu tam, kde všechno na povrchu sice vypadalo mediálně dokonale, ale onen Duch Boží byl pomyslně vyloučen ze hry, si nebral servítky a pronášel soudy o nahatém císaři a jeho „nových“ šatech. Tomu, kdo se nad tím dokázal hlouběji zamyslet, muselo být jasné, že Ota sloužil prorocky pravdě, dělal to ale bez halasu a bez vedlejších doprovodných efektů. Tím není řečeno, že Ota byl neomylný, každopádně ale jednal vždycky z vnitřního přesvědčení a bez postranních úmyslů.

Poslední roky jeho života se odehrávaly v ústraní, kde dovršoval svou křížovou cestu a své spodobení s Pánem. Nejen za velké dílo, ale také za svědectví oněch posledních let a měsíců mu patří vděk a uznání. Doufejme, že tento neúnavný podněcovatel, redaktor a v pravém slova smyslu vychovatel bude ve svém díle v náš prospěch pokračovat dál, ovšem pochopitelně zcela novými prostředky.