Otec doktor Oto Mádr

Autor: Milan Smejkal - Číslo: 2012/1 (Osobnosti)

Když se zamyslím nad životním příběhem otce dr. Mádra, pak to, co mě na něm nejvíc uchvacuje, je jeho celistvost. Je jakoby vytesaný z jednoho bloku žuly, bez kazů a přimíšenin, nebo lépe z křišťálu, protože byl zcela průzračný, byl skutečným „domem ze skla“. On nikdy v životě neměl zapotřebí vymlouvat se, obhajovat, vysvětlovat. Byl jednoznačný, přímý, jednolitý. „Vaše řeč buď ano ano, ne ne.“ Tím se řídil od svého mládí až do konce života. Neuhnul ani o píď, i když nad ním visel Damoklův meč možného odsouzení na smrt. Bylo z toho doživotí, a hodně let ze svého života si „užil“ jako vězeň. Ani tam se nezměnil, nepolevil, „nepřizpůsobil“. Prožil si svá léta v utrpení i ponížení, a dočkal se i svého „zmrtvýchvstání“, rehabilitace, poct církevních i světských. Muž Boží a církve. Teolog, učitel, duchovní vůdce. Hrdina, mučedník.

Poprvé jsem se s ním osobně setkal koncem šedesátých let při cyklech Živé teologie, které v návaznosti na II. vatikánský koncil v Praze organizoval a vedl. Bylo to v době, kdy jsme, po léta masírovaní arogantní ateistickou marxistickou masáží, zvedali hlavy, protože jsme se s úžasem a radostným překvapením dozvídali, že církev není určena k pozvolnému zániku a k uložení do archivu, jak jí bylo současnými ideology prorokováno, ale že na ní vyrážejí a derou se k životu nové výhonky a že má velice co říci i dnešnímu světu s jeho problémy a těžkostmi. Když otec dr. Mádr hovořil, dokázal zaujmout už po několika větách. Jeho přednes nebyl učebnicí rétoriky, nepoužíval obvyklých prostředků „na efekt“. Žádné fráze, žádná klišé, jenom hutné, čisté, silné víno, bez toho, že by se někomu podbízelo nebo jeho chuť upravovala podle momentálního vkusu konzumentů. Bylo to něco úplně nového, jiného než dosud, staré pravdy oděny do nových šatů, témata, která rozvíjel, byla zajímavá a přitažlivá, nová a svěží, ale nikdy planě revoluční nebo buřičská, podaná vždy umírněně, s grácií a vkusem, s uměním zaujmout, „zajet na hlubinu“, vyzvat k přemýšlení, k diskusi, k dialogu. V té době vzniklo Hnutí koncilové obnovy, rozvíjely se různé další křesťanské iniciativy. A otec Mádr byl při tom všem, byl ve svém živlu, konečně mohl „vyjít na světlo“.

Ale čas ubíhal a dočasné oteplení poměrů se velice záhy změnilo v šeď a chlad nastupující normalizace, s níž veškeré snahy o nastolení skutečně „normálních poměrů“ pozvolna mizely a přesouvaly se zase tam, kde byly dosud: do ilegality a do podzemí. Hnutí koncilové obnovy bylo zakázáno, teologické přednášky znemožněny, a tím i styky s těmi, kteří je organizovali a vedli.

Uplynul dlouhý čas. Podruhé jsem se s otcem doktorem Mádrem osobně setkal na počátku devadesátých let. Vyhledal jsem ho v redakci Teologických textů v Londýnské ulici, protože jsem potřeboval radu a pomoc v jisté záležitosti. Já jsem o něm už věděl hodně, bylo mi známo, čím vším prošel, znal jsem „Slovo o této době“, kterým v době „velké zkoušky“ burcoval a volal k věrnosti a odvaze, četl jsem jeho texty. A ačkoliv jsem byl pro něho naprosto cizí člověk, neobyčejně mě překvapilo, že po několika úvodních větách a otázkách jsme si byli natolik blízcí, že mi nejen poradil, ale ihned se i nabídl, že se v oné věci bude osobně angažovat a že mi pomůže. Jeho milé a laskavé jednání na mě udělalo hluboký dojem. Něco takového bych si nedokázal představit ani ve snu. Když jsme se loučili, přátelsky a otcovsky mě objal. Dojalo mě to, vždyť jsem si dobře uvědomoval, jaký je mezi námi rozdíl a kdo je ten člověk, který přede mnou stojí. A on mě přesto přijal jako známého a blízkého člověka.

Otec dr. Mádr se přes své chatrné zdraví a přes prožitá utrpení dožil vysokého věku a obdržel i mnohá ocenění a vyznamenání. A já bych přál jemu i naší české církvi, aby příklad jeho statečného života nebyl nikdy zapomenut. Aby se mu dostalo ocenění nejvyššího, toho, kterým církev své nejlepší a nejvěrnější syny nám ostatním dává za vzor. Protože cítím, že by to tak mělo být, vždyť po celý svůj život vytvářel kolem sebe zvláštní aureolu svatosti, kterou nebylo možno nepostřehnout, která je zřejmá z jeho textů a která vyzařuje ze všech jeho postojů a z celé jeho osobnosti.