Mádrova pozvánka k životu

Autor: Jolana Poláková - Číslo: 2012/1 (Punctum saliens)

Když se rozsvítí světlo, nestaví se pod kbelík, ale na svícen, takže svítí všem v domě.

Mt 5,15

Položme si prostou otázku, co prospěšného bychom v dnešní mnohoznačné situaci církve a světa, v níž každý z nás hledá své místo a své nezastupitelné poslání, mohli společně objevit ve vztahu k osobě českého kněze a teologa Oto Mádra. Jaké hodnoty ztělesňoval a zároveň vtělil do svého díla? Čím nás může dnes oslovit? Jakou cestu by nám mohl ukázat?

Odpovědi jsou jistě závislé na našich rozrůzněných ideových orientacích, pro něž však Mádrovo poselství – vyslovené v době už prokazatelného slábnutí evropského křesťanského života – může být v každém případě jedinečnou výzvou.

Patrně základním a snad každého silně oslovujícím rysem Mádrovy křesťanské lidskosti byla hluboká životní opravdovost. Vycházelo z ní přímé, otevřené jednání – podložené pevnou jednotou jeho osobnosti. Spolu se svými mnoha situačními důsledky, intenzivně zasahujícími jeho široké okolí i jeho samého, nám tento Mádrův nejvlastnější charakterový rys dokládá, co bylo jeho životní prioritou: mluveným i psaným slovem, postoji, činy – celým životem – být bezvýhradně a čistě k dispozici Bohu; v každé chvíli důsledně – intuitivně i promyšleně – spojovat lidskou horizontálu s živou, autentickou – tedy ne našim omezenostem fiktivně přizpůsobenou – Boží vertikálou.

Jakými všeobecně srozumitelnými způsoby si v této své, pozitivně i negativně provokující, profétické službě nekonečnému osobnímu Dobru obvykle počínal? I z jeho díla lze zpětně vyčíst, že veškeré jeho veřejné i soukromé působení v sobě neslo výjimečný komunikační potenciál: mělo široce přitažlivý punc laskavé, vlídné kultivovanosti, nabízelo svůj podnětně objevný intelektuální záběr schopný projasňovat i velmi zapeklité problémy a situace a obsahovalo také pozitivně dynamizující náboj přátelsky získávajícího lidského zaujetí. Mádrova bytostně biofilní orientace vyzařovala do církve a do světa nejen poctivý a precizní smysl pro pravdu, ale zároveň niterně vřelý a čistý vztah k lidem. Kombinace obojího nezdolně vyúsťovala do zjevného potěšení a radosti, s nimiž se Mádr v jakýchkoli situacích vyrovnával se všemi náročnými výzvami spolehlivé a přitom kreativní teologické služby právě přítomné víře a církvi.

Je pochopitelné, že výchozím předpokladem tohoto působení navenek byl bohatý, z mnoha zdrojů se sytící, a zároveň koncentrovaný, střízlivý, vyrovnaný a nesebestředný duchovní život. Oto Mádr byl vždycky v první řadě zdrženlivým mistrem soustředěné tvůrčí práce v každodenní kontemplativní atmosféře upřímného přátelství s Bohem a lidmi. Z jeho jemně diferencující vnímavosti a meditativní i operativní přemýšlivosti vycházel i jeho dialogický a kriticky povzbuzující respekt k myšlení a jednání kohokoli druhého. Jak mohli mnozí z nás zakusit, jeho schopnost spolehlivých vztahů a citlivé porozumění pro nejrůznější lidské situace mu, spolu s jeho vždycky aktuální pohotovostí a ochotou, umožňovaly věnovat se pozorně, trpělivě a bratrsky každému, kdo u něho hledal pomoc nebo radu.

Jeho mimořádná schopnost teologicky se orientovat v širších, historicky klíčových společenských situacích a směrodatně probouzet a vést druhé se realizovala zpravidla jako výjimečně odvážná, prozíravá a láskyplná služba v riskantních nebo příliš složitých poměrech, do nichž málokdo byl schopen odpovědně zasáhnout nebo je aspoň nezávisle a čestně vyhodnotit. Mádrův koncepčně strukturovaný a obecným etickým prospěchem motivovaný strategický nadhled byl proto vyhledáván nejméně dvěma generacemi angažovaných křesťanů. I jeho umění dialogicky sjednocovat lidi dobré vůle a otvírat jim pozitivní, nadějeplné perspektivy bylo právem proslulé. Měnilo atmosféru a přinášelo nové možnosti.

Je jistě pozoruhodné, jak všechno, čím Oto Mádr s Božím přispěním byl – a čím proto i chtěl být – uplatňoval s plným nasazením, a zároveň s lehkostí zásadní nezávislosti na všech takříkajíc příliš lidských odezvách, ať lichotivých nebo snižujících. Za jakýchkoli okolností se s vlídnou samozřejmostí různými cestami – které si nikdy sám nevybíral – vydával pro druhé a za druhé. Ani dočasná ztráta vnější svobody nebo zavalenost rutinní prací mu přitom nedokázaly vzít pro něj charakteristický vzlet ducha, široké obzory a pronikavou invenci.

I úbytek přirozených sil na sklonku dlouhého života velkoryse překonával – v Boží přítomnosti a se srdcem doposledka otevřeným pro druhé – svou pokornou statečností a jemným osvobozujícím humorem. Velikost jeho života a díla tak dostala poslední pozemskou pečeť těmito nenápadně završujícími postoji.

Oto Mádr jako kněz a teolog soustředěný skrze veškerou svou činnost pavlovsky víc na Toho, od něhož toužil jednou převzít „palmu vítězství“, než na svůj časný úspěch a pomíjivou oblibu pro nás jistě nikdy nebude fascinujícím idolem. Jeho poslání spočívá v něčem radikálně jiném: přiblížil nám pravý smysl křesťanské existence, a stále se nás pokouší k němu vést. Už nám nepřestane vlastní osobností, životem a dílem zřetelně a blahodárně připomínat, že křesťanství, evropské i jakékoli jiné, se v jakémkoli měřítku může obnovit nikdy ne pouhou horizontální propojeností lidských zájmů, vedenou světsky povrchním a manipulujícím myšlením, které živou víru a církev spíš dezorientuje a ubíjí, ale že křesťanství se vždycky primárně obnovuje naší hlubokou solidaritou s Kristem: našimi životy darovanými Bohu, žitými víc podle Jeho než naší vůle.

Vztahy navázané v síle Boží milosti nikdy nepřestávají růst. Stále odkazují nekonečně dál a výš. My všichni, „zde“ i „tam“, jsme v Boží věčnosti. Oto Mádr je v ní s námi ne jako obdivuhodná památka, ale jako přítel naléhavě nás zvoucí k nejsvobodnější a vždycky znovu prohlubovatelné osobní volbě: ke skutečnému, všechno proměňujícímu životu s Bohem.

V každé době musíme volit cestu smrti, nebo cestu života. Jaká je cesta života teď, zde, pro nás?

(…) Zájem o Boží království – dnes i zítra. Také naše děti, všechny děti, lidé všech přicházejících generací mají mít možnost setkat se s Kristem. Jen sobecká láska (láska?) k církvi zůstává při vzdychání a čekání. Pravá, misionářská láska, ve smyslu koncilu, nedovolí, abychom zavřeli oči před tím, co od nás církev potřebuje. Vzbuzuje zdravý nepokoj a tázání: Pane, jak ti má sloužit tvá církev a co chceš ode mne?

Aktivita pro Boží království může uklouznout na nedostatečné ryzosti ducha. Může dokonce způsobit škody, jestliže je vedena svévolí k uskutečňování vlastních představ a plánů, bez pokorného naslouchání Bohu. Pak je to sebeprosazování místo služby.

(…) Žít uvnitř církve, být církví. Věrnost je samozřejmostí i v perspektivě mučednictví, práce pro Boha bytostnou potřebou. Oboje organicky roste ze sjednocení s Bohem. Předem je přijato cokoli; nesází se na jaro církve, není děs před obdobím odumírání. Člověk se vzdává sebe a odevzdává se Bohu, je schopen žít intenzivněji z Ducha, méně svou a více Boží silou. Není to duchovní distribuce, zde se rozdává z prožité plnosti. Duchovní dary neleží ladem, příležitosti znamenají výzvu. Hnací silou není bojovná nenávist, ale láska.

Jsou vůbec takoví? Vždycky byli a musejí být, protože bez duchovního kvasu by církev zahynula. Špičkové, ústřední osobnosti kolem sebe soustřeďují další a inspirují nás všechny, abychom neváhali vystoupit na tuto rovinu co nejryzejší služby Bohu.

Oto Mádr

Z úvodníku „Vyhlížení zítřků“, samizdatové Teologické texty č. 2 (1980). Přetištěno v knize Slovo o této době (1992), s. 43–44.