Jak církev neumírá. K teologii ohrožené církve

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2012/1 (Téma)

Samizdatová Orientace, č. 13, 1986; Studie, trojčíslo 104–106, 1986, s. 93–133; Slovo o této době, Praha 1992, s. 244–289. Stať vyšla též německy – ve zkrácené podobě v časopise Diakonia, 4/1991, v plném znění v knize Wie Kirche nicht stirbt, Leipzig 1993.

Úvod

Pražské jaro 1968 otevřelo katolíkům jakýsi prostor svobody a normálnějšího života. Uprostřed sedmdesátých let – dík státní „normalizaci“ – to vše bylo jen hořkou vzpomínkou. Na jejím pozadí se vyjímal současný stav tím temněji. Šířil se pocit marnosti a to mě podnítilo k teologické meditaci o umírající církvi.¹

Pokusil jsem se promyslet smysl místní církve, která beznadějně dožívá. Ne snad proto, že by se mi životaschopnost naší církve tenkrát zdála být nulová, ale protože, jak známo, podívat se smrti přímo do očí má neocenitelnou stimulující hodnotu právě pro život.

V následujících letech se začala probouzet vitalita církve. Mimo jiné tím, že řada katolíků uvažuje o minulosti i budoucnosti církve, a to způsobem, který udivuje vědomím odpovědnosti a myšlenkovou silou.²

Tyto dílčí úvahy a také různé spontánní projevy života zároveň nastolují řadu rámcových otázek. Na ně se nedá odpovědět tak lapidárně prostě, jak to stačilo pro „umírající“ církev (což je mimochodem pouze extrémní případ církve ohrožené). Teorie i praxe volají po uceleném přehledu problematiky. Pro pravou syntézu ještě nedozrál čas, ale obrysové zmapování terénu už je aktuální. Zatím se mi nepodařilo zjistit, zdali někde bylo zpracováno.³ Přitom už není tajemství, že církev trpí v mnoha koutech světa, ať přechodně, nebo dlouhodobě. Variant je mnoho, ale mají důležité společné rysy. Hromadí se zkušenosti a různé orientační pokyny ad hoc.⁴ Na promyšlené nápory se však často reaguje bezprostředně a spontánně; leckdy se názory rozcházejí. Dost důvodů pro soustavnější, propracovanější reflexi. Měla by být k dispozici celé církvi ve světě. Měla by se stát součástí praktické teologie a v základních rysech vstoupit do vědomí katolíků: jako příprava na možné těžké situace vlastní i jako mentální průprava pro pomocné akce ve prospěch ohrožených jiných církví.⁵

Následující stránky nechtějí být ani řešením situace církve v naší vlasti, ani hotovou teologií ohrožené církve. Pokoušejí se o průzkum možnosti takové teologie, o předběžný náčrt její možné struktury. Snažím se přitom vyhýbat apelativnímu tónu, aby se mohla ukázat nezastupitelná úloha střízlivého uvažování i v tak citlivé oblasti.

Musím ještě předem upozornit na to, že se zabývám jen katolickou církví, a to záměrně. Když se pokouším o počáteční orientaci, netroufám si přibírat problematiku od naší katolické přece jen trochu odlišnou. Není však možné pochybovat o tom, že situace ohrožení má pro všechny víc než dost společného. A že by všechny měla sbližovat.

Možné námitky. Praktikové neslyší rádi slovo teorie („Nedělejte ze všeho vědu!“). Na druhé straně však jsme si všichni zvykli opírat se o odborné vědění ve všech možných oblastech života. Takže právě Boží věci odbýt selským rozumem by bylo nedůstojné a také nemoudré. Ostatně – každý praktik má své myšlenkové předpoklady, osobní teorii, jenže ta je nesouměřitelná s kriticky zpracovaným úhrnem zkušeností a myšlení mnoha jiných.

Jiná námitka říká, že církev má Ducha Svatého, a proto stačí důvěra v Boží vedení. Souhlasíme v tom smyslu, že důvěřující víra a modlitba jsou pro křesťany v tísni to první; světská chytrost nestačí, tím méně úzkostné shánění pozemských opor. Ale také je pravda, že Duch Svatý poskytuje světlo těm, kteří se namáhají, ne lenochům. Sám Ježíš nejednou burcoval učedníky k uvažování. Ve Skutcích apoštolů čteme o poradách, diskusích i sporech první církve. V naší době rozvinutého myšlení – mj. vymýšlení důmyslných strategií proti náboženství – nesmí podřimovat ani rozum křesťanů, viz podobenství o pannách a novozákonní výzvy k bdělosti. Pro srovnání: měla by snad být dnešní učebnicí pastorální teologie Cura pastoralis Řehoře Velikého, a bylo snad od něho opovážlivostí, že se nespokojil s Novým zákonem?

Přesto zbývá vyrovnat se s Ježíšovým pokynem: „Až vás povedou na soud, nemějte předem starost, co budete mluvit, ale co vám bude v té hodině dáno, to mluvte.“ (Mk 13,11) Stačí přihlédnout k původnímu textu. Stejným slovem varuje Ježíš před ustaraností, tj. přehnanou, úzkostlivou péčí při obstarávání jídla a oděvu: „Nemějte starost“ (Mt 6,25), přičemž v obou případech je použito téhož řeckého slova merimnaó. Tedy žádný zákaz přemýšlení. Ještě více váží, že Ježíš nejen učedníky předem vyzbrojuje duševně na to, co čeká jeho brzy a je později, ale sděluje jim také konkrétní pravidla pro různé situace; např.: „Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do druhého.“ (Mt 10,23) I svým příkladem nás povzbuzuje, abychom byli prozřetelní, dívali se dopředu, promýšleli, jak se budeme chovat.

Uspořádání problematiky. Na počátku každého zkoumání je velmi důležité správně položit otázku; formulace otázky je první krok ke správné odpovědi. Následující stránky představují pokus o sestavení otázek (v nejrůznější formě), utřídění problematiky. Některé rozpracovanější partie slouží spíše jako ukázka možného postupu.

Z povahy věci samé se naše zkoumání rozčleňuje do dvou problémových okruhů, které jsou vyjádřeny slovy ohrožení a obrana. Ohrožení je výzva nepřátelských faktorů, odezvou na ni je obrana církve.

Nejprve tedy potřebujeme prozkoumat situaci ohrožení, samozřejmě v náležitém zobecnění a šíři, ze všech užitečných hledisek. Použijeme přitom převážně metody

konstatace – zjišťování povahy ohrožení, jeho složek, faktorů, okolností, možných podob

a explikace – výklad z motivů, záměrů, souvislostí historických a jiných.

Na to navazuje téma obrany, při němž se uplatní převážně metoda

axióze – zhodnocení kladů a záporů situace, sil, možností, pravděpodobných perspektiv

a aplikace – z předchozího vyplývají důsledky pro obranu přímou nebo nepřímou, tím nebo oním způsobem, hned nebo později.

OHROŽENÍ

Nejprve snad musím vysvětlit, proč mluvím o ohrožení místo o pronásledování. Tento tradiční výraz nevystihuje celou šíři problematiky. Vyvolává barvitou představu katakomb a krvavého mučenictví, zatímco v současné době se dává přednost nenápadnějším prostředkům, aspoň většinou. Historie totiž stále znovu potvrzuje Tertuliánovo konstatování, že „krev mučedníků je semenem křesťanů“. Kromě toho, v moderním jazykovém povědomí se toto slovo spojuje většinou se stíháním zločinců, což není náš případ. Ještě větší význam má pohled do dějin: církev prožila nesčetně různých situací útlaku a ohrožení, přičemž jen málokdy byla odsouzena k naprosté pasivitě. I v krajní nouzi dokázala najít nějaké prostředky obrany, aspoň slovem, viz apologie adresované římským císařům atd. Dnes je po té stránce situace značně jiná.

Co je ohrožení? Stručně to můžeme vyjádřit asi takto: stav nebezpečí pro existenci hodnot vlastních nějakému subjektu (I), působený nějakým faktorem (II), prostřednictvím nějakých aktivit (III).

Na základě toho můžeme postupovat podle tří hledisek:

I. Co je ohroženo – církev: její existence, podstata, struktura, poslání uvnitř a navenek, vnější podmínky života a působení. Ohrožená církev.

II. Kdo ohrožuje – ničivé faktory vnitřní a vnější; jejich motivy, záměry, meze možností. Ohrožující faktory.

III. Jak ohrožuje – prostředky, metody, postupy. Způsoby ohrožení.

I. Ohrožená církev

V čem všem může spočívat ohrožení církve? Nebezpečí pro církev je různě vážné v závislosti na hodnotách, které mohou být postiženy. Proto je nutné mj. rozlišovat hodnoty centrální a periferní, vlastní a přídatné, a zjistit jejich místo a osobitý význam v životě církve. Uveďme spektrum důležitějších hodnot stručně třeba takto, bez nároku na úplnost:

Fyzická existence. Jako společenský útvar neexistuje církev bez živých členů. Jejich fyzická likvidace znamená konec všeho, čeho jsou nositeli, aspoň v té době a na tom místě. Že to není pouhá spekulace, prokázalo Žižkovo zničení sekty adamitů tím, že její členy dal pobít, a nedávná sebelikvidace americké sekty hromadnou sebevraždou jejích příslušníků.

Nauka. Společenství křesťanských věřících spojuje jako základ Kristova nauka, svěřená apoštolům a jejich nástupcům. Aspoň podle katolického pojetí není (nebo by přestala být) církví společnost, která se tak třeba i nazývá a rozvíjí náboženskou horlivost, ale vytváří si nauku podle vlastního zdání, v podstatných bodech cizí až protichůdnou, popř. redukovanou na racionální a humanitní obsahy.

Struktura. Církev je uspořádaný organismus. Kromě proměnlivých organizačních forem má podstatnou strukturu, a to hierarchickou, jež je vybavena duchovní pravomocí a úkoly, v historické kontinuitě napojenou na původní sbor Dvanácti. Kdyby byla zbavena papeže, zůstala by tato struktura živá aspoň v episkopátu, byť rozptýleném. Zbavena biskupů, sloužili by Božímu lidu kněží, aspoň dočasně. Bez kněží pokračuje život církve aspoň v úzkých mezích všeobecného kněžství věřících. Přesto je skutečností, že je tak stále více invalidizována.

Vnitřní úkoly. Aktivita obrácená dovnitř je liturgie a pastorace.

Liturgie je povinné vzdávání cti a díků Bohu v zastoupení všeho stvoření, a to ve společenství a veřejně. Prvek veřejnosti je méně závažný než společenství. Znemožnění i tajných bohoslužeb je velká rána pro život církve. Vždycky ovšem zůstává možnost uctívat Boha soukromou modlitbou; zůstává modlitbou církve, děje-li se v živém spojení s celou církví.

Pastorace zprostředkuje Boží slovo a svátostnou milost věřícím v církvi. Hlavní břímě leží na kněžích, určité úkony jsou vyhrazeny pouze jim. Mnohé však je přístupno laikům. Jestliže se octnou v situaci s omezeným nebo znemožněným působením kněží, platí i pro ně Pavlovo „Běda mi, kdybych nekázal!“ (1Kor 9,16).

Poslání navenek. Církev není zařízení k „ukájení náboženských potřeb“ v útulném závětří. Dostala povinnost „kázat evangelium všemu stvoření“ (Mk 16,15). Ani v čase katakomb nepřestávala církev sdělovat Kristovo pozvání ke společenství s Bohem, a to bez ohledu na riziko. Tak rostla a zakládala pokračování svého života v budoucích generacích. Poslání vůči světu plní různými službami lásky k bližním. Tedy opět dvojí: evangelizace a diakonie.

Evangelizace vyjadřuje Boží vůli poskytnout jeho spásu všem lidem dobré vůle. Druhé vatikánum zdůraznilo misionářský úkol celé církve. Jeho plnění, v misiích nebo apoštolátem doma, významně podporuje duchovní vitalitu církve samé. „Na nátlak zvenčí musíme reagovat jako první křesťané zvýšenou aktivitou: osobní angažovanou evangelizací a plným životem blíženské lásky“ (z citovaných směrnic arcibiskupa Ilungy). Evangelizací dospělých a katechezí dětí plní církev i úkol pokračovat v existenci „až do konce světa“ (Mt 28,20).

Diakonia je doplněk evangelizace, ale s podmínkou, že je službou opravdové lásky k bližním, bez účelového zaměření. Tradiční a vždycky potřebná forma charity jako převážně materiální pomoci jednotlivcům se musí v moderní civilizaci rozšířit na službu světu v nejširším záběru lidských potřeb. Velké současné potřeby jsou vyjádřeny v názvu papežské komise Spravedlnost a mír. Solidarita se všemi chudými, nemocnými, postiženými a utlačovanými, i kdyby to byli naši nepřátelé, to je dnes nejvýraznější podoba samaritánství. K službě světu patří ještě víc: „Úkolem církve je podporovat a povznášet všechno, co je v lidské společnosti pravdivé, dobré a krásné.“ (Koncilová konstituce o církvi v dnešním světě, dále GS, čl. 76) Účast v budování světa opravdu lidského otevírá lidem oči pro hodnotu víry: „Žijte vzorně mezi pohany, tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu v den navštívení.“ (1Petr 2,12)

Vnější podmínky. Církev sice „není z tohoto světa“, ale žije v něm, je to její životní prostředí. V něm potřebuje mít společenský prostor a materiální prostředky.

Na rozdíl od soukromé víry jedince je život církve společenský, a tím vstupuje do kontextu dané společnosti. Nejvýrazněji evangelizací a diakonií, dále bohoslužbami a jinými projevy kultu více nebo méně veřejnými, konečně i církevními a mravními závazky (svátky, manželství, odmítání potratu). K celému tomuto komplexu potřebuje obyvatelstvo kromě povšechného souhlasu také zákonné a administrativně-policejní zajištění proti rušení. Stručně řečeno: prostor svobody. V tom smyslu je na tom stejně jako jiné skupiny a instituce, jejichž právo na existenci a působení proklamovala již celá řada mezinárodních dohod o lidských a občanských právech, v tom výslovně i náboženských. Tím se nevylučuje mít za cíl získání všech lidí pro vlastní ideovou základnu; nepotřebují se ho vzdávat křesťané stejně jako muslimové nebo marxisté. Ovšem na daném stupni morální vyspělosti lidstva k tomu nikdo nesmí používat prostředky mocenské intolerance.

Materiální prostředky souvisí obvykle (ne nutně) s majetkovým právem, proto jsou zatíženy nedobrými hypotékami minulosti. Je jisté, že majetek znamená často moc nad jinými lidmi a vždycky vzbuzuje závist. Evangelijní chudobu jakožto atribut hlasatelů víry zdůraznil znova koncil (Konstituce o církvi, dále C, čl. 8). Ale i při maximálním uskrovnění zůstávají hmotné potřeby, bez nichž by nebylo kde se scházet, čím konat liturgii, jak šířit a utvrzovat víru a spojení věřících na úrovni doby. Poučení o míře potřebnosti materiálních prostředků vyplývá leckdy překvapivě právě z doby útlaku: církev zbavená běžných technických vymožeností zjistí, že prostší, bezprostředně osobní působení nemusí mít horší výsledky. Rovněž není zcela nezbytné vlastnění např. budov, podstatné je užívací právo, přináší to ovšem rizika.

Ponecháme zatím stranou otázku, do jaké míry lze považovat za ohrožení církve, když se ničí její kulturní přínos. Stačí předběžně konstatovat, že není třeba tolik litovat hmotných výtvorů, tím více však devalvace hodnot a ideálů, které daly evropské kultuře duši a humanistickému vývoji lidstva základní orientaci. Kultura je samostatný problém, ať ji vidíme v souvislosti s evangelizací nebo s diakonií. Podobně je tomu s církevním školstvím, zdravotnickými institucemi apod.

Integrální součásti života církve nepatří sice k podstatě, ale doplňují ji tak, že jejich zrušení nebo zánik zanechá citelnou mezeru. Patří sem především řeholní život, ale i podobně závažné formy prožívaného křesťanství, aspoň v určité době (pouti, exercicie, náboženská literatura, sdružování mimo kostel, apoštolát laiků aj.). Řeholní život prohlásil sám protestantský teolog J. L. Hromádka za integrální složku katolické církve.

II. Ohrožující faktory

Už bylo naznačeno, že jsou dvojí, vnitřní a vnější.

A. Vnitřní ohrožující faktory

Těžko se ubránit srovnání dvou protikladů, jaké jsou na jedné straně církev těžce pronásledovaná, ale žijící vnitřním žárem v skrytu dál, a na druhé straně církev svobodná a vybavená, ale chřadnoucí slabostí víry, soudržnosti a dynamiky. Církev vnitřně silná je v podstatě nezničitelná zvenčí, zato sama se může smrtelně ohrozit zvnitřku, přestane-li být sama sebou. To proto, že jí je svěřeno jádro toho, čím ona je, ona může znehodnotit nebo vyprázdnit svou víru, ona vytváří nebo rozkládá své společenství.

Vnitřním ohrožujícím faktorům věnovala pozornost apoštolská církev: byli to „falešní bratři“, nepraví učitelé víry, působitelé roztržek, narušovatelé křesťanské mravnosti. V průběhu dějin se církev stále znovu musela bránit proti deformujícím vlivům: „... i když je svatá, potřebuje přesto očištění a stále pokračuje v pokání a vnitřní obnově,“ prohlašuje koncil (C, 8). Tato oblast je dost známá, proto se jí zde nemusíme zabývat; je ovšem otázka, zdali by církve vnitřně ohrožené neměly obdobně vypracovat celistvou teologii této situace v zájmu účinnější obrany.

B. Vnější ohrožující faktory

Ohrožení lidé mají přirozený sklon zúžit zorné pole na vlastní situaci a následkem toho vidět černobíle. Je však pošetilé mechanicky zaujímat ke každému, kdo je jiný nebo i protivník, naprosto negativní pozici ozbrojeného střehu. V zájmu plnějšího porozumění a rozlišujícího hodnocení se dotkneme postojů a chování, motivace, dále záměrů a možností, a nakonec konkrétního faktoru, kterým je stát.

Postoje a chování

Základní postoje, tj. duševní naladění vůči někomu a něčemu, jsou tři: kladný (přátelský), neutrální (lhostejný) a záporný (nepřátelský). Málokdy se však vyskytuje postoj bytostně jednolitý, např. přátelství nebo nepřátelství „na život a na smrt“. Zpravidla je to postoj smíšený: něco na předmětu svého vztahu mám rád, něco nesnáším a ostatní je mi lhostejné. Celkový ráz vztahu určuje skladba všech prvků, nejčastěji výrazná převaha jednoho prvku. Už to je důležité zjištění, z něho např. plyne, že není správné zařadit každého odpůrce do kategorie smrtelných nepřátel. Především je třeba zjistit, co mu na církvi vadí a proč. Apriorní obranný postoj nám neumožňuje odhalit skutečný postoj druhého, protože mezi nás staví bariéru. Zásadně se také nevyplácí předem vylučovat aspoň částečnou změnu smýšlení, nebo i změnu nepřítele v neutrála až i přítele.

Dále má význam rozlišovat mezi postojem a chováním. Chování může být rovněž přátelské, lhostejné nebo nepřátelské, ale ne vždy odpovídá obdobnému postoji. I neutrál nebo přítel se může zachovat nepříznivě a nepřítel lhostejně nebo příznivě. Chování není totiž jednoznačně určeno základním postojem, ani vždycky nemůže být. Stává se přece, že proti své vůli, zpravidla v zájmu nějaké širší strategie, musíme udělat něco, co se nám více nebo méně příčí, a přesto nemůžeme jinak. Rozhodující bývá souhra motivů (cílů, obav, preferencí) v dané situaci. Přátelé udělají něco v bezprostředním účinku negativního buď v našem celkovém zájmu, nebo že u nich převáží vlastní zájem. Jindy si nepřítel spočítá, že k jeho konečnému cíli povede spolehlivěji chování dočasně kladné. Zvlášť zajímavá je kategorie neutrálů s dvěma podskupinami: sympatizantů (srov. Mk 12,34; Lk 9,49) a antipatizantů. V praxi má svou důležitost dobře je rozeznávat.

Motivace

Zaslouží si neobyčejně velkou pozornost, protože v ní se skrývá hlavní klíč k ohrožujícímu faktoru, a tím i k dobrému řešení situace. Proč je církev u někoho v nenávisti? Jen proto, že se jeví jako zlo, a nenávidět zlo je normální mravní reakce. Zdali je také oprávněná věcně, to záleží na kritériích a jejich použití. Spravedlnost a základní úcta k osobnosti člověka vyžaduje, abychom zkratovým odsouzením nezahodili šanci – a také povinnost – umožnit, aby s naší pomocí poznal celou pravdu o nás, aby se zbavil omylů a předsudků, aby popř. uznal vlastní vinu, aby si ujasnil, že potlačováním křesťanských hodnot poškozuje i vlastní cíle. Nejen to. Nepřátelství vůči církvi způsobila třeba výchova, tradice, veřejné mínění, propaganda – nebo také církev sama. Třeba ne já a my (ale kdoví!), ale nějaký kněz nebo hodnostář, nebo prostě nedokonalý křesťan, nešťastná souhra náhod, dějinná traumata atd. Pak je na nás, abychom nezaujali pozici ublížené nevinnosti, a prostě uznali pravdu. Zajisté je stejně možný opak, že nepřátelství vychází z tvrdohlavé omezenosti, samolibosti, svévolnosti nebo sobeckých zájmů druhých (cesta k místu na slunci vedla už často přes znemožnění těch, kteří zacláněli svou existencí).

Záměry a možnosti

Zatímco láska obsahuje potvrzení druhého, „Jsem rád, že jsi“, v nepřátelství zní základní tón právě opačný. Pudovou a v dalším stupni i racionální logikou z toho vyrůstá přání (záměr, cíl) zneškodnit nenáviděné zlo (?), nejradikálněji ovšem úplným zničením. Proč nedochází vždycky až k tomuto nejzazšímu? První důvod je ten, že síla nenávisti není vždycky tak nezkrotná, aby nad ní nezvítězilo lepší já, odpor k ubližování a ničení. To jsou psychické meze v člověku samém. Vnější meze pak klade realita, občas tak tvrdá, že si na ní vylámou zuby i různí napoleoni.

Ani moderní stát s nebývalou koncentrací moci není všemohoucí, a to z několika důvodů. K realizaci svých záměrů potřebuje lidi. Co když jich nemá dost, co když se na ně nemůže dostatečně spolehnout? Dále: každá vláda potřebuje aspoň určitou míru podpory nebo neutrality obyvatelstva. Navíc musí kterýkoli držitel moci respektovat množství daností přírodních, ekonomických, sociálních, kulturních, mezinárodních aj. Konečně také záleží na odporu, který klade „materiál“, s nímž se pracuje, v tomto případě věřící lidé. T. G. Masaryk na počátku první republiky prohlásil, že katolíci budou mít v republice tolik práv, kolik si jich vydobudou; jistě to nebylo zrovna vlídné gesto, přesto však to v kontextu liberálního státu neznamenalo nic horšího než výzvu, aby své nároky legitimovali občanskou kvalitou. V kontextu vážného ohrožení to platí podstatně tvrději: Zůstane vám jen to, co vám nedokážou vzít.

Ohrožující stát

K úplnosti by patřilo pojednat o různých kategoriích ohrožujících faktorů, jako jsou jedinci, skupiny, instituce; mají svá specifika. V tomto náčrtu se však musíme spokojit s tím, že přihlédneme blíž jen k nejmocnějšímu faktoru, jímž může být stát, lépe řečeno, držitelé moci v něm. Krátce připomeneme zásady křesťanského vztahu k nepřátelskému státu a uvědomíme si typologii vztahu stát-církev.

V utlačovaných občanech vyvolává stát odpor a odvetné nepřátelství. Ale slepá nenávist, buřičství a teror zásadně odporují poselství evangelia a křesťanské tradici. Vyhroceně negativní postoj svádí k hříchům proti spravedlnosti a staví nás tím na úroveň nespravedlivých odpůrců. Augustin adresoval mocným tohoto světa vzrušený apel: „Co jiného jsou státy bez spravedlnosti než velká lupičství?“ Zlu však nesmíme čelit zlem ani částečným, v boji za Boží věc buďme raději úzkostlivě věrnými učedníky svého Pána.

Jaký máme mít základní vztah ke státu? Nesdílíme svůdnou utopii anarchistů, sen o svobodném životě bez nadvlády státu. Stát je instituce nutná pro soužití lidí tím více, čím složitějším se stal život v moderní civilizaci. Má právo vyžadovat podporu občanů a zachování řádu. V tom ohledu není výjimkou ani stát dopouštějící se bezpráví, samozřejmě ne, pokud jde o útisk (tady platí právo sebeobrany), ale v ostatních funkcích důležitých pro společný život. K tomu je užitečné připomenout, že se těžko najde státní správa tak dokonalá, aby všechny vždycky uspokojila. Ostatně ani dobrá vláda nemůže být slabá, viz rozdíl mezi Janem Lucemburským a Karlem IV. Zásadní postoj čteme v Písmu: „Každý ať se podřizuje vládní moci... (ona) je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo... Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí.“ (Řím 13,1.4.5) Teprve po tomto zásadním Ano máme plné právo vyslovovat svá Ne.

Jako občané máme „povinnost poskytovat státu hmotné i osobní služby, které vyžaduje obecné blaho,“ prohlašuje koncil (GS, 75) a pokračuje: „Když veřejná moc překračuje svou pravomoc a občany utlačuje, přesto nemají odmítat, co je objektivně nutné k uskutečnění obecného blaha.“ Tedy tolstojovský výklad evangelia, trpně všechno snášet? Nikoli: „Má jim však být dovoleno hájit svá práva i práva svých spoluobčanů proti zneužívání moci.“ (Tamtéž)

V souvislosti s obranou neškodí mít na vědomí některé reality politologického rázu. Tak např., že každý vládní systém je veden nějakou koncepcí. Jeho jednání se orientuje podle zvolených preferencí. Je pochopitelné, že především uspokojuje ty síly, o něž svou moc opírá (střední stav, dělnictvo, armádu, policii, administrativu, cizí mocnost apod.). Dále, vládní styl je ovlivněn pojetím buď převážně konzervativním, se snahou o pokojné pokračování statu quo, nebo progresivním, pro něž je zákonem stálá změna. Ideologický moment se vyhrocuje v otázce míry svobody poskytované občanům; liberálové se zdráhají vnucovat určité hodnoty (aspoň přímo), naopak radikální -ismy se snaží totálně přetvořit člověka podle své konstrukce. Pokud tato druhá koncepce trvá, je vláda logikou věci vedena k odstraňování „materiálu“ neschopného k takovému zpracování např. z hlediska rasového (Židé, Cikáni) nebo ideového (křesťanská víra, svobodná věda a umění apod.). Vládní praxi tedy primárně spoluurčuje ideologie daného režimu t. č. platící.

Typologie vztahu stát-církev

Tři základní polohy (+, 0, -) se v praxi rozkládají do bohatšího spektra.

Schematicky:

A. Přátelský postoj: církev má být, je potřebná, má podporu.

1. Jediná církev – poskytuje ideový základ státního života, pěstuje kulturu, pomáhá radou řešit konkrétní situace; monopolní ideologie: víra aplikovaná na světský život; těsné sepětí světského a duchovního, vzájemné ovlivňování.

2. Privilegovaná církev – výsady oproti ostatním, jedna z opor vlády.

B. Neutrální postoj: církev může a nemusí být, má svobodu.

3. Nezávislá církev – ani přízeň, ani útlak, stejné postavení jako jiné instituce, „odluka církve od státu“.

C. Nepříznivý postoj: raději by neměla být, je pouze trpěna.

4. Izolovaná církev – bez možnosti působit navenek veřejnými prostředky, uvnitř bez omezení; vyřazená na okraj společnosti.

5. Utiskovaná církev – v působení, růstu, prostředcích; právně diskriminovaná, stlačovaná k bezvýznamnosti.

D. Nepřátelský postoj: církev nemá být, musí být zničena.

6. Ohrožená církev – podrobená soustavnému potlačování až k zániku, ale žije a je schopná obrany.

7. Umírající církev – tak zeslabená, že není s to bránit se i jen nepřímo, perspektiva lidsky viděno beznadějná.

Tento přehled nepodává souvislou hodnotovou stupnici s nejlepší alternativou na prvním místě. Podrobnější rozbor by ukázal klady a zápory rozložené v různé míře ve všech typech. Historické zkušenosti mají svou výmluvnost, i přátelský vztah dokázal církvi nebezpečně uškodit. Bylo by však krátkozraké vynášet jednoznačně situaci potlačování jako nejlepší, protože prospívá duchovní kvalitě; je to pravda, ale jen částečná. Nezáleží jen na typu, ale také na činitelích, a to z obojí strany, a na okolnostech. V současnosti se jeví jako optimální pro církev i pro stát – jehož autonomii ve světské oblasti zdůraznil koncil – vztah nezávisle kooperativní, tedy ani dominance, ani dependence.

III. Způsoby ohrožení

Prostředky

Pro jednoduchost se omezím na prostředky, které má k dispozici nepřátelský stát. Desideratum: psychologické a sociologické prozkoumání podmínek a mechanismů jejich působení, včetně např. paradoxních účinků. V následujícím výčtu a volné sestavě jen se stručnými charakteristikami.

Fyzická likvidace – otřesné zkušenosti s holokausty a gulagy brzdí ochotu propůjčit se k masovému zabíjení, zůstává ovšem násilné odstraňování vůdčích osobností (Romero, Popieluszko). Civilizovaná varianta je vypuzování nežádoucích skupin do emigrace (např. křesťanů z Turecka).

Ideologický boj – ve svobodné situaci je to soutěž idejí, kdežto v militantně ideologickém státě se tak označuje prosazování jediné ideologie a potlačování všech jiných. Slabost: vnucované budí odpor.

Indoktrinace – monopolní vpravování protináboženské ideologie do mysli především dětí a mládeže pomocí výchovy, výuky a všech druhů osvěty se záměrem vyřadit konkurenci jiných ideových pozic, které odpovídají na základní lidské otázky.

Difamace – ostouzení církve a jejích činitelů; pomocí lží a pololží má být obrána o důvěru veřejnosti a hlavně věřících.

Izolace – církev je vytlačena z veřejného života („do sakristie“ za Bismarcka), nemá právo ani prostředky mluvit do věcí obecných (do „politiky“), nesmí nabízet duchovní služby lidem mimo ni. Cíl: má vymizet z obecného povědomí, má ztratit možnost růstu.

Gerontizace – církev může fungovat pro starší věřící a s nimi přirozenou cestou odcházet ze scény; budoucnost má mít uzavřenou, proto nesmí působit na mládež a děti; má vypadat jako dožívající pozůstatek minulosti.

Diskriminace – administrativními zásahy a propagandou se dává najevo, že církev je instituce nežádoucí, jen trpěná; její členové jsou občané druhého řádu, jsou trestáni faktickým odpíráním občanských práv; odpad od víry otevírá kariéru.

Jednání s reprezentanty církve: nerovnoprávné s řádnými, zdánlivé s dosazenými, kteří se dali do služeb státu. Cíl: usnadnit a současně zastřít likvidační postupy; výjimečně získat církev pro akce společného zájmu.

Dosud uvedené metody mají společné to, že působí zvenčí. Následující jsou spojeny se zasahováním, popř. infiltrováním do církevní struktury samé.

Reglementace – právní normy vymezují církvi prostor legálního působení, vyhovující represivnímu programu; státní aparát má neomezovanou možnost zužovat tento prostor ještě více.

Špehování – bezpečnostní orgány trvale sledují život církve a jejích příslušníků, aby zjistily cokoli použitelného k zeslabení církve.

Obstrukce – narušování chodu církevní správy ovlivňováním personálních opatření (poddajní na důležitá místa, schopní z pastorace pryč), nepovolováním stavby kostelů, zákazem pastoračních forem aj.

Diverze – nasazení „páté kolony“ uvnitř církevních útvarů, složené z duchovních a věřících, získaných metodou cukr nebo bič. Cíl: zmrazování života ve farnostech („Hlavně nemít nepříjemnosti“), dušení obranné aktivity („Jen žádné provokace“) a vytváření poraženeckých nálad („Přece nezkazíme život svým dětem“).

Dekompozice – atomizace církve; rušení vazeb neveřejných (styk kněží, scházení věřících) a veřejných (větší shromáždění, ekumenické sbližování). Eliminace jedinců, kteří mají dar vytvářet společenství.

Schizmatizace – odpoutávání dílčí církve od Petrova stolce a světového katolického společenství; podpora kněží ochotných hrát roli alternativní reprezentace církve, aspoň ve vědomí veřejnosti. Cíl: rozkol via facti, „národní katolická církev“ (Čína).

Instrumentalizace – zapřažení církve do služeb státní politiky; církev ji má činit bezvýhradně přijatelnou mezi svými věřícími a v cizině; kladně má prezentovat i státní politiku vůči církvím, a tak usnadňovat nehlučné provádění jejích likvidačních plánů.

Sekularizace – podpora vyprazdňování vlastního jádra církevní nauky a praxe přesouváním těžiště na světské pole; pod heslem lásky k bližním se pozapomíná na lásku k Bohu a na duchovní život; prostor se nakonec zaplňuje horizontálním humanismem, eventuálně revoluční ražby. Likvidace ztrátou identity. „Podle jména jsi živ, ale jsi mrtev.“ (Zj 3,1)

Postupy

Nepřímý postup. Pravidlo pro každou účelově zaměřenou činnost zní: Maximum účinku s minimem námahy. Snem všech stratégů je porazit nepřítele bez jediného výstřelu. Ohledně církve by ten ideál měl podobu sebelikvidace církve: duchovní vyprázdnění, rozklad struktury, rozchod členů. Jednotliví rozptýlení věřící, kteří se nijak neprojevují, vládu příliš nezajímají. Kromě ušetřené energie je při takovém postupu významné, že navenek není vidět žádné násilí; „Věřící přestali mít zájem“, nic nehumánního se nedá vytknout.

Uvnitř církve se na tomto postupu podílejí, vědomě nebo méně vědomě, různí činitelé. Duchovní správcové, kteří svou netečností umrtvují život ve farnostech a diecézích. Teologové nadhodnocující své vlastní názory víru škodlivě buď sklerotizují, nebo rozkolísávají a vyvolávají plané ideové spory. S kupiny, které se snaží kompromisem zachránit (na jak dlouho?) na úkor celku. Všichni, kdo šíří skepsi, bezohlednou kritiku (bez sebe-kritiky), ustrašenectví, nekřesťanskou přízemnost a cokoli, co rozrušuje živou víru, mravní úroveň a jednotu Božího lidu. Nedostatek víry a slabost lásky spolu s nadbytkem sebevědomí a sebelásky – to je smrtelně nebezpečná infekce i bez podpory zvenčí.

Přímý postup s použitím různého druhu násilí preferují stoupenci radikálního řešení. Nepřímé postupování se jim zdá pomalé. Silnějším důvodem bývá odolnost a vitalita církve, popř. její vliv na veřejné mínění, když např. vystupuje s kritikou v zájmu chudých, nenarozených, menšin, rodiny, svobody.

Paradoxní postup jde zdánlivě opačným směrem: místo potlačování podpora. Bývá to východisko z nouze, když jiný postup vyvolává příliš silnou obrannou reakci, která by mohla mít nepříjemné následky. Vyplatí se dočasně couvnout, uklidnit neuplatňováním sankcí, vrácením některých práv, uzavřením přijatelných dohod, částečným přístupem na veřejnost apod. Krok zpět je ospravedlněn tím, že může připravit další kroky vpřed. Tyto počty ovšem nemusejí vyjít a dočasně zlepšená situace může nabýt trvalého charakteru také přičiněním církve.

V závěru rozboru situace ohrožení se můžeme trochu ohlédnout a provést její malé teologické zhodnocení. Jak se k ní zásadně stavět? Odmítat, nebo přijímat? Jednoznačné Ano nebo Ne není na místě ani v případě umírající církve,⁶ tím méně zde. Zásadně tedy: odmítat všechno škodlivé a přijímat dobré stránky, vděčně a pozorně, a vytěžit z nich maximum.

Ohrožení znamená nebezpečí totálního zla, zániku. Současně nabízí parciální dobra – vnitřní probuzení a očištění, zintenzivnění života víry. Už to stačí, abychom nepodléhali iracionálnímu, animálnímu puzení k útěku od těžkých okolností života, od boje a utrpení. Ztráty, bolesti i smrtelné ohrožení jsou příležitosti k zmobilizování sil a k tomu, abychom ze sebe vydobyli to výsostně lidsky cenné, k čemu nám běžně uspokojující, normální život nedává příležitost.

Je tedy situace ohrožení pro církev nenormální? O tom nemůže být pochyb, jak jsme ukázali výše. Ale evangelia mluví často o tom, že učedníci budou sdílet osud svého Mistra: „Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat.“ (Jan 15,20) Ježíš tedy považuje pronásledování za stálý doprovodný jev svého poslání a své církve? Zajisté, a dějiny to bohatě potvrzují. Hlavní vysvětlení je v tom, že evangelium narušuje diktát životní horizontály tím, že ji podřizuje duchovní vertikále. Tím se nutně dostává do konfliktu s „pozemšťanstvím“ mimo církev, ale i v ní. Jenom v tom smyslu se dají obtížné situace považovat za normální – vyskytují se znovu a znovu, protože přirozeně souvisí s náročným posláním církve; neměly by nás udivovat. Už od základní katecheze by mělo být jasno každému křesťanovi, že předem přijímá závazek věrnosti Kristu i za cenu života. Pravému duchovnímu životu, snaze o plné odevzdání sebe Bohu v lásce, nemůže chybět pokorná ochota přijmout z Boží ruky i mučednictví. Přitom ovšem prvotní povinnost je usilovat o pokojný život a práci pro Boží království, druhotná je neodmítat v jeho službě zápas a utrpení.

„Na světě máte soužení, ale nebojte se, já jsem přemohl svět.“ (Jan 16,33)

OBRANA

Předběžné vyjasnění. Slovo obrana přivolává představu boje. Není však boj něco křesťanství bytostně cizího? Slávou církve jsou „svědkové krve“ a podmínkou mučednictví je, že se křesťan nebrání, že smrt pro Krista přijme. To je pravda, která však potřebuje upřesnit a doplnit. Mučedník přijímá popravu jako nejvyšší stupeň svědectví, ale musí ji odmítnout ve smyslu trestu za zločiny, jinak by jeho svědectví bylo znicotněno. Když hájí sebe, bojuje současně za čest své víry a církve. V tom následuje Krista, který se výslovně ohradil proti políčku od ozbrojence při výslechu před veleradou.

Nepřátelé nesnášejí slova „bojující církev“, jim jsou nejmilejší věřící naprosto poddajní. Ani my už toho názvu neužíváme, ale z jiného důvodu: našemu pojetí církve nestačí starý model církve bojující, trpící a vítězné. Nemáme také důvod evokovat historické křižáky a válčící papeže, máme k nim dost výhrad. Hlavním programem evangelia pro tento svět je mír. Proti zákonu džungle stavíme radikalitu blahoslavenství, proti násilnické živočišnosti nenásilné hrdinství.

Skutečný mír není možný bez spravedlnosti, proto i křesťan musí bránit právo, je-li ohroženo. Slabost dobrých lidí uvolňuje cestu bezpráví. Za mír a proti bezpráví je nutné bojovat. Svatí byli laskaví, ale ne slaboši; bez mocného nasazení síly v obraně by ničeho pozoruhodného nedosáhli. Dobrý křesťan není totéž co „hodný“ křesťan.

Nejsme všichni stejně vybaveni a u bratří a sester nadaných převážně citlivou láskou a méně schopností otevřené obrany jsme povinni respektovat jejich dary a možnosti. Z toho však neplyne právo, aby někdo pravou statečnost druhých vydával za nedostatek pokory nebo lásky a vlastní slabost za následování Krista tichého a pokorného. Kristus užíval mnoho způsobů obrany, od mlčení přes dialog, od obhajoby až po mocné slovo obvinění a usvědčení.

Boj jako opak netečnosti a duševní splihlosti patří ke křesťanskému životu. Apoštol Pavel mluví jasně: „Bojuj dobrý boj víry.“ (1Tim 6,12) Tím slovem označuje celý křesťanský život, ten se bez boje nedá uskutečnit. Víře hrozí nebezpečí z různých stran. Od nás samých, proto se každý z nás musí vychovávat k životu podle evangelia (1Kor 9,27). To vyžaduje odhodlání, sílu a duchovní výzbroj. Dále od některých v církvi, kteří mají „šimrání v uších“ (2Tim 4,3). Dokonce i Petra se odvážil napomenout Pavel za to, že jeho pastorační nerozhodnost působila v Antiochii zmatek (Gal 2,11-14). To je vlastní a podstatný duchovní boj o Boží království v nás, o víru, naději a lásku.

Nadto má církev povinnost Boží království také šířit: „Ty to říkáš, jsem král. Já jsem se proto narodil... abych vydal svědectví pravdě“ (Jan 18,38); „... získejte za učedníky všechny národy...“ (Mt 28,19). Svůj úkol prožívat a šířit evangelium musí církev zajišťovat i tím, že svou existenci a poslání brání proti vnitřnímu nebo vnějšímu ohrožení. Jako každý jiný v lidstvu, také církev má přirozené právo sebeobrany, což je jeden z hlavních sloupů morálky a práva vůbec. Nebránit se, když je to možné, to se dá vykládat jako souhlas s bezprávím, ba až jako kolaborace s ním.

Předem si musíme vyjasnit také vztah k politice. Se slovem politika se někdy žongluje, proto sem náleží upozornění na dvojí základní pojetí politiky. Jan Pavel II. ji v linii klasické filosofie a teologie definuje slovy „moudrá péče o společné dobro“, kdežto marxisté v ní zdůraznili „vztah nadvlády, manipulace s lidmi, násilí v nejrůznějších formách a stupních“⁷ a řešení zájmových konfliktů „za použití moci nebo v boji za ni“.⁸ Vždycky se proto musíme ptát, co je slovem politika míněno. K věci samé jedno vyjádření Druhého vatikánského koncilu: věřící laici, „kteří se vyznají ve veřejných záležitostech a jsou také náležitě pevní ve víře a v křesťanském učení, nemají odmítat vykonávání veřejných funkcí, protože jejich svědomitým vykonáváním mohou přispívat k obecnému blahu a zároveň připravovat cestu evangeliu“.⁹ K tomu ovšem nejsou vždycky podmínky, koncil zajisté nechtěl povzbuzovat ke kolaboraci s politikou proticírkevní nebo protilidskou.

Je správné, aby se církev „vměšovala do politiky“? Ale co je to za nepřístojné vměšování, když příslušníci církve, řádní občané státu, volají po spravedlnosti pro sebe a svou církev? Když kněží varují své věřící před podléháním nemorální mentalitě, kterou stát toleruje? Když biskupové naléhají na lepší ochranu rodiny a protestují proti usnadňování potratů zákonem? Když papež buší do svědomí státníků na obranu upíraných lidských práv? Když Svatý stolec nasadí svou diplomacii ve prospěch konkrétního vítězství míru (smíření dvou jihoamerických států)?

Politika ve smyslu moudré péče o společné dobro nemůže být tabu ani pro církev a křesťany. Kdo se jako občan vzdává zájmu o věci občanského života a nesnaží se je ovlivňovat k dobrému včetně obrany spravedlnosti, už tím, svou pasivitou, vyklízí pole špatné politice.

Uspořádání problematiky. Obdobně k oddílu Ohrožení zkoumáme postupně to, co má být bráněno (I), a to kým (II) a jakými způsoby (III). Opět odpovídáme na tři základní otázky:

I. Co bránit – hodnoty ohrožené více nebo méně, v různém stupni důležité. Cíle obrany.

II. Kdo brání – sebeobrana, motivy, výzbroj. Církev v sebeobraně.

III. Jak bránit – způsoby specificky křesťanské a nespecifické. Prostředky a způsoby obrany.

I. Cíle obrany

Jsou předem určeny shora uvedeným výčtem toho, co je na církvi ohrozitelné a v praxi konkrétně ohroženo. Málokdy však je cíl prostě dán, častěji je zapotřebí vybírat, co bránit více a co méně, podobně co dříve a co později. K tomu se nabízí několik pomocných orientací.

Předběžnost tohoto světa

Navzdory všeobecné zkušenosti, že na světě všechno pomíjí, jsme nakloněni k tomu, abychom se zařizovali jako natrvalo, abychom si zajistili životní okolnosti v podobě pro nás co nejžádoucnější. Pudově se bráníme každé změně k horšímu (podle našeho názoru nebo častěji pocitu), jako by s něčím dosud svojeným odcházel náš život. Pudové reakce však nesluší rozumnému člověku, natož křesťanu: „Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde.“ (Žid 13,14) „Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno... Opatřte si nevyčerpatelný poklad v nebi... Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.“ (Lk 12,31-34) Jestliže Marie v nás nebude zatlačena Martou, na ničem jiném nebudeme vskutku lpět než na „jednom potřebném“. S velkou svobodou ducha získáme nepřemožitelnou odolnost proti pokušením zvenčí i z vlastního nitra. A právě to je důležitý předpoklad pro správnou volbu cílů obrany.

Preference cílů

Bránit bez uvážení a nahodile cokoliv by mohlo mít za následek ztrátu všeho. Pomůže jen znalost způsobu, jak určit správné pořadí cílů. K tomu slouží preferenční kritéria z hlediska hodnoty vlastní (A) a situační (B).

A. Vlastní hodnotu toho, co je ohroženo, není těžké určit, když jde o existenci. Ta je základní, protože bez ní je zbytečné uvažovat o něčem jiném. Už zde je však potřeba neztratit vědomí, že se bojuje o existenci církve, ne především o zachování života jedince za každou cenu. Je-li volba mezi ztrátou existence a ztrátou identity, pak platí pro křesťana i pro církev: „Kdo přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.“ (Mk 8,35) V tom smyslu odmítla řeckokatolická církev násilné vřazení do pravoslavné církve a čínští katolíci atrapu „národní katolické církve“. Sebechudší, ale věrná existence je tím základním, co musí být bráněno.

Mimo oblast ztráty fyzické existence nebo samé podstaty je otázka preferencí složitější. Nabízejí se asi tato kritéria:

1. Čím těsněji je něco spojeno s podstatou, s tím, co činí církev církví, tím mocněji musí být hájeno. Apoštolská církev (Pavel, Jan) považovala pravověrnost za významnější než udržení některých skupin ve svazku církve. Jistě také nelze klást na jednu rovinu požadavek materiálních prostředků a např. možnost náboženské výchovy dětí. Nebo při nedostatku kněží jistě není rozumné nakládat na ně maximum práce a nebrat v úvahu jejich potřebu duchovního života i riziko předčasného vyřazení ze služby. Snažit se o „nápravu věcí lidských“ (Komenský) je pro církev povinností zvlášť v době úpadku duchovních hodnot a církev se tím legitimuje vůči jiným čestným lidem způsobem jim srozumitelným. Přesto je třeba dobře uvážit, zda by to nebylo na úkor vlastního poslání, které za ni nemůže plnit nikdo jiný.

2. Správné pořadí: nutné – potřebné – žádoucí. Nebývá to na první pohled zřejmé, je třeba tříbit si rozlišovací smysl. Např. v liturgii lpí některé vrstvy věřících na vnější podobě (písně, slovní projev, výzdoba); jimi žádané hodnoty nemusejí být špatné, nicméně se musejí podřídit tomu, co je potřebné a náležité (předpisy liturgické a pastorační). Také to, co je v normálních podmínkách potřebné, musí v nouzi ustoupit nutnému (podstatné minimum pro platné celebrování např. ve vězení). Pořadí důležitosti zamlžují citové vztahy, navyklost, vkus, ale to právě nesmí rozhodovat, je-li ohroženo všechno.

3. Přednost má potřeba celku před potřebou skupiny. I v duchovních věcech platí zásada, že majetek (v nejširším smyslu) má dvojí poslání: individuální a sociální. Šťastnější a schopnější farnosti, řehole, skupiny nesmějí být tak nesolidární, že by zvyšovaly svůj duchovní standard bez stálé myšlenky, že by z něho měly nabízet (např. náboženskou literaturu, katechetizující síly apod.) jiným skupinám nebo jedincům. Koncil v tomto duchu naléhá, aby např. diecéze a země s mnoha duchovními povoláními ochotně pomáhaly diecézím po té stránce chudým. V situaci ohrožení je všestranná solidarita tím naléhavější mravní příkaz.

B. Mluvit o situační hodnotě je nutné proto, že věci získávají nebo ztrácejí hodnotu v závislosti na okolnostech: obyčejná voda v poušti je poklad nad poklady. Tak mohou některé projevy života v normálních poměrech druhotné a nezávazné (malé skupiny, pouti aj.) vystoupit v jiné situaci na přední místa, protože se stanou důležitými nositeli života církve. Naopak zase např. přísné zachovávání všech vnějších povinností řeholního života, které jsou normálně smysluplné, mohou za jistých okolností, v prostředí mimo klášter, zapůsobit proti duchovnímu růstu a umrtvit apoštolát.

Nelze přehlížet ani situaci světa kolem nás. Požadavky vznášené na veřejnou moc bez ohledu na její reálné možnosti ať materiální, ať politické by se mohly vrátit jako bumerang, spíše uškodit než prospět.

Cíle pochybné a nedobré

Až příliš přirozená je touha dostat zpátky všechno, co nám bylo vzato. Vrátit do původního stavu. Ale co když ten stav nebyl docela dobrý? Co když nám útisk mimo potřebné náležitosti odňal také balast, se kterým jsme si nevěděli rady? Před staletími byly církevní statky materiálním zajištěním duchovní služby církve a kromě toho mnoha jejích sociálních, zdravotnických, výchovných, vzdělávacích a kulturních služeb pro společnost. V moderní době se toto dědictví feudální ekonomiky stalo zátěží. Tento už běžně uznávaný příklad upozorňuje na nutnost vždycky a včas dobře vážit vlastní požadavky. Restaurace může být krok zpátky, zatarasit vývoj k novým lepším formám života a působení v nové situaci.

Jaká situace je vlastně pro církev ideální či normální? Snad první jeruzalémské obce – nebo středověká církev s vrcholem papežského vlivu na svět – nebo v demokratickém státě při maximu nezávislosti? Nebo jiná z mnohých situací, jež církev za dva tisíce let prožila? Ze všech je možné čerpat inspirace, ale i varování. Ani pokojně stabilizovaný život církve se nám nesmí stát takovou normou, že bychom každou odchylku od něho považovali za neštěstí. V dlouhém klidu je i církev ohrožena zahníváním toho, co je v ní lidské. Stav české církve za Karla IV. se nám z odstupu jeví jako ideál, a přece právě v té době v ní narůstala napětí, která když vybuchla, způsobila českému křesťanství hlubokou, dodnes nezacelenou ránu.

Které cíle při obraně ohrožené církve bychom mohli označit za nedobré? Zásadně všechny, jež odporují slovům Ježíše Krista, která zde můžeme aplikovat: Co prospěje církvi, získá-li celý svět, ale ztratí svůj pravý život? (Srov. Mk 8,36) Starost o pozemské zajišťování nesmí nechat uvadnout duši církve, její život z Ducha. Bez něho je nakonec bezmocná – a zbytečná.

II. Církev v sebeobraně

Církev není samozřejmá

V otřesných situacích vyplouvají na povrch postoje schované jinak v hloubi duše. Jeden z nich dříme ve velké části věřících: Církev je Boží záležitost, já jsem udělal svoje, když jsem v ní a nehodlám ji opustit. Je na Pánu Bohu, aby se staral o svou vinici. Takový vztah pobuřuje uvědomělé katolíky, kteří se cítí být odpovědni za život Kristova tajemného těla, jehož buňkami jsme všichni v církvi, bytostně s Kristem spjati.

Církev je místo, kde se nám – skrze ni a v jejím svazku – dává Bůh. Ale církev není Bůh. Církev je svěřena do našich rukou. Neustavila by se bez Krista, ale ani bez apoštolů. Nevyrostla by bez působení Ducha Svatého, ale ani bez tisíců evangelizujících mužů a žen. Neobstála by v pronásledováních bez Boží milosti, ale ani bez věřících odhodlaných jít i na smrt.

Církev je Boží dar a naše dílo. Až do té míry, že naším (ne)přičiněním může zahynout. Bůh to může dopustit a v dějinách už dopustil.¹⁰ V nynější osudové hodině se lidstvo probouzí k odpovědnosti za zdánlivě nejsamozřejmější dary přírody, vzduch a vodu, dnes reálně ohrožené. V duchovní rovině před námi podobně úděsně vyvstala poprvé v dějinách možnost ateizace celých zemí, ne-li kontinentů. Zatím nepřerostla v pravděpodobnost, ale už není poctivé žít si v pocitu samozřejmého bezpečí s odkazem na to, že církev už přestála nesčetně bouří. V současném obrovitém zápase o duši lidstva, který v mnoha ohledech přesahuje zápasy minulosti, není vůbec samozřejmé, že konkrétně tato církev v tomto koutě světa jaksi automaticky obstojí a přežije. Všichni křesťané musejí vstoupit do obranného boje proti duchu světa, ať má za otce Voltaira nebo Marxe. Ale v první řadě proti duchu vlastní vlažnosti a netečnosti, ze všeho nejnebezpečnějšímu.

Kdo má bránit

Přirozená otázka slabých: Kdo nás zachrání? Křesťané vědí, že už byli zachráněni v tom nejpodstatnějším smyslu, z duchovní smrti pro život v Bohu. Přesto i proto jim musí záležet na církevním společenství na zemi a měli by prosit Pána dějin za jeho zachování. Pomoc od lidí nemají právo odmítat, ale ani se na ni výhradně spoléhat. Se vším důrazem si potřebují uvědomit pravidlo platné pro každého, kdo je v nouzi: Hleď si pomoci sám! Kdo? Církev sama, společenství samo, jedinec sám. Tím lépe, když věřící, rodina, farnost cítí za sebou církev partikulární i celosvětovou, ba solidaritu všech křesťanů a dobrých lidí.

V této souvislosti se vynoří otázka kompetence: Kdo má právo (a povinnost) podnikat kroky ve prospěch celku? V evangeliu je nejednou řeč o tom, že to je věc pastýřů. Ale stačí na to sami, nepotřebují přitom pomoc a podporu od věřících? A co když jsou bezmocní nebo vůbec vyřazeni?

Starozákonní církev byla na umření, pod tlakem pohanské mocnosti, když to jeden muž z Izraele nevydržel, vykřikl veřejně rozhodné slovo a s hloučkem věrných se dal do obranného boje. Izrael se probudil a nakonec, po létech utrpení a zápasů, se obnovilo společenství lidu s Hospodinem, z něhož potom vzešel Spasitel světa. Kdo byl ten Matitjáš, který vzal do vlastních rukou věc ohrožené mojžíšovské víry? Ne příslušník reprezentace, ale řadový kněz. Jemu a dalším věrným dal Boží Duch pokyn, co mají dělat pro záchranu.

V těžké situaci má každý přispět tím, co má k dispozici. Je sice nepřípustné svévolně rozbíjet řád, ale jaký má smysl pedantsky trvat na rozdělení povinností z normálních časů, pokud ztratily svůj oprávněný důvod? V takové době se nesmějí nechat ležet ladem osobní charismata. Při konkrétním rozhodování je třeba mít na paměti dvě hlediska: 1. skutečné potřeby církve, 2. osobní možnosti. Vycházet jen nebo nejprve z možností není dobré, protože snadno převáží osobní zájem nad Boží věcí. Sebeláska neposkytuje motivaci pro nasazení a oběť.

Motivace

Každý boj vyžaduje sílu. V našem případě sílu ducha. Důvěra v Boha posiluje, je to trvalý punc vztahu dětí k Otci, ale v boji se musí osvědčit ještě něco dalšího: křesťanská dospělost, samostatnost, aktivní síla. Dvojjedinost dítěte a muže vyjádřil klasicky polský král Jan Sobieski po vítězství nad Turky u Vídně: „Přišli jsme, uviděli jsme, Bůh zvítězil.“ Byla to křesťanská parafráze sebevědomého Caesarova hlášení „Veni, vidi, vici“, ale oč lidštější ve spojení horizontály lidského nasazení s vertikálou Boží moci.

Z naší strany je základem obrany vůle žít. Chceme, aby naše církev žila, a jsme odhodláni ji bránit. Sotva jsme to vyslovili, hlásí se rozum s otázkou: Proč vlastně musí církev existovat dále? A malé lidské srdce s další otázkou: Proč bych se měl právě já pro ni nasadit a možná mnoho obětovat? Tím jsme vstoupili na pole motivace. Medicína i dějiny znají klíčový význam vůle k životu v kritických situacích. Vůle však čerpá sílu z motivů; když jde o velké riziko, pak dostačují jen nejsilnější motivy; pomineme-li sebelásku, je to jen mocné ztotožnění s někým milovaným a s hodnotami, které s ním těsně souvisejí. Opravdovému křesťanovi není zatěžko pojmenovat nejvlastnější motiv: víru a lásku. Je to nesmírně pravdivá odpověď, ale v rámci našeho soustavného zkoumání bychom místo heslovité zkratky potřebovali důkladnější rozbor, který může poskytnout psychologie. Pro tuto chvíli se pokusím něco z této problematiky aspoň lehce nadhodit.

Dejme si otázku: Čím bývá motivován kladný vztah k církvi? Nejrůznější motivy můžeme roztřídit do dvou skupin – motivy spontánní a motivy reflektované. Uvnitř skupin jsou ovšem různé vrstvy.

Spontánní motivy mají to společné, že osobní příklon k církvi je založen převážně v citové sféře. Církev, tj. kostel, neděle, obřady, kněz atd., patří k mému životu, chyběla by mi. Je v tom setrvačnost, obtíž vzdát se něčeho, co člověk vlastní. Je pravda, že taková motivace stojí svou hodnotou značně nízko, přesto však není důvod ji odvrhnout. U starých lidí to může být vrásčitá podoba kdysi svěžích a pravých zážitků, nadšeného rozhodnutí pro Boha. V intelektuálském provedení se projevuje totéž např. zaujetím pro estetické stránky náboženského života. Je to prostě záležitost osobní potřeby.

Ušlechtilejší variantou je vztah k církvi jako k duchovnímu domovu. Člověk má k němu i nesobecký vztah vděčnosti a skutečné lásky. Sám velký konvertita John Henry Newman nebyl prost silného citového pouta k rodné anglikánské církvi; obava z nevděčnosti byla poslední zábranou, která ho zdržovala od vstupu do katolické církve, přestože hlava už měla jasno.

Spontánní přilnutí může být mělké, nebo naopak velmi hluboké a silné. Jestliže však zůstane bez rozumového dotažení, je provázeno rizikem. Proti útokům obratné propagandy bývá cit dost bezbranný. V tom případě je možné buď uhnout, nebo důrazně proklamovat věrnost, obojí je však špatnou vizitkou církve a pochybnou oporou pro jejího člena. Něco jiného je moudrá, nejen citově, ale i hlubokou životní zkušeností a osobní ryzostí podložená víra některých prostých věřících. Ta vzbuzuje úctu k věřícímu a přinejmenším vypovídá o ceně víry a církve pro lidskou duši.

Reflektované motivy jsou rozumového řádu, i když samozřejmě nevylučují spontánní motivaci, ale kriticky ji prověřují a integrují. Jejich neosobnost je činí přístupnějšími i lidem z jiného myšlenkového okruhu. Takové lidi mohou např. hodnoty, které křesťanství přineslo kultuře a humanizačnímu procesu lidstva, příznivě naklonit vůči církvi, nositeli a ručiteli těchto hodnot, a přimět i k aktivitě na její obranu. U katolíků přichází v úvahu hlavně morální reflexe v podobě důsledného domyšlení mravních povinností a odpovědnosti vůči Bohu, a aplikování na sebe.

Nejpodstatnější reflektované motivy pro obranu církve vyvěrají z důvodů, které jsou dány vírou a láskou. Nasazují se nejen proto, že církev je součástí mého světa a že já mám od ní duchovní dobra. Ani jen proto, že je důležitá pro záchranu morálky, kultury a vůbec duše lidstva. Důvody jsou zde podstatnější, teologické. Církev je Boží přebývání mezi lidmi, proto lhostejnost vůči ní by byla nezájmem o Boha. Opustit Kristovu církev v nebezpečí znamená opustit Krista. Ještě další podobné úvahy přesvědčují křesťany o tom, že nelze než zůstat věrný bez výhrad. Koho – řečeno pavlovsky – „uchvátil Kristus“, kdo „poznal Kristovu lásku převyšující všechno pomyšlení“, ten nemůže jinak než budovat, šířit a bránit jeho dílo.

Na této nejvyšší rovině vůle k životu církve je člověk motivován ve všech vrstvách své osobnosti. Všechno, co je v něm pravdivé a dobré, se organicky spojuje v jediné Ano Bohu, Kristu, církvi. Příklady takového vztahu známe od mnoha svatých vyznavačů a mučedníků. Že se cítíme hluboko pod jejich úrovní? Tím spíše musíme prosit a snažit se k nim přiblížit. Je to úkol křesťanské sebevýchovy, tím naléhavější, čím hrozivěji vypadá situace.

Vzniká otázka, jak dalece je přípustná směs motivů, např. ryzí věrnosti a spolu i osobních perspektiv. Tady nebývá než si střízlivě přiznat, že absolutně ideální motivace je nám poutníkům stěží přístupná. V každém případě potřebuje dominovat motiv nesobecké služby Bohu. Boží církev se neubrání bez oddaných dobrovolníků.

Protože při obraně je třeba plnit nejrůznější úkoly a protože i dary a schopnosti jsou rozděleny nestejně, je důležité respektovat u každého přirozenou skladbu osobnosti a stupeň duchovního zrání. Někdo má dar kontemplace, ale ne slova a činu, jiný opačně atd. Každý je v církvi k něčemu povolán (viz 1Kor 13), a to i v situaci ohrožení. Mnohdy se ovšem vyskytnou velké úkoly, k nimž se musejí spojit síly mnoha nebo všech. Zůstane-li i tehdy někdo na svém písečku, může to něco napovědět o kvalitě jeho motivace, stejně jako v opačném případě, když jiný volá pod svůj prapor bez náležité citlivosti k vnitřní a vnější situaci druhých. Při společném díle se méně ryzí motivace projeví např. i v tom, že někteří nadřazují vlastní hřivny, představy a aktivitu nad jiné, čímž ovšem rozleptávají spolupráci. Doplňme ještě, že čím riskantnější jsou úkoly, tím zralejší křesťany vyžadují. Zde má zvláštní význam tzv. druhá konverze, plný vnitřní příklon k Bohu.

Duchovní výzbroj

Svatý Pavel vypočítává v působivém obraze, čím má být křesťan vyzbrojen pro svůj duchovní boj (Ef 6,10.17). Na počátku stanoví základní směrnici: „A tak, bratři, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.“ Boží boj se nedá vést světským způsobem, bez Boha. To ať je jasné od počátku. Základ je tedy důvěra v Boha, opravdová, ne polovičatá. K tomu všechno další, co vyrůstá z víry a co poskytuje svými dary Duch Svatý.

Ostatní mravní kvality tím nepřicházejí zkrátka, naopak. Všimněme si aspoň některých. Ochota nasadit se v obraně musí být provázena schopností překonávat překážky a snášet strázně. Jméno té schopnosti je statečnost. Úzce souvisí s láskou: „Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.“ (1Kor 13,7)

Opakem statečnosti je bázlivost, podléhání strachu. Být statečný není totéž co necítit strach nebo ho přebíjet ztřeštěnou smělostí. Statečnost ve smyslu ctnosti spočívá ve správném zvládání strachu.

Strach je pudový signál blížícího se zla. Na strach reaguje člověk buď slabě, únikem, nebo silně, bojem. Hned dodejme, že silná reakce není vždycky správná a slabá nemusí být nesprávná nebo nemorální. Přímé čelení zlu vzbuzuje obdiv a sympatie, poněvadž hrdinských činů není schopen kdekdo, hrdinství druhých nás povzbuzuje, napřimuje. Ideálem však nemůže být spektakulární riskování. Nezávisle na situačních a povahových popudech musí mít rozhodující slovo svědomí, orientované velkými mravními zásadami a zvažující všechny konkrétní okolnosti. Jen ono má právo určit, zda máme před zlem couvnout nebo je snášet, či naopak se mu postavit a snažit se je zneškodnit.

Odedávna se využívá strach jako zbraň na různých frontách – válečných, politických, až i manželských. Obvyklá forma nahánění strachu je teror: hrozba, jejíž uskutečnění závisí na tom, zda se druhá strana podrobí. Účinek teroru závisí na tom, jak vážně hrozba vypadá; čím masivnějším dřívějším násilím je podložena, tím je účinnější. Plného úspěchu dosáhne, když strach prolne do vědomí lidí tak hluboko, že se násilí už vůbec nemusí realizovat, stačí ukázat bič.

Aby svět neovládla hrubá síla, musela se proti ní vyvinout ještě větší síla, proti síle pudů a bezcitnosti síla ducha a srdce. V zásadě platí pravidlo, že teroru se nesmí ustupovat tak, aby mohl zcela ovládnout pole; v krajním případě ani za cenu fyzického podlehnutí. Má-li naneštěstí pravdu věta „Běda národu, který potřebuje hrdiny“, mnohem podstatnější pravdu vyslovuje věta „Běda národu, který nemá hrdiny“. Nejen národu. Na světě neobstojí nic velkého, za co by nikdo nebyl ochoten umřít. Církev složená ze samých maminčiných mazlíčků a spotřebitelů by nepřežila těžké časy. Naopak zase riziko a šrámy v boji utrpěné člověka zocelí a podstatně zvětší formát jeho osobnosti.

Zběsilé nebo cynické zabíjení otřese každým. Přirozené ztotožnění s oběťmi vyvolává protichůdné city, jednak soucit s nimi, jednak odpor a hrůzu před jejich osudem. Tady se ocitáme na rozcestí, kde se naplno vzchopíme ke Kristovu oddanému „Ne má, ale tvá vůle se staň“ – anebo se odvrátíme s pocitem: Tohle nikdy! Jenže když se člověk poddává živočišnému strachu, prohrává na svém vnitřním bojišti a stává se schopným podlostí, zrad až i zločinů. Dokud není dost silná láska, je dobře stavět proti hanebnému strachu aspoň čestný strach před špatností a ze ztráty Boha: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle.“ (Mt 10,28)

Svoboda od strachu také disponuje člověka k reálnému posuzování situací a k zralým rozhodnutím. Při rozhodování podporuje svědomí další z hlavních ctností, rozvážlivost. (Zbývající dvě, spravedlivost a sebevládu, v této souvislosti pomineme.) Rozvážlivý člověk umí najít správný význam různých prvků vytvářejících danou situaci a zařadit ji do většího celku, oproštěně od iracionálních popudů. V kontextu obrany má rozvážlivost zvláštní důležitost při rozhodování o kompromisech. S rozvážlivostí souvisí střízlivost a bdělost (1Petr 5,8). Věřící v prvních dobách nebyli naivní a bezstarostní, bystře sledovali, co se děje v nepřátelském táboře, takže mohli apoštoly i sebe uchránit před nebezpečím (např. Sk 23,25).

Ukončeme tuto malou úvahu o duchovní výzbroji slovy z Ježíšových úst: „Já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.“ (Mt 10,16) Tato směrnice doporučuje dvě přirozené vlastnosti, zdánlivě protikladné, ve skutečnosti komplementární. Křesťan v riskantní situaci nesmí zůstat naivním dobrákem, který se v ničem nevyzná; tím méně má právo nechat se zmanipulovat do role „užitečného idiota“ (Lenin). Nesmí však ani poklesnout mezi práskané chytráky a intrikány. Slouží pravdě, nejvyšší Pravdě, a ta má z něho vyzařovat bytostnou ryzostí, poctivostí, „bezelstností“.

Není malé umění udržet správnou míru v labyrintu „strany opatrných“ a „strany statečných“, přátel a nepřátel, poctivě hledajících a slídičů, nadějí a pastí, Božích výzev a nepravých inspirací. Právě proto musí křesťan umět v sobě pěstovat jak bezmeznou důvěru v Boha, tak i kvalitní myšlení a řadu přirozených vlastností.

III. Prostředky a způsoby obrany

Jak se církev brání? Jak se má nejlépe bránit? Odpověď není těžká: křesťansky. Ne jakýmkoli způsobem, určité meze se nesmějí překračovat ani v boji o život. Meze dané uznávanými mravními pravidly a navíc náročnějšími směrnicemi Kristova evangelia. Vedle toho má ovšem obrana také svou „technickou“ stránku, jejíž nabídky a pravidla nelze nevidět. Obojímu je třeba věnovat přiměřenou míru pozornosti.

V následujícím se musíme spokojit s načrtnutím toho, co se do této kapitoly jakoby samo hlásí, co nadhodily předchozí úvahy. Daleko největší pozornost věnujeme prostředkům specificky křesťanským, jiné jen připomeneme. Ukáže se však, že nadpřirozené a přirozené není možné perfektně oddělit, že oboje často srůstá.

A. Specificky křesťanské prostředky

Život v Bohu

„Modlitba je první povinnost a první zbraň papeže,“ prohlásil Jan Pavel II. hned na začátku svého pontifikátu.¹¹ Nejen pro papeže. Když jsme v tísni, je prosebná modlitba samozřejmě na prvním místě. Volání lidské bezmoci k Boží všemohoucí lásce, volání postižených a ohrožených, přímluvy pastýřů za věřící lid a naopak. Stamilionový sbor církve prosící za církev, ale také za všechny lidi věřící i nevěřící, za ubohé i mocné, za nepřátele a pronásledovatele. Denně, v každou minutu, bez přestání stoupá z povrchu planety Země do nadprostoru a nadčasu k „Bohu skrytému“ hlas oddané důvěry. „Proste a bude vám dáno.“ (Lk 11,9) Svatí brali vážně Boží slib a Bůh bral vážně jejich prosby.

Nestačí prosit. Bůh je mnohem víc než pomocník v nouzi a my mu potřebujeme projevovat výslovně svůj celý vztah, aby v nás zrál. Modlitba má v situaci ohrožení význam také v tom, že nás nenechává vězet v bezprostředních obavách, starostech a úkolech. Pomáhá být nad nimi, vidět moudřeji, sub specie aeternitatis, aspoň trochu Božíma očima. Nejen to, mysl otevřená vzhůru je citlivější na vedení Ducha Svatého, dovoluje mu doplňovat lidskou omezenost v nejistotách a svízelích obranného boje.

Zbožný vztah k Bohu tíhne k tomu, aby prolnul všechny vrstvy bytí, také smyslovou, což se děje i svátostmi. Pro lidi vážně ohrožené je setkání s Kristem v eucharistii, přimknutí ke Kristu z lásky k ukřižovanému, velkou posilou. Svátostí smíření je ve ztížených podmínkách křesťan stimulován ke zpevňování a růstu „duchovního člověka“. Život z Boha a v Bohu akumuluje světlo a sílu, dává vyváženost a vnitřní jas – pokornou převahu ducha nad materiálními hrozbami. (Zde jsem nadhodil jen psychologickou stránku věci.)

Královskou lučavkou je utrpení. Člověk uctí Boha už tím, že předem vnitřně přijme utrpení i smrt, zároveň však tím posiluje ducha pro okamžiky jejich tvrdé reality, aby se jimi nedal zaskočit. Nejlepší přípravou na ně je trvalé, pokojné přijímání běžných životních nesnází, bez vzdoru, z Boží ruky. Utrpení přijímané z lásky se stává pečetí a dovršením prosebné a usmiřující modlitby. Nemocní, kteří takto předznamenají svůj těžký život, jsou důležitým zázemím církve bojující o život. Kdo zažil, potvrdí pravdu Pavlova paradoxu: „Proto se raduji, že nyní trpím za vás, a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev.“ (Kol 1,24)

Život v naději

Nejskromnější ze tří božských ctností se dostává na první místo v mezních a vůbec těžkých situacích. Sperare contra spem – doufat, když už není v co doufat – to není pro křesťany bláhovost tonoucího, který se chytá stébla, ale radikální přestup z platformy hmatatelných realit do světa Ducha. „I když mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme... Naději slož v Hospodina. Buď rozhodný, buď udatného srdce, naději slož v Hospodina!“ (Žl 27,10.14) Mnoha dalšími obdivuhodnými výrazy zaznamenal žalmista vzepětí věřící duše k Pánu a sílu, která z toho prýští.

Tato nadpřirozená naděje není přístupná lidem nevěřícím nebo se slabou vírou. Leda nepřímo, když se opřou o nás. Kdo má v hloubi duše vědomí, že Bůh je s ním a pro něho, tomu může být dáno, že jen svou blízkostí vleje stísněnému bratru něco ze síly přicházející shůry.

A co přirozené důvody k naději? Není důstojné křesťana léčit vlastní nebo cizí úzkosti zprávami a vývody, které jsou připáleny nepravdou. Jinak však by nebylo správné vylučovat čistě lidské důvody k naději, ty mají význam pro každého. Vypjatý supranaturalismus nemá daleko k odpuzující nepřirozenosti. Kromě toho, nezavírat oči ani před smutky a zklamáními, ani před radostmi a nadějemi, je požadavek pravdivosti.

Život v pravdě

Pravdivost je další důležitá zbraň křesťanského boje. Svět si zvykl pravdu manipulovat ve svůj prospěch, a tak ničí pravdu i lidské vztahy. Okřídlené heslo diplomacie „Simula – dissimula“ je nekřesťanské; předstíráním a zastíráním se slouží „otci lži“, ne Bohu. Není také pravda, že je pravda proti lži v nevýhodě. Zkušenost nejednou, hlavně ve velkých dimenzích, prokázala moc bezmocné pravdy.

Vzhledem ke komplikovanosti a přitom omezenosti lidské existence nelze zanedbat skutečnost, že i pravda může dostat náboj zla, když se jí zmocní lidé, aby ji použili ke zlému. Takové pravdy se nesmějí vydat; pod záminkou pravdomluvnosti poslat nevinného do utrpení nebo pomoci zlikvidovat těžce opatrovaný kousek svobodného života církve je mravně nepřípustné. Láska je v takových případech silnější povinnost než pravdomluvnost. „Vyznat a nezapřít“ svou víru v situaci na ostří je něco zcela jiného než povídat – na pavlači, v klubovkách nebo při výslechu – co mi přísně zakazuje láska k bližnímu a církvi. Je škoda, když si křesťané nevytvoří promyšlený řád mluvení a mlčení; katakombální církev měla svou „disciplina arcani“. Když se zásadně nevyjasní, co, komu a kdy říkat a co ne, napáchá se mnoho škod, a to nejen neuvážlivým sdělováním, ale i mlčením na nepravém místě.

Sdělování předpokládá vědění a vědění je významný nástroj – dobra i zla. Pokud zůstaneme u tématu obrany, je pitoreskní představa, že by obránci obleženého města seděli a nezajímali se o úmysly, výzbroj, zálohy atd. nepřátel. K obraně přece patří povinnost získávat informace co nejlepší a nejúplnější, a ovšem provádět jejich rozbor, výklad a hodnocení. Nezdá se být zbytečné připomínat si takové samozřejmosti, neboť zřejmě dosud platí Ježíšův povzdech, že „synové světa“ jsou prozíravější než „synové světla“. Co říci na argumenty vzdělaných katolíků, kteří odmítají zajímat se o své prostředí, protože prý na to nemají nervy a stejně se tím nic nezmění. Budou mít pravdu, jestliže se všichni zařídí podle nich a zůstanou ve svých ulitách. Slyšíme-li takové názory, nastává čas ke zpytování svědomí, zdali za nimi nevězí prostě mentální lenost, nebo strach podívat se pravdě do očí, nebo útěk před mravní výzvou. (Samozřejmě mohou být různé objektivně vadné postoje subjektivně docela oprávněny nemocí atd., ale pak je na místě poctivé sdělení.)

Nežít se lží – pro koho je tento imperativ naléhavější než pro křesťana? Už jen tím, že žije zásadně pravdivě, přitahuje pozornost na důvod svého chování ve světě protkaném křivými stezkami lži. K tomu přistupuje život z víry: „Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ (Jan 18,37) Pravda o Prapočátku a Absolutní budoucnosti je pravdou pravd. K ní musí být člověk disponován poctivostí, když ji hledá a přijímá, ale zvlášť, když o ní má svědčit. „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději,... ale čiňte to s tichostí a uctivostí.“ (1Petr 3,15.16) Pravidlo přesně pro naše století, kdy nezískává ani apologie, ani důrazné přesvědčování, ale upřímné vyznání vlastní cesty k Bohu.

Nepravdivá propaganda zasáhne citlivě zvlášť člověka pravdymilovného. Její útočné nebo lstivé zahrocení manifestuje neúctu k pravdě i k člověku. Aby zbytečně neprovokovala k nepřiměřené reakci, doporučuje se mít na zřeteli některé skutečnosti: 1. nepravdivá propaganda není – ani nemůže být – čirá lež, obsahuje obvykle mnoho pravdivého; 2. její ostří není tak ve faktech, jako v jejich tendenčním výběru, nasvětlení a emocionálním okořenění; 3. vybočuje z roviny sdělovacího styku, jejím cílem není informovat, ale změnit něčí smýšlení, odvrátit od církve a víry, zamezit nějakému jednání; 4. z pravdivostního deficitu nevyplývá přímočaře morální deficit, neboť její šiřitel může být přesvědčen, že má pravdu, nebo aspoň právo přelíčit skutečnost v zájmu velkých cílů, jimž slouží. Z těchto konstatování se snadno odvodí pravidla chování.

Současná civilizace nemiluje kdysi obvyklý šťavnatý způsob vedení polemiky. Jistě z toho neplyne, že bychom nesměli zvýšit hlas, kdyby jeho tichost měla něčím uším signalizovat mylně naši slabost nebo nejistotu. Ale nepředpojatí posluchači, a o ty zpravidla jde nejvíc, ocení naši vůli k pravdě a ochotu uznat fakta a námitky, i když míří proti nám. Ať je výsledek jakýkoli, partneři i okolí musí ocenit aspoň naši úctu k lidem a k pravdě.

Ne každý hovor dvou je skutečný dialog. Dialog na poli poznání je společné hledání pravdy z různých pozic. (Ne vzájemné ujišťování o shodě v názorech.) Pravý dialog není vystřelování vlastních názorů bez poctivého zkoumání cizích. Ani neupřímné přitakávání z oportunních důvodů. Tím méně vynucování souhlasu otevřenou nebo skrytou hrozbou. K pravému dialogu přicházejí obě strany s předpokladem, že druhý není ani padouch, ani hlupák, že je nutné naslouchat mu a nestranně jeho názory a argumenty vážit.

K pravému dialogu – a k hledání pravdy vůbec – patří kritika. Je nutná, neboť lidské poznání je omezené a spojené s překážkami, proto více nebo méně omylné. Kritické myšlení se ptá: Je to pravda? Proč ano, proč ne? Tyto otázky musejí být vždycky v teoretickém dialogu připouštěny a vážně zodpovídány. Zametat je taktickým únikem nebo ironickou nadřazeností je urážka partnera i pravdy a morální prohra.

A kritika osob? „Kdo jsi ty, že soudíš bližního?“ (Jak 4,12) Láska zakazuje poškozovat čest bližních, a to nejen lží (pomluvou), ale i zbytečně odhalující pravdou (nactiutrháním). Z této ochrany nejsou vyloučeni ani nepřátelé, ani pomlouvači. Současně však trvá povinnost lásky k sobě a k jiným bližním: odrážet nespravedlivé útoky na čest, právo, popř. život. Což není dobře možné bez poznání nebezpečných stránek ohrožujících jedinců nebo institucí, abychom se mohli bránit, popř. útokům předejít. Náš Pán nezavíral oči před lidskou špatností a počítal s ní: „Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je, poněvadž všechny lidi znal, nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku.“ (Jan 2,25) Nesvěřovat se je často i v jeho zájmu. Nekřesťanské je slídění po stínech, klevetění o nich a zneužívání jich. Hlavním kritériem morální a nemorální kritiky je láska. Špatný je jen soud bez lásky, jak to zvýrazňuje Lukáš: „Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno.“ (6,37) Kritika z lásky k pravdě a k člověku je povinnost – i vůči nepřátelům. Projevená upřímně a ohleduplně je dar. Je třeba o ni stát a za ni děkovat. A nedat se odradit od služby pravdě všemi patřičnými způsoby. Bojem o pravdu bráníme církev.

Život v lásce

Obdobou k šlechtické devíze Noblesse oblige se dá říci: Křesťanství zavazuje – k jednání na vysoké lidské úrovni. Její míru nám poskytuje ideál evangelijní lásky. Nedopouštět se podlostí, neubližovat ani tajně, to samozřejmě, ale to ještě není křesťanská láska.

Známé konstatování, že dnešní lidé nečtou jiné evangelium než život křesťanů, dobře vystihuje, jak málo říkají dnešním skeptickým a pragmaticky uvažujícím lidem slova, na rozdíl od fakt. Běžného člověka těžko vyvedeme z předsudků proti církvi argumenty, zato Matka Tereza, dobrý papež Jan a ještě víc bezprostřední setkání s dobrými lidmi, kteří jsou křesťany, mu ukáže živou církev z masa a kostí. „Žijte vzorně mezi pohany, tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu v den navštívení.“ (1Petr 2,12)

Velká komplikace vězí v tom, že nemůžeme vystupovat jako bezvadní mezi špatnými. Pravdivost nás přiměla k uznání vlastních nedostatků a vin, historických i osobních.¹² Láska přikazuje odčinění, pokání. Zlobí nás, že nám ateisté vyčítají inkvizici a evangelíci násilnou rekatolizaci, aniž přiznávají skvrny na svém kontě. Bylo by to od nich šlechetné, ale proč bychom se měli nechat v šlechetnosti předstihnout, proč raději nebýt první? Viny volají po odpuštění a požádat o ně má viník. V dějinách bylo deptáno lidské svědomí a není důležité, že se to dělalo všeobecně a asi často bona fide. Ani není rozhodující, že jsme to neprováděli osobně. Zdědili jsme slávu církve, plaťme i její dluhy. Když se neodřekneme starého zla, jak se jeví podle dnešního poznání, vzbudíme podezření, že s ním souhlasíme pro tenkrát, a kdoví, třeba i pro příště, až by se to hodilo.

Aby o nás neplatilo tvrdé slovo Pána: „Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“ (Lk 6,42) Není takové pokání nebezpečné, nedáváme tím zbraň do ruky nepřátel? Větší obava by měla být z toho, aby se od nás lidé neodvrátili proto, že nežijeme podle pravdy a spravedlnosti.

Další pozitivní moment je v tom, že ochotou k pokání dáváme najevo úctu k člověku, potvrzujeme jeho právo na čest a spravedlnost. To se týká jedince i společenského útvaru. K ilustraci si představme možnost (nejednou ověřenou), že se i nepřítel bude cítit morálně zaskočen a změní postoj i chování vůči upřímnému křesťanovi; hrdě odmítavý křesťan jeho nenávist spíše posílí. Méně, ale přece se tento moment dá uplatnit i vůči instituci, v ní také rozhodují a za ni jednají lidé.¹³ Čestností a pokorou svou osobu a církev neznehodnotíme, naopak.

Tím už jsme vstoupili na území lásky k nepřátelům. Situace ohrožení poskytuje této špičkové ctnosti velké pole. „Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti. Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“ (Řím 12,20n)

Ve všech pronásledovaných křesťanech by měl být celkový správný postoj k nepřátelům. Křesťanský, radikálně jiný než ten běžný. V základu má úctu ke všem lidem, i k těm, kteří nás považují za „smetí“ (1Kor 4,13). V nich prokazujeme poctu jejich Stvořiteli a Praobrazu. Dále spravedlnost, ani pachatel bezpráví na ni neztrácí právo. Příkaz spravedlnosti vychází od Nejvyššího zákonodárce, jemuž jsme povinni poslušností; on sám „dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“ (Mt 5,45).

Bližší pravidlo k nepřátelům zní: „Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují.“ (Lk 6,27n) Tyto pokyny nejsou omezeny na dobu pronásledování, přesto však právě pro ni z nich smíme vyčíst moudré a diferencované směrnice. Pokusím se to rozvést. Nepřátelství se projevuje v trojí rovině: myšlení („nenávidí“), mluvení („proklínají“) a jednání („ubližují“). Naše odezva rovněž, ale v obráceném pořadí: negaci v myšlení máme přemáhat kladným činem, v mluvení rovněž kladným slovem, v jednání kladnou aktivitou mysli. Důvod? Vnitřní bariérou nenávisti otřese nejspíš viditelný důkaz přátelství. Kdo ventiluje svůj odpor slovně, vstupuje do kontaktu a dává nám příležitost vyjádřit slovem svůj kladný vztah. Jestliže však nepřítel ubližuje, vychází sice z rezervy, jenže ne do otevřeného kontaktu, naopak jej znemožňuje deptáním, takže pro vnější kladnou odezvu zbývá jen mlčení, jež snad má největší šanci ozřejmit aspoň jiným, že odmítáme opětovat nenávist a zlo. Vrcholné gesto lásky přemáhající nenávist je nastavit druhou tvář, má ovšem dobrý smysl jen v případě, že bude pochopeno správně, ne jako provinilost nebo slabošství, které by vyprovokovalo další špatnost, např. pohrdání nebo větší zuřivost.

Praktickým výrazem lásky k nepřátelům je odpuštění, a to právě tehdy, když zeslábnou a byla by možnost oplatit jim utrpěná příkoří. „Jestliže neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.“ (Mt 6,15) Tady přestává smlouvání, jde o naprosto vážnou věc. Výslovné odpuštění se nedá vnucovat a někdy ani není vhodné, ale jistě je třeba mít předem odpuštění v duši, tj. pevně ve vůli a co možná i v citech (aby nás nezaskočily). Tak jsme připraveni na pravou chvíli.

Všimli jsme si podrobněji těch projevů lásky, které jsou v situaci ohrožení zvlášť aktuální. Nakolik dokážeme uchovávat prostředí od rozkladných a temných sil a prozařovat je mravní čistotou a radostí, natolik plníme povinnost být solí země a světlem světa. Tím současně připravujeme půdu pro další úlohu, být kvasem. V pročištěném ovzduší se snáze samy otevírají vyšší obzory, vyslovují vážné otázky, navozuje hledání vertikály, a tak připravují cesty Pánu. A evangelizace je nejlepší, protože aktivní a pozitivní obrana proti ateizaci.

Život v rozhodování

Vůči nepokrytým nepřátelům platí pravidlo ostražité lásky. Co však s „falešnými bratry“ (2Kor 11,26)? Od pradávna mají útočníci snahu získat quislingy, spojence v druhém táboře. Vůči takovým je každé společenství nasršené, nevraživé. Kolaborant, vnitřní nepřítel, jidáš – to zní hrozně, a nemělo by znít jinak, poněvadž proti hrozným vinám bychom se měli důkladně v duši obrnit. Ale uvíznout v morálním rozhořčení by mohlo způsobit jiná vážná provinění. Je třeba domýšlet, neméně spravedlivě a zase s láskou.

Kolaborací se míní „nečestná spolupráce s vládnoucím nepřítelem“.¹⁴ Zdá se to být jasné, jistě pojmově, v životě však je to komplikovanější. Především si musíme připomenout, co jsme konstatovali prve, že vládnoucí moc není pouze nepřítel. Nečestná je spolupráce, která pomáhá uskutečňovat nečestné cíle, v našem případě likvidovat církev a víru. I když je to zcela zřetelné, soud o osobní vině ponecháme Bohu. To neznamená nechat bratra na jeho scestí, vždy máme povinnost pokusit se ho získat: „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho“; teprve když vzdoruje i třetí instanci, smíme ustat v marné námaze (Mt 18,15-17); aspoň do té doby, než projeví známky ochoty k obratu. Příkaz modlitby za nepřátele se vztahuje ovšem i na vnitřní nepřátele. Kdysi, v kompaktním církevním prostředí, bývalo vyloučení z normálního duchovního společenství účinným prostředkem. Paušální směrnice tu není myslitelná, je zapotřebí moudře i citlivě vážit, zda má větší naději přísnost, nebo trpělivost s „doutnajícím knotem“.

Největší potíže působí šedé pásmo mezi jednoznačnou kolaborací a nekompromisní věrností. Mravní čistotnost, jež nechce riskovat ani stín podezření, riskuje někdy mnohem víc, totiž dezerci ze složitých situací, které se však nějak řešit musejí. Jestliže se nenajde někdo věrný a současně moudrý, aby se pokusil vybojovat dosažitelně nejlepší kompromis, může to dopadnout mnohem hůř.¹⁵

Kompromis je další pojem emocionálně zatížený. Jako by to byl rozcestník, jenž dělí cestu statečných a opatrných. „Nekompromisně“, „radikálně“, to zní jako signál k útoku; „opatrně“ a „rozvážně“ jako by troubilo k ústupu. Což není daleko od pravdy. A tak se hlásí další téma k zásadnějšímu projednání.

Jsou situace, kdy musíme rázně prohlásit, že se zlem se nedá uzavírat žádný kompromis. Čím větší je tlak, tím silněji si musí všichni upevnit v mysli a vůli meze, za něž se nikdy nejde. Pro slabší povahy to je zvlášť důležité. Často jsou však věci složitější, než aby se mohlo odpovědně vystačit s rázným „Jdi z cesty, satane!“ (Mt 4,10). V jakém smyslu složitější? V tom, že místo jednoduché volby mezi dobrem a zlem musíme volit mezi jedním zlem a druhým zlem, popř. mezi eventualitami, z nichž každá má v sobě něco dobrého a něco špatného, leckdy v pestré směsi činů, okolností, následků a pravděpodobností. Nebývá to snadné v drobných osobních záležitostech, tím obtížnější to mají lidé odpovídající za celek, když mají rozhodovat o věcech závažných pro množství lidí a s důsledky na léta dopředu.

Kompromis je „dohoda na základě vzájemných ústupků“ (Slovník spisovné češtiny). Při kompromisu se každý něčeho vzdává a něco získává. Když nezapomeneme tuto holou podstatu pojmu, odpadnou zbytečné emocionální nánosy a získá pravda a my sami. Není zde místo na propracování axiologické stránky kompromisu. Dodejme jen stručně, že hodnota (morální nebo strategická) kompromisu se nedá měřit jen tím, co získá druhá strana, ale komplexním zvážením všeho, co je ve hře, včetně perspektiv.

Dohodě předchází jednání neboli dialog na poli praxe: hledání oboustranně přijatelného dobra při existenci konkurenčních cílů. Někdy je obtížné vůbec dát do běhu pravý dialog, ale je zásadně nutné se o to pokoušet, je-li každá jiná alternativa v celkovém úhrnu horší. Pius XI., energický papež, který vydal encykliky proti nacismu i proti komunismu, prohlásil kdysi, že by jednal i s ďáblem, když by šlo o spásu duší.

Ne každý má dar jednání. Od křesťana se ovšem požaduje víc než talent obratného diplomata. Přitom nelze zapomínat, že v silovém poli politické reality nestačí apelovat na svědomí a právo. Ve složité hře zájmů a pozic se uplatní jen faktory „materiálně“ závažné, buď prospěšné, nebo nebezpečné. Marxistickým jazykem: Idea práva a svědomí se stává „materiální silou“, když je podložena vůlí „lidových mas“. Aplikováno na naše téma: kvantita věřících a naléhavost, s jakou požadují svá práva, jsou jediné platné argumenty v ruce mluvčích věřícího lidu.

Život v jednotě

„Každé království vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům vnitřně rozdělený nemůže obstát ... Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.“ (Mt 12,25.30) Hesla doporučující jednotu a svornost kdysi zaznívala až do omrzení, teď mívají pachuť útoku na osobnost a soukromí. Přesto je toto téma pro křesťany trvale významné a nyní ze zvláštních důvodů o něco více: 1. novověký individualismus zeslabil vědomí přináležitosti k společenským celkům, 2. v situaci ohrožení jsou s jednotou spojeny určité problémy.

Pevně strukturovaný, svobodně fungující a vnitřně soudržný organismus je něco jako nedobytná pevnost. Ne nadarmo se nepřítel vždycky snaží takový útvar všemi možnými způsoby rozložit: izolovat vedení, podporovat atomizaci, rozněcovat spory apod. Příznaky takového procesu, ať vycházejí z vnitřních nebo vnějších podnětů, volají na poplach. „Prosím vás, bratři, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli mezi sebou svorní a neměli mezi sebou roztržky... Je snad Kristus rozdělen?“ (1Kor 1,10.13) „Prosím vás, bratři, abyste si dali pozor na ty, kdo působí roztržky a chtěli by vás svést od učení, které jste přijali. Vyhýbejte se jim! Takoví lidé totiž neslouží Kristu, našemu Pánu, nýbrž svému prospěchu a snaží se krásnými a pobožnými řečmi oklamat mysli bezelstných lidí.“ (Řím 16, 17n) Tyto texty vyšly ze života a my je čteme, jako by byly napsány pro nás.

Jednota víry. Pavel a apoštolové museli v rodící se církvi čelit svévolnému falšování evangelia zvlášť energicky, protože Kristovo učení bylo závislé osobně na nich, jediných svědcích a ručitelích. Ale autenticita Božího zjevení je pro církev tak podstatná, že ji ani sebetěžší situace nedispenzuje od starosti o její ryzost. To se týká především magisteria, ale v jistém smyslu i všech ostatních. Pravověrnost však nelze zaměňovat s omezeným fundamentalismem, staromilským lpěním na liteře, bez rozlišování jádra víry a její periferie, dogmat a teologických konkluzí, morálních konstant a jejich aplikací. Víra je základní pojítko křesťanů s Kristem i navzájem.

Jednota společenství. V duchu koncilové teologie se církev prožívá v rodinách a malých skupinách velmi plodně. „Malá církev“ však v sobě skrývá sklon k soběstačnosti, k izolaci od farního, diecézního a světového společenství v Kristu. V naší souvislosti se sluší silně podtrhnout, že vztah katolíků k Svatému stolci je tak důležitý, že by měl být oproštěn od příliš lidských a nestálých sympatií nebo antipatií k osobě papeže a jeho počínání. Petrův úřad není světská vláda, má na starosti duchovní hodnoty svěřené Bohem skrze Krista a jeho církev nám lidem; není bez významu, že Petr nebyl oslňující osobnost, a přece byl vyvolen pro první místo v církvi.

Papež je také znamením jednoty nás všech, a víc než znamením, to se cítí nejvíce v ohrožení. Postoj k římskému biskupovi ukazuje i opravdovost vztahu k církvi; hněvivé či zálibné kritikaření – a nic pozitivního – manifestuje odcizení, vnitřní rozchod. Papež není Kristus, kult jeho osobnosti není žádoucí,¹⁶ ale upřímnou, teologicky podloženou úctu k jeho autoritě a poslání je třeba uvědoměle pěstovat.

Také místní církev, diecéze a farnosti, si zaslouží být prožívány jako živá společenství, i když je to ve stísněné situaci těžké. Pokud jde o diecézi, symbolizuje ji biskup. Věrní biskupové, popř. administrátoři diecézí by měli cítit stálou podporu svých diecézanů; kolísavé mají povzbuzovat a pomáhat jim kněží i laici, ale ani nevěrné by neměla diecéze plně odepsat, je třeba se za ně modlit a hledat příležitosti k zapůsobení na jejich svědomí. Obdobně to platí o kněžích ve farnostech.

Jednota v rozmanitosti. Jako každá společnost, když je ohrožována, tak i církev má sklon opevňovat se v bezpečných pozicích a ze setrvačnosti je držet pevněji a déle, než je zdrávo. Tak došlo k jistému ztuhnutí potridentské církve, které musel korigovat Druhý vatikánský koncil tím, že zvětšil prostor teologickému bádání i pastorační praxi. Tak se rozvinula, částečně až bouřlivě, legitimní katolická pluralita. Do křehčí situace ohrožení se musí aplikovat obezřetněji, aby nerozkládala životně důležitou jednotu. I v ní však přináší velké hodnoty: hledajícím otevírá více cest k víře, umožňuje tvořivé řešení mimořádných pastoračních problémů, uvolňuje napětí mezi různými skupinami, které se liší v názorech, postojích, spiritualitě apod. Centrifugální tendence je však třeba držet v mezích silnou vůlí k jednotě, poslušností k řádné autoritě a stálým vnitrocírkevním dialogem.

Vzhledem k napětí není snadné udržet potřebnou míru jednoty. Je to možné jen za předpokladu, že různé složky cení hodnotu společenství tak vysoko, že jsou ochotny snášet jinakost druhých, včetně takové, která jim připadá cizí až odpudivá. Snášenlivost je druh lásky spojený se spravedlivostí a moudrostí. Bez ní se neudrží žádné společenství – rodinné, skupinové, řeholní ani církevní. Je to však ctnost náročná, a proto se musí posilovat a kultivovat.

V sociálních dimenzích mluvíme o toleranci. Současný vývoj zvýšil její význam neobyčejně, bez ní není v dohledu ani mír, ani ozdravění mezilidských vztahů, ani dobrá perspektiva lidstva. Bez ní se vzmáhají odstředivé tendence i v církvi a hrozí ji přinejmenším oslabit. Tolerance není právě jednoduchý problém, např. proto, že stojí mezi přitakávačstvím a permisivitou na jedné straně a integrismem a radikalismem na druhé straně; pravá tolerance je snášení zla, ale jen v zájmu dobra a do mravně přípustné míry. Pokoj za každou cenu není morální. Proto je lépe mluvit o nerozlučné dvojici či dvojpojmu tolerance/intolerance.¹⁷

Význam jednoty církve ještě stoupá, když je hierarchická struktura narušena nebo vyřazena. Pak je na Božím lidu, aby nezůstával rozptýlen po svých zákoutích, ale aby všemi možnými vlákny navazoval živé spojení. Zvlášť je třeba předcházet rozbujení netýkavé soběstačnosti typu „každý kněz svým papežem, každý laik svým teologem“. Rozhodující je duch radostné jednoty. Velmi vzrůstá úloha těch, kteří mají charisma vytvářet společenství a působit pokoj (Mt 5,9).

Život v Božím čase

Jako žijeme v prostoru a musíme brát v úvahu jeho danosti, tak nesmíme ignorovat ani druhou základní dimenzi pozemské existence, čas. Život je dění plynoucí dopředu léty osobního života, ale spolu i staletími národního života a tisíciletími církevních a světových dějin, jež jsou zase jen minutami v historii vesmíru. To všechno je ponořeno do Božího nadčasu, který se nám lidem otevírá jako absolutní budoucnost. Teprve tento věčnostní, eschatologický úhel pohledu poskytuje absolutní míru času. Po právu ztitěrní mnohé blízké cíle a naděje, jiné zato zdůrazní.

Pokusme se z tohoto nejvyššího hlediska prozkoumat různé aspekty času, pokud mají vztah k situaci ohrožení.

Podle Písma je Boží čas ten pravý čas (kairos), ve kterém chce Bůh něco uskutečnit („čas navštívení“ – Lk 19,44) a očekává, že jej nepropaseme: „Vzhled oblohy umíte posoudit, a znamení časů nemůžete?“ (Mt 16,3) Druhé vatikánum mluví několikrát výslovně o znameních doby, tj. o skutečnostech, jimiž nás Bůh vyzývá v proměnách času k určitým činům. Právě v tom smyslu dal papež Jan XXIII. koncilu za úkol aggiornamento.

Obecně platné a pochopitelné je pravidlo přikazující respektovat výhodný čas. Ne vždycky jsou vhodné podmínky pro určité podnikání, něco si zamanout a hned prosazovat bývá nejkratší způsob, jak to pohřbít. „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas... čas sázet i čas trhat... čas mlčet i čas mluvit... čas boje i čas pokoje.“ (Kaz 3) Tento hlas z doby těsného soužití s přírodou a moudré znalosti lidské přirozenosti upozorňuje na věc stále pravdivou: že musíme přirozeným pochodům nechat, co jim náleží, abychom se dočkali zdaru. Nejdůležitější lidské hodnoty nejsou zhotovitelné. Rostou a vyžadují čas. Bezvýhradnou platnost to má v duchovní sféře, kde se stýká naše působení s působením Ducha Svatého, jehož podněty se musíme nechat vést.

Co z toho plyne konkrétněji po dobu ohrožení?

Nejprve to, že je třeba naplno přijmout každé „navštívení“, podmínky příznivé i nepříznivé, milé i nemilé. Osvobodit se od nutkání utéci ze situace, od štítivosti vůči nenormálnostem (podle našich měřítek), od marnění energie sněním a vyhlížením. Nacházet na zlých časech to dobré a vzácné, co Bůh nabízí svým věrným právě v nich – dary, úkoly i kříže. A pozorně číst Boží znamení.

Tak se nejlépe disponujeme k tomu, abychom nepřehlédli a dokázali využít možnosti, které právě tato situace poskytuje. Objevíme leckdy i způsoby, jak je rozšiřovat, ovšem v pravý čas a moudře. Nejednou zdar nebo ztroskotání je závislé na tom, aby to nebylo ani dříve, ani později. Je škoda příležitostí nevyužitých otálením. Naopak se zmaří výborné akce, když se s nimi vyrazí předčasně, místo aby se nechaly v klidu zatím zrát.

Nechat dozrát: situace, motivy, myšlenky, plány, osoby, sebe. Sebenaléhavější potřeba, sebekrásnější apoštolská aktivita nakonec není podle Boží vůle, dokud nejsou k dispozici kvalifikovaní nositelé akce, připravení příjemci, prostředky atd. V tom případě nerezignujeme, ale pokojně promýšlíme dál a připravujeme. Střízlivě zjišťujeme, zdali kromě nadšení pro určitou věc jsou také potřebné jak vnější podmínky, tak vnitřní předpoklady v nás.

Čas hraje úlohu i při stanovení cílů. Pro mladistvou netrpělivost jsou typické transparenty s nápisy: „Chceme to a to, a hned!“ Rozumný člověk rozlišuje cíle krátkodobé a dlouhodobé. Tady nerozhodují pocity a chtění, ale objektivní realita. Nechat se „vést Duchem“ (Ježíš na poušti – Mk 1,12) a umět čekat v pohotovosti moudrých panen, to by nám mělo být samozřejmé a vlastní. „Uschopněnost k umění vcházet do katakomb, víc, připravenost k nim, i umění vycházet z nich patří k přirozenosti křesťana.“¹⁸

Nepropást pravou chvíli – druhá strana téže mince. Netečností a váhavostí je možné zkazit neméně tolik co ukvapeností. Brzdivých momentů je v těžké situaci tolik, že pro většinu křesťanů je právě toto pravidlo zvlášť důležité. Neochota přemýšlet o věcech, které „se mě netýkají“, odmítání odpovědnosti za celek, očekávání, že to někdo zařídí, představa vlastní důležitosti pro budoucnost atd. – to je množství různých výhonků z jednoho kořene, jímž je strach živený sebeláskou.

Jestliže mi v hlavě a na srdci něco leží a nedá mi pokoj, bývá to znamení, že je to úkol pro mne. Když si to před Bohem ujasním, neotálím. Nestačím-li sám, hledám další, místo abych rezignoval výmluvou, že každý ví, co má dělat, nebo že nesmím jiné uvádět do neštěstí. Kdo (ještě) na to nemá, toho nechám na pokoji, ale praví povolaní Boží lidé budou šťastni, že byli přizváni.

B. Nespecifické prostředky

Sluší se bránit svatou Boží věc sv/pětskými prostředky? Pavel napsal Římanům: „Nepřizpůsobujte se tomuto světu“ (12,2); přesto však se nerozpakoval užívat k obraně právních i jiných tehdy běžných prostředků, vedle modlitby a důvěry v Boží prozřetelnost. Ve vyhrocené podobě se ukázal problém prostředků Izraelcům v době syrského pronásledování. Velká skupina věrných se nechala bez odporu pobít, protože nechtěli bojovat v sobotu. Jejich vůdce to přivedlo k závěru, že by tímto způsobem mohli být vybiti všichni, a proto je nutné bránit se i v den sváteční (viz 1Mak 2,29-41).

Kritéria

Základním měřítkem přípustnosti prostředků obrany je Kristova morálka a duchovní poslání církve. Když vezmeme v úvahu, které prostředky jsou tím dány, neobstojí všechny historické precedenty, i když započítáme dobové okolnosti.

Některé prostředky jsou takového rázu, že jsou vyloučeny vždycky: nikdy nebudeme oplácet vraždu vraždou, pomluvu pomluvou atd. Jiné jsou zásadně přípustné, ale někdy se vzdáme jejich použití v zájmu vyššího, celkového cíle: neuplatňovat např. majetková práva nebo nepožadovat satisfakci může způsobit více dobra. Ideální prostředek, doporučovaný v evangeliu, je nenásilný boj za spravedlnost. Nemusí zůstat pouhým mravním gestem, v moderní době vykázal řadu reálných úspěchů (M. Gándhí, M. L. King, Amnesty International, některá hnutí občanské iniciativy). Proti strategii násilí a lži musíme my křesťané důsledně stavět strategii spravedlnosti, pravdy a lásky.

Nejběžnější, obecně ve světě užívaný prostředek obrany je odrážení útoků, odmítání a maření nepřátelských akcí. Mohli bychom rozvádět, jak čelit jednotlivým výše uvedeným prostředkům a způsobům ohrožení církve, ale to by přesáhlo daný rámec. Zásadně platí, že v kritických nebo nepřehledných situacích většinou nezbývá nic jiného než odmítání kterýchkoli akcí vycházejících od nepřátelské strany. Jinak však to nelze považovat za jediný možný způsob obrany vůbec, i když je zdánlivě nejbezpečnější „nic s nimi nemít“, „nic od nich nebrat“ apod.

Další obecný prostředek je adaptace na zhoršené životní podmínky. Obětuje se periferie, aby se zachovalo jádro. Zkoušejí se alternativní formy schopné udržet podstatu. Záleží také na stupni potlačení. Když je církvi vzata všechna možnost veřejného života a působení, stáhne se do jádra a chrání ho utajením. V případě jen částečného znemožnění veřejné existence si vytváří doplněk, neveřejnou vrstvu života: duchovní samoobsluhu v oblastech, které jsou blokovány. Tato paralelita je ovšem oprávněna jen v čas nouze. Ani tehdy však nesmí oslabovat dosud fungující veřejnou pastoraci. Neveřejný život církve se důvodně skrývá, aby nebyl zlikvidován. Zkušenost však ukázala, že i po ničivých náporech vzniká z vnitřní potřeby stále znova, protestuje bezeslovně proti útlaku, manifestuje vůli žít.

Závěr

Kdybych byl požádán o nejstručnější odpověď na otázku, jak církev neumírá, řekl bych, že na to odpovídá sama tím, že žije. Slovo život se na předchozích stránkách téměř vnutilo v celé sérii. Ne náhodou. Život se brání sám. Církev bude žít ne z milosti přátel nebo nepřátel, ale přetlakem vitality, vlastní vnitřní silou Ducha, která se nedá udupat.

„Jako umírající, a hle, žijeme.“ (2Kor 6,9)¹⁹