Stanislav Balík, Jiří Hanuš a kol., PRIMASOVÉ KATOLICKÉ CÍRKVE – ZEMĚ STŘEDNÍ EVROPY V ČASE KOMUNISMU
Autor: Petr Macek - Číslo: 2011/4 (Recenze)
Stanislav Balík, Jiří Hanuš a kol., PRIMASOVÉ KATOLICKÉ CÍRKVE – ZEMĚ STŘEDNÍ EVROPY V ČASE KOMUNISMU. CDK, Brno, 2010.
Sborník přináší do českého historiografického bádání v oblasti církevních dějin zatím spíše opomíjenou problematiku moderních komparativních dějin středoevropského prostoru. Zatímco v obecné historiografii patří toto téma mezi hojně diskutované, zaměřovali se církevní historici převážně na výzkum z národní perspektivy. Útlá kniha sestávající z portrétů hlav místních církví ve střední Evropě je proto spíše vybídnutím k dalšímu bádání, otevírajícím celou řadu zajímavých otázek, než uceleným vykreslením cest, kterými prošla katolická církev v tomto regionu v druhé polovině dvacátého století.
Kniha vznikla v rámci širšího projektu zabývajícího se recepcí II. vatikánského koncilu v českých zemích. Vzhledem ke koncepci, s kterou byl sborník sestaven, můžeme jeho hlavní přínos spatřovat v možnosti srovnání vývoje katolické církve v jednotlivých středoevropských zemích, sledovaných na pozadí životních příběhů jejich primasů. Kromě komparativního aspektu otevírá kniha řadu dalších nejenom metodologických otázek, ke kterým se vrátíme v závěru recenze.
Publikace je členěná do deseti kapitol. V úvodní kapitole nastiňují editoři sborníku základní tematické okruhy, kterým se bude práce věnovat. Zabývají se rolí osobnosti v dějinách; stručně shrnují význam II. vatikánského koncilu a změn, které přinesl pro život katolické církve druhé poloviny dvacátého století; přibližují pojem primase a jeho postavení v rámci místní církve a stručně představují osobnosti, kterým je sborník věnován.
Autoři odlišují dvě generace primasů církve ve střední Evropě. Dělicí linii mezi oběma generacemi kladou do sedmdesátých let. Kromě určitých společných osobnostních charakteristik dávají vznik dvou odlišných generací do souvislosti se změnami uvnitř jednotlivých komunistických režimů i proměnami vatikánské politiky vůči těmto zemím.
Do první generace je zařazen pražský arcibiskup Josef kardinál Beran, primas polský Stefan kardinál Wyszyński, primas Maďarska Jószef kardinál Mindszenty a dva představitelé řeckokatolické církve, Pavol Peter Gojdič a Josef kardinál Slipyj. Všichni se stali hlavami církví ve svých zemích buď na sklonku druhé světové války, nebo těsně po ní. Tato generace silných osobností je charakterizována svým vyhraněně antikomunistickým postojem a důrazem na národní témata.
Jak píší autoři sborníku, nejednalo se u nich o nacionalismus šovinistický, ale spíše patriotistický. Jejich názory a postoje byly formovány silným válečným zážitkem – dva z nich byli vězněni v koncentračním táboře, jeden se musel skrývat. Ani jeden z primasů se nevyhnul komunistickému věznění. Je příznačné, že komunistické režimy vůči nim zaujaly shodný postoj a s výjimkou kardinála Mindszentyho všechny bez řádného procesu internovaly, mnohdy na dlouhá desetiletí. Tři z této skupiny také byli donuceni opustit vlast a zemřeli v cizině.
Nabízí se otázka, jak je možné, že právě po konci druhé světové války se objevila v zemích střední Evropy tak výrazná skupina primasů, kteří se mnohdy stali neoficiálními vůdci národa. Autoři nenabízejí jednoznačnou odpověď, ale přicházejí s několika hypotézami: „Pomohla jim vyrůst mimořádná doba – nepříznivá pro veřejné působení církve, ale příznivá pro svědectví o víře? Pomohl jim vyrůst tlak bezbožeckých totalitních režimů 20. století, nacismu a komunismu? Lze k této skupině hledat obdobu v historii – ne ke konkrétním osobnostem, ale ke skutečnosti, že celý prostor střední Evropy je vyplněn mimořádnými katolickými osobnostmi, které nepůsobí někde ve skrytu, ale které jsou nositeli úřadu, titulárně dokonce nejvyššího v dané zemi?“ (str. 22–23)
Do druhé generace jsou zařazeni František kardinál Tomášek, stojící na pomezí obou skupin – datem svého narození patří spíše ke generaci předchozí (narodil se v roce 1899), kdežto dobou vykonávání úřadu, stylem i obsahem velké části své služby do druhé. Dále polský primas Józef kardinál Glemp, maďarští primasové László kardinál Lékai a László kardinál Paskai, Alfred kardinál Bengsch z Německa a Franz kardinál König z Rakouska. Biskupy se představitelé této skupiny stali v letech 1965–1979, s výjimkou kardinála Tomáška, který se jím stal již v roce 1949, ale reálně se úřadu ujal v roce 1965. Do biskupských funkcí spojených s titulem primase pak byli jmenováni v letech 1977–1987.
Na rozdíl od první generace nemají tito biskupové zkušenosti z běžné pastorace. Vycházejí z akademického prostředí teologických fakult a seminářů. Výrazným rysem odlišujícím je od předchozí generace je větší ochota ke kompromisu s komunistickými režimy a opuštění vyhraněného antikomunismu. Charakterizuje je smíření s politickou situací jako nezměnitelnou realitou, ve které je třeba podstupovat nutné ústupky pro zachování každodenního života jim svěřených církví. Nenalézáme u nich ani výrazně vlastenecké nebo nacionalistické postoje.
Jak uzavírají editoři sborníku: „Porovnání skutečně ukazuje výrazné shody uvnitř generací napříč zeměmi a rozdíly mezi generacemi. Jde o zajímavé dokreslení proměny postavení a strategií katolické církve v období druhé poloviny 20. století a rovněž o zásadní proměnu mentalit související s koncilními změnami a aplikací koncilních myšlenek do jednotlivých národních církví.“ (str. 24)
Po úvodní shrnující kapitole následují podrobnější, přesto však kvůli rozsahu sborníku pouze dílčí portréty jednotlivých primasů. Jistě nemůže být cílem tohoto příspěvku hlouběji rozebírat životní osudy biskupů a kardinálů, kteří formovali dějiny katolické církve ve střední Evropě v druhé polovině dvacátého století. Spíše se krátce zastavíme u některých inspirativních momentů.
Reprezentativní je již výčet autorů, kteří se na sestavení knihy podíleli. S výjimkou příspěvků k primasům z Německa a Ukrajiny jsou všechny portréty zpracovány autory ze zemí, z kterých zkoumané osobnosti pocházely. Pestrost přístupů k látce je navíc umocněna odlišným odborným zaměřením autorů. Najdeme mezi nimi badatele z oblasti historie, politologie, teologie, někteří autoři působí v médiích.
Většina autorů se soustřeďuje na chronologické vylíčení životní cesty primasů s důrazem na působení v roli hlavy katolické církve v jednotlivých zemích. Ze zajímavé perspektivy přistupuje k postavě kardinála Mindszentyho Pál Hatos z Budapešťské univerzity Moholy-Nagye. Analyzuje obraz Mindszentyho na jedné straně jako „politického preláta“ v sekulární historiografii, na druhé straně jako „primase pastýře“, tak jak s ní přichází historiografie katolická. Odpoutává se tak od pouze deskriptivního přístupu ke zkoumané osobnosti a přináší i nástin „druhého života“ Mindszentyho v různých historiografických interpretacích.
Komplikovanost a bohatost zkoumaného tématu ilustruje i výběr zemí, které autoři řadí do středoevropského prostoru. Kromě zemí Visegrádu – Československa, Polska a Maďarska – rozšiřují záběr studie směrem na východ i na západ. Do sborníku jsou zařazeny postavy dvou řeckokatolických biskupů, Pavola Petera Gojdiče ze Slovenska a Josyfa Slipého z Ukrajiny, čímž je jednoznačně poukázáno na východní rozměr katolické církve, který je s církevními dějinami středoevropského regionu neodmyslitelně spjat. Prospěšný je i „západní“ exkurz, vykreslující na postavě berlínského biskupa Alfreda Bengsche situaci v bývalé NDR a na jediném zástupci z nekomunistických zemí – vídeňském arcibiskupovi Franzi Königovi – vývoj v Rakousku, jež svou polohou i dějinami přináleží k středoevropskému regionu, ale v druhé polovině dvacátého století se vyvíjelo výrazně odlišným způsobem než jeho středoevropští sousedé.
Za největší klad sborníku Primasové katolické církve – Země střední Evropy v čase komunismu můžeme označit vějíř otázek, které před námi otevírá. Na rovině hlavního záměru knihy, představit hlavní představitele katolické církve v zemích střední Evropy v druhé polovině dvacátého století, je to tázání po roli jednotlivých osobností v dějinných událostech, míře jejich vlivu na budoucí vývoj a směřování jednotlivých místních církví. Nezanedbatelná je také otázka, jak přistupovat k samotné životopisné metodě. Možnosti rozdílných přístupů naznačuje i odlišné zpracování jednotlivých příspěvků ve sborníku.
Na obecnější rovině je to pak řada témat v knize spíše naznačených: Samotná otázka středoevropského prostoru – kam až sahá, které všechny země, kultury, regiony do něho lze zahrnout? Role vnějších vlivů na vývoj církve v tomto prostoru – přístup vatikánské zahraniční politiky ke středoevropskému regionu a odraz celosvětových změn v církvi po II. vatikánském koncilu. A z mého pohledu patrně nejzajímavější prostor pro další výzkum: srovnávání církevních dějin jednotlivých zemí a hledání styčných bodů i odlišností v jejich vývoji. Právě díky otevření těchto nepříliš frekventovaných otázek stojí sborník Primasové katolické církve za pozornost.
