Rosino Gibellini, TEOLOGICKÉ SMĚRY 20. STOLETÍ

Autor: František Štěch - Číslo: 2011/4 (Recenze)

Rosino Gibellini, TEOLOGICKÉ SMĚRY 20. STOLETÍ. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2011, 644 str., ISBN 978-80-7195-177-3.

V letošním roce obohatilo Karmelitánské nakladatelství české čtenáře o významný knižní titul mapující teologické směry 20. století. Je to teprve druhá publikace svého druhu vycházející v češtině. První z nich byla Kuschelova Teologie 20. století,¹ která však je spíše antologií vybraných autorů, jejichž dílo v minulém století započalo a povětšinou vrcholilo, než přehledem teologických směrů. Gibellini se jako historik teologie vydává směrem hlubších analýz jednotlivých proudů teologického myšlení „rychlého“² 20. století. Teologii však nevnímá izolovaně, ale jako součást širšího, celospolečenského dění. Politika, střety filosofických idejí i ideologické konflikty tak podtrhují dění na poli teologických dějin. Tato skutečnost dává tušit, že kniha si najde své čtenáře i mimo odbornou teologickou veřejnost. Škoda jen, že na její české vydání bylo nutné čekat tak dlouho. Její slovenskou verzi mají již domácí badatelé k dispozici od roku 1999.³ Domnívám se, že kdyby tomu tak nebylo, bylo by její české vydání ještě větší událostí. Každopádně se však jedná o dílo, které najde využití nejen u badatelů a studentů teologie, ale i u širší veřejnosti se zájmem o teologii, neboť analyzované proudy mají většinou svůj přesah i do století jedenadvacátého.

„V naší práci se pokoušíme o celkovou rekonstrukci dějin křesťanského myšlení ve 20. století: chceme postihnout jeho klíčové momenty, nejčastěji probíraná témata a nejdůležitější texty, které v jeho průběhu vznikly“ (s. 13). Tak předznamenává autor záměr své práce, která je členěna celkem do 16 kapitol, z nichž každá se věnuje významnému teologickému tématu. Jejich výběr je reprezentativní a všechny dohromady utvářejí přehlednou mozaiku teologického dění v minulém století. Navíc je vždy zřejmé, kde se jednotlivé tematické celky překrývají, což umožňuje čtenáři snazší chápání jejich vzájemných souvislostí. Tuto skutečnost lze hodnotit kladně i z didaktického hlediska: domnívám se, že se kniha brzy stane důležitou pomůckou při výuce celé řady předmětů a seminářů na domácích teologických školách. Každá kapitola je v závěru knihy doprovázena seznamem základní literatury k danému tématu. Orientaci v celém díle pak čtenáři usnadňuje rozsáhlý jmenný rejstřík.

Zatímco některé teologické proudy, o nichž Gibelliniho kniha pojednává, jsou u nás poměrně dobře známé a reflektované, o jiných doposud rozsáhlejší diskuse neproběhla. Dle mého názoru se především jedná o tzv. černou teologii, teologii osvobození a rozličné teologie třetího světa. Přitom např. srovnání některých principů teologie osvobození s teologií Jakuba S. Trojana, Josefa L. Hromádky či Oto Mádra by mohlo být velmi zajímavé. Z tohoto hlediska vítám přehledně uspořádané základní informace o těchto směrech, které mohou budoucí badatele tematicky inspirovat. I ostatní studie jsou pro českého čtenáře velmi důležité, neboť ve druhé polovině 20. století bylo pro české prostředí velmi obtížné sledovat aktuální teologický vývoj ve světě. Uplynulých dvacet let sice umožnilo vyplnit některé mezery, ale domnívám se, že zůstává stále mnoho témat, která u nás čekají na své objevení a zhodnocení.

Komplexní uchopení všech témat konverguje v závěru knihy do stručného přehledu čtyř hlavních proudů, které Gibellini spatřuje v teologii 20. století. Prvním z nich je teologie, která se drží tématu Božího slova (Karl Barth), druhým je antropologický obrat v teologii, jehož konkrétními výrazy jsou „Bultmannova existenciální teologie, Fuchsova a Ebelingova hermeneutická teologie, Tillichova teologie kultury a Ebelingova hermeneutická teologie, Tillichova teologie kultury a transcendentální teologie Karla Rahnera“ (s. 547). Třetí proud pak otevřel v teologii novou perspektivu, která umožňuje uchopit víru také v její politické dimenzi a tím ji začlenit do konkrétního dějinně-společenského kontextu. Tato tendence se pak neprojevuje jen v politické teologii evropské, ale i v tzv. teologiích genitivu a teologiích třetího světa. Ty spolu s teologií inkulturace připravily půdu pro poslední velký proud v teologii 20. století, kterým je ekumenismus a teologie uvědomující si svůj celoplanetární rozměr i nutnost mezikulturního a mezináboženského dialogu. Je škoda, že se autor spokojil jen s rekapitulací trendů 20. století a nepustil se (alespoň na spekulativní úrovni) do predikace jejich budoucího směřování či zhodnocení jejich potenciálu pro budoucí vývoj teologického myšlení. Uvážíme-li však, že autor je svým založením historik, nelze mu tuto skutečnost vytýkat, naopak může to být pro čtenáře jeho knihy výzvou k vlastním úvahám na toto téma. Jedinou významnější výtkou celému dílu tak zůstává jeho výlučná zaměřenost na katolickou a evangelickou teologickou tradici. Proč autor nechává stranou vývoj pravoslavné a evangelikální teologie? Deklaruje-li se „rekonstrukce dějin křesťanského myšlení“ (s. 13), nemělo by se dle mého soudu na uvedené tradice zapomínat.

Gibelliniho Teologické směry 20. století nejsou tedy jen popisem jednotlivých směrů teologického myšlení, ale pojednávají i o osobních příbězích jejich protagonistů, kteří se ve vírech ideologií 20. století snažili promyslet a uchopit tajemný vztah mezi Bohem a člověkem. Knihu tak lze jen doporučit pozornosti českého čtenáře, neboť poutavým způsobem uvádí do významných teologických témat, je přehledová a zároveň inspirativní. Jako taková pak může přispět k tomu, aby zdárně pokračovala teologická rozprava, kterou započali myslitelé 20. století, rozprava „ke cti Boží a ku prospěchu lidského“ (s. 12).