Modlit se za uzdravení

Autor: Johannes Mette - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2011/4 (Praxe)

Gottesdienst, 16/2010.

Duchovní správci jsou denně konfrontováni s nemocemi a neduhy: tu nějaký starší farník znenadání zdravotně chátrá a nemůže se účastnit farní pouti, na kterou se těšil; mladá matka náhle dostane rakovinu, načež pro ni a její okolí už není nic stejné jako dřív; ministrant utrpí úraz, z něhož se zotavuje dva roky – to jsou jen tři příklady osudů, s nimiž se setkáváme a které nás ohromí.

Co můžeme nabídnout?

Je samozřejmé, že v kontextu farnosti, při bohoslužbě i v osobním rozhovoru s Bohem zahrnujeme své nemocné do modlitby. Jak ale reagovat při setkání s nemocným, jeho přáteli a příbuznými, kteří přicházejí s žádostí o modlitbu vyúsťující nezřídka do úpěnlivého očekávání: „Vy přece máte nějaké dobré spojení nahoru?“

Co může duchovní správce „poskytnout“ nebo „nabídnout“, když je žádán o konkrétní modlitbu za nemocného nebo s nemocným nebo když v průběhu duchovního rozhovoru cítí, že modlitba na závěr by mohla být velkou pomocí a že je od protistrany očekávána a bude vděčně přijata? Zkrátka: Máme a smíme se modlit za uzdravení? Je správné dělat to s nemocným také v přítomnosti jeho rodiny?

Zde se dostáváme do nebezpečného terénu, hlásí se vnitřní i vnější překážky: Existuje přece spousta nejrůznějších bohoslužeb za uzdravování, o nichž neslyšíme nic dobrého a teologicky podloženého. Existuje i oblouk napětí mezi náboženstvím a medicínou, který se otvírá u hesla „uzdravení“ a ukazuje, že bez reflexe a interdisciplinárních znalostí žádné sebezbožnější náboženské řešení nepomáhá, ale na druhé straně zas ozřejmuje, že by bylo krátkozraké stáhnout se jako duchovní správce a náboženský člověk u hesla „uzdravení“ ze hry a odkázat na příslušnost jiných vědních disciplín. Následující kritéria by měla dodat odvahy postavit se poctivě a odpovědně k modlitbě o uzdravení a odvážit se do této často potlačované oblasti duchovní správy.

Předpoklady a podmínky

– Spoluúčast nebo přinejmenším souhlas nemocného při mé modlitbě za něj by měl být samozřejmý. Co nemocný čeká od mé, resp. naší, modlitby a co očekávám já? Vyjasnění této otázky je důležité, abychom se vyhnuli nedorozumění a abych sám jasně věděl, jak a za co se chci modlit. Není třeba se tázat na očekávání, avšak vyjasnění výchozí situace může pomoci najít správná slova při modlitbě a celkově přiměřeně postupovat.

– V jakém prostředí se modlím za nějakého člověka? Slyší to jen nemocný, nebo též jiní? Na tom závisí, co řeknu a jak to formuluji. Pozadí společenství (rodina, přátelé, farníci) může být užitečné, nemusí však být přítomno vždy. Obecně lze uvítat, když se v modlitbě spojí více lidí nebo svou přítomností podpoří konkrétní modlitbu.

– Kdo je ten, kdo jedná při mé modlitbě? Budím svou formulací modlitby dojem, že jako modlící se mohu způsobit něco, co tu dřív nebylo? Ukládám svou modlitbou nemocnému povinnosti a odkazuji jej na jeho „domácí úkoly“? Anebo se mi podaří ukázat Boha jako jednajícího – ovšem tak, že do Božího jednání je vtažena lidská spolupráce a její spolupůsobení je ukázáno jako cesta, na níž se člověk přibližuje Bohu, který je už blízký a nepotřebuje být přivoláván? Je třeba opatrnosti, aby bylo už předem jasné, kdo je subjektem a kdo objektem při uzdravení člověka.

Rozhodující je pomocník

– Odkaz na Ježíšovo vydání se z lásky na kříž a takto vysvětlené znamení kříže – např. na čele nemocného – může pomoci uvést do hry i ve znamení jádro křesťanské modlitby. Odpovědně teologicky a spirituálně uchopit touhu po uzdravení znamená nehledat předem uzdravení, ale Spasitele. Rozhodující není pomoc, nýbrž pomocník, který je ve své osobě pomocí (Eugen Biser). Modlitba za uzdravení je tímto směrem zaměřena soteriologicky, a jenom tak je legitimním terapeutickým úkonem církve. Uzdravení slouží spáse člověka a v této služebnosti je určen cíl naší modlitby a péče. Spása a uzdravení se nikdy nemohou zcela krýt, protože vnější uzdravení je vždy „pozemsky“ fragmentární. To však též znamená, že: nevyslyšení modlitby za uzdravení není znamením nedostatku víry, nýbrž ukazuje, že člověk nemůže ovládat přírodní jevy, a tím méně vůli Boží, v níž je spojena všemohoucnost s bezmocí.

– Nejen současná bída by měla vstoupit do modlitby, nejen prosba o pomoc, kde to bolí, ale též dík za vše darované, za milosti, které dotyčný člověk v životě obdržel. Cenným výchozím bodem je milost křtu, za jejíž prohloubení u nemocného se můžeme modlit. Vzájemné otevření očí pro to, co nám bylo neodvolatelně darováno, může uvolnit velkou naději. Odkaz na milost křtu otevírá cestu k nejhlubšímu uzdravení člověka. Svátostná znamení, která mohou být spojena s modlitbou za nemocné (vkládání rukou, označení křížem a svěcenou vodou, zapálení svíce) získávají svou hodnotu vzhledem ke křtu a jako upomínka na něj.

– Chápe se má modlitba za nemocného a s ním jako prosba o požehnání? Prosba o požehnání je nejhlubším a nejpůvodnějším gestem člověka vůči Bohu. Prosba o požehnání ukazuje, že benedicere, vyslovení dobra, je jádrem každého uzdravení. Právě proto nemá být nikdy odmítnuta prosba nemocného o modlitbu a pomoc skrze ni: o Boží požehnání se můžeme a smíme modlit vždycky. Modlitba o uzdravení jako vyslovení dobra je v této formě řeči již aktem požehnání. Je však třeba vyhnout se všemu, co by mohlo být chápáno magicky nebo co by upřednostňovalo formální pojetí uzdravení, když se třeba očekávání vážou na určité slovo nebo rituál.

Správná volba slov

Oč se máme konkrétně modlit? Je nezbytné jednat diferencovaně a moudře a dobře volit slova. Záleží na každém slově! Málo křesťanské zralosti, ba přímo nerozum dokazuje modlitba za uzdravení umírajícího. Modlitby uvedené pro návštěvu nemocného v liturgické knize Slavení svátosti nemocných jsou při všem uznání tohoto zdařilého díla občas nevhodné, když modlící se zjistí, že se má modlit za úplné uzdravení tam, kde by se hodil spíše jiný formulář, který je však zase nevhodný z jiného důvodu. Může být sice vhodné modlit se za uzdravení – proč se však nemodlit za posílení nemocného, za odvahu a naději? „Celostní uzdravení“ v tomto kontextu není prázdnou formulí, nýbrž velmi dobře zasahuje cíl správně chápané křesťanské modlitby za uzdravení. Prosba Otčenáše „buď vůle Tvá“ klade v postoji oddanosti nejen modlitbu, ale též samotného člověka do Boží ruky. Co může být prospěšnějšího, než když se splní Boží vůle?

Celostní uzdravení

Může být znamením „vnitřního zdraví“, když člověk přijme utrpení a nemoc a když se zdaří v situaci doprovázení vyjádřit tento postoj slovy a modlitbou. Zde narážíme na hlubší dimenzi týkající se otázky, co vlastně znamená uzdravení. Paul Tillich vidí nejhlubší cíl uzdravení člověka v přijetí sebe. Není vůbec fatalistické nebo protiterapeutické zdůraznit, že nevyhnutelnost smrti ve smyslu Memento mori nesmí být potlačována, nýbrž že je za každou křesťanskou modlitbou.