Křesťanství, naděje, radost

Autor: Timothy Radcliffe - Číslo: 2011/4 (Punctum saliens)

Queriniana, 15. 4. 2011. Převzato ze slovenského překladu Inocenta Szaniszló.

V minulých staletích byla západní společnost podporována osvícenským optimismem, pak živena výdobytky průmyslové revoluce. Bylo to, jako bychom byli neseni na vlně nevyhnutelného pokroku. Tato důvěra byla otřesena dvěma světovými válkami dvacátého století, hrůzou holocaustu a ukrutností atomových útoků, které zabily statisíce nevinných civilistů v Nagasaki a Hirošimě. Tento optimismus zažil poslední provokativní rozkvět v „pohádkových“ šedesátých letech, ale dnes jsou naši mladí nejistí z budoucnosti a ocitají se v nutnosti řešit potenciální katastrofické důsledky klimatických změn a nárůstu násilných forem fundamentalismu na každém kontinentu planety.

Možná od dob moru v Evropě neměla společnost tak velkou potřebu naděje, jakou má ta naše. Osvícenství bylo podporováno nadějí v budoucnost, která se dala budovat, ale vyústění do brutality režimů dvacátého století zlomilo v lidských bytostech jejich vůli. Hugh Rayment-Pickard napsal: „Poté, co se objeví nějaký plán, musí být uskutečněn a je třeba kontrolovat a řídit zdroje pro jeho realizaci. Musí být ´řízeni´ i ti, kteří s tímto plánem nesouhlasí nebo na něm nespolupracují. Celý projekt, který se má realizovat v plánované budoucnosti, vyžaduje ustavení toho, co Adorno a Horkheimer nazvali ‚instrumentální rozum‘ – kontrolující myšlení, které dává celou přirozenost do služby svých stanovených cílů“ (H. Rayment-Pickard, The Myths of Time. From St Augustine to American Beauty, London 2004, 119).

Křesťanská naděje se často objevuje, když se tento projekt ztratí a už si nepamatujeme řešení. Danteho cesta v Ráji začala, když „se rovná cesta ztratila“ (Peklo, I).

Osobně jsem si tuto koncepci naděje uvědomil na konci jednoho dne ve Rwandě, na začátku genocidy, po jednom hrozném dni cestováni po zemi, v níž jsem navštívil uprchlický tábor, v kterém jsem se na nemocniční chodbě setkal s dětmi zraněnými minami určenými k zabíjení lidí. Když jsme se ten večer setkali s našimi dominikánskými sestrami, co jsem měl říci? Jaká slova naděje bylo možno vyslovit? Přece však se muselo něco udělat. Vzpomněli jsme na to, co řekl Ježíš večer před smrtí, kdy se zdálo, že neexistuje jiná budoucnost než Golgota. Připomněl jsem něco, co poukazovalo na naději, která nemůže být vyjádřena slovy, ale jen naznačena gesty: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává.“

Naše výzva spočívá v naplnění tvořivých činů, které nejen mluví o naší naději, ale svědčí i o skutečnosti, že to, po čem toužíme, je už v zárodku živé v nás. Uchovávám v sobě vzpomínku na předvečer Vánoc 1996, který jsem trávil společně s dominikánem Pedrem Mecou, kaplanem bezdomovců v Paříži. Každé Vánoce postaví velký stan v centru Paříže a na oltáři z kartonů v něm slaví vigilii pro tisícovku lidí, kteří nemají žádné jiné přístřeší. Radost z tohoto svátku spočívala ve vychutnávání předjímané budoucnosti – toho Království, v němž nikdo nezakusí ponížení, chudobu nebo utrpení, protože budeme v Božím domě. Potřebujeme fantazii a odvahu k vykonání podobných gest, která ukáží naši naději v něco, co jde dál než slova.