Kněz v literatuře

Autor: Ferdinando Castelli - Překlad: Josef Koláček - Číslo: 2011/4 (Kultura)

Část stati z La Civiltà Cattolica, 19. 2. 2009.

V hájemství literatury se postava kněze – po období záměrného zatemňování – vrací na jeviště. Proč ale přitahuje pozornost, zvědavost a proč je dotazován – tento člověk bez kariéry, vůbec ne mocipán, neženatý, lidsky nijak zvlášť významný, který se zabývá otázkami, jež mnozí považují za zastaralé? Odpověď je prostá. Protože se v soumraku iluzí a v klimatu relativismu pociťuje potřeba jistot; protože v únavě materialistické kultury se stále víc vnímá potřeba udělat místo pro duši. A kněz se prezentuje jako zastánce jistot a svědek duchovních skutečností. Tyto dva prvky určují úhel pohledu, jakým současná literatura prezentuje kněze na rozdíl od minulosti.

Až do prvních desetiletí 20. století se literatura dívala na kněze převážně ze sociálního nebo lidumilného hlediska. Balzac, Flaubert zařazují „venkovského faráře“ na přesné místo společenské stupnice, vedle lékaře, notáře a výběrčího daní. Je jedním z „lidské komedie“.¹ V něm se stala přítomnost tajemství a nadpřirozených skutečností tak vzácnou, že téměř vymizela.

Ve 20. století dochází ke změně pozadí. Někteří spisovatelé – především Georges Bernanos, Graham Green, François Mauriac, Carlo Coccioli – s odvahou hodnou jejich geniality pozorují kněze novýma očima. Jsou přesvědčeni, že je držitelem tajemství, a nadto nadpřirozených skutečností. Tím se mění perspektiva: nezajímají se o kněze jako o člověka dobře zařazeného do sociální třídy; zajímá je to, čím se ode všech liší, totiž jeho posvátný charakter, tajemství skryté v hlubině jeho bytí. Je možno mít výhrady k románu Grahama Greena Moc a sláva, ale nelze popřít mocný dojem, který vyvolává setkání s knězem alkoholikem a vagabundem, v němž přebývá Moc a Sláva Boha. Je přirozené, že jeho přítomnost znepokojuje, rozrušuje, budí zvědavost, protože odhaluje hluboko skryté pravdy. Pokusíme se je analyzovat.

Kněz jako souhrn protikladů

V poslední kapitole Mauriacova díla Syn člověka čteme: „Tento kámen úrazu pro tolik duchů, kněz (…) se stává mezi námi hmatatelným znamením přítomnosti živého Krista (…) Obyčejní lidé, podobní všem ostatním, povolaní stát se Kristem, když pozvedají ruku nad hříšníkem, který vyznává své pády a prosí o odpuštění, nebo když berou do ‚svatých a ctihodných‘ rukou chléb, nebo když pozdvihují kalich nové úmluvy a opakují neproniknutelný úkon samého Pána (…) Ano, lidé podobní každému jinému, ale povolaní více než kdo jiný ke svatosti (…) jaké tajemství je v tomto kněžství, nepřetržitém během staletí!“²

Mauriacův text vyjadřuje paradox kněze, souhrn protikladů: V něm se slévají ty nejvíce kontrastní prvky: lidství a božství, čas a věčnost, síla a slabost, velikost a ubohost. Bernanos vyzdvihuje především tento aspekt. V románu Pod sluncem satanovým (1926), jímž fičí vítr bouře vydechované peklem i nebesy, abbé Donissan nemá vůbec žádné vlastnosti nezbytné k tomu, aby byl dobrým farářem; je hrubý, nezkušený, bez opravdové důstojnosti, nezná radost ani míru, je utrápený a zoufalý. A přesto dokáže „plnýma rukama dávat pokoj, který sám nezakouší“ a vyhánět zlého ducha a čelit mu, jasně vytyčit základní prvky k dosažení svatosti. V tomto knězi přebývá tolik moci milosti a světla Ducha Svatého, že aristokratický a vzdělaný abbé Menou-Ségrais mu vyzná: „To vy mě formujete, obrátil jste mě naruby jako rukavici.“

Souhrn protikladů je mnohem více prohlouben v abbé Ambricourtovi, hlavní postavě Deníku venkovského faráře. Také on se netěší žádné prestiži, je nemocen rakovinou, chudý a posmívaný. V jeho chatrném těle však přebývá hluboce kněžská duše, je angažovaný v tom, aby probudil klímající duše a vrátil je Milosti. Zakořeněn v tomto přesvědčení neváhá – on, ubohý kněz, syn alkoholiků – vydat se za komtesou a naznačit jí, jak je její duše zpustlá, zazděná v nenávisti vůči Bohu a vůči lidem, a tedy v pekle, protože „peklo – to je už nemilovat“. V dramatickém rozhovoru se ti dva střetnou jako při souboji; ona uzavřená ve své pýše a zášti, které ji izolují od Boha i od rodiny, on vědom si, že není dobrý k ničemu, jak tvrdí manžel komtesy, ale silný vědomím, že reprezentuje Krista. Komtesa se nakonec vzdá Milosti. V deníku faráře stojí: „Co záleží Bohu na prestiži, důstojnosti, vědění, když to všechno je pouze hedvábná rouška na shnilé mrtvole?“³ Bohu záleží na vůli kněze oddat se své službě tím, že přijme všechno, co to s sebou nese.

Vedle Bernanosova abbé Donissana můžeme umístit dona Michela Ingabiettu, hlavní postavu románu Dokonalá radost Pietra Mignosiho (1895–1937), jednoho z nejdůležitějších z počátku 20. století. V něm chtěl autor vyzdvihnout kněžskou podstatu: připodobnění Kristu, vnitřní světlo a sílu, která z něj vyzařuje, a to navzdory tělesné ubohosti. Don Michele je pokorný, prostý a bez jakékoliv společenské prestiže: „(…) díval se na své pokroucené a krabaté ruce, na své temné a mozolnaté dlaně a divil se, že Bůh ve svém nekonečném milosrdenství a shovívavosti si mohl posloužit těmato odpornýma rukama, aby obnovil zázrak a tajemství Vtělení.“⁴ Ano, je to zjevně ubohý kněz a nevalné ceny, ale trpělivostí snášet svévolné činy a soustavné maření své práce, svou dobrotou a mírností dokáže k sobě přitahovat osoby a vést je k Bohu. Jeho kněžství se šíří a prosazuje v „dokonalé radosti“ pro ty, kdo se k němu obracejí. Román překypuje všelijakými výjevy a může vyvolat rozladění svým důrazem na zvláštní aspekty, ale prosazuje se silou obsahu a literární hodnotou.

Planý kněz, román Pasquale Maffea (1933), se zaměřuje opět na téma kněze jako souhrnu protikladů. Farář, suspensus a divinis (pozn. překl.: zbaven práva sloužit mši svatou a udělovat svátosti), odchází z vesnice za noci, jako postižený morem. Všichni ho považují za zrádce jeho závazků. Ve skutečnosti jeho vina – vina? – je jiného druhu. Uvědomil si, jak obtížná je cesta kněze; věděl, že někteří „se ztratili. Promrhali své povolání“. A přesto každý den ráno vystupovali k oltáři slavit eucharistii. Jak to bylo možné? „A právě tehdy jsem se oddělil. Pochyboval jsem, že člověk, který se stal knězem – kdoví, proč to učinil, po jakých schodech vystoupil k oltáři – ubohý pozemšťan, mluví se svou ubohostí, se svými nízkými myšlenkami, v obřadu, který návyk urychluje a vyhlodává, pochyboval jsem, že se ten, kdo pronáší pouhá slova a provádí prosté úkony, může pozvednout až k tomu, aby vytvořil Nestvořeného, dal život Jemu jedinému, který uděluje svou spravedlnost a odnímá život.“⁵

Po letech plných zmatku a toulání, starý a blízký smrti, se navrací do vesnice, zničené zemětřesením. Zde ho očekává Boží milosrdenství a pokoj. Pochopí paradox kněžství. „Bude také člověkem, knězem až do posledního výdechu: sám, na něhož se ukazuje prstem, podezíraný, nenáviděný. Musí stát ve světě a nezaplétat se do špinavých věcí a vášní světa. Nohy v bahně, ducha ve světle. Musí zemřít, aby se znovu zrodil. Spálit všechno, aby byl hoden“ (str. 81).

Román naznačuje, že být knězem je náročné, ale vzrušující, protože to dovoluje spojovat zemi s nebem, smrt se životem. Je-li lidský život zahalen do tajemství, život kněze je koncentrace tajemství: božsko-lidské tajemství, které povznáší k nejvyšším hodnotám i naplňuje hrůzou. Je možné je žít pouze ve stínu víry.

„Pohoršlivá“ moc kněze, který je také Slávou Boha

Moc a sláva, román Grahama Greena, je otřesný. Hlavní postavou je kněz, kterého řada událostí proměnila v ubožáka. Děj se odehrává v Mexiku v době pronásledování církve (třicátá léta 20. století). Honěn policií, protože je knězem a protože je oddán alkoholu, utíká z místa na místo jako toulavý pes, s nadějí, že se zachrání útěkem za hranice. Je jediným knězem, který zůstal v zemi; a když se lidé dovědí o jeho přítomnosti, obléhají ho, aby jim udělil svátosti.

A on nemůže odmítat. Je to opilec, nemodlí se už, zradil celibát, žije svatokrádežně. Všechno je pravda. „Ale byl to také on, z jehož rukou přijímali Boha do svých úst (…) Bez něho by tomu bylo, jako by v celém prostoru mezi mořem a horami Bůh přestal existovat.“ Moc, jakou nemají ani andělé, proměňovat chléb v Tělo Krista a odpouštět hříchy, byla v něm uložena jako v blátě. Jako by nesl na sobě své odsouzení jako se nosí kůže; jako by měl ve svých útrobách perlu, která působí záchvěvy bolesti. Umírá, aby vykonal skutek lásky: míšenec mu namluví, že jeden umírající žádá o zpověď, a přitom ho předá policii, aby dostal tučnou odměnu.

Mučedník, nebo oběť hříchu? Spasený, nebo zavržený? Greene neodpovídá. Chce nám jen připomenout, že Bůh často volí nejubožejší a bezvýznamné nástroje, aby dal tím víc zazářit své slávě: „(…) i kdyby všichni kněží byli opilci, lakomci, zbabělci, nic by to nezměnilo, protože oni mohou vždycky dávat lidem Boha.“ Boží sláva je právě toto jeho pobývání mezi námi spásonosnou mocí své milosti, navzdory naší ubohosti.

O knězi z tohoto románu napsal P. Doncoeur v časopise Études: „Jestliže kněžství žije ve středu srdce tohoto zoufale nešťastného muže, jestliže usazeniny mrtvých věcí nedokázaly zabránit, aby z tohoto skrytého pramene tryskal pramen živé vody, je to zřejmý důkaz, že Bůh je po tom všem silnější než naše ubohost.“⁶

Graham Greene mluví o „moci a slávě“, jež udělují knězi nový rozměr; jiní spisovatelé mluví prostě o nové přítomnosti Krista v něm, tak živé, že stačí přiblížit se k němu, aby se milost dala do pohybu. Připomeňme si Michela de Saint-Pierre (1916–1987), autora silného (hodně diskutovaného) románu Noví kněží. Následující úryvek jej shrnuje: „Nedovedete si představit, co znamená pro nevěřícího setkat se s knězem. Vůbec nezáleží na tom, jaký je to nevěřící (…) Vystavuje se riziku, že bude navždy poznamenán tak či onak (…) Mějte tedy odvahu a prostotu říci: ‚Jsem kněz. Kristus zemřel za nás všechny. Já jsem pouze svědkem mezi vámi a má ubohá postava člověka vrhá stín, který má tvar kříže.‘ Řeknete-li to jasně, za to vám ručím, nemůžete nezasáhnout duše.“⁷