Jezuitští mučedníci ve 20. století

Autor: Anton Witwer - Překlad: Josef Koláček - Číslo: 2011/4 (Články)

Vídeňská přednáška z 13. ledna 2011. V mírně zkrácené podobě vyšla česky též v bulletinu Jezuité, 1–2/2011.

Hlubší a důkladnější zájem o mučedníky minulého století, ale i podněty k jejich následování, nám poskytl především Jan Pavel II. Ve svém apoštolském listu Tertio millennio adveniente z 10. listopadu 1994 požadoval tentýž zájem od celé církve jako součást přípravy na jubilejní rok 2000. Svatému otci šlo o to, aby se oživil smysl pro konkrétní působení a jednání Boha v dějinách církve až do dnešního dne. Chtěl, aby neupadlo v zapomenutí, co nám bylo darováno skrze mučedníky, nýbrž aby to v nás zůstávalo živé a přinášelo plody.

Rád bych krátce připomněl několik pro nás důležitých úryvků z tohoto apoštolského listu:

„Církev prvního tisíciletí povstala z krve mučedníků: Sanguis martyrum – semen christianorum. Dějinné události spojené s postavou Konstantina Velikého by nikdy nemohly zaručit vývoj církve, jaký začal v prvním tisíciletí, kdyby nebylo oné setby mučedníků a onoho dědictví svatosti, jež vyznačují první generace křesťanů. Pronásledování křesťanů – kněží, řeholníků i laiků – přineslo v různých částech světa bohatou setbu mučedníků. Svědectví pro Krista až k prolití krve se stalo společným dědictvím katolíků, pravoslavných, anglikánů i protestantů (...) Na toto svědectví se nesmí zapomenout (...)

V našem století se mučedníci vrátili, často jako neznámí vojíni velké Boží věci. Pokud je to možné, jejich svědectví nesmějí být zapomenuta (...) Úkolem Apoštolského stolce vzhledem k roku 2000 bude dovést martyrologia všeobecné církve až k nejnovějšímu stavu a přitom zaměřit velkou pozornost na svatost těch, kteří i v naší době žili plnou Kristovu pravdu.“¹

Tovaryšstvo Ježíšovo se snažilo naplnit tuto touhu Svatého otce po „Martyrologiu 20. století“ a vytvořilo „Jezuitské martyrologium“ na základě zpráv z jednotlivých provincií. Tak vznikl seznam více než tří set jmen jezuitů, kteří zemřeli z lásky k Bohu a lidem. Většinou byli zavražděni, ale patří mezi ně také ti, kteří zemřeli na následky nelidského zacházení a mučení v žalářích nebo které totalitní režimy zlikvidovaly tak, že zmizeli beze stop.

Tímto konstatováním jsem už nepřímo naznačil, že výrazem „jezuitský mučedník“ je míněno víc než jen „zavražděný jezuita“, protože i smrt následkem vytrpěných strázní a mučení při výsleších nebo v žalářích může platit jako mučednictví (ex arumnis carceris). Na druhé straně to však znamená omezení, protože ne všichni „zavraždění jezuité“ jsou již považováni za „mučedníky“. Tak stojíme před otázkou, co je to vlastně mučednictví a co církev míní, když mluví o nějakém mučedníkovi.

Řecké slovo martyrion znamená mučednictví, všeobecně se používá pro „svědectví“ nebo „svědectví krve“; uchovalo si během dějin tento základní význam dodnes, přesto se však při církevních procesech blahořečení a svatořečení stále více upřesňují podmínky toho, aby někdo mohl být označen za „mučedníka“ ve smyslu církve. Tak říkal již ve 3. století teolog Órigenés, že každého, kdo slovem nebo skutky vydává svědectví pravdě a nějakým způsobem se staví na její stranu, je třeba plným právem označovat jako „svědka“. Zároveň však také konstatuje, že na společenství křesťanů udělala zvláštní dojem stálost těch, kteří bojovali pro pravdu a ctnosti až k smrti, a že tedy slovo „mučedník“ je používáno v pravém a vlastním smyslu jen pro ty, kteří vydali svědectví o tajemstvích víry prolitím krve. To znamená, že již Órigenés omezil užívání výrazu „mučedník“ na svědky krve.

Dnes pak církev mluví o mučedníkovi jen tehdy, když jsou opravdu splněny tři podstatné podmínky:

1. věřící musí být zavražděn nebo zemřít na následky mučení nebo záměrného týrání;

2. k pronásledování musí dojít z nenávisti k víře nebo proti podstatné ctnosti;

3. věřící musí jednat s vědomím, že jeho chování ho může stát život.

Později se budu snažit význam těchto tří měřítek, která tvoří hlavní předmět procesu blahořečení, ilustrovat na základě některých příkladů ze života.

Tyto tři podmínky také sloužily a rozhodovaly při sestavování „Martyrologia 20. století“ – kdo má být zařazen a kdo ne. Přísné použití těchto měřítek při sestavování martyrologia má za následek, že z jejich hlediska by bylo možné zahájit proces blahořečení pro každého z uvedených jezuitů. Těmi důvody, proč k tomu dochází relativně zřídka, jsou spíše jiné aspekty, nad kterými je nutno se zamyslet při zahajování beatifikačního nebo kanonizačního procesu.

Dříve než se pokusím předložit první přehled tohoto seznamu jezuitských mučedníků 20. století, zdá se mi dobré ještě jednou vznést otázku o mučednících všeobecněji, totiž: proč je pro nás důležité zabývat se mučedníky a co se tím může nebo má ozřejmit.

Kdykoli se hlouběji a vážně zabýváme životem a smrtí mučedníků, konfrontuje nás to se skutečností lidské zloby a podlosti. Staví nám to před oči úděs a skandál hříchu, zavraždění spravedlivých a nevinných lidí. Chápeme-li tuto skutečnost ne pouze jako cosi minulého, nýbrž poznáváme-li v ní současnou skutečnost, stane se pro nás otázkou a výzvou. Jak to vyjádřil Jan Pavel II. během své návštěvy Rakouska, 14. června 1988 v koncentračním táboře Mauthausen, v řeči k těm, kteří přežili hrůzy koncentráku. Otázky, které jim kladl, jsou koneckonců otázky položené nám všem – anebo aspoň by měly být otázkami pro nás všechny:

„Vy – lidé, kteří jste zakusili hrozné útrapy, jež jsou hodny Jeremiášových žalozpěvů – jaké je vaše poslední slovo? Vaše slovo po tolika letech, které dělí naši generaci od utrpení v lágru Mauthausen a v mnoha jiných?

Člověče včerejška – i dneška, kdy systém vyhlazovacích táborů stále ještě někde ve světě existuje – řekni nám, co může naše století předat následujícím (generacím). Řekni nám: Nezapomněli jsme příliš rychle na tvé peklo? Nevytěsňujeme ze své paměti a vědomí stopy starých zločinů? Řekni nám: Jakým směrem se má Evropa a lidstvo vyvíjet ‚po Osvětimi, po Mauthausenu‘? Jdeme po tehdejších úděsných zkušenostech správným směrem? Řekni nám: Jaký by měl být člověk a jaká by měla být generace lidí, kteří zde žijí ze stop velké porážky lidstva? Jaký by musel být člověk? Co všechno by musel po sobě požadovat? Řekni nám: Jaké by musely být národy a jaké společnosti? Jakým životem by měla Evropa dál žít?

Mluv, protože ty máš k tomu právo – ty, člověk, který trpěl a ztratil život... A my musíme naslouchat tvému svědectví.“²

Těmito slovy vyzýval Petrův nástupce k tomu, abychom naslouchali svědectví mučedníků, a tak se znovu rozpomínali na peklo, jemuž byli vystaveni. Tím nám nejen nově a živěji ozřejmují celou ošklivost a skandál hříchu, nýbrž zároveň uprostřed všeho zla vydávají svědectví o lásce, která přesahuje hřích, přemáhá jej a vítězí nad ním. Život, utrpení a smrt mučedníků nejen v různých dobách a okolnostech zpřítomňuje život Ježíše Krista a je tak svědectvím křesťanské oddanosti, nýbrž i – pro toho, kdo se tím zabývá – se stává otázkou, jakou formuloval Jan Pavel II: „Řekni nám: Jaký by měl být člověk a jaká by měla být generace lidí, kteří žijí ze stop velké porážky lidstva? Jaký by musel být člověk? Kolik by toho musel od sebe vyžadovat?“

Přehled jezuitského martyrologia 20. století

Než se vás pokusím trochu blíže seznámit se svědectvím jednotlivých jezuitských mučedníků, rád bych vám předložil krátký sumární přehled.

Seznam mučedníků začíná oběťmi rasové nenávisti a nepřátelství k cizincům hned na počátku století, jemuž padlo v Číně při „vzbouření boxerů“ za oběť vedle více než 23 000 Číňanů také mnoho cizinců; mezi nimi byli i čtyři jezuitští misionáři: P. Léon Ignace Mangin, P. Modeste Andlauer, P. Rémi Osoré a P. Paul Denn († 19. 6. 1900 a 20. 7. 1901). Protože byli již 17. 4. 1955 blahořečeni a 1. října 2000 Janem Pavlem II. svatořečeni, tvoří zároveň rámec celého martyrologia 20. století: stojí na jeho počátku i na jeho konci.

Při útoku jednotek režimu „mladí Turci“ na Arménce v době první světové války (1915/16) byli jako oběti rasové nenávisti zlikvidováni také dva naši spolubratři: jeden kněz a druhý bratr laik. Připomínají nám tak genocidu, která byla spáchána na Arméncích.

Protináboženské pronásledování v Mexiku dostalo svou nejznámější oběť v jezuitovi P. Miguelovi Pro, který byl falešně obviněn z účasti na atentátu, ale ve skutečnosti byl zatčen především proto, že byl kněz, a pak náramně rychle, bez soudního procesu 23. listopadu 1927 v hlavním městě Mexiku zastřelen. K jeho blahořečení došlo 25. 9. 1988.

V následujících desetiletích, mezi léty 1932–1946, nechal komunistický režim v Číně „zmizet“ zcela jistě 11–15 jezuitů. Ve Španělsku dosáhlo pronásledování rozměrů tragédie: v době mezi létem 1936 a jarem 1938 tam zemřelo 122 jezuitů a počet obětí by byl asi daleko vyšší, kdyby nebylo Tovaryšstvo Ježíšovo vypovězeno ze země už v roce 1932; proto především profesoři a scholastikové (jezuité ve formaci) pobývali v cizině. P. Tomás Sitjar a deset druhů bylo blahořečeno 11. března 2001 ve Valencii; pro dalších 44 španělských mučedníků byl proces blahořečení zahájen.

Nacisté zllikvidovali 82 jezuitů: Poláky, Němce, Rakušany, Čechy, Slováky, Slovince, Francouze a Holanďany. Mezi nejznámější svědky víry v boji proti národnímu socialismu patří jistě P. Alfred Delp; z rakouského pohledu je třeba uvést P. Johanna Schwingshackla a P. Johanna Steinemyera, jakož i P. Aloise Grimma, který působil v koleji Stella Matutina ve Feldkirchu. Krev mnoha těchto mučedníků tekla v lágrech Dachau a Osvětim. Proces blahořečení byl zahájen pouze pro 17 spolubratří z Polska, největší skupinu nacistických mučedníků; chystá se další proces, pro slovenského novice Tomáše Munka. Japonci dokázali ve svých koncentračních táborech zabít dalších 23 spolubratří: tři Kanaďany v Číně, třináct Holanďanů v Indonésii a sedm Španělů v Mikronésii.

Po druhé světové válce to byly komunistické režimy v Číně, v Sovětském svazu a v zemích jejich spojenců za „železnou oponou“, které zabily mnoho kněží a řeholníků nebo je nechaly „zmizet beze stop“. Bezpečně se ví o 44 jezuitech, z nichž někteří byli úděsným způsobem zavražděni: 13 v Číně, 10 v Polsku, 5 v Albánii a 7 v Jugoslávii. Pro tři albánské jezuitské mučedníky, P. Giovanniho Faustiho, P. Daniela Dajaniho a fr. Gjona Pantaliju, kteří byli zavražděni v letech 1946–1947, byl nedávno zahájen proces blahořečení.

Od poloviny šedesátých let rychle přibývalo ve světě, ale zvláště v latinské Americe, totalitních režimů s protikomunistickou ideologií. Často pak vydávaly hlas katolíků usilujících o spravedlnost za marxistickou infiltraci do církve a zneužívaly tuto záminku, aby odstranily, tj. zabily, četné řeholníky a laiky. Jeden jezuita byl zabit na Filipínách a třináct v latinské Americe, z toho sedm jen v El Salvadoru: P. Rutilio Grande García byl zabit už v roce 1977 (12. 3.), dalších šest – P. Ignacio Ellacuria, P. Amado Lopez, P. Joaquín Lopez, P. Ignacio Martin, P. Segundo Montes a P. Juan Ramón Moreno – pak bylo zastřeleno spolu se dvěma ženami 16. listopadu 1989.

Poslední léta 20. století se vyznačovala rasistickým či nacionalistickým násilím. Těmto příčinám padlo za oběť 17 jezuitů, sedm z nich v Zimbabwe a tři ve Rwandě. Mezi zavražděnými v Zimbabwe jsou tři němečtí jezuitští misionáři: P. Gregor Richert a fr. Bernhard Lisson, kteří byli zastřeleni 27. června 1978, a P. Gerhard Pieper po šesti měsících, na svátek sv. Štěpána. Dalších 12 obětí připisuje Asie: čtyři zemřeli v Libanonu, pět v Indii, po jednom na Srí Lance, v Kambodži a ve Východním Timoru. Posledním jezuitským mučedníkem 20. století byl P. Karl Albrecht z Allgäu: čtyřicet let působil na misii v Indonésii a nakonec byl ředitelem Jezuitské služby pro uprchlíky z Východního Timoru, když byl večer 11. září 1999 zastřelen v Dillí.

Několik vybraných svědectví jednotlivých jezuitských mučedníků

Po souhrnném přehledu o „Jezuitském martyrologiu 20. století“ bych rád závěrečnou část přednášky věnoval několika z těch tří set mučedníků, aby k vám promluvili svými texty nebo zprávami očitých svědků o jejich mučednictví. Snažil jsem se tyto texty vybrat tak, aby vám ozřejmily už zmíněná tři kritéria mučednictví.

Protože druhá podmínka zní, že pronásledování se musí dít z nenávisti k víře nebo proti podstatné ctnosti a že na to mučedník nebo skupina mučedníků nemyslí, nýbrž spíše to vyplývá z chování pronásledovatelů, rád bych jako malou ilustraci této podmínky předeslal, co Adolf Hitler řekl v důvěrném rozhovoru ve třicátých letech:

„Katolická církev je něco velikého, Herrgott, ihr Leut’!!! Je to instituce, a už to je něco, která trvá dva tisíce let. Je v tom důvtip a poznání lidí. Ti znají své lidi! To vědí ti kněžouři. Jsou dost chytří, aby to nahlédli a nedali se zatáhnout do nějakého boje. Jestliže to přesto dělají, já z nich nebudu vyrábět mučedníky. Budeme je pranýřovat jako sprosté zločince. Strhnu jim z tváře ctihodnou masku. A když to nebude stačit, zesměšním je a vystavím je obecnému pohrdání. Dám udělat filmy. Ukážeme dějiny černokábátníků ve filmu. Tam lze pak obdivovat celou změť nesmyslu, ziskuchtivosti, oblbování a podvodu, jak z různých zemí vytahovali peníze. Jak o závod čachrovali s Židy.“³

Tato slova jistě nepotřebují další doplňování, abychom měli představu o postoji pronásledovatelů v Třetí říši: Dohlíželi především na ony církevní představitele, kteří prohlédli nacistické intriky, odhalili je a bojovali proti nim. Cílem bylo učinit je hodnými pohrdání a zničit je.

K první podmínce – věřící musí být zavražděn nebo zemřít na následky mučení nebo útrap v lágrech či žalářích – bych vám rád uvedl dvě svědectví, která napsal P. Otto Pies o svých spoluvězních P. Werneru Barkholtovi a P. Augustu Benninghausovi a jejich posledních dnech v Dachau.

P. Werner Barkholt (25. 5. 1902 Hagenau, Alsasko – 18. 7. 1942 Dachau) byl na mušce nacistů pro svá kázání, ale přesto museli několikrát zastavit soudní řízení pro nedostatek důkazů. Po novém zatčení se 8. 8. 1941 dostal do tábora v Dachau, kde vynikal svými hlubokými kázáními a pastorací mezi spoluvězni. O jeho konci P. Otto Pies vypráví:

„(...) Když se mnohem vážněji u nás všech začaly projevovat následky hladu, i on víc trpěl svou srdeční slabostí a dělaly se mu otoky. Duchovně byl připraven na všechno. Nemohl se přirozeně ubránit pocitům strachu a slabosti, avšak nikdy si nenaříkal ani nereptal, vždy se odevzdával do Boží vůle a s chvějící se duší a silným srdcem se vzchopil a posiloval jiné. Jednoho rána, ještě ho vidím před sebou – měli jsme své pryčny vedle sebe, oddělené jen těsnou uličkou – stál po budíčku opřen o tříposchoďovou postel a říkal mi úzkostným hlasem, jako by tušil to nejhorší, že už nemůže stát na nohou. Nohy byly silně napuchlé a srdce velmi slabé. S velkou námahou se oblékl, musel bezpodmínečně napochodovat na apel – dokonce i mrtví tam museli být přivlečeni, a těžce nemocní, nesení na ramenou nebo na rukou kamarádů, někdy cestou na Apellplatz zemřeli – až skončilo sčítání. Pak jsme ho chtěli zavést na revír a pokusit se, aby byl přijat. Na chodbě revíru nás potkal SS-Oberscharführer Fronappel, zeptal se, co se to tu děje, a několika kopanci nás zahnal. Později se nám přece jen podařilo dovést ho na revír a dosáhnout přijetí. To bylo rozloučení s lágrem i se světem. Ležel na revíru dva dny, viditelně slábl a 18. 7. 1942 tiše usnul. Nemohl jsem k němu zajít; jeden ošetřovatel a jeden přítel kněz, který u něho mohl být, mi pak sdělili, že měl na tváři tichý radostný úsměv. Příští ráno přivezl nákladní vůz třicet rakví, které pak byly v krematoriu vyprázdněny, a dovezl je přes Apellplatz zpátky na revír pro mrtvé příštího dne. A my věděli, že jeden z ubohých svlečených mrtvých, kteří byli odvezeni ke spálení, je Werner – P. Werner Barkholt SJ.“⁴

O P. Augustinovi Bennighausovi (7. 11. 1880 Druchhor-Osnabrück – 20. 7. 1942 Dachau), který byl zatčen v červenci 1941 v Münsteru a přes policejní vězení v Bochumu a tábor Sachsenhausen přišel do Dachau, P. Otto Pies vypráví:

„Pater Benninghaus byl dopraven z koncentračního tábora Sachsenhausen u Berlína do Dachau. Byl v zuboženém stavu; když dorazil transport do Dachau, byl naprosto vyhladovělý a vyzáblý, duševně otupělý a zmatený. V Sachsenhausenu ho jeden esesák krátce po příjezdu do lágru tak zbil, že pater narazil hlavou na hranu stolu. Zůstal ležet s otřesem mozku. Následky tohoto ‚přivítání‘ nikdy nepřekonal. Stále trpěl bolestmi hlavy a otupělostí. K tomu přistupoval velký hlad a stoupající tělesná slabost, jež mu dělala velké starosti. Na bloku pro nově příchozí ho masový provoz lidí všech stavů a všech druhů, bojujících o holou existenci, zavaloval pocitem naprosté ztracenosti. Bezohledné a brutální zacházení s příchozími, jak je prováděli esesáci a bloková kápa v jejich službě, ho muselo ještě víc zastrašit. Co velitel KZ při dodání do lágru novým vězňům zdůrazňoval – ‚Německý národ vás vyvrhl ze svého středu!‘ – to musel co nekrutěji pociťovat a zakoušet. Bylo otřesné vidět toho velkého muže, jak byl vyhladovělý, kost a kůže, a zesláblý, zastrašený a bezmocný v té uřvané, bezohledné mase na přísunovém bloku, jak tápavě hledá s miskou v ruce cestu k nějakému tichému místečku. K němu jsme se my z bloku 26 nedostali, snažili jsme se s ním navázat styk přes posly. Avšak sami jsme byli chudí, takže jsme mu také nemohli mnoho dát a pomoci. Po několika týdnech se ale dostavila těžká furunkulóza (vředy), v lágru časté onemocnění následkem podvýživy. Pater byl proto dopraven na revír, pak se, pokud vím, ještě jednou vrátil na přijímací blok, ale úpadek rychle pokračoval, takže zakrátko se ocitl opět na revíru, z něhož se už nevrátil. Při naprosto nedostatečné péči a výživě tam tiše ležel a čekal na smrt, která ho vysvobodila 20. 7. 1942. Podařilo se nám několikrát mu tajně dopravit svaté přijímání, jedinou posilu a útěchu, jíž se mu dostalo.“⁵

Po těchto svědectvích o smrti či umírání dvou spolubratří na následky krutého až nelidského zacházení a vynuceného strádání v koncentračním táboře Dachau bych vám rád přečetl texty, které mohou ozřejmit třetí podmínku: věřící musí jednat s vědomím, že jeho chování ho může stát život. Předešlá dvě svědectví byla vyprávěna jinými, protože nikdo nemůže vyprávět o své smrti; ale nyní se mučedníci mohou sami ujmout slova.

Rád bych začal krátkým textem snad nejznámějšího německého mučedníka z doby nacismu, P. Adolfa Delpa (15. 9. 1907 Mannheim – 2. 2. 1945 Berlin-Plötzensee). Tři týdny před popravou naznačoval svou smrt v dopise z 11. ledna 1945, propašovaném z věznice Berlin-Tegel, následujícími slovy:

„Chce-li Pán Bůh tuhle cestu – a všechno tomu nasvědčuje –, tak jí musím jít dobrovolně a bez zahořklosti. Jednou budou moci jiní žít lépe a šťastněji, protože my jsme zemřeli. Prosím také přátele, aby nebyli smutní, nýbrž aby se za mne modlili, dokud budu potřebovat pomoc. A pak ať se spolehnou na to, že jsem byl obětován, a ne jen zabit.“⁶

Ochota k obětování svého života se ukazuje v následujících krátkých poznámkách P. Aloise Grimma (24. 10. 1886 Külsheim u Wertheimu am Main – 11. 9. 1944 žalář Brandenburg-Görden, stětí gilotinou), který působil dlouhá léta jako profesor v koleji Stella Matutina ve Feldkirchu a v koleji St. Blasien. Jeden špicl, který se na něho obrátil jako čerstvý konvertita, ho udal, a tak byl 14. října 1943 ve Feldkirchgu zatčen, dopraven do Innsbrucku a odtud po několika dnech přes Mnichov do Berlína. Byl obžalován z rozkladu armády a napomáhání nepříteli, a proto byl odsouzen k smrti stětím. V dopisech na rozloučenou pro své sourozence a spolubratry P. Grimm vyjádřil smysl svého života i své smrti pro sebe i pro druhé takto:

„Umírám pro Boží království, věrný Kristu a jeho církvi. Jdu vstříc smrti jako dítě katolické církve, jako člen Tovaryšstva Ježíšova (...) Dávám svůj život za Boží království, které nemá konce, a za Tovaryšstvo Ježíšovo, za mládež, za náboženství v naší vlasti. Snažím se svou smrtí oslavit smrt Spasitele a být mu podobný. Nevěřte, že jsem nějaký zločinec.“⁷

Po těchto svědectvích z doby nacismu bych vám rád ozřejmil a konfrontoval vás s jiným druhem ohrožení a pronásledování: co znamená vydržet jako „dobrý pastýř“ ve svém poslání, i když se ví, že to může stát život. Fr. Berhard Lisson (nar. 21. 8. 1909 v hornoslezském Bowallně, okres Opolí) a P. Gregor Richert (nar. 10. 5. 1930 v Tansee u Gdańska) našli oba svou smrt 27. 6. 1978 v Magondi v Rhodésii, nynějším Zimbabwe. V jednom dopise líčil P. Gregor Richert svou zvláštní situaci těmito slovy:

„Jednou jsme byli náramně hrdí na své měřitelné výkony, viditelná znamení, snad také pomníky naší hrdosti, které vyrůstaly ze země jako houby po dešti: školy, nemocnice, kostely atd. Přirozeně také, v první řadě, k užitku nám svěřených. Ale nyní – po násilném uzavření nebo svévolném zničení tolika našich zařízení – je to všechno určeno k tomu, aby to pustlo a zůstávalo v rozvalinách a aby to bylo zapomenuto?!

(...) Myslím si, že nyní je načase, aby po období vnějšího růstu Kristovo poselství zapouštělo kořeny hlouběji než kdy předtím. Má-li toho být dosaženo, pak musí srdce toho, kdo se upsal tomuto úkolu, krvácet! Vždyť naše práce se nedá srovnávat s jakýmkoliv ‚džobem‘, který lze vypovědět, když se podle našeho názoru a s ohledem na zdraví nebo dokonce vlastní život nezdá, že by byl vhodný. Jediná zásada všeho našeho myšlení a konání, jediný princip života a jednání je a koneckonců zůstává sám JEŽÍŠ KRISTUS, který dal svůj život za své ovce, a to za mnohem beznadějnějších okolností, kdy ho všichni opustili a utekli, kdy ho celý národ odmítl a zavrhl. Stávat se mu stále více podobnými, ba stejnými jako on: právě ono ‚být pohrdáni a odmítnuti lidem‘ a přitom se s rozpřaženýma rukama modlit za nepřátele – to zůstává také pro nás povoláním a úkolem, po němž musím v modlitbě, v touze i ve skutcích natahovat ruce.“⁸

Jenom šest měsíců nato také v Rhodésii zavražděný P. Gerhard Pieper (18. 6. 1940 Berlin-Treptow – 26. 12. 1978 Kangaire) napsal v dopise svým přátelům, jak dobře ví o svém ohrožení a o své blízké mučednické smrti. Psal jej 8. prosince 1978, byl to poslední dopis před smrtí na svátek sv. Štěpána:

„Vánoce ve válce – je to protimluv? Není snadné být plný radosti a hlásat poselství andělů o pokoji na zemi, když se lidé v bezprostřední blízkosti zabíjejí, když téměř každá rodina v této zemi oplakává jednoho milovaného člověka. Pro miliony lidí dnes – bohužel jako před dvěma tisíci lety – stále ještě hořká skutečnost: navzdory všem našim ‚vymoženostem‘ žádná vyhlídka na opravdový mír.

Proto ještě dnes ‚misie‘, misie v západních zemích mezi novými pohany, misie ve ‚třetím světě‘ mezi nekřesťany. Základ všech válek: hledání sebe. Kristovo poselství: hledání druhého. Bohužel to dělá jen málo lidí, i když se mnozí nazývají křesťany. Než budeme my křesťané opravdu následovat Ježíšův příklad, bude mír na zemi pouze utopií. Jako před dvěma tisíci lety jsme stále v menšině a budeme pronásledováni a zabíjeni.

Rhodésie není žádnou výjimkou: od začátku války teroristé zavraždili 6 kněží, 4 řeholní bratry a 6 řeholnic, 2 kněží byli uneseni a pravděpodobně jsou mrtví (...) Mluvím tu pouze o katolické církvi, ale i jiná vyznání se mohou vykázat podobnými čísly. Holá čísla – ale kolik tragiky skrývají a kolik tisíců lidí je tím dotčeno. Průměrný počet zabitých v této válce je asi 30 obětí denně – přitom se neříká, kolik zraněných plní nemocnice a kolik je jich zmrzačeno na celý život. Na tomto pozadí bych rád zpřítomnil minulý rok v Kangaire (...)

Mnozí z vás se asi ptají: Stojí to vůbec za to? Neměli by se tito lidé ponechat sami sobě? Proč pomáhat, když přece všechno skončí v plamenech?? Proč investovat peníze a životní práci, jsou-li lidé tak nevděční? Věřte mi, kdybychom nyní odtud odešli, byli bychom jako pastýř, který opustí své ovce, protože je nádeník. Nemohli bychom už nikdy číst toto podobenství s dobrým svědomím. To respektují dokonce i zdejší členové guerilly.

Prosím vás proto i nadále o vaše pochopení, o vaši modlitbu a o vaši pomoc.“⁹

Poslední svědectví, které bych vám rád předložil, pochází z dopisů mexického P. Michaela Pro, který byl popraven v listopadu 1927 výstřely popravčí čety. Podnikavý a veselý apoštol byl v době pronásledování úřadům trnem v očích. Chtěly se zbavit tohoto kněze, proniknutého vášnivou láskou ke Kristu Králi, který rozdával utlačovaným, nemocným a mladým lidem svou lásku. Mučedník P. Pro byl blahořečen Janem Pavlem II. 25. 9. 1988. O své situaci píše:

„(...) Pronásledování se zřetelně blíží. Mnozí jsou přesvědčeni, že se na násilí musí odpovídat násilím. Jako první jsou odstraňováni ti, kteří přiznají barvu ve věcech náboženství. K těm patřím také já. Kdybych byl jedním z prvních... nebo, abych to řekl skromněji, jedním z posledních, každopádně bych k nim rád patřil!...

Poslušnost je lepší než oběť... Z toho důvodu jsem se rozhodl zůstat tam, kam jsem byl postaven. Rád bych k tomu řekl pár slov, aniž bych chtěl něco namítat nebo kritizovat. Zde se to hemží nebezpečími a já znám dobře zásadu našeho Pána, že si musíme sami pomoci, když chceme, aby nám také on pomáhal. Avšak zde vládne v duchovní pomoci krajní nouze; denně slyšíme o lidech, kteří umírají bez pomoci svátostí; nejsou tu kněží, kteří by pomohli v této nouzi, protože většina se z poslušnosti nebo ze strachu skrývá. Kdyby bylo na mně, rád bych šel do takových ohnisek nebezpečí. Avšak ne jako dříve, nýbrž opatrně a obezřetně, aby mi nikdo nemohl předhazovat šílenou smělost. Můj představený je bázlivec; když se diskutuje o takové možnosti, obává se hned toho nejhoršího. Myslím si, že existuje střední cesta mezi šílenou smělostí a strachem, jako je střední cesta mezi krajní chytrostí a opovážlivostí. Snažil jsem se mu to vysvětlit, ale on říká, že je odpovědný za můj život. Ale co vůbec znamená můj život? Získal bych jej s radostí tím, že bych jej dal za své bratry. Jistě, člověk nesmí pošetile zahazovat svůj život. Ale jsme opravdoví synové sv. Ignáce, když při prvním nebezpečí už utíkáme pryč? Podle mého názoru to neplatí pro každého, neboť mnozí jsou důležití pro budoucnost a ti musejí být uchováni. Ale kdo se bude po mně v pozdějších letech ptát nebo po mně toužit?

Nebezpečí, do nichž se pouštíme, už nyní rozmnožila počet katolíků, ale tak přinesla mučedníky... Kéž by bylo vítězství ještě nadlouho odsunuto!... Zdá se mi, jako bych už viděl na horizontu zář Zmrtvýchvstalého, a to tím jasněji, čím temněji řádí pronásledování. Ze všech stran přinášejí zprávy o přepadech, odvetných akcích a krutostech; už mnoho jich bylo zabito. Počet mučedníků roste den ze dne. Kéž bych i já směl patři mezi ně!“¹⁰

„...Kéž bych i já směl patřit mezi ně!“ Tato touha P. Pro je výzva a otázka pro nás všechny, jak vidíme a žijeme to, že jsme křesťany. Vyzvání, jež se v něm skrývá, nás zve a umožňuje nám, abychom se modlili tak, jak to vyjadřuje modlitba spojená s tímto dnes již blahoslaveným:

„Bože, náš Otče, tys dal svému služebníkovi Michaelu Augustinovi milost, aby horlivě usiloval o tvou slávu a o spásu lidí. Uděl nám na jeho přímluvu, abychom vedeni jeho příkladem věrně a radostně plnili své všední povinnosti, abychom účinně pomáhali svým bližním a horlivě ti sloužili, abychom jednou směli stále hledět na tvou velebnost. Prosíme o to skrze Ježíše Krista.“¹¹