Henri Bremond o poezii a mystice

Autor: Antonio Spadaro - Překlad: Josef Koláček - Číslo: 2011/4 (Kultura)

La Civiltà Cattolica, 1/2011. – Titulek redakční.

Jen mystik nám může vysvětlit, kdo je básník. Neuvažujeme-li pozorně, vydáváme se nebezpečí, že nepochopíme toto tvrzení, které je zásadně protichůdné tomu, jak se všeobecně smýšlí: že totiž básnická inspirace nám jako všeobecnější jev dává analogicky pochopit duchovní inspiraci, která se týká jen věřících osob. O opaku byl proti proudu přesvědčen Henri Bremond. Například, jak sám uvádí, aby se pochopila básnická inspirace anglického romantika Shellyho, je třeba dobře poznat mystiku sv. Jana od Kříže, a ne naopak. Může to vypadat jako provokace, známe-li odlišnou životní i básnickou zkušenost obou osobností, ale ve skutečnosti je to intuice, jež se ukázala být základní pro pozdější studie o vztahu poezie a modlitby.

Je třeba s uspokojením pozdravit nové vydání Bremondovy knihy Modlitba a poezie díky římským Edizioni di Storia e Letteratura;¹ tato studie vyšla poprvé ve Francii v roce 1926.²

Náboženské cítění a básnická inspirace

Henri Bremond se narodil ve Francii, v Aix-an-Provence 31. 7. 1865. Jako sedmnáctiletý se rozhodl vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova, jako dva jeho bratři, Jean a André. Vykonal noviciát v Anglii, a proto se díky filosofickým studiím zajímal o anglickou literaturu. Na kněze byl vysvěcen 8. září 1892 a po dvou letech začal spolupracovat s časopisem Études, v němž byl ředitelem v letech 1900–1903. V té době se spřátelil a Fogazzarem, Blondelem a modernisty jako Tyrrel, aniž by se připojil k jejich hnutí. Avšak jeho neklidná povaha ho donutila v roce 1904 opustit Tovaryšstvo Ježíšovo, i když zůstal světským knězem. Pro své styky s modernisty byl suspendován a divinis.

Bremond dlouho studoval básně z různých údobí, romantické hnutí a symbolismus. Jeho větším projektem byla Histoire littéraire du sentiment religieux en France depuis le guerres de religion jusqu’&` nous jours, dílo o 11 svazcích, započaté roku 1909 a ukončené až jeho smrtí, když tyto dějiny životů, děl a názorů velkých francouzských mystiků dospěly do 16. století. V roce 1923 byl Bremond povolán do Academie française a potom byl jmenován doktorem honoris causa univerzitou v Oxfordu. Zemřel v Arthez-d’Asson 17. srpna 1933.

Bremondova léta jsou dobou surrealismu, prosazení Freudových názorů a krize modernismu. Vyhmátl oddělení, které narůstalo mezi teologií a kulturou, a trpěl jím tak, že hledal způsob zprostředkování. Umiňoval si, že „ukáže vzdělané veřejnosti literární moc náboženské myšlenky či senzibility a její univerzální zaměření“ a že „dá objevit svým katolickým čtenářům náboženskou hodnotu světské literatury“.³

V roce 1913 P. Léon de Grandmaison SJ naznačil ve své studii La religion personelle⁴ příbuznost mezi náboženským cítěním a básnickou inspirací a žádal po poezii, aby přispěla k lepšímu chápání duchovní dynamiky. Po dvanácti letech měl Bremond v Academie Française proslov, který otevírá tuto otázku. Při interpretaci mystiky a poezie rozvíjí Grandmaisonův podnět a tento výhled mu umožňuje rozpoznávat některé hluboké postoje: usebranost, zjednodušení, rytmus aktivity a pasivity, iniciativy a přijetí nezaslouženého „navštívení“. Na základě těchto analogií Bremond vytváří předpoklad rozpoznání návazností mezi oběma zkušenostmi.

Bremond se vlastně staví proti kritice, která se změnila ve vědeckou metodu a která má sklon uvažovat o poezii formalistickým způsobem, pouze z intelektuálního hlediska – z něhož obviňuje Aristotela: „Hlavním omylem Aristotela je, že nevidí básníka tak, jak by to bylo spravedlivé, jako geniální bytost, která se svobodně rozvíjí (...), nýbrž pouze jako opotřebovaného technika, který umí své řemeslo.“⁵ Básnické slovo tedy pro Bremonda není plod řemeslnických nástrojů, nýbrž je „mimořádné“, protože má hluboký, neměřitelný smysl. Příměr, který Bremond uvádí, je velmi intenzivní: „Můžeme se naučit plavat? Zdá se, že ne. Plavat, to je koneckonců nedotýkat se dna, a tento úkon důvěry se nenaučí ani se nevynutí. Sama voda, která nás nese, opravňuje k důvěře, kterou k ní máme. Člověk se nenaučí plavat, ale jednoho dne, uprostřed lekce nebo na konci dvacáté, zjistíme, že se nepotápíme, i když jsme ztratili půdu pod nohama, a že se hýbeme kupředu, aniž bychom kráčeli.“⁶ Tak je tomu – je přesvědčen Bremond – i v básnické zkušenosti, vytvořené „nejasnou předtuchou“ a důvěryplným oddáním se.

Bremond poznává v romantismu kladnou reakci na racionalismus. Zvláště cituje Shellyho, pro něhož „poezie je bezpochyby tvorba, ale především zjevení. Inspirace převyšuje všechno. Vliv či tlak, který přichází zvenčí, se zmocní básníka, který jej nemůže chápat ani ovládat: proniká do něho božská síla a nutí ho vytvářet určité dokonalé obrazy, jimiž se snaží ubránit Bohu, který navštěvuje člověka.“⁷ Bremond totiž má za to, že jistě existují nápadné podobnosti mezi záblesky inspirace, jimiž se zjevuje a definuje génius, a tajemnou intuicí Boží přítomnosti, jež je dána mystikům.⁸

Mystik má vysvětlovat básníka

Bremond převrací perspektivu: místo aby objasňoval mystickou zkušenost prostřednictvím básnické zkušenosti, požaduje po té první, aby mu odhalila pravou povahu druhé. Odkud pocházejí podobnosti mezi těmito tak odlišnými stavy? Nadpřirozený stav vnitřního života, tvrdí Bremond s odkazem na názory jezuity J. de Guiberta, nutně nemění psychologický obraz osoby, a právě díky vlastní psychologické zkušenosti může být básník srovnáván s mystikem. Vždyť právě mystici jako Jan od Kříže nebo Terezie z Avily popsali tuto psychologickou linii, která se jen zřídka objevuje ve vyznáních básníků. A zde je tedy Bermondův axiom: Je věcí mystika objasňovat básníka.

Poezie není modlitba, ale pro Bremonda má poezie svou přirozeností sklon vyústit do modlitby. To znamená, že v básnické zkušenosti se dává do pohybu táž dynamika, kterou používá milost, aby povznesla člověka k modlitbě. Poezie je vlastně znamením vznešené vlastnosti, která nám patří: je s to přijmout Boha, i když není sama o sobě schopna ho pochopit. Je-li ovšem poezie vysvětlena mystikou, četba poezie se musí nějakým způsobem přizpůsobit vnitřním postojům typickým pro modlitbu. Bremond cituje de Grandmaisona a poznamenává, že někdy „při nazírání na umělecké dílo, při poslechu nějaké melodie se úsilí pochopit zpomalí a duše se prostě kochá krásou, kterou poznává... Nebo i jen vzpomínka, slovo, Dantův nebo Racinův verš, který se vynoří od temného dna naší duše a vnutí se nám, nám dává podnět k usebrání a pronikne nás. Později nevíme nic víc než předtím, ale máme dojem, že jsme trochu pochopili to, co jsme do té chvíle chápali jen stěží, že vychutnáváme plod, jehož slupky jsme se sotva dotkli.“⁹

Pro Bremonda je to příklad těch přirozených, světských stavů, v nichž lze vyhmátnout velké linie obrazu nebo aspoň náčrtu mystických stavů „ve vlastním slova smyslu“.¹⁰ Poezie znovu uvede do pořádku „já“, tím, že mu dá přejít z „divertissement“ vnější zábavy k vnitřní jednotě „repos“ (klidu). Inspirace a inspirovaná četba jsou jako duchovní milosti darovány, nikdy se nedají nabýt prací techniky. Je to druh sjednocujícího poznání, neprobíhajícího prostřednictvím pojmové abstrakce.

Kardinál J. Daniélou ostře kritizoval tyto Bremondovy postoje jako „poetickou mystifikaci“: Blízkost mezi mystikou a poezií by byla pouze na úrovni určitých psychologických ozvěn. Ve skutečnosti jsou poetické postoje podle kardinála Daniélou radikálně odlišné od mystických. V těch druhých Božský Duch zjevuje duchovní smysl věcí, v prvních jde o zjevení až dosud skrytého souladu mezi vesmírnými skutečnostmi. Vnímání zůstává v rámci světa a může se stát duchovním výkonem pouze tehdy, je-li příslušný pocit vnímán jako dar shůry.¹¹

Ale co mají specifického mystika a poezie?

Otázka položená kardinálem Daniélou je velmi vážná. Poezie a mystika se podobají, ale co mají specifického? Dokáže Bremond zjistit kořen odlišnosti? Zjišťuje pouze dva charaktery nebo spíše dva aspekty jediné skutečnosti: především nepřekonatelnou potřebu překládat a komunikovat básnickou zkušenost, sdělovat ji navenek, mimo sebe. Vlastním charakterem básnické zkušenosti je být sdílný. Člověk není básníkem ve vlastním a plném slova smyslu jenom sám pro sebe, nýbrž pro veřejnost: básnický dar by tedy odpovídal v přirozeném řádu prorockému daru v nadpřirozeném řádu.

Není proto divné, že velký kontemplativní člověk je zároveň velkým teologem nebo velkým filosofem. Ale když tyto kontemplativní osoby jako Surin nebo Jan od Kříže píší, aby učily o věcech mystiky, nemají v úmyslu sdílet svou zkušenost nebo svými přednáškami povznášet jiné do mystického stavu. Naopak cílem básníka jako básníka je podporovat ve čtenáři zkušenost víceméně podobnou jeho, povznést ho spolu se sebou do poetického stavu. A jako jsou mezi mystiky teologové, tak se u nich lze setkat i s básníky v plném slova smyslu, jako je sv. Terezie, sv. Jan od Kříže, sv. František Saleský.

Básník se tedy odlišuje od mystika darem učinit slova schopnými komunikace, takže nám dávají vstoupit do jeho zkušenosti. Básnická i mystická zkušenost náleží svým psychologickým mechanismem do téhož řádu poznání – skutečného poznání, ne pojmového, nýbrž jednotícího. Na druhé straně mystická zkušenost tvoří nejvyšší stupeň, uskutečňuje nejvyšší rozvoj poznání na zemi, nejdokonalejší pozemské poznání. Básnická činnost je přirozený a světský náčrt mystické činnosti: zmatený, komplikovaný, plný prázdných prostorů a bílých skvrn, do té míry, že básník by byl pouze prchavým a nepodařeným mystikem.

Čím více se básníci přiblíží k tomu, co znamená „být básníkem v sobě samém“, tím více se vzdálí podstatě „mystika v sobě samém“. Básník, jehož básnická činnost by se ztotožňovala s činností ve vlastním smyslu mystickou, by porušoval řád věcí. Čím více je básníkem, tím více pokládá za nutné jakoby kouzlením přeměňovat slova, tak aby vyjádřil něco ze své zkušenosti. Naopak mystik, čím více je mystik, tím méně cítí potřebu komunikovat. Jednotící zkušenost, která následuje po každé normální mystické zkušenosti, není dovolena poetické zkušenosti. Ani u největšího básníka se poetická zkušenost nestává modlitbou, i kdyby k tomu směřovala. A v této úvaze se stává zřejmým, jak Bremondovy názory kulhají: nevyhýbají se nebezpečí považovat poezii za jakousi nenaplněnou mystiku.

Číst „poetickým“ způsobem

Bremond soustřeďuje svou úvahu na téma inspirace, a ne na téma četby. Nicméně narážka na zkušenost četby Danteho a Racina je poučná, protože naznačuje cestu studia, které ve skutečnosti zůstává otevřeno a může začít právě tam, kde je Bremond nechává otevřené. Místo, kam je zaměřena jeho pozornost, je to, co on nazývá bergsonovským pojmem „moi profond“ nebo také podle slovníku sv. Františka Saleského „fine pointe“ nebo „fond du coeur“, protože Shakespeare je stálým a intenzivním způsobem „básníkem hlubokého já“.¹²

Je ostatně třeba připomenout, že ona Bremondova léta byly roky, v nichž převládala metafora hlubiny – mezi filosofií svědomí a bádáním o podvědomí. Bergson, Blondel a rozvoj psychoanalýzy měli silnou přitažlivost: rozlišením mezi povrchem a hlubinou „já“ je uvedena do původního stavu definice psychické struktury předkládaná tradicí duchovního myšlení, a tak se František Saleský, Jean-Joseph Surin, Francois Fénelon stávají předchůdci moderních intuicí. Německá básnířka židovského původu Nelly Sachs, nositelka Nobelovy ceny za poezii v roce 1966, napsala verše, jež dobře vystihují toto vnitřní napětí:

Kdyby básníci vtrhli

branami noci

a hledali nějaké ucho jako vlast

ucho lidí

ucpané kopřivou

dokázal bys naslouchat?

Jako kontemplace dává mystikovi možnost přiblížit se Bohu a nazírat ho, tak každá básnická zkušenost zahrnuje a klene oblouk bezprostředního styku s nižší skutečností jinými způsoby nedosažitelnou. A „jestliže velcí básníci mají monopol zkušenosti mistrovských děl, nemají monopol zkušenosti, která, v jistém stupni intenzity, mistrovská díla vytváří. Číst poetickým způsobem básníky – neříkám chápat je – je jakýmsi způsobem být jim podobni, dosáhnout k nim a být účastni jejich daru, jejich poetického stavu.“¹³ Nuže, existuje poetický způsob čtení básníků, a to znamená podílet se na jejich poetickém stavu, na jejich duchovní zkušenosti.

Bremond se v tomto bodu ztrácí v příměrech a tvrdí, že potěšení, ono „nevím, že“, které přechází do čtenáře, je určitě poezie, ale na nižší úrovni. Hle, další limit Bremondova myšlení: nedokáže až do dna vyhmátnout své vlastní intuice, které by mu pomohly chápat „kreativní“ význam literatury, pozornost, jíž se poezie stává „místem“ zkušenosti, která je s to strhnout za jistých podmínek stejně silným a „inspirovaným“ způsobem básníka i čtenáře. Ale snad jen geniální osoby dokážou vytušit věci, které jdou za hranice vlastní schopnosti chápat.

V každém případě jeho intuice, že modlitba a poezie jsou dva hlasy patřící do téhož jazyka – který má schopnost sklenout oblouk styku s hlubokou vnitřní zkušeností, jinak nedosažitelnou – zůstává nezbytným poukazem pro jakékoli další prohloubení.