Gavin D’Costa, CHRISTIANITY AND THE WORLD RELIGIONS

Autor: Marek Říčan - Číslo: 2011/4 (Recenze)

Gavin D’Costa, CHRISTIANITY AND THE WORLD RELIGIONS. Disputed Questions in the Theology of Religions. Wiley-Blackwell, Oxford 2009, 233 str. (včetně seznamu literatury, věcného rejstříku a rejstříku citátů z pramenných děl), ISBN 978-1-4051-7673-3.

Autor je na poli teologie náboženství aktérem velmi „ostříleným“. Vzpomeňme jeho sborník Christian Uniqueness Reconsidered (1990), vymezující se vůči sborníku vydanému J. Hickem a P. Knitterem s názvem The Myth of Christian Uniqueness (1987), který lze považovat za jistý manifest pluralismu. Ve své nynější knize se dotýká čtyř základních, naléhavých a zároveň svým způsobem od sebe oddělených otázek. Jejich výběr a zpracování jsou výsledkem jeho hodnocení a reakce na dvacet let vývoje teologie náboženství, během nichž se v ní autorsky angažuje.

V první kapitole přehlíží postup „vrásnění terénu“ teologie náboženství, podává statistiku světových náboženství, připomíná důležité pisatele a myšlenkové trajektorie – např. trojitou typologii „exkluzivismus, pluralismus, inkluzivismus“ s nastíněním jejích nedostatků. Sám se přiklání k exkluzivismu (31–33), podle něhož bude každému člověku dána příležitost setkat se se zvěstí evangelia (universal-access exclusivism). Navrhuje sedmistupňovou klasifikaci, založenou nikoliv na možnosti spásy, nýbrž na zachování věrnosti křesťanskému učení. Jedná se nicméně (pouze) o soustavu korektiv, plnících spíše negativní funkci ochrany před sklouznutím do heterodoxie. Je sporné, zda je možno z ní vytvořit samostatnou plnohodnotnou teologii náboženství. D’Costa také hovoří o novějších směrech: komparativní a postliberální teologii.

V kapitole II (55–102) přibližuje náboženské dění v Evropě, a to z pohledu moderního myšlení, které spatřuje v náboženství a konfesních svárech příčinu válek, které v 17. století otřásly starým kontinentem. Ve filosofii, teologii a dalších vědách pak sleduje vývoj pojmu náboženství, přičemž se vyrovnává se závěry W. Cantwella Smithe ohledně interpretace vývoje tohoto termínu (71–73). Následně představuje náboženské dění v Evropě z pohledu křesťanství. Z tohoto úhlu ukazuje (74–91), že příčinou násilí a válek je svrchovaný národní stát – což dokládá na několika příkladech; že pojem náboženství jako veličiny vykázané pouze do sféry privátního života byl definován v zájmu národního státu; a za třetí, že moderní svrchovaný stát vyvolal mnohem více válek než církev, byť jeho „kadence“ zatím trvá velmi krátce. D’Costa nás dále uvádí do současné diskuse o přístupu k náboženstvím, o jejich místě ve společnosti. Ozřejmuje, že odmítnutí jednoho interpretačního rámce, jímž míníme křesťanství (nebo i obecně náboženství), vede k přijetí druhého a že neutralita, kterou si nárokují stoupenci nových, církevně a teologicky nezatížených přístupů k náboženstvím (a nejen k nim), je jen iluzí. Na příkladech analýz a závěrů jednotlivých myslitelů dokumentuje, že křesťanská teologie poskytuje lepší interpretační rámec k pochopení jednotlivých náboženství pomocí jejich vlastních konceptů a hermeneutických nástrojů než sekulární (modernistické či postmoderní) přístupy. Z hlediska zabezpečení co nejvěrnějšího výkladu daného náboženského jevu se bristolský teolog odvolává na svatou Trojici jako na pravé a pravdivé interpretační prizma (91). Jenže jinak než křesťansky smýšlející lidé ji jako kategorii (pravdy) neakceptují. Stejně tak postulát, že křesťanství je pravdivé. Obě tvrzení by bylo třeba rozvinout, vysvětlit, zdůvodnit. Platí to i o závěru kapitoly, kde figuruje teze, že nejvěrnější a nejpřesnější pochopení mimokřesťanských náboženství může poskytnout jen křesťanská teologie (101). D’Costa, dle mého soudu, toliko zmínil, že teologie je s to jejich prvky nějakým způsobem vystihnout, ale nedokázal, že nejvěrněji. Vůbec neporovnává přesnost explikace daného fenoménu z pohledu křesťanské teologie a v podání náboženství, jemuž je onen jev vlastní.

Ve třetí kapitole se autor obírá diskusí o roli náboženství ve veřejném prostoru současné (nejen západní) civilizace. Z této perspektivy pak představuje a analyzuje moderní sekularismus, který je oficiální ideologií západního světa, a dokládá její problematičnost, spočívající v tendenci eliminovat nebo zpochybňovat náboženství a jeho právoplatné místo ve veřejném diskurzu; sekularismus rovněž pomíjí specifika náboženství – nedokáže interpretovat náboženství z hlediska jejich vlastní perspektivy a oktrojuje jim rámec a terminologii sekulárního agnosticismu, v jehož intencích mají sama sebe chápat a prezentovat. Autor i zde před námi rozevírá vějíř názorů a argumentů některých soudobých myslitelů tematizujících zmíněnou roli náboženství. Poté předestírá, že katolicismus a některé formy islámu vykazují také potenciál k vytváření hodnot jako svoboda, tolerance, veřejná diskuse nebo pluralismus, což jsou prvky, na které vznáší výlučný nárok moderní sekularismus. Čtenář je tedy prováděn dokumenty II. vatikánského sněmu a pozdějšími papežskými encyklikami, které dokládají, že římskokatolická církev je z hlediska postoje k modernismu, z hlediska učení o lidských právech, o společných prvcích a možné spolupráci jednotlivých náboženství náležitě připravena k soudobému dialogu kultur, ba lépe než (ateistický nebo agnostický) sekularismus, který může ústit v totalitní praktiky (135). Pak přicházejí na řadu příklady realizace veřejné diskuse v islámském světě (Írán, Saúdská Arábie). Ta je rovněž podmíněna náboženskými (nikoliv sekulárními) principy. Je otázkou, jak lze tyto ušlechtilé a ustálené principy a jejich funkčnost sladit se zprávami o porušování a ohrožování náboženské svobody minoritních skupin (například křesťanů a Židů) právě v těchto zemích. Tento problém autor neřeší.

Největším „lákadlem“ je čtvrtá kapitola (159–211). Pisatel se v ní vyslovuje k možnosti spásy nekřesťanů z perspektivy Kristova sestoupení „do pekel“, což znamená, že spása nekřesťanů se uskutečňuje definitivně až po smrti. Prochází jednotlivá „oddělení pekelných prostor“ (čili limbus, očistec, peklo) a ukazuje jejich relevanci v souvislosti se spásou nevěřících. Podle něj Kristus sestoupil do limbu spravedlivých, kde zvěstoval evangelium zbožným židům i pohanům. Descensus se však uskutečňuje také pokaždé při Večeři Páně a během velikonočního tridua, na Bílou sobotu. Na limbus navazuje D’Costa očistec, kde uvěřivší osoby procházejí procesem nutného očištění. Nevynechává ani limbus dětí (limbus infantium). Ve svém výkladu se vymezuje vůči námitkám Mezinárodní teologické komise na téma limbu dětí a upřesňuje některé jeho aspekty, čímž jej činí teologicky přijatelnějším a relevantnějším (196–201). Naposled traktuje i problematiku pekla, jmenovitě jeho interpretaci v podání H. U. von Balthasara, který chápe sestup do inferna tak, že se Kristus ztotožnil s absencí Boha, a proto již není možno být odloučen od Boha navěky. Bristolský teolog klestí a osvětluje cestu ve spleti teologické debaty o von Balthasarově výkladu. V závěru dospívá k jeho odmítnutí kvůli problematičnosti christologie a trinitární teologie s ním spojené.

D’Costův postup je ve čtvrté kapitole z hlediska katolického bohosloví pochopitelný a přijatelný. Nicméně i v rámci tohoto hájemství je např. limbus vykazován (víceméně) na periferii. Autorův teologický příspěvek k jeho chápání může posunout další diskusi o pojetí této instituce. Oceňujeme pečlivost jeho výkladu. Ovšem z autorů, o něž se opírá, volí pouze ty, kdo se v interpretaci descensu a prvků s ním spojených ubírají stejným směrem jako on.

Jeho odkaz (175) na prohlášení II. vatikánského koncilu (dekret Ad gentes 9), že nic z toho, co je v srdcích lidí dobré a šlechetné, není ztraceno, ale dojde svého zdokonalení, je k odůvodnění představy, že vedle spravedlivých židů naslouchajících Kristovu zvěstování v říši mrtvých můžeme jako o další velké skupině posluchačů analogicky uvažovat i o zbožných pohanech, nepostačující. Zde by byl potřebný biblický argument, vztahující se k události Kristova sestoupení „do pekel“, a ne obecné prohlášení zasazené do širokého kontextu vztahu křesťanství a jiných náboženství.

D’Costa v podstatě rehabilituje středověkou představu soustavy posmrtných „zařízení“, řešících „postup“ různých typů lidí na cestě ke spáse, nebo mimo její dosah, a to tak, aby zohlednil (možnost spásy pro) příslušníky mimokřesťanských náboženství a svébytnost těchto cest. Protestant nad metodou a trajektorií autorovy interpretace pokrčí rameny. Ačkoli je christocentrická, schází mu její biblické opodstatnění (což sám D’Costa otevřeně přiznává, 194) a také se mu nezamlouvá její celková spekulativnost. Ale to je rys katolické teologie. Bylo by zajímavé přečíst si diskusi dvou tří teologů o D’Costových vývodech.

Přejděme nyní k souhrnnějšímu hodnocení. Pisatelův výklad není rozvláčný, ale věcný a srozumitelný; zvláště když své argumenty či závěry vypočítává v bodech. Je cenné, že nás v jednotlivých kapitolách uvádí do současné diskuse o tématech, která zpracovává, a představuje nám autory, kteří do ní přispívají. Místy jsou však tyto pasáže poněkud nepřehledné. Názory jednotlivých autorů by bylo záhodno nejdříve představit v dalších podkapitolách. Jinak D’Costa taktéž ozřejmuje svá vlastní stanoviska. Jeho práce má v mnoha ohledech apologetický rozměr, např. ve druhé a třetí kapitole; jejich zaměření jsme předestřeli. Předsevzatého úkolu, shrnout poznatky z uvedených čtyř oblastí vývoje problematiky teologie náboženství, se zhostil se ctí. Skutečnost, že do svého bilancování zařadil kapitolu o spáse nekřesťanů, signalizuje, že tato tematika patří stále mezi otázky zásadního významu.

Gavin D’Costa (1958) pochází z Keni, je profesorem systematické teologie a teologie náboženství na univerzitě v Bristolu. Z jeho děl jmenujme ještě The Meeting of the Religions and the Trinity (2000) a Theology in the Public Square (2005). V tisku jsou práce Only One Way?: Three Christian Responses to the Uniqueness of Christ in a Religiously Pluralist World a The Catholic Church and the World Religions: A Theological and Historical Account. Do první autorsky přispíval, druhou i redigoval.