„Fučík a spol.“

Autor: Martina Hošková - Číslo: 2011/4 (Osobnosti)

Část příspěvku „Kardinál Tomášek a jeho zásahy ve prospěch pronásledovaných komunistickým režimem“ ze sborníku In omnibus caritas (ed. M. Mikulicová, P. Kubín), Karolinum, Praha 2002.

(...) Následující kapitola se týká soudního případu, který dostal název „Fučík a spol.“¹ Jedná se o skupinu lidí, která se angažovala ve vydávání samizdatové náboženské literatury. Společně s touto skupinou byl obviněn i P. Radim Hložánka, v minulosti již za své aktivity několikrát odsouzený.² V tomto trestním řízení byl zproštěn obvinění ze zdravotních důvodů a byl tedy z případu vyňat. Jako svědkyně v případu Fučík a spol. je uvedena rovněž paní Jarmila Strejcová z Hradce Králové. V důsledku domovní prohlídky bylo proti ní zahájeno samostatné trestní řízení, protože jako učitelka v mateřské škole měla ve svém stolku Bibli. Tato žena jako jediná ze všech pronásledovaných v případu Fučík a spol. po trestním řízení musela opustit své zaměstnání, protože by nevhodně pedagogicky ovlivňovala své svěřence.³

Aby informace o těchto osobách byla úplná, pokusila jsem se o vytvoření jakéhosi portrétu (většinou v podobě jejich vlastní životopisné výpovědi) a všem jsem položila následující otázky:⁴

1. Jaké důvody nebo okolnosti vás vedly k tomu, že jste se podílel na aktivitách podzemní církve?

2. Jak probíhaly represe vůči vám a jak jste toto období prožíval?

3. Jak ovlivnil průběh řízení ve vaší věci zásah pana kardinála Tomáška?

4. Jak trestní řízení ve vaší věci skončilo?

5. Jak toto období zpětně hodnotíte?

RNDr. Vladimír Fučík, CSc.

Narodil jsem se roku 1934 ve věřící rodině drobného živnostníka, od školních let jsem měl proto potíže. V maturitním posudku roku 1952 stálo: „... z buržoazní rodiny bigotně nábožensky založené“. Proto jsem musel jít manuálně pracovat, potom jsem teprve dostal doporučení na vysokou školu, vystudoval jsem biologii. Poté jsem pracoval jako pomocný zahradní dělník a až v roce 1960 jsem se dostal na Československou akademii věd, kde jsem s přestávkou zavření až dosud.

Ad 1:

V období Pražského jara a po roce 1968 se začaly konat různé pracovní schůzky a setkání, při kterých jsem se seznámil s dr. Mádrem a Zvěřinou, chodívali ke mně do mého bytu. Později jsem přišel k aktivnější práci. Zatímco pro kněze již probíhaly přednášky na doplnění teologického vzdělání, byl jsem to podle Oty Mádra prý já, kdo přišel s podnětem, aby se podobné kurzy pořádaly i pro laiky (sám si již na to moc nepamatuji). Tak se rozjela „Živá teologie“. S přáteli jsme sháněli prostory a zajišťovali organizaci. Návštěvnost byla velká, na Smíchově v Domě kultury se lidé nevešli ani do velkého sálu, byly to stovky posluchačů. Tyto kurzy pokračovaly až do období normalizace, pak již nebylo možné získat pronájem žádného sálu. Schůzky opět pro menší skupiny se konaly v bytech, dr. Mádr měl přesnou představu, jak iniciovat semináře pro různé profese. Lékaři tedy vydávali časopis Salus, psychologové své Psí, s přírodovědci to bylo obtížnější. Později se k nám přidal dr. Jiří Grygar, který v polovině 80. let založil časopis Universum.

Jeden z prvních samizdatů, který vznikl, byl Teologický sborník dr. Zvěřiny. Byl jsem požádán o spolupráci, a protože jsem měl auto, vozil jsem od dr. Zvěřiny zakázky k P. Hložánkovi do Hoštky. Ten měl cyklostyly a tiskl, já jsem opět odvážel hotové výtisky. Dovážel jsem mu také papír (stovky balíků), což nebyla jednoduchá věc. Musel jsem ho kupovat tak, aby to nebylo nápadné, pokaždé v jiném papírnictví, často nebyl vůbec k dostání. Blány si P. Hložánka napřed psal sám, později je psala Květa Kuželová a vozil jsem mu je napsané. Časem bylo titulů čím dál víc, činnost se rozšířila a bylo třeba zajistit distribuci. Dr. Mádr, který vše pečlivě řídil, zprostředkoval spolupráci Adolfa Rázka. V roce 1983 zavřeli P. Radima Hložánku a jeho práci převzala Květa. Aby mohla tisknout, pořídila si kvůli tomu chalupu, také tiskla u mě v Hořicích.

Další významná kapitola naší činnosti se týká literatury, která se tajně přivážela ze zahraničí. My jsme sloužili jako překladiště a distribuce. Takových míst ovšem bylo více... Bohatý zdroj byl z Východního Německa, kde byla pro církev příznivější situace. Vozil jsem odtud Teologický bulletin (byl sestaven pololegálně ze západních pramenů) a další literaturu, kterou dr. Mádr dále zpracovával. Přivážely se však i velké zásilky knih pro teologické studium, organizované ekumenicky. Evangelíci měli větší možnosti ve styku na západ a farář Pavel Smetana (nynější synodní senior ČCE) nám vždy dal avízo, kdy přijede zásilka. Auta byla k tomu speciálně upravená a většinou přijela parta mladých lidí, kteří si vyjeli jako na turistickou cestu. Jezdili přes Polsko a Slovensko do Čech a cestou rozváželi knihy. Zásilka se musela rychle vyložit (bylo to třeba šest metráků knih!). Bohužel se i stalo, že některé auto bylo na hranicích zabaveno. Síť distributorů se budovala postupně, zejména byli však odběratelé kněží. Adolf Rázek byl s nimi nejvíce ve styku a měl přehled o překládacích stanicích. Když auto přijelo, muselo se ihned vyložit, protože mělo často jen tranzit a muselo pokračovat dál. Samozřejmě, že muselo být nápadné, když jsme v noci jednu zásilku knih museli vyložit u mě, protože na dané adrese nebyli doma. Tímto způsobem jsem přebíral pro naši práci i tiskařské stroje, z Holandska přivezl někdo cyklostyl, který jsem vyzvedl v kempu u Prahy. Zarovnal jsem ho krabicemi s ovocem a při silniční kontrole to naštěstí prošlo. Další jsme si předávali v lese za Prahou. Jeli jsme i do východního Berlína pro cyklostyl od kardinála Meisnera, rozebral jsem ho na kousky a úspěšně provezl přes hranice. Přirozeně jsem měl strach.

Ad 2:

Když dne 11. dubna 1985 přišla StB, nebyl jsem úplně nepřipraven. Slováci vydali v samizdatu poučení, jak se chovat při výslechu. Věděl jsem tedy, že vyslýchaný má právo odmítnout vypovídat, může to zdůvodnit paragrafem, aby nepoškodil sebe a svoje blízké. Na to jsem se tedy odvolal a vůbec jsem neodpovídal, prostě jsem mlčel.

Samotné zatčení proběhlo trochu komicky, měl jsem totiž na ten den pozvaného malíře, vyklizený pokoj a vše připraveno na malování. Nejdříve sebrali malíře, který byl velice vyplašený. StB nemohla pochopit, že v bytě plném samizdatů to byl mně zcela neznámý objednaný malíř od firmy. Potom následovala prohlídka, trvala 12 hodin, zapsáno bylo na 600 položek. Přišli s kufry na zabavené knihy, ale museli zavolat náklaďák. Věděl jsem, že na paragraf „maření státního dozoru“ se může sedět dva roky. Když jsem s StB odcházel, zamykal jsem byt s vědomím, že se nejpozději za dva roky vrátím. Těch šest týdnů sice nebylo příjemných, ale nedá se to srovnat s tvrdým zacházením v padesátých letech. Příjemné bylo, že jsme se mohli vrátit do zaměstnání. Po našem návratu Oto Mádr zavelel: „Nic nedělat, zalehnout!“ Ale dělali jsme leccos stejně dál.

Celý náš případ dostal název „Fučík a spol.“, ovšem akce StB měla krycí jméno „akce Saturn“ a v rámci ní bylo domovních prohlídek asi padesát. Ve zprávě z Analyticko-informačního odboru SNB stojí: „(...) skupina kolem osoby RNDr. Vladimíra Fučíka se zabývá širokou ilegální publicistickou činností za pomoci nejmodernějších tiskařských strojů, dovezených ze Západu (...) Má značné možnosti k vytváření stykové základny na Západě prostřednictvím vědeckého pracovníka RNDr. V. Fučíka, vycházející z jeho specializovaného postavení.“⁵

Ad 3:

Myslím, že to vzniklo tak: měl jsem dost kontaktů do NDR, vozil jsem knihy, které vyšly v Benno-Verlagu v Lipsku. Jednou jsem měl návštěvu kněží z Východního Německa, kteří přijeli za mnou. Bylo to zrovna v období, kdy jsem měl již po prvním soudu a čekali jsme, jak dopadne odvolací soud. Moji přátelé se mě ptali: „Prosím vás, a co vaše hierarchie, zastal se vás někdo?“ Odpověděl jsem, že nevím, zda vůbec vědí, že se něco děje. Zakrátko jsem navštívil P. Josefa Zvěřinu a o tomto rozhovoru jsem mu vyprávěl. Přikývl, že je to pravda, a ujistil mě, že to zařídí. Termín odvolacího soudu již byl stanoven. Dopis skutečně přišel. Při řízení ho soudce nečetl, pouze oznámil, že zde je dopis od kardinála Tomáška.

Ad 4:

Dne 28. května 1986 jsem byl spolu s ostatními odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 4 podle § 178 k trestu odnětí svobody na dobu 8 měsíců se zkušební dobou trvání 2 roky. Odvolali jsme se a odvolací soud rozsudky potvrdil dne 12. prosince 1986.

V exilu žijící publicista jezuita Petr Kolář tehdy do časopisu Nový život o našem případu napsal: „Nové na celém procesu nejsou ani použité metody StB, ani použité paragrafy a záměr likvidace církve a křesťanů v pozadí, ale odhodlanost souzených laiků. V devastovaném českém křesťanství je teď řada na nich. Má-li se církev jakožto lid Boží znovuzrodit z popela své namnoze tragické minulosti, musejí vzít její osudy do rukou ti jediní, kdo přežili procesy padesátých let s biskupy a řeholníky, zavření seminářů, vydavatelství a knihoven, pacifikaci unaveného kléru, bojujícího za mír na zemi místo za pokoj v duších. Dostatečně důrazně mohou dozor nad církvemi u nás mařit dnes už jen laici. A když jsem četl posudky z pracovišť doktora přírodních věd Vladimíra Fučíka a Adolfa Rázka a když jsem si je položil vedle textů, které jim byly zabaveny, napadlo mě, že to jsou právě takové texty s tituly knih, které českým křesťanům nejvíce scházejí – totiž o konfrontaci moderního křesťanství s problémy společnosti, medicíny a filosofie.“⁶

V říjnu roku 1988 uděloval prezident republiky k výročí sedmdesáti let od založení republiky amnestii a já jsem dostal 23. 11. 1988 vyrozumění o udělení amnestie. Stojí tam, že se na mě od toho data hledí, jako bych nebyl odsouzen.

Když jsem si po revoluci zažádal o zpřístupnění svých spisů, dostal jsem odpověď, že byly zlikvidovány.

Květoslava Kuželová

Narodila jsem se 13. dubna 1923. Pocházím z dělnické rodiny od Příbrami. Po ukončení obecné a čtyř let měšťanské školy jsem absolvovala dvouletou obchodní školu v Příbrami. Do konce války jsem pracovala v kanceláři v témže městě. Od roku 1946 jsem byla u řádových sester v Přerově, kde jsem absolvovala další studium a získala diplom zdravotní sestry. Nato jsem pracovala v nemocnicích na různých odděleních, později v pečovatelské službě. Posléze – a to již v Praze – jako sestra v domově důchodců od roku 1970 do svého důchodu v roce 1980.

S intenzivní prací pro církev jsem začala od roku 1970. Rok předtím jsem navštěvovala katechetický kurz v Praze, kde jsem se seznámila s otcem Mádrem, který se mi jevil velmi horlivý pro Boží věci. Pomáhala jsem mu v psaní na stroji a též na faře v Praze-Modřanech, kde byl administrátorem. V té době zpracovával koncilní dokumenty, které jsem psala na stroji. Po odsunu otce Mádra z Prahy na faru do pohraničí byla přestávka, ale jakmile se vrátil jako již důchodce zpět do Prahy, spolupráce začala znovu. To již měl otec v plánu tiskovou činnost v samizdatech. Ptal se, zda se nebojím, a když jsem přisvědčila, dostala jsem k opisování připravené samizdaty. Současně i otec Zvěřina vydal Teologický sborník jako předchůdce Teologických textů – ještě před rokem 1980. Zpočátku měly Teologické texty název pouze Texty, ale k odlišení jiných textů bylo přidáno Teologické. Nejdříve jsem časopis opisovala na stroji s deseti průklepy, později psala na blány, ze kterých byl tištěn na cyklostylu P. Radimem Hložánkou v Hoštce. Tak to trvalo asi dva roky, než přišla StB a otce Radima přepadli, vybrali a zavřeli.

Za nějaký čas jsme dostali starý cyklostyl, velmi primitivní, na kterém byla práce dost obtížná. Později přivezli dobří přátelé z ciziny lepší cyklostyly, se kterými jsem pracovala ve své světnici, kde jsem bydlela. Nosila jsem papír z papírnictví, což bylo fyzicky namáhavé. Papírnictví jsem musela střídat, aby nevzniklo podezření. Jako důchodkyně jsem tedy mohla dělat tuto práci: napsat, natisknout, srovnat, sešít a vyexpedovat. Tiskli jsme: Teologické texty (v podobě, jak je známe dnes); řadu Přátelé (životopisy svatých); Orientace (různé aktuality, zprávy); řadu Duch a život (poučení a povzbuzení pro náboženský a duchovní život); řadu Katecheze, Večerníček pro děti; menší knihy zajímavého a výchovného obsahu, některé se daly svázat.

Ad 1:

Poté, co jsem se v roce 1970 seznámila s otcem Mádrem, se mě přímo zeptal, zda bych mu mohla pomáhat. Znamenalo to projev velké důvěry, protože se vše dělalo v přísném utajení. Neměla jsem rodinu, odpovídala jsem si sama za sebe. Že to je riskantní, jsme věděli. Kromě výroby tiskovin jsem konala pro otce Mádra různé cesty, jednalo se o předávání materiálů. Byla to různá místa na Moravě (Brno, Olomouc), také asi třikrát cesta na Slovensko za Vladimírem Juklem. Na výrobě knih jsem pracovala úplně sama, tj. opisování, tisknutí cyklostylem, kompletování, vázání do obalů. Blána cyklostylu vydržela asi 1000 kopií, pak se již trhala. Abych měla na práci klid, pořídila jsem si za tím účelem chalupu v Želenici u Kladna. Cyklostyl vydával takový zvláštní zvuk, při chodu specificky „cvakal“. Jeden soused se mě ptal, co to tam celé dny cvaká. Odpověděla jsem, že šicí stroj. Celý jeden rok jsem tam pracovala na výrobě samizdatů.

Po soudním řízení jsem chatu opět prodala, na správě majetku obecního úřadu se divili, proč ji po roce prodávám.

V počtu 1000 kusů jsem vyráběla různé tituly, hlavně však koncilní dokumenty. Vydali jsme 17 čísel samizdatových Teologických textů, prvních několik čísel dělal ještě P. Hložánka, než těžce onemocněl. Ale například Franzenovy Malé dějiny církve daly hodně práce, to byla poměrně tlustá knížka. Dovoz materiálu, pokud jsem si papír nenosila sama z papírnictví, zajišťoval dr. Fučík. Ten se také spolu s Adolfem Rázkem a Michalem Holečkem staral o distribuci. Bylo to pro mě zadostiučinění, že se prohlídka StB na chatě, kde jsem celý rok pracovala, konala právě poté, co distributoři odvezli celou várku mnou vyrobených knih.

Ad 2:

Dne 11. dubna 1985 přišla celá skupina příslušníků StB, která v rámci velkého hromadného zásahu proti církvi provedla v jednom dni řadu domovních prohlídek. Měla jsem trochu strach, ale vlastně se to dalo čekat. Zásada, kterou jsme si mezi sebou opakovali, byla: nic neodpovídám, nikoho neznám, o ničem nevím. Byla jsem zadržena čtyři dny, nevěděla jsem, že jsou zadrženi i ostatní z naší skupiny, nepotkali jsme se tam. Když mě však asi na dvě hodiny zavřeli do temné cely bez jakéhokoli vybavení – jen čtyři holé zdi a tma, nebyl to příjemný pocit. Později mi došlo, že zřejmě v té době vedli po chodbě mé kolegy. Poté, co jsem byla propuštěna domů, hned jsem zamířila k Holečkovům. Během vyšetřování jsem byla asi dvakrát předvolána k výslechu. Protože dr. Fučík a A. Rázek byli ve vazbě téměř šest týdnů, nevěděli jsme, kdy je pustí. Chodila jsem každý druhý den kontrolovat byt dr. Fučíka, protože rovněž neměl žádné příbuzné. Také paní Aničce Rázkové jsem denně telefonovala, dodávaly jsme si navzájem naději.

Ad 3:

Myslím, že bylo důležité, že se o našem případu vědělo z neoficiálních médií. Dopis pana kardinála a jeho zveřejnění mělo jistě význam.

Ad 4:

V květnu r. 1985 proběhl obvodní soud, proti rozsudku jsme se odvolali. Městský soud 12. prosince 1986 rozsudky potvrdil, takže jsem byla odsouzena podle § 178 na osm měsíců podmíněně na dva roky. Asi rok jsme přerušili činnost. První, co jsem do nového začátku udělala, byly velké nůžky, které jsem koupila jako náhradu za odebranou řezačku. A pokračovali jsme dál.

Ad 5:

Bylo to pro mě přirozené, že jsem chtěla něco užitečného dělat. Pracovala jsem mnoho let v pečovatelské službě. Když jsem odešla do důchodu, měla jsem čas na tuto službu, vystačím s málem a důchod mi stačil. Když nás zavřeli, to víte, trochu jsem se bála, ale nebylo to nejhorší. Jsem ráda, že jsem mohla v něčem prospět. Teď mě bolí klouby, musím chodit s hůlkou, inu, ty těžké balíky papíru, co jsem tahala, se také podepsaly. Teologické texty vycházejí nyní svobodně v tisku a já jsem ráda ještě do nedávné doby pomáhala v administraci redakce.

Ing. Adolf Rázek

Narodil jsem se roku 1930, takže jsem pamětníkem padesátých let. Po válce jsem se dostal do katolické mládeže v okruhu P. Kajpra, Mikuláška a Mandla. V kroužcích SKM (Sdružení katolické mládeže) jsme se již jako studenti díky jezuitům seznamovali s bolševickou ideologií. Mottem bylo: „Mám-li proti něčemu bojovat, musím to dobře znát.“ Vystudoval jsem průmyslovku, po maturitě bych za normálních okolností rád studoval filosofii, ale neměl jsem kádrové předpoklady, takže jsem studoval techniku. V roce 1949 byly zrušeny katolické spolky, tedy i SKM. Tím jsem přešel do ilegality, vedl jsem svůj kroužek dál. Protože jsem patřil do ústředí v Křižovnické ulici, po zrušení SKM jsme tedy ústředí vyklidili i s rozmnožovací technikou a tím začala má samizdatová činnost. Začali jsme vydávat Pro Boha, církev a vlast, kde vycházely aktuální informace a potom hlavně papežské encykliky, např. „O bezbožeckém komunismu“.

V roce 1952 jsem byl zatčen. Protože jsem to však očekával, uklidil jsem včas všechny stroje a materiály. Celý rok jsem byl ve vyšetřovací vazbě, ale nic mně nebylo prokázáno. Po propuštění jsem byl poslán k PTP, odkud mě však po půl roce opět zatkli, díky výpovědi jednoho z mých spolupracovníků. Nikoho nesoudím, i když vím, kdo to byl. I v Písmu je jeden ze dvanácti zrádce. Tentokrát jsem byl odsouzen s celou uměle vytvořenou skupinou, dostal jsem čtyři a půl roku, do Jáchymova atd. V 26 letech jsem přišel zpátky, sháněl jsem práci s obtížemi. Našel jsem si místo jako dělník ve výzkumném ústavu dřevařském a po restrikci v roce 1958 jako vyučený mechanik ve vývojovém středisku čokoládoven, kde jsem byl 15 let. Postupně jsem se vypracoval na vedoucího vývojového technického oddělení. Ve 28 letech jsem se oženil a máme s manželkou čtyři děti. Po roce 1973 jsem potřeboval mít uvolněné ruce, protože jsem se začal více zabývat veřejnou činností a právě aktivitami kolem Živé teologie. Změnil jsem proto zaměstnavatele v nevýrobní sféře – stal jsem se technicko-hospodářským pracovníkem v ČSAV.

Ad 1:

V souvislosti s Živou teologií jsem se seznámil s Otou Mádrem, který navíc dostal státní souhlas a nastoupil u nás v Modřanech jako administrátor. Hned jsem si s ním jakožto s bývalým muklem porozuměl, i když jsme se ve vězení nepotkali. Když tedy díky normalizaci kurzy Živé teologie oficiálně zanikly, skupina kolem dr. Mádra kooperovala a formovala kroužky neoficiální. V letech normalizace dr. Mádr zaměstnal prof. Machovce jako varhaníka, aby ho uchránil před šikanou ze strany státní moci. Za to byl v roce 1975 přeložen do Dolního Žandova v pohraničí, kde bylo pusto a prázdno. Jezdil jsem každý třetí víkend zkulturňovat faru, aby se tam dalo žít, a má žena nesla s dětmi statečně mou nepřítomnost. S biskupem Tomáškem jsem se znal, navštěvoval jsem ho a on mi nabízel svou pomoc, kdybych cokoli potřeboval. Požádal jsem ho za zvuků rádia o prostředky na akumulační kamna pro P. Mádra, který stále dojížděl do Prahy a vracel se do nehostinné fary v Žandově. Tato pomoc mi byla okamžitě poskytnuta. Pan biskup dával dr. Mádrovi a jeho činnosti bezvýhradnou podporu. Koncem sedmdesátých let bylo třeba pro literaturu, která vznikala u nás nebo se dovážela zvenku, zajistit distribuční síť. Vytvořila se základní síť spolehlivých lidí, které jsme měli prověřené pobytem ve vězení, jednalo se většinou o kněze. Mohly to být desítky kněží (z bezpečnostních důvodů se nevedly poznámky). Přes všechnu opatrnost a prověřování byli v základní distribuční síti i lidé, jejichž jména a data narození se shodují se jmény a daty v „Cibulkových seznamech“.⁷ Bylo ovšem třeba, aby k tomu měli i vhodné podmínky, tj. aby nebylo vidět, co se vykládá, uzavřený dvůr apod. Jedna taková vykládací a distribuční stanice u Prahy byla například u P. Karla Boby v Hostivicích. Další byl třeba P. Ladislav Kubíček ve Vysokém nad Jizerou a řada jiných. A samozřejmě pan Bláha v arcibiskupském paláci. Ten ovšem musel čekat, až odpoledne odejdou ze služby státní zaměstnanci, jako např. pan Rollo.

Měl jsem na starosti technickou stránku a „velkou“ distribuci po republice, po Praze ji zajišťovala Květa Kuželová. Když však bylo třeba, distribuovaly i naše děti. Nevěděly, o co se jedná, jen že to mají předat panu faráři. Vedl jsem vlastně velmi zdravý život, přibližně jednou za šest týdnů jsem si udělal hřebenovou túru v Jizerských horách nebo v Krkonoších. Když jsme totiž přijeli s hosty (dodávka knih), bylo by nápadné jet hned zpátky, tak jsem Holanďany povodil po horách. Byli šťastní a já taky. Největší význam v této ilegální distribuci zásilek ze zahraničí přikládám přetisku sborníku Naše víra, který vyšel legálně v České katolické charitě roku 1974 v počtu 5000 výtisků. V Holandsku vydali přesnou kopii v počtu 6000 výtisků, čili jednou tolik. Dále se přivážel kvalitní titul O Novém zákoně evangelické produkce, obrázkové bible pro děti (tehdy pro děti nebylo dostupného nic), dvoudílný Teologický kurs J. Zvěřiny a V. Dvořáka („velkého“ Dvořáka, který je v Českých Budějovicích) a samozřejmě Studie, Rozmluvy a Svědectví. Zásilky obsahovaly i čistě protestantské tituly. Právě na tom byla postavena skutečně ekumenická spolupráce. Mladí ze Západu, převážně nekatolíci, dováželi náboženskou literaturu (jedna zásilka tak kolem 600 kg) a my jsme ji distribuovali evangelíkům i nám. Když venku vyšly nové první breviáře v češtině, měla jít polovina nákladu dle dohody s otcem kardinálem do tajné distribuční sítě. Bohužel jsem je nedostal, ale bylo mi navrženo oficiálním církevním rozdělovatelem, abych dodal seznam odběratelů z nelegální církve, že zajistí dotisk. Byl to nehorázný požadavek, způsob, jak získat vhled do nelegálních struktur.

Ad 2:

Nemohu říct, že jsem neměl strach, ale strach se dá překonat. Když máte zkušenost z Jáchymova nebo třeba z Bartolomějské – tři dny v díře, nikdo s vámi nemluví, okolo slyšíte rámus a nářek – stanete se imunní vůči strachu. V ten den, kdy nás zavřeli, bylo to 11. dubna 1985, jsem jel shodou okolností do krematoria a všiml jsem si, že jsem sledován. Zpátky jsem vezl manželku a viděl jsem, že se sledovací auta za mnou střídají. Věděl jsem, že spadla klec, a v kanceláři jsem okamžitě věci z psacího stolu odnesl do garáže. Když jsem se vrátil, už na mě čekali. Jeli jsme domů na domovní prohlídku. Když přišla malá Verunka ze školy a viděla u nás plno pánů v rukavičkách, říkal jsem jí: „Podívej, Verunko, ve škole se budete učit o středověku. To sbírali tenkrát knihy o čarodějnicích a pálili je. A tihle pánové nám berou knížky o Pánu Bohu.“ Odjeli jsme do Ruzyně a vyslýchali nás až do pozdního večera. Kolem půlnoci vtrhl do místnosti vyšetřovatel Trkovský celý rozčilený: „Jak to, že Svobodná Evropa hlásila, že jste zavřený?“ „Pane Trkovský, to musíte vědět vy.“ (Ve skutečnosti můj syn hned navštívil Bendovy na Karlově náměstí, kteří měli přímé spojení na tuto stanici.)

Po čtyřiceti dnech, 21. května, nás s V. Fučíkem pustili. Seděl jsem doma u kafe, přišel starší kluk Vašek, v rohu odklopil koberec se slovy „Hele, nespali jsme!“ a podával mi květnové číslo Informací o církvi.

Ad 3:

S panem kardinálem jsem byl zhruba od roku 1970 v častém kontaktu. Mohl jsem tedy sledovat vývoj jeho postojů a jednoznačně mohu potvrdit, že rostl s úkoly, které na něj byly kladeny. Jeho podpis u dopisu k odvolacímu soudu měl velkou váhu.

Ad 5:

Podílel jsem se na této činnosti, protože jsem vždycky dělal to, o čem jsem byl přesvědčen, že to má smysl. Dělám to i dnes. Jestliže by dnes někdo tvrdil „Kdybyste to nedělali, nic by se výrazně nezměnilo, výsledek by byl stejný“, já to tak nevidím. Knihy, které se distribuovaly, vytvářely jistou protiváhu státní propagandě. Vezměte třeba dětské knihy. Jestliže se jich rozdalo 6000 kusů, přišlo to tedy tolika dětem do rukou a dodalo jim to jakéhosi vědomí křesťanství, základní znalosti. V životě nelituji ničeho. Po převratu jsem šel pracovat na sociální úsek do Charity a pak jsem dostal úkol jít do Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování komunistických zločinů. Nyní odcházím i odtud, protože nemohu spolupracovat tam, kde se začalo lhát.

Michal Holeček

Narodil jsem se roku 1956 rodičům, kteří si prožili nadšené komunistické mládí, po válce nijak neobvyklé. Prodělali pak zajímavou genezi až k matčině konverzi. Rodiče byli skutečně přesvědčení ateisti, takže má cesta k víře byla pro ně překvapivá. Nicméně jsem v 17 letech poslouchal Svobodou Evropu, čel jsem Otu Šika i Marxe, Hegela a Feuerbacha a měl jsem jít studovat do NDR marxismus-leninismus. Pak se mi dostala do rukou Summa proti pohanům od Tomáše Akvinského, to byl silný racionální impulz. Ten citový, to byl vliv Jiřího Legerského, setkání s ním mě v mém životě vždy nějak ovlivnilo. Konverze a křest následovaly v roce 1974, bydlel jsem tehdy v Žilině a ani jsem nevěděl, kde je katolický kostel, kamarádka mě tam pak nasměrovala. Jiří Legerski mě uvedl do života víry: modlitba, studium, práce pro církev – a pozor na policii. V prostředí slovenského katolicismu, kde bylo dost možné být komunistou a přitom chodit do sousední vesnice do kostela, jsem chtěl žít víru naplno. Později v Praze jsem se oženil s věřící dívkou, na vojně se naučil dobře psát na stroji, ovládat rozmnožovací techniku. Významné bylo sdílení křesťanství se společenstvím rodin; to již bylo v Praze.

Ad 1:

V létě roku 1980 se mi dostaly do rukou od přítele Vlada Koronthályho Informace o církvi, začal jsem je opisovat. Jiří Kaplan mi zprostředkoval peníze na nový psací stroj s tím, že si je „odepíšu“, 5 Kč za stránku. Koncem roku 1980 se uskutečnilo v Praze setkání s Rogerem Schutzem z Taizé. Přijel se s ním setkat i tehdy již těžce nemocný Jiří Legerski. Protože jsem nevěděl, že má rakovinu v pokročilém stadiu, vypravil jsem se za ním do Opavy, kde bydlel. Potkal jsem u něj nějakého staršího kněze z Prahy, P. Karla Dománka, který právě přinesl nové číslo Informací o církvi. Domluvili jsme se, že nová čísla budu vyzvedávat přímo u něj, a tím jsem „nasedl do vlaku Informací o církvi“. P. Karel Dománek byl autorem, který čísla dával dohromady, tři lidé to psali, udělalo se 10 kopií, které se okamžitě rozdaly k dalšímu opisování. Na jedno opsání přes kopírovací papíry se mohlo udělat až 10 kopií. Každé číslo jsem opisoval 2–3krát, pak přišly první stroje – starý cyklostyl. Moc se nevysvětlovalo, konspirace fungovala nějak sama od sebe, čím méně věděl jeden o druhém, tím lépe. Ani s vlastní ženou jsem o podrobnostech nemluvil. Jediný, kdo chtěl mít přehled a vědět, byl dr. Oto Mádr. Od počátku mé práce jsem věděl, že mě jednou zavřou, proto jsem v zájmu vydržet co nejdéle zásadně mlčel i před Otou. Strach jsem měl permanentní, pokaždé, když jsem kupoval papír a barvu. V té době jsme měli již čtyři děti. V období než přišla StB, jsem měl cyklostyly dva, dělal jsem 400 kusů Informací a věděl jsem, že někdo jiný tiskne další várku. Později jsem se dozvěděl, že to byl jezuita P. František Měsíc v Králíkách, ten je dával dál Františkovi Adamíkovi. Květa Kuželová, kterou jsem poznal přes Adolfa Rázka, si ode mě brala 100 kusů Informací a já jsem si bral výměnou určitý počet titulů, které dělala ona. Jednou přivezl někdo Květu s krabicí jablek, byly pod nimi Franzenovy Dějiny církve. Kromě Informací jsem příležitostně dělal i deníky Rogera Schutze pro Jiřího Kaplana. Ten byl schopen sehnat přes své kontakty potřebné kancelářské vybavení a přitom byl diskrétní. Ostatní – Rázka a Fučíka – jsem prakticky neznal, viděl jsem je jednou. O Radimovi Hložánkovi jsem věděl z procesů v Informacích o církvi.

Význam Informací o církvi byl nedozírný. Byl to jediný časopis, ve kterém se katolická veřejnost dozvídala, co se děje v církvi. Mám na mysli aktivní katolickou veřejnost, lidi, kterým je dnes 35 let a více. Přitom se zde dominantně držela linie pro kardinála Tomáška jako reprezentanta církve, vědomí jedné církve spojené s papežem, s obrovským zázemím v zahraničí. Zároveň také ale vědomí, že odpor má cenu, že nelze žít ve lži, že nestačí jen se modlit. To byly akcenty, které zde 10 let jasně zaznívaly a myslím, že jsou ještě nedoceněné. V době, kdy nás zavřeli, vycházely Informace již v několikatisícovém nákladu, spousta lidí si je půjčovala, dopad měly potažmo přes zahraniční vysílání rozhlasu a přes tiskoviny. Řadu věcí citovaly Studie nebo i Svědectví. Myslím, že právě Informace o církvi svým dílem přispěly k tomu, že křesťané byli v druhé půli osmdesátých let motorem ozdravování, vždyť v zástupu demonstrantů na Václavském náměstí v listopadu 1989 bylo velké množství katolíků. Zde je nutno připomenout i možná opomenutý význam Václava Bendy, který byl vždy natolik zásadový člověk, že vnesl do Charty křesťanský rozměr. Jeho přičiněním tehdy Charta jako levicově zaměřený spolek brala církev a hlavně kardinála Tomáška jako morální autoritu.

Ad 2:

Dne 11. dubna 1985 přišla StB za mnou do práce a mně bylo vše jasné. První, co mě napadlo: „Tak, už je to tady! To se bude Helena (má žena) zlobit!“ Proběhla domovní prohlídka, našlo se velmi mnoho strojů a tiskovin, je toho sedm stran protokolu. Když to všechno i se mnou ve dvou autech odváželi, Helena mi dala pusu a mně se ulevilo, že se nezlobí. Měl jsem velký strach, co bude s rodinou. Byl jsem zadržen ve vyšetřovací vazbě, byla to zajímavá zkušenost. Prožil jsem chvíle, kdy jsem tam byl sám – poprvé, co jsem se pořádně modlil růženec. Jinak to je také důležitá lekce: jídlo nechutná, hlava bolí, bezmoc a ponížení (na turecký záchod před spoluvězni). Nikdo netušil, na jak dlouho to bude. Úžasná byla vlna solidarity, která se zvedla mezi našimi známými, jak jsem se po propuštění dozvěděl. Protože mé ženě neřekli, kam mě vezou, sháněla o mně zprávy celé dny na prokuraturách a děti zatím hlídali přátelé. Spousta lidí nás morálně podpořila, skvělý pater Reinsberg, pater Klener ze Strašnic, Robin Elis k nám chodil každý den. Pater Dománek si přišel pro várku věcí, a když zjistil, že mě sebrali, vyslovil podruhé v životě „doprdele“ (poprvé, když se oženil jeden saleziánský kněz). Po pár dnech vlastně směšného zadržení jsem byl propuštěn pro nedostatek důkazů. Vše jsem totiž popřel. Byl jsem dostatečně prozíravý, že jsem si zásadně žádné údaje ani adresy nevedl, vše jsem si pamatoval. Zapřel jsem všechny spolupracovníky, i svého přítele Jiřího Kaplana. Následovalo trestní stíhání na svobodě, po roce byl první proces, pak městský soud. Skoro jsem se až styděl za osvobozující rozsudek.

Ad 3:

Pan kardinál zhruba od roku 1983 dával všem aktivitám, které byly zaměřeny v souladu s občanskými právy, tj. pro člověka, svou podporu. Bylo velmi povzbuzující slyšet číst jeho dopis v soudní síni, kde sedělo v auditoriu asi padesát lidí, redaktor z Hlasu Ameriky, známí. Neuvědomoval jsem si ještě dopad toho, i když jsem věděl, že se děje něco výjimečného. Postojem kardinála však bylo jasně dáno najevo, že tito katolíci jsou stíháni opravdu nespravedlivě. A patrně vatikánská diplomatická intervence byla tak mohutná, že rozsudek nakonec dopadl mírně. Osobně jsem se však s kardinálem nesetkal, věděl jsem, že má Informace od P. Mádra. P. Dománek jim také dával to, co potřeboval publikovat.

Ad 4:

Trestní stíhání na svobodě trvalo něco přes rok. První proces probíhal na tu dobu velmi mírně. Následovalo odvolání, druhý proces, který skončil pro mě osvobozujícím rozsudkem. I v zaměstnání to bylo bez problémů, od vedení mlčení, od kolegů skryté i veřejné sympatie, a to byl/pi většinou lidé mimo církev.

Ad 5:

Samozřejmě jsem si kladl otázku, zda pokračovat, nebo toho nechat. Napříště již nemohu nic zapřít. Květnové číslo Informací roku 1985 bylo jediné, které jsem nevyrobil, ale dostal. Pokračoval jsem dál, protože na tuto hrubou práci nebyli lidi. Práci jsem však dělal opatrněji, žádné skladování. Později jsem od Vladimíra Mlynáře dostal psací stroj s pamětí, dostal jsem se do okruhu Václava Malého a Václava Bendy. Nebylo již co tajit, proto mi tyto veřejné, byť rizikové kontakty nevadily. Byly to nejkrásnější chvíle svobody: dělal jsem, co bylo třeba, občas mě zavřeli na 48 hodin, chodil jsem na všechny demonstrace.

Dnes vím, že bych to dělal určitě znovu. Po dvou letech práce se mi dostaly do rukou římské Studie a viděl jsem, že tam přesně citují, co jsme vydávali. Stejně tak Tigridovo Svědectví. To bylo velké povzbuzení. Dělal jsem tehdy 400 kusů do patnácti obálek a neměl jsem žádnou zpětnou vazbu. Ale to je ten vnější dopad. Pro mě osobně to byla obrovská zkušenost, jak překonat strach. Jestli jako „zlobivý“ tatínek jsem si u svých dětí získal určitou úctu, bylo to snad tím, že jsem si zachoval svou tvář.