Václav Ventura, SPIRITUALITA KŘESŤANSKÉHO MNIŠSTVÍ 2–3

Autor: Pavel Mareš - Číslo: 2011/3 (Recenze)

Václav Ventura, SPIRITUALITA KŘESŤANSKÉHO MNIŠSTVÍ 2–3. Benediktinské arciopatství svatého Vojtěcha a svaté Markéty v Břevnově, Praha 2010, 456 str., ISBN 978-80-86882-14-7.

Václav Ventura, životopisec františkána Jana E. Urbana, spoluautor středoškolské učebnice etiky a vyučující etiky na lékařské fakultě, ale především kněz a spirituální teolog se zaměřením na patristiku, vydal po čtyřech letech druhý a třetí díl svého encyklopedického kompendia věnovaného mnišské spiritualitě. V prvním dílu jsme sledovali zrod křesťanského mnišství v době církevních otců.¹ Zde pozorujeme rozkvět křesťanského mnišství a také dobu přerodu jedné civilizační epochy v jinou: „Evropa zažívá dobu rekonstrukce. Starý římský svět se mísí s kulturou barbarských národů a postupně krystalizují nová státoprávní a národní uskupení. Církev poté, co přivedla ke křesťanství římský svět, prožívá nyní velké drama nové evangelizace mladých národů středověku.“² Pastorace širokých vrstev obyvatelstva ve městech i na venkově je pro církev nepřehlédnutelnou a s Boží pomocí i zvládanou výzvou. Mnišské osobnosti a společenství mají vliv na ostatní kněze i laiky. Cesta ke křesťanské svatosti získává konkrétní obrysy: „Diecézní kněží opouštějí své světské zvyky, nežijí tolik v luxusu, více zachovávají slib celibátu, věnují více času osobní a veřejné modlitbě i duchovní četbě, intenzivněji studují a věnují se hlubšímu poznání Bible. Laici mají zase větší podíl na bohoslužbách, pravidelně slaví svátosti a konají veřejné pokání. Stále více je ve společnosti prosazován požadavek na zachovávání Božích přikázání.“³

Mnišská společenství významně ovlivňují podobu duchovního doprovázení, a tudíž i vnímání všeobecného povolání ke svatosti. S tím je bezprostředně spjat jiný druh autority: zatímco biskup požívá respektu jaksi úředně, mnich má buď autoritu přirozenou, nebo žádnou. Co ale mnichy vnitřně pohání, co je vede k odchodu do ústraní, k sejití z očí tomuto světu? Čemu se to zasvěcují? Autor Spirituality křesťanského mnišství na to odpovídá s velkou jistotou: „Nelze nezmínit vliv, jaký měli mniši na vývoj myšlení a kultury. Sami to ovšem vůbec neměli v plánu. Jejich jedinou motivací bylo hledat Boha, quaerere Deum, jak zdůraznil papež Benedikt XVI. v roce 2008 v Paříži“ (s. 432), ve své promluvě o základech evropské kultury.

Druhý díl knihy navazuje na zobrazení mnišských impulzů v egyptských, palestinských, syrských a kappadockých centrech. Zobrazeni jsou nejprve gazští otcové Barsanufios, Jan a Dorotheos, dále Jan Klimak a Maxim Vyznavač, Theodor Studijský a Simeon Nový teolog. Vrcholem tohoto dílu je souhrnná kapitola 20: „Počátky hésychazmu“. V ní se přesvědčivě dokazuje, jak tento mnišský proud, „tíhnoucí k tichu, samotě a kontemplaci“ (s. 173), klíčí už od 3. století, žije a sílí (Diadochos z Fotiky, Marek Asketa, Neilos Sinajský ad.), až plně vyzraje v 13. a 14. století na hoře Athos v okruhu Řehoře Palamy. V třetí knize jsme přeneseni na Západ: začínáme Jeronýmem a okruhem jemu blízkých asketek, pokračujeme Augustinem, galskými mnichy (Honoratus, Hilarius, Eucherius, Faustus z Riez, Martin z Tours, Sulpicius atd.) a končíme portréty Paulína Nolánského, Caesaria z Arles a irských mnichů v čele s Patrikem a Kolumbánem. Pomyslnými dveřmi, jimiž klepeme na bránu do zahrady sv. Benedikta (aniž bychom do ní vstoupili), je starobylá památka Regula Magistri, Mistrova řehole.

Metoda, kterou Václav Ventura postupuje, je vcelku prostá, ale nikoli snadná a lze se s ní seznámit v německých a francouzských spirituálněteologických lexikonech. Rozsáhlá, fakty a textovými ukázkami nabitá, a přece velmi zhuštěná hesla nabízejí základní biografické údaje, doplněné informací o základních textech, poznámkami k jejich struktuře, popisem hlavních myšlenek týkajících se mnišství, spirituality, asketiky i obecně evropské kultury. Neschází ani „křížové“ srovnání s případnými předchůdci a demonstrace trvalého přínosu pro další generace. Autor neskrývá, že se inspiroval jinými autory a že jeho dílo je vlastně prohloubenou duchovní četbou. Jen tu a tam zmíní sympatii (T. Špidlík) či naopak drobné výtky k sekundární literatuře (L. Karfíková).

Mottem vsazeným do všech tří dílů je mnišství jakožto důsledně žité křesťanství (s. 103, 133, 157, 280, 430 a jinde). Základní prvky křesťanského života jsou i základem mystické cesty (s. 157, 229). Mučednictví pokračuje v mnišství (s. 147): nazýváme je ale mučednictvím „bílým“. Na životních osudech jednotlivých osobností, jež se často potkávají se zásadními dogmatickými a disciplinárními spory (arianismus, pelagianismus, priscillianismus atd.), vidíme, jak silně přítomné je napětí mezi charismatickou nespoutaností a institučním zakotvením (s. 321n). Téměř všudypřítomná je skepse vůči spoléhání se pouze na církevní struktury. Pozoruhodný je v této souvislosti výrok sv. Augustina, který dává najevo svůj odpor k autoritářství takřka uzemňující větou: Hoc ante omnia didici in Catholica, ut spes mea non sit in homine („V církvi jsem se především naučil nevkládat naději do člověka“, s. 272). Přesto na konci sledovaného období vidíme, jak nedůvěra k přijímání církevních služeb u mnichů náhle přechází v „líheň biskupů“ (s. 332). Častým slovem, jehož autor užívá, je „lék“, „léčba“, „doléčování“ (vášní, špatných sklonů), blížící se plnému významu latinského salus (spása i zdraví). Jiným leitmotivem je realismus projevující se v míře askeze (Jan Klimak, s. 72–76) i v modlitbě. Umírněnost požadavků se projevuje především v pružné podobě denního penza modlitby (oficium a jeho zkrácená forma; různý počet žalmů, jež se komunity modlí v závislosti na ročním období; dlouhá doba vývoje k dnešním hodinkám).

Venturovu knihu jsem tak jako před čtyřmi lety četl s lehkostí a radostí. Stejně jako u prvního dílu si lze poznamenávat úryvky týkající se především modlitby a úvah o ní (s. 48, 49, 161, 165n, 273n, 276, 375, 379, 383). Překvapivé mohou být některé zcela aktuální postřehy, výroky a aplikace. Jako kdyby na nás svatí učitelé, praví mistři duchovního života, „číhali“ za rohem našeho sídliště, v našich zpovědnicích, v komunitních centrech, ve školách. Zmiňme například Maxima Vyznavače a jeho důraz na sjednocující roli člověka v díle stvoření (s. 94). Při otevřeně i skrytě agresivních vnitrocírkevních polemikách vzpomeňme na zvnitřněnou pravdu Simeona Nového teologa, že pravá zkroušenost (penthos) nedovoluje člověku hřešit hněvem ani nevraživostí vůči druhým (s. 165). Úchvatné modlitby tohoto autora mají zjevně souvislost se zakotvením v liturgii a dogmatickou přesností, u mnichů však je to spíše čímsi výjimečným. Marek Asketa nás provádí jednotlivými etapami procesu pokušení a tváří v tvář hříchu suše sděluje, že lidé nesou plnou odpovědnost za užití daru svobody (s. 194). V rozporu s pověstí, jíž se „těší“ sv. Jeroným, je Venturův postřeh o jeho pedagogickém taktu. Naopak nás nepřekvapuje láska, široká citová dimenze a svoboda v rámci přátelství u Augustina, velkého autora Vyznání, ale i důležité řehole (s. 261). Často zmiňovaným tématem bývá u mnichů jejich zřeknutí se světa i zápas o čistotu jejich srdce a těla. Jsme svědky Honoratova pozoruhodně „nenásilného charakteru zřeknutí se světa“ (s. 302). O několik desítek stran dále je detailně rozebrána tzv. Epistula Vereor Caesaria z Arles (s. 377n), svědomitý „manuál“ určený k zápasu o čistotu srdce i těla. Ten podléhá zvláštním pravidlům, má jiný charakter než „běžná“ obvinění našeho svědomí. Zatímco jiným špatným sklonům a pokušením čelíme, zde před zápasem spíše utíkáme, nemajíce žádnou jistotu o vítězství v každodenním běhu. Téma se týká především „nebezpečného přátelství“ (inimica amicitia) mezi mužem a ženou, křehkosti takového „blízkého vztahu“ a negativních vztahových vášní v něm přítomných. Citovaný úryvek vybírám především s ohledem na půvabné literární ztvárnění: „Lítý nepřítel působí, že ti dva si vzájemně pomáhají bez jakéhokoli sexuálního dráždění, bez sebemenší známky ohrožení čistoty, a tak je upevní v klamné jistotě. Jsou jako dvě lodičky, které táhne v této jistotě na širé moře, a když si myslí, že se jim nemůže nic stát, nehledají pomoc v postech, které jsou jako vesla, a nemají kormidlo v bděních, tak je nepřítel ujistí, že jsou v pohodě. A najednou je jako v bouři vrhne proti sobě, roztříští je a žene je do smrtících vln a oba zahubí. (…) Co bylo na začátku jako čistá láska, to překuje v lásku nepravou“ (tamtéž).

Na rozdíl od doby před čtyřmi lety má nyní český čtenář řadu možností k srovnání různých metod práce s primárními texty, se spirituálněteologickými příručkami, se sekundární mnišskou literaturou. V době zcela nedávné přibyl na českou scénu překlad Encyklopedie křesťanského východu editora E. Farrugii. Rozrostla se edice Pietas Benedictina, v níž Venturovo opus magnum vyšlo: publikována byla kompletní Apofthegmata, Kassiánovy Instituce, popularizující interview s archeoložkou E. Wipszyckou Mniši – nejen ti svatí. Český čtenář konečně dostal i Vody Siloe, narativní dějiny cisterciáckého řádu z pera Thomase Mertona, a také antologii Moudrost Silvána z Athosu.

Za mimořádný počin lze považovat český překlad monografie Izák Syrský z pera Ilariona Alfejeva.⁴ Srovnejme si Alfejevův přístup s Venturovým. Oba pevně vycházejí z toho, že jejich zájem o téma se zrodil z naléhavé duchovní potřeby. Oba svorně přiznávají, že texty, které četli, pozvolna vrůstaly do jejich života, stávaly se takříkajíc jejich majetkem (Alfejev v doslovu píše o tom, že si Izákova slova psal na zeď, aby si je zapamatoval – nakonec popsal celou místnost). Alfejevův přínos spočívá v hlubokém ponoření do díla jednoho autora, zkoumá detailní kontext díla, jeho hlavní teologické a spirituální linie a význam pro asketiku, dogmatiku i morálku. S Venturou nesledujeme jeden jediný strom s jeho letokruhy, ale celý les autorů, a do jaké výše se vypnou. Zaujme nás pak více to, čím se autoři mezi sebou liší. Už se těšíme na to, že se Václav Ventura ujme dalších mnišských otců, dalších učitelů víry, naděje a lásky – v první řadě Benedikta z Nursie.