Teolog dosud neobjevený: Ivo Císař (1928–2005)

Autor: Karel Skalický - Číslo: 2011/3 (Osobnosti)

Svědectví mých vzpomínek na něj

Ivo Císař je exilová kněžská teologická osobnost, které se dosud nedostalo pozornosti, jakou si zasluhuje. Měl jsem příležitost ho poznat už v roce 1956, když jsem přišel do římského Nepomucena ke studiu na Lateránské univerzitě, kde byl tenkrát i on jako kněz doktorand. Upoutal mě svým varhanickým uměním, jímž hudebně provázel a povznášel naše bohoslužby. Když pak musel odejít z Říma jako všichni kněžští absolventi římských studií (v tom směru jsem byl jedinou výjimkou), zůstal i nadále otevřen ke spolupráci s římskou Křesťanskou akademií. Když jsem ho poprosil o příspěvky do Studií, které jsem od roku 1967 vedl, ochotně mi poslal některé své teologické přehledy a rozbory. Jelikož však zakotvil v severní Itálii (diecéze Pordenone), nebyla častá příležitost k osobním setkáním. Ta jsem s ním měl všeho všudy jen tři. K prvnímu došlo na sympoziu české Křesťanské akademie, jež se konalo v Brixenu 23.–25. 8. 1976. Ke druhému došlo na ekumenickém setkání evangelických a katolických teologů, jež se konalo ve švýcarském Baulmesu ve dnech 24.–27. 9. 1979. Ke třetímu pak došlo čirou náhodou v květnu 2004 v italském Gradu, kde jsme byli oba ubytováni ve stejném církevním podniku. Toto poslední osobní setkání mi dalo příležitost poprosit ho, aby mi napsal jakýsi průřez svou dlouholetou výukou teologie na různých italských teologických učilištích. A jako předtím vždy ochotně vyhověl mým prosbám, tak i nyní. Podal přesný a důkladně dokumentovaný obraz svého celoživotního teologického usilování, který zpracovával po volných chvilkách, neboť byl též zapřáhnut do církevního soudnictví. Píše mi o tom 15. 6. 2004: „Čekala mě práce na rozhodnutích manželských procesů z Padovy (sentence); to soudní ‚spisování‘ mi zabírá už po léta značnou část mého času a přirozeně se neuveřejňuje; tento týden na mne čeká také rozhodnutí dvou ‚causae matrimoniali‘ zde v Pordenone a zase budu muset zpracovat příslušné sentence. Proto jsem ještě nestačil natisknout to, co jsem Ti chtěl poslat.“ O měsíc později (13. 7. 2004) mi poslal e-mail, v němž si posteskne: „O své teologii budu muset přemýšlet (...) teď píšu hodně o liturgii. Bohužel neměl jsem a nemám možnosti publikovat, jen občas nějaký článek, a těch je hodně.“ Že o své teologii přemýšlel, je zřejmé z toho, že po první její verzi na dva a půl stránky s 39 poznámkami mi o něco později poslal druhou verzi na čtyřech stránkách se 46 poznámkami. Dlužno už jen dodat, že 29. května 2006 jsem dostal zprávu, že Ivo Císař zemřel náhle v Pordenone 11. září 2005. Aby tento jedinečný dokument, který jsem od něj dostal, nepřišel nazmar, považuji za povinnost ho uveřejnit dřív, než jak jsem původně zamýšlel (v jiném kontextu).

Svědectví, jež podává Giordano Brunettin

Považuji za povinnost též dodat, že o jeho úmrtí jsem se dozvěděl z časopisu Instaurare omnia in Christo (3/2005), a to z článku „In morte del prof. don Ivo Cisar Spadon“, jehož autorem je Giordano Brunettin. Tento článek je zároveň stručným životopisným medailonem. Z něho se dozvídáme, že Ivo byl posledním seminaristou, který mohl ještě legálně vycestovat 8.12.1948 z Československa do Říma. Po vysvěcení na kněze (1953) působil nějaký čas jako kaplan ve friulském Spilimbergu. Jelikož přišel v raném věku o matku, ujala se ho ve Spilimbergu jedna dobrá žena, Romana Spadon, která ho adoptovala, takže od té doby se Ivo v Itálii podepisoval Cisar Spadon. Spolupracoval s osobnostmi jako mons. Loris Capovilla (bývalý sekretář papeže Jana XXIII.) a kardinál Fagiolo. V roce 1973 získal doktorát z filosofie na univerzitě svobodných studií Gabriela d’Annunzio a v témže roce ho biskup Abramo Freschi povolal vyučovat dogmatiku v diecézním semináři Concordia-Pordenone. Jmenování prý biskupovi doporučil spilimberský „arciprete“ mons. Tesolin, jenž ho znal velmi dobře, neboť ho měl nějaký čas jako svého kaplana. Z dalšího líčení Ivových osudů však vyplývá, že toto působiště se mu stalo křížovou cestou. Brunettin líčí situaci v semináři jako velmi neutěšenou („disastrosa“), neskrývaně vzdorovitou („con una contestazione plateale“), bez opravdové kněžské zbožnosti („con una mancanza radicale di vera pietà sacerdotale“). Ivo je tam označen jako konzervativec, zaostalec, neschopný pochopit nutné „aggiornamento“, zkostnatělý, tvrdý a nelaskavý. K takovým nařčením se přidala smrt jeho adoptivní matky a tzv. „benservito“ za výuku, čili vyloučení ze semináře, a to i přes podporu biskupovu, prý slabou. Je proto nucen přijmout funkci faráře v Istrago (1985–1991) a přivydělávat si výukou na středních školách. V těchto pro něj tak svízelných dobách však nachází oporu jednak v duchovní dceři pátera Pia (Gianna Biason), která se z příkazu tohoto světce věnovala službě kněžím, jednak v církevním společenství Instaurare. V roce 1999 je Císař pověřen novým biskupem sloužit v Pordenone u Nejsvětější Trojice „tridentskou“ mši svatou a v roce 2002 se mu naskýtá možnost znovu vyučovat dogmatiku a kanonické právo pro Istituto di Cristo Re e Sommo Sacerdote v Le Sieci u Florencie (via Griciliano 52). Tolik se dozvídáme z tohoto článku.

K dokreslení jeho lidského a teologického profilu

Za sebe pak musím dodat, že když jsem ho v roce 2004 potkal a obnovil s ním styk, shledal jsem ho takovým, jakým byl vůči mně i v minulosti: milý, přívětivý, vstřícný, ochotný spolupracovat. Ani mráček nějaké řevnivosti vůči nikomu, ani vůči mně. Jen se mne zeptal, zda jsem snad svůj Ekumenismus na Druhém vatikánském koncilu z roku 1997 nepsal proti jeho Jednotě křesťanů z roku 1987. Ujistil jsem ho, že nikoliv, protože valnou část textu jsem napsal už koncem šedesátých let v Římě, což mu dosvědčila moje spolupracovnice Monica Schreier, která totiž můj text při stěhování na Hlubokou našla v papírech na vyhození a nabídla pomoc, abych ho dokončil, což jsem po takové nabídce už nemohl neudělat. Proto k dokreslení jeho lidského a teologického profilu, údajně fundamentalistického, jak by mohlo vyplývat z pověsti, kterou měl v regionálním semináři Concordia-Pordenone, považuji za spravedlivé dodat následující. Bylo mi dobře známo, že Ivo nikdy nenadbíhal novotám, ani teologickým, ani liturgickým; nebyl např. příznivcem přijímání na ruku, čímž si vysloužil polemickou doušku Jaroslava Polce na stránkách Teologických textů. Nechci však zamlčet, že když jsem musel koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let ve sporech o mé vedení časopisu Studie čelit nařčení z přílišného „levičátství“, „progresismu“, „filomarxismu“, a tím z pochybné pravověrnosti, on mezi žalobníky nikdy nebyl; a k iniciativám, k nimž jsem si dovolil ho zvát já, se vždycky činně připojil. Splnil tak ochotně i mé poslední přání, s nímž jsem se na něj obrátil, totiž, aby mi vypracoval profil své teologie. Považuji proto za svou povinnost na jeho teologii poukázat tím, že tento nástin, který mi on sám o své teologii podal, dávám ke zveřejnění. Dodávám jen, že kromě tohoto nástinu mi poslal i mnoho svých italsky psaných a publikovaných článků a nezveřejněných textů (psaných ještě latinsky), které by bylo nutné zpracovat. Každý obraz české exilové teologie by totiž byl bez něj neúplný. Zde proto podávám jeho teologický autoportrét, aniž jsem v něm co změnil:

Ivo Císař-Spadon: Moje teologie

„Moje učení není moje, ale toho, kdo mě poslal.“ (Jan 7,16)

Ivo Císař, nar. 29. 12. 1928 v Dobrušce, vysvěcen na kněze v Římě 5. 7. 1953, doktor teologie (1957), kanonického práva (1962) a filosofie (1973), vyučoval fundamentální a dogmatickou teologii v italských krajských seminářích v Catanzaru (1961–65) a Chieti (1965–73)¹ a v diecézním semináři v Pordenone (1973–1986 [od r. 1973 je inkardinován v diecézi Concordia-Pordenone]), vyučuje dosud² v mezinárodním semináři „Institut du Christ Roi Souverain Prêtre“ v Sieci u Florencie, byl farářem (1985–1991) a je soudcem církevního krajského soudu Triveneta v Padově (od r. 1991).

Vystudoval na Papežské Lateránské univerzitě, v tzv. „římské škole“ profesorů Pietra Parente a Antonia Piolantiho,³ ale během profesorské dráhy se neuzavřel teologickým přínosům z různých stran; je všeobecně považován za teologa, jenž je „sicuro, solido e aggiornato“.

Ve svém vyučování a spisech se snaží o úplnost, vyrovnanost a věrnost Učitelskému úřadu církve,⁴ pojímá teologii jako prohloubení poznání Zjevení na základě daných jistot víry a dosavadního teologického pokroku.⁵ Metodologicky používá hodně Písmo svaté, v němž nachází překvapivé spojitosti.

Píše převážně italsky, v suchém a hutném slohu, s oceňovanou přesností pojmů.⁶ Měl možnost uveřejnit dosud pouze málo knih,⁷ vyšlo několik jeho překladů⁸ a hlavně stovky článků⁹ – které mu umožňují vyjádřit a rozšířit synteticky mnoho ve zkratce¹⁰ a také popularizovat teologii¹¹ –‚ kromě recenzí, přednášek, duchovních cvičení, rekolekcí a kázání, která jsou oceňována a uveřejňována pro obsažnou teologickou náplň.¹²

Zajímal se ze začátku o biblickou mariologii.¹³ Po doktorské práci z teologie, ze široka zabrané, o hříchu¹⁴ se jeho zájem soustřeďuje hlavně na diagnózu současnosti, dané sekularizujícím antropocentrismem;¹⁵ v té souvislosti upozorňuje na agnostické meze „věd o člověku“.¹⁶ Jako filosof vypracoval některá hesla pro odborné slovníky.¹⁷ Napsal několik článků na rozhraní mezi dogmatikou, mravoukou, asketikou a pedagogikou.¹⁸

Pokusil se o interpretaci II. vatikánského sněmu jako výrazu dialogického personalismu.¹⁹ Napsal komentář k jeho dekretu o ekumenismu, v němž upozorňuje na jeho asymetrii a na nedostatky, které musí protestanté znovu najít v plnosti katolické Církve.²⁰ Stručně pojednal o pojmu dialogu.²¹ Upozorňuje na pokoncilní nedorozumění ohledně pojmu laiků.²² V poslední době píše kriticky o pokoncilní liturgické reformě²³ a o jejím zneužívání.²⁴

Současností se zabýval v kurzu o marxismu, o nějž byl požádán v letech 1975–76 kněžími diecéze Concordia-Pordenone.²⁵ Jeho diagnóza marxismu je teologická.²⁶ Zároveň pojednal o pojmu státu v napětí mezi světem a Církví,²⁷ o pojmu demokracie²⁸ a sociálních pojmech, které jsou základně teologické.²⁹ V letech 1986–87 učil na „Istituto Scienze religiose“ v Portogruaru církevní právo a roku 1994 napsal článek o vztazích mezi Církví a státem v Česku.³⁰

Jako církevní právník se zabýval teologií kanonického práva, které vysvětluje na základě pojmu Církve jako svátosti na úrovni res et sacramentum,³¹ a jako soudce napsal řadu článků o svátosti manželství, které ztroskotává vinou hříchů,³² zatímco je třeba uvědomit si, že je nutno žít svátost manželství křesťansky v milosti v duchu dokonalého manželství Panny Marie se sv. Josefem.³³

V odvětví fundamentální teologie zdůrazňuje apologetický význam evangelia podle sv. Jana, zvláště pro (právní) pojem svědectví a víry a teologii zázraku; uveřejnil jako výsledek své doktorské teze z filosofie dossier o zmrtvýchvstání Páně, které má svátostnou strukturu: samo o sobě je nadpřirozená událost, ale ověřitelná historicky na základě znamení prázdného hrobu a různých zjevení,³⁴ která jsou jakoby pojítko mezi samým oslavením Krista a oním viditelným znamením. Křesťanství není ve statickém (porovnávacím), nýbrž v dynamickém poměru k náboženstvím jakožto Zjevení, tedy naplnění jejich hledání Boha.

V rámci dogmatické teologie (kterou vyložil úplně hlavně na stovkách stránek skript) komentoval dokument Kongregace pro nauku víry o tajemstvích Vtělení a Nejsv. Trojice,³⁵ zabýval se christologií, v níž zdůraznil a osvětlil smysl chalcedonského dogmatu³⁶ a smysl zmrtvýchvstání Páně;³⁷ soteriologií, v níž vysvětluje na základě listů sv. Pavla vztah mezi Boží spravedlností a milosrdenstvím; naukou o svátostech, v níž vyzdvihuje nutnost osobních dispozicí a spolupráce (synergismus) s milostí; naukou o milosti, která je jakoby syntézou celé teologie a život v milosti smyslem pastorační činnosti;³⁸ naukou o svátostném kněžství, které jako první svátost Krista předchází Církev;³⁹ naukou o eucharistické přítomnosti Krista, jejíž tomistické osvětlení se pokusil doplnit a zdokonalit poukazem na to, že jde o Tělo oslavené,⁴⁰ a o mešní oběti, kterou vysvětluje jako počáteční oběť Církve, jež proměňováním splyne, stává se obětí (jedinou) Krista na kříži;⁴¹ ekleziologií, v níž z jedné strany pranýřuje pokoncilní ekleziocentrismus,⁴² z druhé strany hájí nutnost spojení (v jedné definici, která je možná) všech aspektů Církve jako Božího lidu (causa materialis: katolicita), Společenství (causa formalis: jednota), Těla Kristova (causa efficiens: apoštolskost) a svátosti spásy – zárodku Božího království (causa finalis: svatost);⁴³ v eschatologii připomíná, že peklo existuje, ale je možno se mu včasným pokáním vyhnout.⁴⁴

Ivo Císař popularizoval fundamentální a dogmatickou teologii velkým množstvím článků, uveřejněných v měsíčnících, týdenících i v denních novinách. Měl řadu přednášek o křesťanském svědectví, o manželství, o potratu, o demokracii, o vlivu Pia XII. na II. vatikánský sněm, o modernismu atd. Začal pracovat na českém bohovědném slovníku, ale zatím je to práce nedokončená, uložená v kartotéce.

Jako kněz miluje teologii – jejímuž studiu a vyučování dal přednost před jinými možnostmi –‚ protože je to především vědění kněžské, nejvyšší a nejkonkrétnější, poznání pravé skutečnosti,⁴⁵ a neomezuje se na úzkou specializaci, nýbrž snaží se o syntézu teologie, filosofie a práva, i se zřetelem na pastorační a apoštolskou činnost, protože pastorace se zakládá na teologii a teologie je esenciálně pastorální; k tomu se zabývá naší dobou, kterou je nutno znát, jak ústí do antropocentrismu a musí se vrátit k Bohu skrze Krista: bez toho není věčná spása, ani záchrana pozemského života a lidské společnosti.⁴⁶

Můj dovětek: V časopise Instaurare omnia in Christo (roč. 34, 3/2005), který přinesl již citovanou zprávu o úmrtí Ivo Císaře, vyšel posmrtně i Císařův článek „Laicismo e dissoluzione della morale“ (str. 5–13), o kterém se Ivo už nemohl ve svém teologickém autoportrétu zmínit.