Presumpce dobrého úmyslu oponenta. K Memorandu německých teologů

Autor: Jiří Skoblík - Číslo: 2011/3 (Dialog)

V německých teologických kruzích, ze kterých vyšel také současný papež Benedikt XVI., dříve profesor dogmatiky Joseph Ratzinger, pak ordinář významné německé metropole, se počátkem února objevil dokument, nazývaný obvykle „Memorandum“, jak jej nazvalo osm jeho autorů. Události se chopila média, a jak to vždy v takových situacích bývá, došlo k třídění duchů. Různí lidé zaujali různá mínění nejen o vhodných opatřeních, jak příslušné záležitosti církve zařídit a jakým způsobem o nich vést rozhovory, nýbrž také o vhodnosti takových rozhovorů vůbec. Leckdo při četbě Memoranda nešetřil ostrou kritikou, jinému se zamlouvalo, dokonce Memorandum podepsal – mezi signatáři byli nejen němečtí, nýbrž i zahraniční teologové –, nebo aspoň s ním tiše sympatizoval. Jak a čím se vlastně daly věci do pohybu, který dosud není skončen, takže poznámky o případu mají nutně ráz momentky ad hoc?

Předehrou byla iniciativa osmi německých křesťanských politiků CDU z 21. ledna, dávajících najevo starost o budoucnost církve na tomto středoevropském území, které sehrálo v dávných i nedávných dějinách Evropy tak významnou úlohu. Mezi signatáři dopisu byli Norbert Lammert, předseda Bundestagu, Annette Schavanová, ministryně školství, a bývalí ministerští předsedové Bernhard Vogel, Erwin Teufel a Dieter Althaus. Prvně jmenovaný zopakoval 26. ledna svou kritiku v deníku Die Zeit v Hamburku: „Někdo, kdo se za každou cenu drží povinného celibátu pro kněze, stahuje farnosti do pastorační nouze. V roce 1960 bylo v pastorační službě aktivních 15 000 kněží, dnes to není víc než 8 500. A v roce 2010 se pouze 150 mužů v katolické církvi v Německu chtělo stát kněžími.“

Dokument uvedených politiků má název „Jak vyřešit vzrůstající nedostatek kněží“. Podle nich by se měl povolit přístup mužů laiků, kteří se osvědčili ve službě společnosti příkladným manželským a rodinným životem, ke kněžskému svěcení jakožto viri probati (osvědčení muži). Politici citují poznámky o „nových formách pastýřské služby“, které pronesl v 70. letech teolog Joseph Ratzinger.

Odvolávají se na strádání mnoha společenství bez kněží, která jsou připravena o nedělní mše. Motivem je tedy hrozivý úbytek kněží, znemožňující pokrýt žádoucím způsobem potřeby místní duchovní správy. Proto žádají biskupy, aby lobbovali „vytrvale a především v Římě“ ve prospěch svěcení ženatých mužů. Pokud se toto nezdaří, nechť lobbují za výjimku, která by platila pouze pro Německo (přičemž nejde vlastně o nic nového, podobné úvahy, jak bude vidět níže, jsou už staršího data).

Freiburský arcibiskup Robert Zollitsch, předseda Německé biskupské konference, narozený v německé enklávě dnešního Srbska, na konci války šestiletý, uvítal na plenárním zasedání Německé biskupské konference v Paderbornu oživení dialogu o budoucnosti katolické církve slovy „my prostě už nemůžeme pokračovat jako dosud“. O zdobrovolnění celibátu, který je „velkým darem“, si však myslel, že „by to byla revoluce, kterou by jedna část církve nenásledovala“ (což by skutečně hrozilo), a vysvětlil, že tato otázka by závisela na novém koncilu (kdosi však poznamenal, že by takový sněm ignoroval hlas Evropy a zaměřil pozornost na Třetí svět) a dotýkala by se katolické církve jako celku, a nikoliv jedné konkrétní země. Ovšem nad Memorandem, o kterém bude řeč dále, Zollitsch údajně zvolal: Chce snad někdo vážně věřit, že uskutečnění zde vypočítaných reformních požadavků povede k žádoucímu rozkvětu víry a církve?

K možnosti určitých reforem v církvi se vyjádřilo několik dalších německých biskupů v pastýřských listech o postní době. Mnichovský kardinál R. Marx hodnotil debatu o reformách a duchovní obnově jako nutnou. „Vyžaduje to více odvahy jít novými cestami,“ napsal. Také bamberský arcibiskup L. Schick přikývl oprávněné kritice. Řezenský biskup G. Müller však varoval poklekat před falešnými hodnotami, předkládanými anketou. Biskup G. Feige z Magdeburgu politoval, že dochází k ideologicky ztuhlým pozicím, znemožňujícím poctivý dialog. Vždyť na jedné straně dochází k pranýřování (domněle?) úzkostných nebo reakčních, na druhé straně k pranýřování smýšlejících (domněle?) necírkevně.

Byl by omyl domnívat se, že se konzervativní kruhy automaticky sklánějí před církevními autoritami a že se na adresu biskupů vyjadřují pouze s úctou a důvěrou jako k exponentům církevní autority. Wolfgang Ockenfels, trevírský profesor sociálního učení církve, na jejich adresu volá, že „by se měli konečně jasně vyslovit, a to společně, s odstupem od oněch oportunistů, kteří si stále ještě slibují výhody, budou-li zastávat protiřímskou pozici. Někteří biskupové se už vyjádřili statečně. Jiní se schovali do úkrytu.“ (Potvrzuje se známá pravda, že autorita není ani u jejích zásadních zastánců autoritou ustanovením, nýbrž přijatelností svého působení.)

Ostře se proti návrhu křesťanských politiků v otevřeném dopise postavil profesor historie Walter Brandmüller, nedávno jmenovaný kardinálem. V dopise píše: „Co vás jako politiky legitimuje k tomu, abyste zaujímali stanovisko k vnitrocírkevnímu tématu, které se vás netýká ani z titulu úřadu, ani osobně? Když trváte na své iniciativě, živíte podezření, že jde o první kroky k ‚jiné církvi‘. V této souvislosti pohrávat si s národní německou zvláštní cestou vede do blízkosti schizmatu a národní církve. Jste si také vědomi toho, že tím jen pokračujete v kampani, která v Německu běží již od začátku 19. století? – Zpochybňujete způsob života, který byl převzat a věrně žit převažujícím počtem kněží s rozmyslem a z vlastního popudu. Pro ně znamená vaše kampaň osobní urážku. Patrně vám nepřišlo na mysl, že tím také urážíte samého Ježíše Krista, Syna Božího. Bez manželky žijící kněží nečiní jako učedníci Ježíšovi nic jiného, než že přijali za vlastní způsob života svého mistra. Patrně vám také není známo, že celibát kněží spočívá na apoštolské tradici. Je spolehlivým výsledkem zkoumání, že na počátku zajisté byli ženatí mužové svěceni na biskupy a kněze, ale ode dne vysvěcení pokračovali sice v rodinném životě, ale ne v manželském společenství. Světová církev, to je také ekumenický koncil, nesmí a nemůže ignorovat apoštolskou tradici. Proto je třeba vyslovit naléhavou prosbu ukončit toto diskusi, která nás již až k znechucení obtěžuje a uráží, a navíc rozmnožuje zmatek mezi věřícími.“

Když v dopise užil obraty „k jiné církvi“, „národní německou zvláštní cestou“, „do blízkosti schizmatu a národní církve“, „v kampani, která v Německu běží již od začátku 19. století“, nezapřel v sobě historika. Nejspíš měl na mysli určité tendence své vlasti k osamostatnění od „ultramontánního katolicismu“, které se táhnou delší dobu. Brandmüller mohl narážet na starokatolické hnutí a na nemalý vliv Ignáce Döllingera (1799–1890, viz níže). Konečně Německo je vlastí Martina Luthera, kterého bohužel katastrofálně podcenil tehdejší papež Lev X. Na vysvětlenou: Brandmüllerova slova „ode dne vysvěcení (biskupové a kněží) pokračovali sice v rodinném životě, ale ne v manželském společenství“ mluví o pokračování v životě sociálním, nikoliv sexuálním.

Lucemburský historik V. Conzemius hodnotí Döllingera jako vědce (církevního historika a právníka), který se během svého dlouhého života postupně odcizoval „Římu“ (za Pia IX.). Zmiňuje se o jeho mnichovské přednášce o postradatelnosti papežského státu (1861), tehdy ožehavém tématu, zejména však o kritice 1. vatikánského sněmu (1869–70), kterému Döllinger publicisticky vytýkal nedostatečnou svobodu projevu, stranickost a nejednomyslnost v otázkách víry (patrnou zejména v otázce papežské neomylnosti), což vyústilo krátce po předčasném rozpuštění sněmu Döllingerovou exkomunikací mnichovským arcibiskupem.

Sice se nepřipojil k tzv. starokatolickému hnutí (viz níže), ale odmítl také zprostředkovací pokusy o smír s církví. Jako několikrát zvolený rektor mnichovské univerzity a prezident bavorské akademie věd proslul řadou přednášek, většinou neteologických. Jeho vliv překračoval hranice Německa; pěstoval mezinárodní styky s takovými osobnostmi, jako byl spisovatel a historik Ch. Montalembert († 1870), britský státník W. E. Gladstone († 1898), kardinál John H. Newman († 1890). S odstupem času lze jako trvalý přínos ocenit jeho vnímání problémů laiků v církvi, důraz na biskupskou kolegialitu, synodální život a katolicko-luteránskou ekumenu (LThK, sv. 3 z r. 2006). V souvislosti s návrhem na zapojení „osvědčených mužů“ v manželském a rodinném životě do církevních úřadů však se sluší připomenout, že Döllinger viděl v celibátu poslední dosud existující důvod pro úctu věřících ke kněžím a varoval před jeho zdobrovolněním.

Vzhledem k Brandmüllerově kritice je významné, že tzv. starokatolické církve vznikaly většinou v 19. století na protest proti papežským nárokům a tíhly k církvím, které se kvůli tomu už v minulosti od Říma oddělily (především k ortodoxii a anglikánům). Trvají na rovnosti všech biskupů s uznáním historického (nikoliv jurisdikčního) primátu biskupa římského. Orgánem každé starokatolické církve je synoda biskupa s jeho klérem a volenými zástupci obcí s právem volit nového biskupa. V starokatolických církvích došlo k zdobrovolnění celibátu a k svěcení jáhenek. Nejen doktrinálně a disciplinárně, nýbrž i psychologicky zajímavé je zamítavé stanovisko těchto církví k mešním stipendiím, odpustkové doktríně, výstřelkům v úctě k svatým a postním předpisům. Také ušní zpověď je značnou měrou opuštěna.

Ačkoliv se tyto církve zdají lišit od římskokatolické církve v ryze náboženských otázkách, může rozdíl vyjádřený teologickým jazykem naznačovat také kulturní napětí mezi germánským a románským světem, jak se o tom zmínil Döllinger ve své korespondenci: „Tento systém (římského katolicismu) má na čele napsán svůj románský původ a nebude nikdy schopen proniknout v germánských zemích.“ S tím koresponduje poznámka janovského kardinála G. Siriho na 2. vatikánském sněmu o „blocco nordico“.

Iniciativu politiků CDU odsoudilo také Fórum německých katolíků. „Nedotýkejte se otázek, které patří do vnitřních záležitostí církve,“ varoval jejich mluvčí Huber Gindert. Politici by udělali lépe, „kdyby se starali o své prvořadé a podstatné úkoly, to jest o globální ochranu lidského života od jeho početí až do smrti, a tudíž o obecné dobro“. Připomněl, že do katolické víry patří sentire cum Ecclesia.

O smířlivé stanovisko mezi politiky a kardinálem se snaží jiný německý kardinál, Karl Lehmann, mohučský arcibiskup, bývalý předseda Německé biskupské konference, dogmatický teolog, důležitá postava německé církve. V textu publikovaném 1. února v diecézních novinách Glaube und Leben v Mohuči kritizoval postoj jistých komentátorů, kteří vyčetli církevním osobám, že nejsou schopny se obměnit. Považuje však Brandmüllerovu kritiku za křivdu vůči oněm křesťanskodemokratickým politikům, které označuje za „zasloužilé“ pro církev. „Téma celibátu je nevyřízené a diskutuje se o něm v církvi již čtyřicet let,“ píše Lehmann. „Při všem porozumění pro silné námitky proti dopisu osmi politiků styděl jsem se jako biskup, jenž dlouho působí v Německu, kvůli tónu, který mluví z tohoto otevřeného dopisu. Především jsem nanejvýš zklamán, jak jsou v něm tupeni zasloužilí politici, kteří se po desetiletí zasazují o církev. To není v naší zemi styl, se kterým vzájemně komunikujeme při rozdílnostech mínění.“

Začátkem února 2011 vypracovala skupina osmi německých teologů Memorandum profesorů a profesorek ke krizi katolické církve, které zatím podepsalo asi 300 teologů především německé jazykové oblasti (Německa, Rakouska a německého Švýcarska). Na záležitosti je zajímavé, že se jedná o německé memorandum adresované německému papeži, načasované před jeho podzimní návštěvou Německa. Je to tedy především záležitost této země, i když v evropských dějinách velmi důležité. Mezi autory Memoranda a vedením církve, aspoň pokud jde o papeže, nejde o střet různých kultur, které by si nerozuměly, nýbrž naopak, včetně téhož jazyka.

Nejedná se o první iniciativu toho druhu. Před papežskou volbou v roce 1978, ze které vyšel vítězně kardinál Karol Wojtyła, obíhala ve světovém tisku zpráva s kádrovým profilem nastávajícího papeže podle představ německých profesorů teologie. Francouzští kolegové signatáři – včetně Yves Congara – označili tuto zprávu za velmi německou a neotesanou (ungehobelt), kterou podepsali pouze ze solidarity k německým kolegům. Nový papež, hlásal text, by měl být otevřený světu, duchovní vůdce, pravý pastýř, kolegiální spolu-biskup, ekumenický zprostředkovatel, opravdový křesťan – což samozřejmě není nic špatného, i když to prozrazuje diplomatickou naivitu.

Jak vypadá obsah diskutovaného memoranda?

V úvodu se říká, že existuje hluboká krize církve, za kterou cítí autoři memoranda odpovědnost. Vidí nutnost vykročit ze struktur, které označují jako zkostnatělé (verknöchert). To vyžaduje odvahu k sebekritice a přijetí kritických impulzů zvenku, od ostatní společnosti. Je třeba překonat příkop mezi pohledem církve na sebe a pohledem na ni zvenčí; církev získá důvěryhodnost otevřenou komunikací. Církev není samoúčelná, nýbrž má zprostředkovávat milujícího a osvobozujícího Boha Ježíše Krista lidstvu. Může se učit od společnosti uznávat dospělost člověka, ale může naopak učit společnost neposuzovat člověka pouze podle jeho kvality a výkonnosti.

Text pokračuje pěti odstavci, opatřenými tituly a zabývajícími se náměty, které se zdály autorům důležité.

Spoluúčast. Je třeba uplatnit starou právní zásadu: Co se týká všech, má být všemi rozhodnuto. Je třeba více synodálních struktur na všech úrovních církve. Věřící mají mít možnost podílet se na ustanovení důležitých úřadů, jako je úřad biskupa. Rozhodnutí mají být přehledná. (Požadavek „více synodálních struktur“ – řec. synodos = shromáždění – se prakticky týká většího vlivu na řídící složky církve „zdola“.)

Není tajemstvím, že církev skládá naděje ve svou budoucnost do Afriky (a Jižní Ameriky přes tamní silný vliv evangelikálů). Naproti tomu Evropa neposkytuje radostnou perspektivu. V jednotlivých oblastech, někdy i mezi jednotlivými lidmi, jsou ovšem značné rozdíly v chápání žádoucích církevních struktur. Snad pomůže zkušenost z 19. století. Když sociologicky orientovaný politický myslitel a historik Alexis de Tocqueville († 1859) cestoval v polovině 19. století po Francii a Německu, bylo mu nápadné, že to není papež, ale věřící lid, kdo si přeje autoritativní vedení církve: „Papež je více nucen věřícími, aby se stal absolutním pánem církve, než věřící papežem, aby se podřídili jeho vládě. Postoj Říma je spíš následkem než příčinou.“

Pro věřící, jejichž životní rytmus byl politickými událostmi násilně měněn, byl papež identifikační postavou, do níž se mohly projektovat úzkosti, obavy a očekávání přítomnosti, jež byla pociťována jako ohrožující. Existovala potřeba udržet si vzhledem k tísnivé realitě života symbolickou světlou postavu, k níž by bylo možno vzhlížet. To mutatis mutandis nemusí být dnes pro určitou skupinu, určitý typ lidí, jiné. Nesvědčí o tom generální audience každou středu? Ovšem na druhé straně, platí-li, že není Němec jako Němec, tím spíš není Evropan jako Afričan. To by znamenalo provést v řadě otázek opatrnou decentralizaci, kterou mají na mysli křesťanskodemokratičtí politici, když vyzývají biskupy lobbovat v případě potřeby za výjimku, která by platila pouze pro Německo. Historicky něco takového obstarávaly disciplinárně nezávislé starověké patriarcháty, ovšem papež se před časem vzdal titulu západní patriarcha.

Církevní obec. Pod tlakem nedostatku kněží se konstruují stále větší farnosti, ve kterých se sotva může uskutečnit styk věřících s pastýřem. Východisko z této situace spatřuje memorandum v zapojení ženatých mužů a žen do církevních úřadů.

Svého času poznamenal † P. Antonín Bradna, že o věci tohoto druhu debatovali zavření kněží ve vězeňské cele už v padesátých letech. Problém spočívá v zabezpečení eucharistie jako podstatného centra místního církevního života tam, kde by byl dostatečný počet věřících. Při nedostatku kněží, dojíždějících v poměrně dlouhých intervalech do míst vzdálenějších od jejich bydliště, by tento problém vyřešila přítomnost místního občana, který by se v obci těšil přirozené autoritě, byl dostatečně teologicky instruován a obdržel kněžské svěcení (jáhen by mohl eucharistii pouze distribuovat).

Takovou úpravu nelze ztotožnit se zdobrovolněním celibátu. Prioritou není životní stav klerika, nýbrž jeho pobyt v místě, důležitý pro lokální eucharistické prokrvení. Způsob života nositele přirozené místní autority je otázka druhotná. Během plenárního sněmu na Velehradě v r. 1995 předložil bývalý děkan Katolické teologické fakulty profesor L. Armbruster vizi budoucího kněžstva. Skládalo by se ze dvou kategorií, jedné odpovídající dnešnímu kněžstvu, druhé s možností sňatku, které by představovalo jakousi zálohu, zapojenou do duchovní správy podle potřeby. Připuštění žen do církevních úřadů, další požadavek Memoranda, by mělo prakticky cenu připuštěním žen ke kněžství; definitivně zamítavé stanovisko církve je dobře známo (Ordinatio sacerdotalis, 1994).

S problémem jsou spojeny dvě otázky: K jakému výsledku vede srovnání hodnoty celibátu s hodnotou efektivní pastorační nabídky v očích vedení církve? Zatím je upřednostňován celibát, spojený s neúnavnými výzvami k modlitbám za kněžský dorost. A druhá otázka: Vedlo by zapojení ženatých kněží do duchovní správy k zvýšení jejich počtu? Mnozí o tom pochybují a poukazují na zkušenost ostatních církví. (Je však třeba rozlišit zájem o status kněze-profesionála od kněze-amatéra.)

Právní kultura. Ukáže se tam, kde se konflikty řeší ve vzájemném respektu. První krok k zlepšení situace je zřízení církevněsprávního soudnictví.

V křesťanských vztazích by vlastně měla být samozřejmostí presumpce dobrého úmyslu oponenta. Redaktor Světla nebo dokonce Te Deum a redaktor Getseman (tedy časopisů na opačných pólech katolického časopiseckého spektra) by měli oponentovi přiznat dobrý úmysl pomáhat církvi, i když pro ně naprosto nepřijatelným způsobem, dokud by neměli důkaz pro opak (presumpce). Týká se to samozřejmě také jiných oblastí.

Svoboda svědomí. Respekt před individuálním svědomím vyžaduje mít důvěru v schopnost zodpovědného rozhodování lidí. Vysoké ocenění manželství církví je mimo debatu. To však neznamená vylučovat lidi žijící v stejnopohlavním partnerství a znovuprovdané rozvedené lidi.

V tomto bodě se memorandum dotýká jablka sváru. „Stejnopohlavní partnerství“ (gleichgeschlechtliche Partnerschaft) ještě více než přístupnost eucharistie pro rozvedené znovuprovdané nejsou přáními s nadějí na vyhovění. Vedení církve – a na ně se přece Memorandum obrací – se k oběma otázkám vyslovilo jasně. Je-li eucharistie výrazem jednoty přijímajícího s církví a zanikla-li tato jednota životem v církevně neplatném manželství (Familiaris consortio, 84), ergo… Jestliže evoluce vytvořila pohlavnost za účelem reprodukce druhu, což platí i teologicky (Světlo světa, 14), ergo… Je vyloučené ponechat řešení tak závažných otázek na svědomí jednotlivce ignorujícím mravní řád, který církev hlásá jménem rozumu a zjevení. Benedikt XVI. potvrzuje eucharistickou disciplínu, ale dodává, že je třeba přemýšlet o dosavadní úpravě. Také je třeba přezkoumat otázku svátostné platnosti manželství při rozvodu. Musíme se tedy zeptat, říká papež, jak se poznává platnost a kde je možná pomoc, když – dodejme – řada snoubenců považuje za samozřejmost církevního sňatku ukončit manželství rozvodem, když to nebude klapat. Není v papežových slovech slyšet příslib pohybu?

Smíření. Solidarita s hříšníky předpokládá brát hřích vážně ve vlastních řadách. Církev nemůže hlásat smíření s Bohem, aniž by vytvořila předpoklady pro smíření s těmi, vůči nimž se provinila.

Pokud jde o bolestnou minulost, nad kterou si posteskl i takový Pius XII., z podnětu Jana Pavla II. byl v roce 2000 vydán dokument Rozpomínání a smíření (Memory and Reconciliation), v jehož 5. kapitole je 3. oddíl nadepsán „Násilí ve službě hlásání pravdy“. Text pokorně uznává chyby, ke kterým došlo v dějinách církve její vinou. Pokud jde o přítomnost, má-li Memorandum na mysli nedávné zneužívání mladistvých klérem, příslušné církevní úřady v té věci nepochybně vytvořily – a v případě potřeby dále vytvářejí – předpoklady pro smíření s poškozenými.

Bohoslužba. Liturgie žije z činné účasti všech věřících. Zkušenosti a vyjadřovací formy musí v ní mít místo. Kulturní mnohotvárnost obohacuje bohoslužebný život, ale nesnáší se s tendencemi k centralistickému sjednocení.

Má-li tento požadavek na mysli právo v liturgii improvizovat, nelze s ním souhlasit. Liturgie není věcí soukromých iniciativ, nýbrž je to modlitba církve jako instituce, nadřazené skupinám i jednotlivcům. V současnosti se však – pokud jde o decentralizaci – rýsuje opačná situace: tzv. tridentská mše jako alternativa tzv. pokoncilní mše jazykově i rituálně. Dovolení používat vedle sebe dva rity podle uvážení celebranta přece znamená spíše decentralizaci. Právě v liturgii je patrná kritika způsobu, jak se naložilo s odkazem koncilu. Jsou dvě koncepce: maximálně zviditelnit a učinit srozumitelným dějství u oltáře (mateřský jazyk a nezastíraná akce). Druhá koncepce smýšlí opačně. Liturgie potřebuje posvátno, tajemství, zbavení profanace. Této snaze slouží latina a zakryté dění u oltáře, kdy jde kněz obrácený na východ v čele věřících Bohu vstříc. Tuto koncepci, pohlížející s nesouhlasem na pokoncilní praxi, charakterizuje heslo „Reformu reformě“. Početně se zdá mít zřetelně navrch koncepce „maximálně zviditelnit“.

Vatikánský mluvčí Federico Lombardi, tlumočící názor vedení církve na Memorandum, se vyslovil k textu zamítavě. Kritizuje v něm nedostatek víry autorů a signatářů, dále to, že někteří z podepsaných nejsou vůbec teology (nýbrž například religionisty) a že Memorandum nepřináší nic nového, nýbrž opakuje stará témata.

Být mluvčím vedení církve je závažná úloha, umožňující zprostředkovat jeho záporné hodnocení Memoranda, což je pro příznivce i odpůrce dokumentu důležitou informací. Pro příznivce je to výstražným napomenutím (sentire cum pastoribus), pro odpůrce podnětem k zamyšlení nad uváděnými argumenty mluvčího (k nedostatku víry: text Memoranda končí Ježíšovou otázkou: Je vaše víra tak malá?; k neodbornosti některých signatářů: výtka se vztahuje k nadpisu, ne k obsahu; k opakování témat: nejde o originalitu, ale o připomenutí).

Stejnou myšlenku jako F. Lombardi zastává P. Seewald, který nešetří ostrou kritikou. Podle tohoto redaktora papežských rozhovorů „Světlo světa“ jsou návrhy předložené Memorandem pro vykročení vpřed tak nové jako parní stroje v německém muzeu. V církvi musí každý usilovat o změnu především vlastním obrácením, což je přesný opak toho, co žádá memorandum teologů, které je spíše jakousi vzpourou v domově důchodců než povstáním mládeže, prohlásil. Vyjádřil úžas nad mírou demagogie, ke které se dotyční teologové uchylují.

Navrhují církvi, že ji vyvedou z jejího uzavření se do sebe, ale činí to způsobem, který církvi v Německu brání zabývat se skutečnými problémy. Pokud tito teologové chtějí církev bez celibátu a se svěcením žen, nemusí ji vynalézat, protože už existuje; je jí německá evangelická církev. Němečtí protestanti byli vždycky početnější než katolíci, ale od roku 1950 ztratili více věřících než katolická církev. Církev není tam, kde jsou političtí stratégové a ješitové, připravení se rozpovídat do jakéhokoli mikrofonu, který je jim nastaven.

Ještě ostřeji se vyjadřuje již zmíněný W. Ockenfels, když neváhá označit autory a signatáře Memoranda za teologické trpaslíky, kteří si hrají na koryfeje (theologische Zwerge, die sich als Koryphäen aufspielen), a lituje, že dřívější mezinárodní reputace německé teologie je ta tam. Podobná kritika se ozvala i v našich kruzích. Jistý pražský kněz řekl údajně při promluvě na adresu Memoranda: Jestliže v oblasti, kde je církev ve stavu přežívání či živoření, několik zoufalců vydá jakési prohlášení a myslí si, že církev spasí, nemusí to mít vzhledem k velkému počtu věřících v oblastech, kde církev kvete a váží si svých duchovních hodnot, tak velkou důležitost.

Je pravda, že to nemusí mít tak velkou důležitost, jak se vyjádřil onen kněz, ale uvedená kritická slova je třeba uvést na pravou míru. Není možné označovat za teologické trpaslíky (tím méně za zoufalce) signatáře tak zvučných jmen, jako jsou Arno Anzenbacher (Mainz), Peter Hünermann (Tübingen), Wilhelm Korff (München), Dietmar Mieth (Erfurt, Tübingen), Otto Hermann Pesch (Hamburg) nebo Hans Rotter (Innsbruck).

Zdá se, že kritická poznámka pražského kněze dílo a mezinárodní význam zúčastněných vůbec nezná nebo je aspoň značně podceňuje a pouští se bezstarostně do paušálního žurnalistického odsudku. Jiná otázka je, kde církev kvete a váží si svých duchovních hodnot. Pokud odpovíme, že ve Třetím světě, nepocítí Evropan lítost, i když je dědicem křesťanství zásluhou právě onoho světa? Podpis Memoranda ovšem nemusí vyjadřovat identifikaci s textem, může jít o pouhý projev solidarity, nevylučující výhrady vůči formulacím.

Petice Pro Ecclesia

Nejpočetněji zastoupený kritický hlas proti iniciativě křesťanských politiků a memorandu teologů zazněl v Petici Pro Ecclesia. „Předkládáme tuto petici,“ praví se v úvodu, „abychom potvrdili, že víra v Boží Trojici je živá. Požadavky vznesené politiky a Memorandem na biskupy působí církvi velkou škodu, věřící jsou znejistěni, oklamáni a uvedeni v omyl.“

V sedmi následujících bodech se dokument obrací na biskupy těmito slovy: „Potřebujeme vyučující, kteří mají co říci naší sekularizované společnosti také ve vědeckém diskurzu na univerzitách. Teologické studium je smysluplné pouze v souladu s církví, nikdy proti ní. Křesťanské manželství je svátostí. Stejnopohlavní a mimomanželská partnerství nemohou být nikdy postavena na roveň manželství. Základy církve nesmí být v dialogu dány k dispozici.“

Petice, odsouhlasená v okamžiku odevzdání na biskupské konferenci 16. března 2011 v Paderbornu téměř 14 000 podpisy, byla podepsána mimo jiné také renomovaným filosofem Robertem Spaemannem. Později se k petici vyjádřil kladně také kardinál J. Meissner, oceňující její duchovní hloubku a cit pro církev. Podobný cíl jako Petice sleduje iniciativa vzešlá z vídeňské univerzity pod jménem „Memorandum plus svoboda“.

Pokud jde o obsah Petice, je nejvýš pravděpodobné, že by všichni signatáři Memoranda s údivem konstatovali její neoprávněný monopol na pravověrnost, protože vyznání víry v ní obsažené je v plném rozsahu také jejich vyznáním, vyjma tvrzení o velké škodě způsobené Memorandem církvi a věřícím. Nejspíš by ujišťovali, že to jsou právě jejich požadavky, které přinášejí církvi a věřícím prospěch.

Komentáře dvou německých profesorů k tomuto memorandu, Bernharda Sutora, obor politická teologie, a Konrada Hilperta, obor morální teologie, jsou zčásti příznivé. Sutor zaměřuje pozornost na bezproblémové zapojování laiků do různých činností církve. Doporučuje nechat stranou celibát a svěcení žen, protože to vede pouze k ztvrdnutí front. Místo toho navrhuje oživení iniciativy věřících v základních organizacích církevních obcí. „Ještě nikdy se tolik katolíků neangažovalo ve farnostech jako po koncilu. Cennou institucí jsou farní rady, na které je třeba klást důraz. Prostor pro laiky je ve všech třech oblastech farní práce, v katechezi, liturgii i charitě.“ Sutor považuje za chybné chtít nahrazovat kněze laiky. Místo toho je třeba promýšlet dělbu práce.

Druhý z teologů, Hilpert, vidí v dnešní společnosti i církvi na jedné straně postupující erozi tradičních hodnot, na druhé straně snahy malých skupin posílit formy a obsahy církevního života, které se orientují výlučně na tradiční hodnoty. „Přál bych si věnovat více pozornosti těm, kteří mlčky opustili církev nebo jsou zklamáním či zraněním vytlačeni na okraj,“ píše, „místo toho, aby se ustavičně přemýšlelo, jak vyjít více vstříc těm, kteří už vždycky vše lépe věděli.“ (Má to být narážka na intenzivní snahy o smír s tzv. lefèbvristy?)

Hilpert pokračuje: „Většina signatářů Memoranda pozoruje už léta, že tam, kde se v církvi mluví a rozhoduje o cílech, cestách, pozicích a reformách, je sotva zájem o to slyšet hlas teologů. Naproti tomu je právě profesor teologie veřejností, sdělovacími prostředky i soukromými osobami obviňován z nedostatku odvahy, což je vyvoláno jak jejich vyjádřeními, tak jejich nereagováním. – Přeorganizování rezerv kléru je nejen chvalitebné, nýbrž i nezbytné, ale jsou to správní perspektivy na takových pět až deset let. To nestačí. Co chybí, je vize, jak by to mělo v církvi vypadat v příští generaci, tj. za takových třicet let. Mnoho profesorů silně vnímá, jakým způsobem je církev prezentována v médiích. Církev přemýšlivá, hledající, vybízející diferencovat, prezentující to, co je jenom normální, nenápadné, taková církev není žádoucí. Memorandum není zaměřeno proti někomu, ale něčemu. Navazuje vlastně poněkud na řeči, kázání, debaty několika biskupů, kteří dali signál k vykročení a dialogu. Takto chápáno, nepředstavuje Memorandum protivítr, nýbrž vítr v zádech, podporující pohyb vpřed. Nepředkládá řešení, ale vymezuje k němu pole. V církvi je dobře znám výraz znamení doby, avšak také možnost hřešit zpožděním, jak to formuloval Jan Pavel II.

Z reakcí na dokument chci zvláště vyzdvihnout kritiku kardinála Waltera Kaspera,“ pokračuje Hilpert, který textu vytýká, že „si nevšímá základního problému naší doby. Tím je krize víry, krize Boha. Zároveň (Kasper) postrádá v textu podstatný teologický příspěvek. Mluví o nezměrném zklamání. Ovšem je třeba se zeptat,“ poznamenává Hilpert, „zda je toto záporné hodnocení způsobilé znehodnotit krizi důvěry v církev a krizi struktur v církvi jako druhotnou a pouhopouze provinční. Odbude-li se Memorandum tím, že se jedná o zahleděnost do sebe, která se míjí s podstatou věci, nevzniká tím nebezpečí, že mnoho lidí bude duchovně vyprahlých a poslouží si různými duchovními proudy někde daleko od církve?“

Jaký závěr lze z defilé připomenutých zpráv vyvodit?

Známé úsloví Ježíš ano, církev ne, Bůh ano, Ježíš ne, spiritualita ano, Bůh ne nedá z pochopitelných důvodů spát nikomu, kdo se ujímá katolické věci. V čem je příčina, že církev přestala být někdy od nástupu osvícenství rozhodující kulturní silou ve společnosti, na kterou se do té doby hledí jako na křesťanskou (na způsob islámu v arabských zemích nebo i marxismu v zemích komunistických)? Křesťanství se od počátku šířilo buď zdola, pracným a zdlouhavých oslovováním jedinců (jak to praktikují Svědci Jehovovi), nebo shora, úspěšným oslovením vlád, které pak zařídily potřebné (jak to za dob M. Ricciho vypadalo v Číně).

Tento druhý styl, nastartovaný za Konstantina, vyznačuje rychlost, ale povrchnost. Přijetí víry bylo často jen naoko, z praktických důvodů, někdy z donucení. Když přestane opora shora fungovat, dostaví se výsledky, které jsou nyní vidět. Křesťanství se stává soukromou záležitostí, věcí záliby, jako je mnoho jiných zálib. Protože každá něco stojí, objevuje se zákonitě otázka finanční (patrná např. v Německu častými výstupy z církve kvůli povinné církevní dani).

Z různých stran se lidé ptají, co dělat, aby se křesťanství stalo znovu věcí veřejnou. Je mnoho protichůdných odpovědí, které neprozrazují pouze názorové zaměření, nýbrž i životní pocit, letoru, temperament. Jedni inklinují ke klidu, zakonzervování stávajících pořádků jako záruce úspěšné budoucnosti a hledají velké územní celky srozuměné s takovou politikou pro vytvoření iluze, že vše jde v pořádku dále, byť jinde (Evropa – Afrika). Druzí vidí věc opačně. Inklinují k akci, pohybu, změně a hledají vyrovnání s ostatní společností, spíš ústupky než prosazováním. Na jedné straně klid, na druhé neklid, přičemž ani jedno řešení nemusí být špatné.

Arcibiskup Zollitsch prohlásil v rozhovoru pro Die Welt, že reformy nemohou spočívat v pouhém „přizpůsobení se dnešní době“. Pokud jde o často připomínanou krizi současné církve, vidí dvě hlavní příčiny v „neschopnosti stále většího množství lidí formovat vlastní život podle konkrétního náboženského přesvědčení a ustanovení“. Navíc učitelé víry ztratili „schopnost mluvit jazykem, který by dolehl k dnešnímu mladému člověku“ (ovšem i staří lidé jsou překvapivě formováni alternativní vyřídilkou médií). Za největší úkol arcibiskup považuje „podchycovat hlad po Bohu v naší společnosti“ (co si však vlastně pod pojmem Bůh mám představit, ptají se ateisté a nedočkají se často uspokojivé odpovědi). Také kardinál Kasper neváhá s odpovědí: „Řešit krizi víry, krizi Boha.“ Že je to nepochybně pravda, by uznali i signatáři, ale namítli by, jak krizi řešit, není-li dostatečně zajištěn intelektuální servis věrozvěstů, zejména pak mystický servis eucharistie.

Jednotlivá témata Memoranda působí dojmem, že text předložil náměty pro řešení spíš namátkově. Signatáři si museli být velmi dobře vědomi oprávněnosti biskupské výtky, že odhlížejí od toho hlavního. Proto se zdá jisté, že mnozí z nich připojili podpis kvůli „duchu“, nikoliv „liteře“. Připomíná to počátky 2. vatikánského sněmu, který byl některými církevními kruhy vítán ani ne tak pro faktický výsledek v obsahu dokumentů, jako spíše kvůli vlídnému vybídnutí k „pohybu“ církve z místa, pro pocit, že se otevřel prostor pro inspiraci, improvizaci, hledačství.

Co se stane s Memorandem, až dojde k papežově podzimní návštěvě Německa? Vyšumí, nebo se použije jako podklad pro vytoužené debaty, i když na způsob letmých zmínek mezi řádky projevů a interview? Je nejvýš pravděpodobné, že příslušné vatikánské kruhy spolu s domácími biskupy učiní příslušné kroky pro ztlumení Memoranda. Je nerealistické plánovat pro několikadenní návštěvu rozhovory s epochálními důsledky, které by se týkaly celé církve. Co mají biskupové na mysli, když mluví o reformě? Samozřejmě jim nejde o doktrínu (svěcení žen), ale o praktické uspořádání církevního provozu (dosazení duchovní správy do neobsazených míst).

Jejich současné iniciativy ukazují, že rozhodně nepodceňují přítomné napětí. „Vidíme reálné nebezpečí, že se v naší církvi tak rozhádáme, že budou strženy mosty a současná jednota vezme za své. Existuje naléhavá potřeba rozhovorů,“ píší ve společném dopise na všechny fary. Až do padesátého jubilea konce 2. vatikánského sněmu (1965–2015) chtějí organizovat dvoudenní diskusní setkání, dílem veřejná, dílem za zavřenými dveřmi. Cílem je obnova víry a další cesta církve. Téma pro rok 2011 je: V dnešku věřit; kde stojíme? (Im Heute glauben: Wo stehen wir?).

Témata pro další roky jsou: 2012 – Diakonie církve. Naše odpovědnost ve svobodné společnosti; 2013 – Liturgie církve. Bohopocta dnes; 2014 – Svědectví církve. Svědčit pro víru v dnešním světě; 2015 – Závěr a oslava koncilního jubilea.

Nelze však zapomenout, že se v Memorandu ozvala pouze část německých teologů. Někteří, od kterých by se to očekávalo, se v seznamu podpisů neobjevili. Špičkování oponentů Memoranda o domově důchodců, o generaci koncilního vzruchu, která se tenkrát kojila nadějí na nové mládí katolicismu, však postrádá opodstatnění, vždyť nesmí zapomínat na přednosti stáří, především zkušenost a klid mysli (nisi sapientia in senibus fuisset…). Kdyby byli autoři Memoranda pětadvacetiletí novokněží, argumentovali by oponenti právě tak energicky, ale opačným způsobem.

V každém případě je třeba trvat na presumpci dobrého úmyslu oponenta. Zatím jsou vzedmuté vášně, které dialog znesnadňují (G. Feige), i když se všichni pro něj horlivě vyslovují. Pokud poselství Memoranda skutečně vyprchá, bude to škoda, protože představuje podnět, který by neměl upadnout v zapomenutí, i když spojil věci hodné opravdového zřetele s věcmi na první pohled neprůchodnými.

Dovětek

Únorové Memorandum ztrácí v průběhu roku pochopitelně mediální aktuálnost. Nově ji jakoby získalo červnovou „Iniciativou“ asi 313 rakouských farářů (Pfarreriniziative) se zarážejícím podtitulem „Výzva k neposlušnosti“ (Aufruf zum Ungehorsam), datovanou k slavnosti Nejsv. Trojice (19. června). Na rozdíl od Memoranda, aktivity duchovních i laiků, mužů a žen z intelektuálních kruhů, se jedná výlučně o aktivitu kléru. V sedmi bodech (zařazení přímluvy za církevní reformu při každé bohoslužbě; širší zpřístupnění eucharistie; dle možnosti odmítnutí více než jedné celebrace o nedělích a svátcích s odstraněním zaskakujících kněží; splnění nedělní povinnosti bohoslužbou slova jako slavením eucharistie bez kněží; ignorování zákazu kázat kompetentními laiky; zřízení vlastního představeného pro každou farnost nikoliv slučováním farností, nýbrž vytvořením nového obrazu kněze; využití každé příležitosti vyslovit se pro připuštění žen a ženatých mužů ke kněžskému úřadu) požaduje Iniciativa v podstatě totéž co Memorandum, ovšem v zornému úhlu duchovního správce. Posouzení Memoranda se dá u Iniciativy zopakovat: sloučení věcí hodných zřetele s věcmi naprosto neprůchodnými. Jak se dalo čekat, vzápětí přišlo ostré odmítnutí některých rakouských biskupů. Nabízí se otázka: Proč takové riziko, kterého si autoři obou dokumentů museli být velmi dobře vědomi, podstoupili, když by jiná forma a jiný obsah nebyly postrádaly naději na debatu i v rámci vatikánského étosu?