Od konsenzu k profilu. Pohled na vývoj ekumeny od Druhého vatikána
Autor: Peter Neuner - Číslo: 2011/3 (Ekumena)
Diakonia, 1/2010.
Poté, co měla ekumenická sblížení mezi církvemi ve dvacátém století razantní tempo, dnes se zdá, že panuje spíš útlum. Zda z výčtu zbývajících rozdílů vyroste nové společenství, zůstává otevřeno.
Od té doby, kdy se na Druhém vatikánu katolická církev otevřela ekumenické ideji a navázala oficiální bilaterální a multilaterální dialogy s partnerskými církvemi a ekumenickými institucemi, především Ekumenickou radou církví, mohly být překonány mnohé problémy, o nichž se dosud samozřejmě myslelo, že učinily rozdělení církve nevyhnutelným. Ve Spojených státech, ve Francii, Anglii a Německu dosáhli teologové a oficiální ekumenické komise základního konsenzu v mnoha kontroverzních otázkách. Na multilaterální úrovni formulovala komise Faith and Order Ekumenické rady církví roku 1982 v dokumentu z Limy konsenzus v otázkách křtu, eucharistie a úřadu, který byl pak oslavován jako „zázrak z Limy“, protože na něm spolupracovaly i katolická a pravoslavná církev jako plnoprávní členové.
Římskokatolická církev vedla víc oficiálních bilaterálních dialogů než jakákoli jiná církev. Rozhovory s pravoslavnými začaly 1980 a pokračovaly po téměř desetiletém přerušení 2007 s novým elánem. Nejdále jdoucí souhlas, zahrnující už i konkrétní církevní struktury, byl formulován s anglikánským společenstvím v rámci rozhovorů ARCIC.
V Německu se konstatovalo v naukové studii mezi katolickou a luteránskou teologií, že vzájemná odsouzení, která vedla v 16. století k rozdělení církve, dnes už nemají sílu církve rozdělovat. Anathemata a zavrhování v kontextu nauky o ospravedlnění, svátostech a církevním úřadu spočívala podle této oficiálně pověřené komise buď na nedorozuměních, na odsuzování jednostranných pozic, které dnes už nehrají žádnou roli, anebo během času ztratila tolik na závažnosti, že už neunesou tíhu církevního rozdělení. „Ospravedlnění nepotřebuje jednota, nýbrž rozdělení, a to v každém jednotlivém případě,“1 napsal Joseph Ratzinger jako teolog a opakoval to i jako kardinál a papež.
1 JOSEPH RATZINGER, Theologische Prinzipienlehre, München 1982, 211, 213.
Když pozorujeme ekumenický pokrok za posledních padesát let, připadá nám úžasný. Potvrzuje úsudek Karla Rahnera z roku 1972, že s výjimkou papežství neexistují žádné teologické problémy, jež by nás nutily žít kvůli pravdě v oddělených církvích.
Společné prohlášení k nauce o ospravedlnění
Průlom byl částečně oficiálně přijat i v církvích. Na prvním místě je třeba ukázat na Společné prohlášení k nauce o ospravedlnění z 31. 10. 1999, které formuluje základní konsenzus v nauce o ospravedlnění a zbývající rozdíly v konkrétním vyjádření nepovažuje za rozdělující církve. „Proto je luteránský a římskokatolický vývoj nauky o ospravedlnění ve své rozdílnosti vzájemně otevřený“ (čl. 40). Výpověď Prohlášení tedy zní: dosud trvající rozdíly neničí společné základní přesvědčení, že tyto rozdíly už nelegitimují žádné církevní rozdělení.
Nicméně tak hladce, jak Prohlášení zní, vývoj nešel. Došlo k mohutným protestům, především evangelických teologů. Nejvíce se kritizovalo, že Prohlášení zůstává bez důsledků: není vidět pokrok ani v uznání luteránských církví a jejich úřadů, ani ve společenství Poslední večeře. Nauka o ospravedlnění je sice označena jako „nepominutelné kritérium“, avšak konsenzus v takovém kritériu nemůže zůstat bez následků. Oblasti, ve kterých se má teď usilovat o ekumenický pokrok, byly v Prohlášení uvedeny a tím se úsudek o něm přesunuje do budoucnosti: jestliže existuje společenství v nauce o ospravedlnění, musí mít důsledky. Pokud se tyto důsledky nedostaví, byl by to negativní úsudek i o konsenzu v nauce o ospravedlnění.
Ekumenické záležitosti od roku 1999 nevypadají příliš povzbudivě, převládá zklamání. Už bezprostředně po podpisu Prohlášení se objevila převážně na katolické straně vyjádření, která zdánlivě zpochybňovala dosažený konsenzus. Zřejmě se na Prohlášení hledělo jako na samostatně stojící souhlas, který by se neměl týkat jiných témat katolické teologie, zvláště pak nauky o církvi a jejích úřadech. Už před podpisem byly k novému tisíciletí vyhlášeny jubilejní odpustky a o několik měsíců později se v prohlášení Dominus Jesus dokonce pravilo, že reformovaná společenství nejsou „církvemi ve vlastním smyslu, nýbrž pouze církevními společenstvími“ (17). Protestanté byli pobouřeni.
V textu Církevní společenství podle evangelického pojetí (2001), který říká, že katolické a evangelické pojetí jednoty nejsou kompatibilní, je třeba vidět odpověď na Dominus Jesus. Rovněž odmítnutí evangelické církve spolupracovat na jednotném překladu Bible je reakcí na římská vyjádření. Slova evangelických církví, která vypadají, jako by chtěla vzít zpět ekumenické sblížení v otázkách úřadu (např. dokument VELKD z r. 2006 o povolání ke hlásání slova a správě svátostí), vedla k ostrým stanoviskům z katolické strany, nehledě na skutečnost, že kvůli nedostatku kněží se místy i v katolické církvi ordinace a správa farnosti stále víc rozcházejí.
Žádné další dohody
Teologové sice dále pracovali a publikovali závažné texty, a to i v otázkách, které tradičně rozdělovaly církve, např. v otázce úřadu a apoštolskosti2 nebo o úctě ke svatým jako vzorům víry, a dokonce i o úřadu celocírkevní jednoty.3 Byly provedeny nezbytné přípravné práce, aby bylo možno vypracovat společná prohlášení i v otázce svátostí, Večeře Páně nebo církevního úřadu a odložit tak paušální odkazy na údajnou nepřítomnost platného úřadu v reformovaných církvích, které se odvolávají na jednostrannou interpretaci Druhého vatikána. Velké naděje na podobná úředně církevní srozumění si v blízké budoucnosti dělat nelze.
2 DOROTHEA SATTLER – GUNTHER WENZ u.a. (Hg), Das kirchliche Amt in apostolischer Nachfolge, Bd. 1–3, Freiburg – Göttingen 2004–2008.
3 Bilaterale Arbeitsgruppe der Deutschen Bischofskonferenz und der Kirchenleitung der VELKD, Communio Sanctorum, Paderborn – Frankfurt 2000.
Církve tedy nevyužily šanci dokázat, že souhlasí v kritériu křesťanské víry. Ekumenické klima se stalo chladnějším a důvěra zmizela. Zvláště společenství Večeře Páně se na evangelické straně vykládá jako antiekumenická urážka. Katolické církvi se nepokrytě předhazuje, že trvá na tom být jedinou církví Ježíše Krista a propaguje jednotu jako návrat odloučených k Římu. Ekumena je prý pro ni jen požadavkem návratu jinými prostředky. Tvrdá reakce katolických biskupů vůči kněžím, kteří v rámci Ekumenického setkání křesťanů v Berlíně r. 2003 zvali k eucharistickému společenství, rovněž vyostřila klima.
Výzva postmoderní religiozity
Bylo by však velkým zjednodušením chtít popsat současnou ekumenickou situaci takovými jednotlivostmi. Církve jsou dnes konfrontovány s dalekosáhlou společenskou výzvou a musí na ni reagovat, nezávisle na osobách a na eventuálním chybném jednání v konkrétních bodech. Zdá se, že náboženství v moderním světě vůbec není na takovém ústupu, jak hlásaly teze o sekularizaci moderních společností; je však individuálnější, neurčitější, méně zachytitelné a především méně církevní.
Osobní a svobodná volba napříč hranicemi konfesí a náboženství je v naší společnosti spíš pravidlem než výjimkou. „Výběrové křesťanství“ už nemá stigma hereze, ale jeví se do značné míry jako normální případ křesťanské existence. Mluví se o náboženství patchworku, které má bavit a být sestaveno podle vkusu jednotlivce. Každý má být svým náboženským tvůrcem.
V tzv. postmoderně má široký ohlas religiozita napájená iracionálními zálibami, až po esoterické praktiky. Církve jako velké organizace narážejí na nedůvěru, zvláště tehdy, když formulují jednoznačné a závazné vyznání a vyžadují je. Stačí pohlédnout na sortiment velkých knihkupectví. Najdeme bohatý výběr esoteriky, zatímco náboženství a teologie v nabídce chybí.
Pro ekumenickou tematiku to představuje velkou výzvu. V kontextu panujícího pluralismu, v němž se zdá, že vše tu má místo, jen ne pevné vyznání s nárokem pravdy a závaznosti, se jeví otázka jednoty a překonání dogmatických rozdílů jako přímo zaostalá. Proč se starat o jednotu a nenechat každému vlastní, osobně individuální přesvědčení? Tradiční ekumena konsenzu, v níž se teologové snaží nalézt konsenzus nebo konvergenci v problémech dosud rozdělujících církve, se pak jeví jako protiklad moderní religiozity. Té jsou naukové rozdíly dělící církve stejně cizí jako snaha o jednotu, která se jeví jako něco, co odporuje osobní svobodě. Můžeme získat dojem: ekumena je out, pluralismus in.
Společenství domu
Tento vývoj představuje pro evropské církve velký problém. To, co hlásají, ztrácí relevanci nebo – světsky řečeno – je nabízeno i od konkurence, která má „zboží“ většinou lacinější. Společnost si cení církve jako nositelky sociálních zařízení, snad ještě jako instituce zprostředkování hodnot ve smyslu humanitního dědictví Západu. Avšak při hlásání poselství, které není kompatibilní se svým protikladem, ztratily v Evropě určitě akceptanci. Lutherovo „Zde stojím a nemohu jinak“ se tak stává téměř nesrozumitelným. Otázka by dnes možná zněla: „Proč zde vlastně stojím? Mohl bych přece i jinak.“
Ekumenická rada církví přijala tuto výzvu pozitivně. Konrad Raiser, tehdejší generální tajemník, propagoval už v roce 1989 změnu paradigmat v ekumenickém hnutí, podle níž by se ekumena už neměla snažit o jednotu, nýbrž o společenství domu, neboť na počátku pojmu ekumeny stojí řecké slovo oikos, dům. „Obyvatelé domu mají stejná práva, a jsou přece rozdílní, sami si dům nevytvořili, ale jsou zařazeni, přičleněni; i slabí, závislí a neangažovaní patří do Boží domácnosti jako plnohodnotní obyvatelé domu. V jednom Otcově domě jsou mnohé příbytky, nikoli jedno povinné společenství. Společenství domu zahrnuje plnou účast pro všechny členy domácnosti.“4
4 KONRAD RAISER, Ökumene im Übergang, München 1989, 160.
Společenství domu se realizuje tím, že odpadá každé vymezování, navzdory trvajícím rozdílům. Soužití, společenství v konání, se jeví jako důležitější než souhlas ve víře a vyznání. Jako ekumenický cíl se jeví společenství samostatných a rozdílných, snad i protikladných církví, které spolu žijí, v praktickém konání se uznávají a praktikují eucharistické společenství. Ekumena by se nadále neměla snažit o jednotu církve, nýbrž rozvíjet uspořádané formy soužití různých církví, které se těší z vlastního bohatství forem zbožnosti a nauky víry. V žádném případě by se nemělo zkoušet církve uniformovat nebo omezovat rozmanitost.
Víc vymezování než sbližování
Velké církve, především v Evropě, však reagovaly jinak. Výzva pluralismu je nesblížila, nýbrž vedla k tomu, aby hleděly na sebe a snažily se zachránit, co se dá. Krize vedly zřejmě spíše ke stmelení vlastních řad a k vymezování spíše než k sbližování. Církve se dnes především pokoušejí ukázat v pluralitní společnosti zřetelný profil a stabilizovat se ve své identitě.
V katolické církvi dominuje v současné době tendence sevřít řady a úžeji vázat místní církve a věřící k hierarchii, především k papeži. Odstředivé síly, které po Druhém vatikánském koncilu byly silné, jsou zatlačovány zpět a vnitřní jednota katolicismu je znovu zdůrazňována. Intenzivní snahy o smíření s extrémně tradicionalistickými skupinami, které se v následnictví arcibiskupa Lefèbvra a Bratrstva sv. Pia odloučily od Říma, nastoluje vážné problémy. Právě v otevřenosti vůči ekumeně vidí Bratrstvo sv. Pia rozhodující krok, jímž se koncil rozešel s tradicí.
I když se z katolické strany zdůrazňuje, že ekumenický závazek je nevratný, mnoho odpovědných činitelů se chce vyhnout všemu, co by znepokojilo tradicionalisty a prohloubilo roztržku s nimi. Celkově se zdá, že panuje přesvědčení: teprve až se obnoví ve vlastních řadách pořádek a jednota, můžeme podniknout odvážné kroky směrem k ekumeně.
Evangelické církve reagují srovnatelně. Stojí před otázkou, jak by je mohla současná společnost a svět zřetelněji vidět a vnímat. Manažerské poradenství radí ke koncentraci na základ, aby se staly na veřejnosti více atraktivními a rozlišitelnými. Evangelická církev je tradičně podstatně úžeji svázána se společností než katolická, která je zřetelněji viditelná, ale proto pro společnost i více sporná.
Právě v uplynulých letech byla katolická církev silně prezentována ve veřejnosti a v médiích, především při smrti Jana Pavla II. a volbě německého papeže, při papežských návštěvách roku 2005 na Světovém setkání mládeže v Kolíně nad Rýnem a 2006 v Bavorsku. Naproti tomu pro evangelickou církev je obtížnější ukázat se na veřejnosti a v médiích. Logickým důsledkem je zdůrazňování znaků samostatnosti a do jisté míry i vymezování navenek.
K ukázání vlastního nezaměnitelného profilu zřejmě slouží též impulzní dokument Rady evangelických církví Německa Církev svobody. Perspektivy evangelické církve v 21. století, vydaný roku 2006. Chce formulovat těžiště s ohledem na rok 2017, kdy bude reformovaná církev hledět zpět na 500 let od vyhlášení tezí. Text je prost antiekumenických urážek. Říká, že konfesní kontroverze patří – Bohu dík – minulosti. Vymezení je však zřetelnější než snaha o společné. Již volba motivu „církev svobody“ patří tradici, která staví evangelickou církev do protikladu k církvi katolické jako církvi práva a poslušnosti.
Ekumena profilů
Pro současnou ekumenickou situaci by mohl být symptomem pojem „ekumena profilů“. Berlínský biskup Huber, který to prosazuje, trvá neochvějně na tom, že křesťanské církve mají víc společného než rozdělujícího. Pojmenovává však i pole problémů, v nichž se v současné době nedá oficiálně dosáhnout žádného souhlasu, především pojetí církve a úřadu. Je třeba se teď „co možná nejpřesněji dohodnout o tom, o čem se nemůžeme domluvit, a naučit se nepředhazovat si vzájemně zbývající rozdílnosti, ale chápat je jako rozdíly, s nimiž žít je naším budoucím ekumenickým úkolem“.5 Jak se hezky říká: We agree to differ – přičemž by důraz měl být na we agree.
5 WOLFGANG HUBER, Was bedeutet Ökumene der Profile, in: JOHANNES BROSSEDER – MARKUS WRIEDT (Hg), „Kein Anlass zur Verwerfung“ (FS Otto Hermann Pesch), Frankfurt 2007, 407, 409. Viz též WOLFGANG HUBER, Im Geist der Freiheit. Für eine Ökumene der Profile, Freiburg – Basel – Wien 2007.
„Ekumena profilů“ se má vyhnout zklamáním, aby rozhodnutí, které druhá strana nemůže přijmout, nebylo vnímáno jako počátek ekumenické doby ledové nebo protiekumenická urážka. Nicméně impulz k jednotě křesťanstva, z něhož žilo ekumenické hnutí, je zde cítit jen slabě – nemluvě o „diferenční ekumeně“, kterou od té doby někteří teologové propagují.
Ani ve vztahu k ortodoxii není v současnosti mnoho důvodů k optimismu. Některé pravoslavné církve, v čele s ruskou a bulharskou, mají tendenci k vymezení vůči všemu, co přichází ze Západu. Ekumena a papež jsou při tom na prominentním místě. Ale i ekumenicky otevřenější kruhy jsou frustrovány. Po volbě papeže Benedikta XVI. doufaly, že se teď uvede do praxe to, co propagoval Joseph Ratzinger jako profesor a kardinál, totiž že „Řím nesmí od Východu vyžadovat v otázce primátu víc, než bylo formulováno a prožíváno v prvním tisíciletí.“6 Nyní je pro ně nepochopitelné, že jako papež odložil titul patriarchy Západu. Právě na tomto základě se doufalo, že by římský biskup mohl být uznán jako první, a ostatní patriarchové a metropolité jako biskupové svých samostatných církví. Že papež už tento titul neužívá, je pociťováno i v kruzích otevřenějších dialogu jako urážka, a dosud z Říma nepřišla žádná interpretace, která by mohla jejich obavy rozptýlit.
6 JOSEPH RATZINGER, viz pozn. 1, 209.
Trvalý výsledek
Ekumena se v posledních letech stala spíše obtížnou záležitostí. Nicméně každý, kdo se rozpomene a s historickou otevřeností uváží situaci doby před koncilem, musí žasnout nad vývojem v letech mezi počátkem pontifikátu Jana XXIII. a závěrem koncilu roku 1965. Také vzrušení, které zachvátilo katolickou veřejnost vzhledem k usmíření s biskupy Bratrstva sv. Pia, ukazuje, že výsledky koncilu nelze vrátit zpět. Ekumena patří k jeho výdobytkům a při Ekumenickém církevním sjezdu v květnu 2010 má být prožívána a slavena. Neboť jen tehdy, když je slavena, zasáhla skutečně církevní lid a je v něm živá. A jen tehdy, bude-li živá ve věřících, může být i úředně v církvi přijata a provedena.
