Lieven Boeve a otevřený příběh teologie v postmoderně

Autor: Martin Kočí - Číslo: 2011/3 (Osobnosti)

Teologické texty 21, č. 3 (2010) přinesly překlad rozhovoru Stefana Ortha s Lievenem Boevem o teologii v Evropě. Profesor Lieven Boeve (nar. 1966), bývalý předseda Evropské společnosti pro katolickou teologii a současný děkan teologické fakulty na Katolické universitě v belgické Lovani, je vůdčí osobností aktuálního dialogu mezi teologií a postmoderním myšlením. A jelikož v osobě Lievena Boeveho se setkáváme s významným evropským teologem současnosti, který není pro českého čtenáře příliš známý,¹ bude vhodné stručně představit dílo a myšlení tohoto vlámského specialisty širší odborné veřejnosti také u nás.

Boeveho specializací je fundamentální teologie, od čehož se odvíjí i sféra jeho teologických zájmů. Na jedné straně se věnuje tradičním tématům fundamentální teologie, ale zároveň jim někdy dává zcela nový obsah a postuluje tak jistou rekontextualizaci této teologické disciplíny. Například otázka zjevení, jedno z klasických témat fundamentální teologie, je pro Boeveho na prvním místě otázkou „do jaké míry se Bůh sám zjevuje v této společnosti“.² Boeveho pojetí fundamentální teologie lze chápat jako obnovu této disciplíny, na které leží stín jednoduché apologetiky. Už to, že se jako červená nit skrze bádání vlámského autora táhne otázka po metodě této disciplíny v postmoderním kontextu, dává tušit, že při čtení jeho díla bude „klasické“ chápání fundamentální teologie jako základní apologetické výzbroje narušeno. Boeve zastává názor, že je třeba spíše teologicky reflektovat současné filosofické myšlení, současnou kulturu a současnou podobu společnosti než stavět pevnost uzavřeného katolicismu. Kdo tedy hledá jednoduché odpovědi, nebude s Boevem spokojen. Pokud však sdílíme přesvědčení Pastorální konstituce II. vatikánského koncilu Gaudium et spes, že je třeba číst znamení času,³ tak u Boeveho najdeme mnoho otázek, které pro křesťanské teology z tohoto požadavku koncilu vyplývají.

Charakter našeho článku je spíše povahy informativní. Má za cíl seznámit české teology a širší odbornou veřejnost s dílem a strukturou uvažování jednoho soudobého lovaňského specialisty. Studie, které budou konfrontovat Boeveho myšlení, aplikovat je na český kontext a přinášet závěry, budou, doufejme, následovat.⁴ V tomto souhrnu se tedy pokusíme primárně postřehnout paletu témat, jež Boeve, a dá se říci, že i současná západoevropská fundamentální teologie, považuje za stěžejní. V závěru se přece jen pokusíme hlouběji postihnout ústřední téma vlámského teologa, jímž je tzv. otevřený příběh křesťanské víry.

1. Témata Boeveho fundamentální teologie

První Boeveho studie s názvem „Ratzinger en de angst voor de wereld. De receptie van Gaudium et Spes in neo-conservatieve middens“⁵ vyšla v roce 1992 a jak je z názvu patrné, pojednávala o vztahu Josepha Ratzingera k II. vatikánskému koncilu, konkrétně Pastorální konstituci Gaudium et spes. Ratzingerova teologie je Boeveho trvalým zájmem, ačkoliv k ní od počátku své akademické kariéry zaujímá velmi kritický postoj.⁶ Podobně i recepce myšlenek II. vatikánského koncilu je Boeveho frekventovaným tématem. Shodou okolností doposud poslední Boeveho publikovaná studie – „La vraie réception de Vatican II n’a pas encore commencé. Joseph Ratzinger, révélation et autorité de Vatican II.“⁷ –pojednává taktéž o těchto tématech. Je tedy zřejmé, že Boeve považuje recepci II. vatikánského koncilu za stále ještě neuzavřenou záležitost. Sám se věnuje především práci na Pastorální konstituci Gaudium et spes.⁸ V tomto směru bude jistě zajímavé sledovat celou lovaňskou teologickou školu, jelikož teologická fakulta Katolické univerzity v Lovani připravuje na 50. výročí od ukončení koncilu mezinárodní konferenci v rámci řady Leuven Encounters in Systematic Theology (LEST), která svým obsahem bude jistě zásadní. I v tomto „lovaňském“ úsilí mohou naše domácí teologické fakulty nalézt inspiraci, jelikož se skutečně nezdá, že by v našich končinách byla teologická reflexe II. vatikánského koncilu se svou prací hotova.

Boeve je teologem, který se snaží utkávat s postmoderním kritickým myšlením z čestně přiznaných křesťanských pozic. V jeho případě se nejedná o pouhé recipování konceptů postmoderní filosofie do teologie. Boeve je spíše teologickým interpretem postmodernismu, především kontinentální provenience. Boeve samozřejmě nachází mnohé inspirace v myšlenkách postmoderních filosofů, především u významného francouzského teoretika postmoderního myšlení Jean-Francois Lyotarda.⁹ Avšak charakterizovat Boeveho zájem o postmodernu bychom mohli nikoliv jako pokus o ustanovení postmoderního křesťanství, ale spíše jako úsilí o hledání identity křesťanství v postmoderním kontextu. Boeve nesleduje cíl přizpůsobit křesťanství současnému světu. Boeve hledá způsob, jak křesťanství myslet a především důvěryhodně v současném světě žít. Těmto úvahám se věnuje Boeveho knižní prvotina Interrupting Traditions.¹⁰

Skutečnost, že během posledních několika desetiletí se západní společnost radikálně proměnila, není pro vlámského teologa závěrem, ke kterému spěje, nýbrž východiskem. Boeve se snaží popsat, v čem nastal mezi modernou a postmodernou zásadní rozdíl. Po dlouhé nadvládě křesťanství a monopolu křesťanské kultury v době pre-moderní byla Evropa zasažena sekularizací, která ovšem už také není pravdou našich dní. Podle Boeveho žijeme v době, respektive Evropě, post-křesťanské, ale i post-sekulární. Pro deskripci této situace zavádí do teologického myšlení pojmy „detradicionalizace; individualizace; pluralizace“.¹¹

Na základě analýzy myšlenkového i společensko-kulturního kontextu křesťanství se posléze Boeve věnuje soudobým teologickým školám, které lze považovat za postmoderní anebo se samy za postmoderní považují.¹² K analýze současných teologických směrů logicky vede vlámského teologa jeho vlastní hledání teologické metody. Snaží se přitom projít mezi Skyllou revizionistické korelační teologie, která se s kontextem příliš směšuje, a Charybdou radikální ortodoxie, která se vůči současnému kulturnímu i myšlenkovému kontextu ostře vymezuje.¹³ Výsledky svého bádání vtělil Boeve do knihy God Interrupts History, ve které podává nástin své „teologie narušení“.¹⁴ Boeveho teologická metoda staví na partikulárním příběhu křesťanství, čímž podtrhuje diskontinuitu mezi vírou a světem. Zároveň se však nevzdává kontinuity a obsahuje zásadní důraz na otevřenost soudobému kritickému myšlení a všem znamením času. Boeveho metoda je tedy jakousi dialektikou partikularity křesťanství a otevřenosti vůči světu. Vedle pro křesťanství konstitutivního příběhu Ježíše z Nazareta tak Boeve zdůrazňuje dějinný rozměr křesťanství a z toho vyplývající diachronní interní pluralitu teologického myšlení, která v každé epoše přechází v pluralitu synchronní. Výstupem Boeveho metody je teze o otevřeném narativu křesťanství, který je podle vlámského teologa základním nastavením křesťanské identity v postmoderně. Jelikož se jedná o stěžejní Boeveho přínos do teologické diskuse, pojednáme o jeho vizi otevřeného křesťanství v druhé části článku.

Boeve jako fundamentální teolog věnuje pozornost samozřejmě také klasickým otázkám své disciplíny. Zaměstnává jej především pojem „Tradice“. Tematizuje vzájemný vztah tradice a ortodoxie. Do uvažování o tradici a ortodoxii Boeve přináší důraz na dějiny. Závěrem Boeveho bádání je dynamický pohled na tradici jako proces formování ortodoxie v dějinách.¹⁵ Význam dějin pak Boeve tematizuje ještě u dalšího ožehavého pojmu křesťanského učení, kterým je „Pravda“.¹⁶ Nebudeme tedy překvapeni, že Boeve často pracuje s pojmem „rekontextualizace“, ze kterého dělá nové téma fundamentální teologie. Řečeno jinými slovy, Boeve požaduje, aby při hledání a definování pravdy křesťanské víry hrála důležitou roli otázka setkání tradice a dějinného kontextu.

I v této souvislosti lze nahlížet Boeveho zájem o vztah víry a rozumu.¹⁷ Zde jeho myšlení samozřejmě čerpá z encykliky Jana Pavla II. Fides et ratio. Ojediněle Boeve zmiňuje také otázku jazyka ve vztahu k fundamentální teologii.¹⁸ Je třeba přitom mít na paměti, že Boeveho výzkum v oblasti klasických témat fundamentální teologie má vždy přímou souvislost se studiem a interpretací soudobé společnosti a především s myšlenkovým (postmoderním) kontextem křesťanství a promítá se tak do Boeveho hledání teologické metody.

Za zmínku rozhodně stojí Boeveho účast v projektu, který v roce 1996 odstartoval na teologické fakultě Katolické univerzity v Lovani pod názvem „Postmodern Sacramento-teology“. Mohlo by se zdát, že vlámský teolog, jehož specializací je fundamentální teologie, se zde míchá do práce kolegům, kteří se zabývají teologií svátostí. Nicméně není tomu tak. Boeve sám k onomu názvu obsahujícímu zvláštní neologismus sakramento-teologie říká: „Takováto teologie nemíní konstruovat nějakou novou ‚sakramentální teologii‘ nebo ‚teologii svátostí‘, nýbrž hledá specifickou perspektivu, z níž lze dělat teologii jako takovou.“¹⁹ Tento teologický program vzniká na základě předpokladu, že veškeré vypovídání o Bohu, čili veškerá teologie, je vždy symbolická, respektive sakramentální neboli svátostná, a zároveň odkazující k neviditelnému tajemství. A takové pojetí, které se orientuje na jazyk teologie a způsob teologické práce, je už Boevemu, jak jsme mohli na základě předchozího vidět, velmi blízké. Nejde tedy o „postmoderní reformu“ jedné specifické teologické disciplíny, ale spíše o to hledat nové metodologické cesty teologizování v postmoderní době. Téma „Sacramento-theology“ je tak jednou z podstatných otázek aktuální systematické teologie jako celku.

Než přejdeme k podrobnějšímu popisu pro Boeveho zásadního tématu „otevřeného příběhu“ křesťanství, dovolíme si zmínit ještě jeden zájem vlámského teologa, ačkoliv se jedná o téma spíše okrajové. Jelikož Boeve působí na Katolické univerzitě v Lovani, ba dokonce je v současné době děkanem teologické fakulty této univerzity, je zajímavé jeho přemýšlení o ideji, identitě a vůbec budoucnosti instituce, jakou je katolická univerzita. V tomto případě se nejedná o systematicky pojaté uvažování, ale spíše o jednorázové vyjádření vtělené do studie,²⁰ ve které Boeve promýšlí čtyři různé modely fungování katolické univerzity v postmoderním kontextu. Ačkoliv Boeve se nad otázkou identity katolické univerzity zamýšlel před více než čtyřmi roky, v souvislosti s dnes aktuální diskusí o možnosti vypuštění slova „katolická“ z názvu Katolické univerzity v Lovani se jeho uvažování jeví jako neobyčejně prorocké a důležité.

2. Otevřený příběh křesťanské víry

Otázka možnosti otevřeného charakteru křesťanství byla tématem již Boeveho disertační práce. Až posléze vyvinul metodu „theology of interruption“, kterou jsme zmínili výše, od níž se vrátil zpět k promýšlení konceptu otevřeného narativu („open narrative“).

Boeve je ovlivněn Lyotardovou kritikou moderny jako epochy velkých uzavřených metapříběhů, které vedly k hegemonii a totalitní vládě nad konkrétním člověkem,²¹ ačkoliv původně slibovaly progres dějin směřující do jakési eschatologie.²² Za velké moderní metapříběhy si můžeme dosadit nejrůznější ideologické „-ismy“, které usilovaly o vládu nad světem a člověkem a které v dějinách nabývají na síle zhruba od 19. století a na prahu století 20. (máme na mysli např. socialismus, kapitalismus, ale také pozitivismus atd.). Univerzální nárok metapříběhů a z něho vyplývající vzájemný konflikt v konečném důsledku znamenal jejich selhání v budování slibovaného „ráje na zemi“, který nikdy nepřišel. Na základě dějinných událostí a z nich plynoucích zkušeností v minulém století byly metapříběhy zásadně zpochybněny a zdiskreditovány a pro současný postmoderní svět ztratily svou plauzibilitu.²³ Boeve se na základě čtení díla Lyotarda domnívá, že křesťanství v průběhu novověku snad až příliš asimilovalo způsob myšlení moderních metapříběhů (katolicismus, pietismus, evangelikalismus atd.) a snaží se hledat odpověď na otázku, zda křesťanství dokáže být otevřeným příběhem a otevřenou identitou.²⁴

Co však podle Boeveho znamená žít křesťanskou víru v otevřeném narativu? Stručně bychom to mohli vyjádřit jako uvědomění si neredukovatelné jinakosti identity těch druhých a zároveň připravenost vystavit vlastní identitu neustálým zkouškám, které setkání s jiným jako skutečně jiným přináší. Jinými slovy bychom to mohli opsat jako osvojení si zkušenosti setkání s alteritou uprostřed pluralitní společnosti, která nese požadavek převzetí zodpovědnosti za formování vlastní identity. Takováto charakteristika si jistě zasluhuje vysvětlení, nejprve bychom však měli poznamenat, že uvažování vlámského teologa nemá nic společného s relativismem, který se objevuje v některých koncepcích postmodernismu.²⁵ Boeve ve svém hledání otevřeného narativu křesťanství nachází základ v inkarnaci osoby Slova a ve svědectvích o životě Ježíše. Tedy v partikulárním příběhu Ježíše z Nazareta, který ustavuje partikulární, ale zároveň otevřený příběh křesťanství. Ježíš je pro Boeveho hlasatelem otevřeného narativu a prolamovatelem každé uzavřenosti. Bible je potom svědectví o otevřeném narativu Ježíše a prvních křesťanů.²⁶

Boeve nachází indicie otevřeného narativu křesťanství, resp. křesťanství jako otevřeného narativu, i v dějinách teologického myšlení a tradici církve. Konkrétně se obrací do oblasti negativní teologie jako nutného korektivu teologie pozitivní.²⁷ Ovšem Boeve vždy zdůrazňuje vztah vzájemného napětí pozitivní teologie s negativní a nehodlá privilegovat ani jeden z pólů. Pro autenticky křesťanskou teologii je totiž důležitá komplementarita a následné vyznání, že Bůh je nakonec úplně jiný než to, co se tvrdí, že je, ale i vůči tomu, co se tvrdí, že není. Deus semper maior je tak spolu s fides quaerens intellectum programem Boeveho „otevřené“ teologie.

Nyní se však vraťme k objasnění Boeveho konceptu otevřeného narativu a k jeho teologickému významu.²⁸ Uzavřené metapříběhy moderny se pokoušely vše, co bylo nějakým způsobem odlišné, rozdílné, jiné („other“), zahrnout do svého vyprávění, což vposledku vedlo k tomu, že jinakost byla redukována, přeznačována, případně en bloc negována a nahlížena jako nebezpečná.²⁹ Otevřený narativ však stojí na rozpoznání plurality dnešní doby, ve které vedle sebe žijí a střetají se různé identity – náboženská i jiná základní životní rozhodnutí –, které jsou v zásadě neredukovatelné.³⁰ Důležitou otázkou Boeveho konceptu otevřeného narativu je tak už několikrát zmíněná senzitivita, respektive citlivost k jinakosti. Tímto výrazem se nemíní nějaké romantické přilnutí k druhému a snaha o vzájemné pochopení. Brát vážně jinakost znamená mít kritický vztah k pluralitnímu světu i ke každému narativu, včetně narativu svého. Otevřený narativ je kritický postoj a také úcta ke kritickému postoji těch druhých vůči vlastní partikulární identitě. Boeve se táže, zda tyto prvky otevřeného kritického myšlení lze nalézt v samotném křesťanství.³¹ Jinými slovy, zda existuje teologický základ otevřeného narativu křesťanství.

Pluralita světa, ale stejně tak pluralita uvnitř křesťanství samotného, vrhá každého jednotlivého člověka do „konfliktu“ s jinými a zároveň dává poznat hranice vlastní partikulární identity. Nyní by tedy mělo být jasné, proč jsme výše zmínili, že žít v otevřeném narativu znamená specifický vztah k pluralitě a nepřetržité vystavování vlastní identity zkoušce. Podle Boeveho si však musíme uvědomit, že k tomuto „narušení“ identity, respektive „vyrušení“ z klidu vlastních pravd a jistot díky setkání s jiným, pro křesťana primárně nastává ve chvíli, kdy se setkává s Bohem. Trojjediný je vždy ten jiný. Boeve tuto zkušenost nazývá výrazem „událost milosti“ („grace-event“). Nepřisuzujme ovšem tomuto pojmu vlámského teologa obsah, který by se týkal primárně řádu emocí či pocitů. Mluví-li Boeve o Bohu jako o tom, kdo otevírá naši uzavřenost, pojímá-li Ježíše z Nazareta jako paradigma života v otevřeném narativu, má tím na mysli, že setkání křesťana s Bohem je kladení otazníku, respektive položení mnoha otázek před život víry a vědomí partikulární křesťanské identity.

Boeve se toto nesnaží nějakým způsobem podložit biblickými citáty, spíše se snaží ukázat, že strukturální myšlenkou biblického poselství je právě postoj otevřeného narativu, který si uvědomuje hranice vlastní identity a také přesažnost toho, který je, a který je jiný.³² „Při zúčastněnějším pohledu bude zřejmé, že křesťanský příběh existuje díky milosti hraniční zkušenosti a zkušenosti alterity. (…) Mnoho podstatných biblických příběhů, metafor a kategorií zdůrazňuje tuto skutečnost: povolání Abrahama, tradice exodu, prorocké postavy, postavy poutníků, trpící služebník, hora Tábor, vzkříšení, atd. Pak se Ježíšův narativ jako takový zdá být par excellence narativem, který odmítá jakoukoli uzavřenost.“³³

Volání po otevřeném narativu křesťanské víry tak ve výsledku není požadavek doby postmoderního myšlení. Nejde o požadavek, který se objevil znenadání spolu s postmodernou a stejně tak znenadání a nenápadně se po skončení této epochy vypaří. Postmoderní kritické myšlení pouze pomohlo poukázat na „zapomnětlivost“ křesťanství a podpořit důkladnou teologickou anamnézu. Boeveho závěr tedy je, že otevřený narativ je autenticky křesťanskou záležitostí, která zavazuje k zodpovědné vlastní křesťanské identitě. Otevřená identita je zároveň kritickou identitou. Otevřený narativ učí křesťany, že jim nenáleží ptačí perspektiva, z níž by si mohli pretendovat absolutní nárok soudit a hodnotit všechny a všechno ostatní. Křesťanský otevřený příběh je vyprávěn z perspektivy poutníka – toho, kdo je na cestě. Na druhé straně to však křesťany ubezpečuje, že nikdo jiný si nesmí nad nimi nárokovat podobnou totalitní absolutnost, byť by se zaklínal rozumem nebo čímkoliv jiným. Křesťané mají podle Boeveho naopak být svědky otevřeného narativu, vzájemného narušování, uvědomování si vlastních hranic, to vše v úctě k neredukovatelné jinakosti toho druhého. Konečně jedním z nejdůležitějších výstupů Boeveho konceptu je, že křesťanská víra je prostorem pro otázky a pochybnosti, respektive pochybnost lze v rámci křesťanského narativu vnímat jako jednu z konstitutivních součástí víry. Což je bezpochyby téma, které bychom v dnešním postmoderním nejistém světě měli jako teologové promýšlet.

Závěr

Pokud bychom měli doporučit způsob, jak se přehledně seznámit s myšlením významného fundamentálního teologa současnosti, pak lze doporučit jeho dvě knihy – Interrupting Traditions a God Interrupts History –, ve kterých shrnul své myšlenky, jež se postupně rodily v desítkách odborných studií. Bibliografie uvedená v našem stručném článku je nutně nekompletní a pouze výběrová. Snažili jsme se zde především odkázat na nejdůležitější autorovy tituly. Kompletní bibliografický soupis vlámského teologa ke konci roku 2009 čítal: 2 knihy (každá v anglické i vlámské mutaci), 72 původních studií publikovaných v mezinárodních teologických časopisech a recenzovaných sbornících, 24 editorských a spolu-editorských počinů, 7 recenzí a 72 povětšinou kratších článků publikovaných ve vlámštině a jiných popularizačních článků.

Boeve však aktuálně připravuje další důležitou monografii. Po esejisticky pojaté knižní prvotině, ve které, inspirován myšlením Lyotarda, představuje svoji vizi, jak myslet a žít křesťanství v postmoderním kontextu, a po následné teologicky propracovanější knize, v níž se pokoušel nalézt plauzibilní a validní metodu pro teologii v postmoderně, připravuje Boeve v současnosti svoji třetí původní knižní práci. Tentokráte zaměřenou na analýzu postmoderního kontextu jako takového. Monografie, jejíž pracovní název zní Panorama of Postmodern Thinking však není pouhou deskriptivní monografií a opisováním myšlenek postmoderních filosofů. Důvod, proč by neměla tato připravovaná kniha zůstat stranou zájmu systematických teologů, spočívá v tom, že Boeve nám v ní předkládá skutečnou teologickou reflexi postmoderních myšlenek a na závěr se mnohé ze své analýzy pokusí aplikovat přímo do teologie a křesťanského myšlení. Především rozvíjí hlouběji svoji koncepci otevřeného narativu křesťanské víry, kterou jsme zde stručně představili.

Tento článek však vedle úmyslu představit Lievena Boeva chtěl také upozornit na současný význam „lovaňské teologické školy“. Vedle vysoce aktuálních otázek fundamentální teologie se odehrává na teologické fakultě v Lovani důležitá diskuse o recepci II. vatikánského koncilu (Mathijs Lamberigts), o teologii židovsko-křesťanského dialogu především v dnešním světě „po Osvětimi“ (Didier Pollefeyt), o teologii osvobození (Jacques Haers), v etice existuje specifická tradice „lovaňského personalismu“ (Joseph Selling) a v novozákonní biblistice je neustále rozvíjena tradice janovských studií (Gilbert Van Belle).

Tímto výčtem chceme jednak upozornit na zajímavé oblasti lovaňského teologického bádání, které by si zasloužily pozornost, ale také chceme nabídnout českému teologickému kolegiu inspiraci. Lovaňská škola totiž stojí za pozornost především proto, že je důkazem toho, že i malý národ, jakým jsou Vlámové, může vychovat teology, kteří promlouvají do celosvětové diskuse a „píší“ teologii pro naši aktuální dobu. Toho v Lovani docílili pravděpodobně proto, že vedle svého národního jazyka hojně publikují v dnes mezinárodně přijaté angličtině, ale dost možná především díky tradici pravé akademické kolegiality, skutečného „akademického my“, o kterém v průběhu prací na dokumentech II. vatikánského koncilu vydal nádherné svědectví Yves Congar: „Všichni, kteří přišli z Lovaně, na Lovaň odkazují. Navzájem se znají, často spolupracují a tykají si. Jsou soudržní a mají společné základy. (…) Ve chvíli, kdy jeden z nich něco řekne, tak to ostatní berou vážně a zabývají se tím. (…) Jestliže je někde jeden z nich, pak jsou tam všichni.“³⁴

Vedle díla Boeveho i jeho kolegů můžeme především v tomto vědomí univerzity a teologické fakulty hledat inspiraci pro českou teologii, která – a zde si dovolím osobní poznámku na závěr – pravou kolegiálnost mezi teology stále ještě hledá.