Krize v církvi

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2011/3 (Dialog)

Ze statí „Církev dnes a zítra“ (1972) a „Jak církev neumírá“ (1986). Čísla v závorkách označují strany knihy Slovo o této době (Praha 1992).

Dnešní církev je semeno vložené Bohem do lidské půdy a vyrostlé za dlouhá staletí do tohoto tvaru. Poroste dál. (215)

Když v církvi něco z lidského vkladu začalo překážet, zneprůhledňovat pohled na Krista, odvádět od jeho pravdy, poutat k zemi, uhášet Ducha, pak přišel čas obnovy z evangelia. Bůh poslal situace a proroky, aby budili jeho lid. Vlny neklidu se nejednou vzduly až hrozivě, ale Bůh věděl, že spokojené chřadnutí je hrozivější. Krizí prožila církev už dost, i velkých: Pavlův boj o překonání judaismu, nápor gnóze, renesance, reformace. (215–216)

Žádná krize netrvá ve své ostrosti neomezeně. Dříve nebo později vyústí do některé z těchto alternativ:

1. Vyřeší se nalezením syntézy, která uspokojí v podstatě požadavky obou (všech) stran za cenu vzájemných ústupků.

2. Dojde k rozpadu společenství, každá část pak realizuje plně svou koncepci.

3. Problematika je potlačena a potvrzen dosavadní stav, krize se stává latentní a po čase vypukne znovu, zesílena o narostlé napětí.

4. Zvítězí jednostranně nové řešení bez ohledu na kontinuitu a na mentální setrvačnost společenství: kritikové reforem se zatvrdí proti jakýmkoli změnám. (232–233)

Co dělat, abychom se vyhnuli nežádoucímu vyústění dnešní krize v církvi? Především uvědomit si několik věcí:

Jistá míra napětí mezi protichůdnými názory a tlaky je v každé zdravé společnosti normální. Je to známka životnosti; společenský organismus (v řeči kybernetiky: systém) reaguje na podněty tak, aby se udržel a rozvíjel.

Zákonitě se vždycky střetají konzervativní síly, zaměřené na zachování starých hodnot, a progresivní síly, zaměřené na získání nových hodnot. Vzájemně se hlídají, aby jedni nepodceňovali riziko spojené s experimenty, a druzí aby ze strachu před rizikem nezadusili i životně nutné kroky vpřed.

Přeroste-li napětí v krizi, musejí se všichni velmi snažit posílit v sobě vědomý kladný vztah k věci, v jejímž zájmu se přou, v tomto případě k Božímu království na zemi. Na fanatické lpění na vlastním receptu může doplatit jen pacient, církev. (233)

Těžko se ubránit srovnání dvou protikladů, jaké jsou na jedné straně církev těžce pronásledovaná, ale žijící vnitřním žárem v skrytu dál, a na druhé straně církev svobodná a vybavená, ale chřadnoucí slabostí víry, soudržnosti a dynamiky. Církev vnitřně silná je v podstatě nezničitelná zvenčí, zato sama se může smrtelně ohrozit zvnitřku, přestane-li být sama sebou. To proto, že jí je svěřeno jádro toho, čím ona je, ona může znehodnotit nebo vyprázdnit svou víru, ona vytváří nebo rozkládá své společenství.

Vnitřním ohrožujícím faktorům věnovala pozornost apoštolská církev; byli to „falešní bratři“, nepraví učitelé víry, působitelé roztržek, narušovatelé křesťanské mravnosti. V průběhu dějin se církev stále znovu musela bránit proti deformujícím vlivům: „... i když je svatá, potřebuje přesto očištění a stále pokračuje v pokání a vnitřní obnově,“ prohlašuje koncil (C, 8). (250–251)

Snem všech stratégů je porazit nepřítele bez jediného výstřelu. Ohledně církve by ten ideál měl podobu sebelikvidace církve: duchovní vyprázdnění, rozklad struktury, rozchod členů. Jednotliví rozptýlení věřící, kteří se nijak neprojevují, nikoho příliš nezajímají. Kromě ušetřené energie je při takovém postupu významné, že navenek není vidět žádné násilí; „Věřící přestali mít zájem“, nic nehumánního se nedá vytknout.

Uvnitř církve se na tomto postupu podílejí, vědomě nebo méně vědomě, různí činitelé. Duchovní správcové, kteří svou netečností umrtvují život ve farnostech a diecézích. Teologové nadhodnocující své vlastní názory víru škodlivě buď sklerotizují, nebo rozkolísávají a vyvolávají plané ideové spory. Skupiny, které se snaží kompromisem zachránit (na jak dlouho?) na úkor celku. Všichni, kdo šíří skepsi, bezohlednou kritiku (bez sebekritiky), ustrašenectví, nekřesťanskou přízemnost a cokoli, co rozrušuje živou víru, mravní úroveň a jednotu Božího lidu. Nedostatek víry a slabost lásky spolu s nadbytkem sebevědomí a sebelásky – to je smrtelně nebezpečná infekce i bez podpory zvenčí. (258)

Které cíle při obraně ohrožené církve bychom mohli označit za nedobré? Zásadně všechny, jež odporují slovům Ježíše Krista, která zde můžeme aplikovat: Co prospěje církvi, získá-li celý svět, ale ztratí svůj pravý život? (srov. Mk 8,36). Starost o pozemské zajišťování nesmí nechat uvadnout duši církve, její život z Ducha. Bez něho je nakonec bezmocná – a zbytečná. (265)