Když se islám vzdal rozumu. Rozhovor s Robertem R. Reillym

Autor: Robert R. Reilly - Překlad: -mf- - Číslo: 2011/3 (Téma)

Převzato z časopisu RC Monitor, 20. 2. 2011.

Co se to stalo s islámskou civilizací? Jak jsme se dostali od Avicenny a Cordoby k Usámovi a al-Kaidě? Tento problém mapuje Robert R. Reilly v knize Uzavírání muslimského myšlení: Jak intelektuální sebevražda vytvořila moderní krizi islámu. Reilly zde rozebírá tisíciletou teologickou debatu o rozumu a přirozenosti Boha. S autorem rozmlouval redaktor časopisu Inside Catholic Brian Saint-Paul.

Islám se rozšířil z Arábie jako nomádské náboženství. V prvních generacích se příliš nezabýval filosofickými otázkami, ale spíše expanzí a následovnictvím. To se ale změnilo. Jak?

První čtyři kalífové zůstávali na Arabském poloostrově. Původně drželi svá vojska mimo dobytá města, aby se muslimové nenakazili cizími kulturami a vírou. Po založení Ummájovského kalífátu okolo roku 660 se centrum nové říše přesunulo do Damašku; později je Abbásovci přenesli do Bagdádu. To už nemohli držet své lidi v karanténě, a ti se setkali s národy, pro něž byla filosofie druhou přirozeností: muslimové se setkali s křesťanskou apologetikou své doby.

V diskusích s křesťany pocítili potřebu rozvinout filosofické nástroje, jimiž by propagovali nebo hájili muslimskou víru. Potřebovali svou vlastní apologetiku. Tak se vynořila otázka: Je pro nás legitimní užívat tyto nástroje – logiku, filosofii – a co je nám vlastně dovoleno těmito prostředky poznat?

Tato proměna se soustředila okolo jedné ze škol islámského myšlení – mutazilitů.

Ano. Mutazilité trvali na primátu rozumu; tvrdili, že první povinností člověka je rozumové poznání, skrze něž lze dojít k poznání Boha. Podle nich je povinností poznávat zjevení způsobem, který je v souladu s rozumem, takže to, co v Koránu neodpovídalo rozumu, se nemělo chápat doslovně, spíše jako metafora nebo analogie.

Podle mutazilitů je Bůh sám rozumem a lidský rozum je dar od Něho: proto člověk může poznávat Boha skrze řád stvoření. Abdaldžabbár, jeden z velkých teologů této školy, prohlásil: „Máte povinnost uskutečňovat to, co odpovídá rozumu.“

Mutazility podporoval kalíf al-Mamun, největší příznivec řeckého myšlení v islámské historii. Tvrdí se, že měl sen, v němž se mu zjevil Aristotelés a al-Mamun se ho zeptal: „Co je dobré?“ Aristotelés mu odpověděl: „To, co je dobré podle rozumu.“ A tak al-Mamun přijal racionální teologickou školu – mutazility – a podpořil také prvního arabského filosofa Alkinda (al-Kindí).

Zhruba vzato, je toto pojetí Boha zcela v souladu s křesťanským, je to tak?

Je nám velmi povědomé. A když čteme Abdaldžabbára, jsme překvapeni, jak se podobá křesťanským apologetům nebo tomu, co lze nazvat přirozenou teologií. Jeho argumenty pro existenci Boží jsou v podstatě tytéž jako ty, jež nalézáme v křesťanské přirozené teologii. To by nás nemělo překvapit, protože jsou ovlivněny týmiž řeckými prameny.

Ale to je něco zcela jiného než to, co si spojujeme s moderní muslimskou teologií. Co se stalo?

Ne všechno z toho prošlo u tradičnějších muslimů dobře. A z této opozice vznikla další teologická škola, známá jako ašarité, podle svého zakladatele al-Ašarího. Ta – krok za krokem – odmítala všechno, co tvrdili mutazilité. Tvrdila, že Bůh není rozum, ale čirá vůle a moc. Může dělat, cokoli chce – není omezen ničím, ani svým vlastním slovem. Co je dobré nebo zlé, nemůžeme poznat rozumem, ale jen skrze zjevení.

Velký ašaritský teolog al-Ghazzálí řekl, že „z rozumu neplynou žádné závazky, ale jen ze šaríje“. Takže nic z toho, co můžete poznat rozumem, vás nemůže v životě vést a pomáhat rozeznat dobré od zlého. Morální filosofie neexistuje.

To má ale pro objektivní mravnost věcí závažné důsledky.

Rozhodující je, že Bůh nezakazuje vraždu proto, že je špatná, ale vražda je špatná proto, že ji Bůh zakazuje. Bůh může zítra změnit názor a požadovat rituální vraždu, a nikdo mu nemůže odporovat, protože věci samy o sobě nejsou ani dobré, ani zlé, ale stávají se takovými podle Božího příkazu. Pro svou spásu tedy musíte znát jeho příkazy, ale ty nepoznáme rozumem.

V interpretaci Božího zákona platí princip islámské jurisprudence, který říká: „Rozum není zákonodárcem.“ Jinými slovy – jediné zákony, jež se na vás vztahují, jsou ty, jež vám dal Bůh. Rozum není oprávněn tvořit zákony, ba ani je interpretovat.

Politické důsledky tohoto stanoviska jsou jasné: není-li rozum zákonodárcem, tak proč mít vůbec nějaké zákony? Ty nemají význam, protože rozum nemá žádný význam.

Bez rozumu tedy nemůžeme mít reprezentativní demokracii.

Správně. Demokracie je jen zástěrkou vlády silnějšího. Je to jen jiný způsob, jak prosadit moc silou – v tomto případě silou většiny.

Takže ašaritská škola odmítá primát rozumu ve prospěch primátu čiré vůle a moci. Právě proto se v islámském světě nemůže rozvinout konstituční demokratická vláda.

To je obrovský posun, protože oddělíme-li rozum od Boha, zrušíme kauzalitu a s ní poznatelný vesmír.

Ano, to je jeden z vedlejších důsledků ztráty rozumu. Bůh nemá pro své jednání žádné důvody. Proto to, co činí, je nepochopitelné. Jednou z věcí, jež učinil, je stvoření vesmíru, který se tak stává nepochopitelným.

Pro ašarity tedy Boží všemohoucnost znamená, že on sám je jedinou příčinou věcí. Prvotní příčina se tedy stává jedinou příčinou, jež popírá existenci sekundárních příčin v přirozeném světě. Bavlnu nespálí oheň, ale Bůh. Kámen nespadne v důsledku přitažlivosti, Bůh způsobuje pád přímo. Nic jako přirozený zákon neexistuje. Popření příčiny a důsledku je ničivé. To vysvětluje dysfunk­ční povahu většiny dnešního islámského světa.

Když Bůh může udělat jednu věc, může udělat i jinou – neexistuje předvídání. Tímto jediným mávnutím jsme zamítli vědu.

Je obtížné pochopit události přirozeného světa, nejsou-li propojeny příběhem o příčině a následku. Je to pak prostě série zázraků, a ty jsou nepochopitelné. To je právě stálý důraz ašaritské školy: v přírodě neexistuje vnitřní řád, jenom jednotlivé, postupné projevy Boží vůle.

Bůh není teleologicky uspořádán. Je nepoznatelný. Koránem se nezjevuje on sám, pouze stanoví pravidla, jež máme poslouchat. Ale nemyslete si, že můžete Alláha poznat nebo se ho ptát po důvodech jeho jednání – protože nemůžete.

Takže, zdá se, ašarité vyhráli debatu s mutazility o úloze rozumu, a my žijeme v islámském světě al-Ghazzálího. Ten se ale postupně rozvinul do mystiky – ztratí-li člověk rozum a přirozenou teologii, zbývá mu jako jediný kontakt s Bohem přímá zkušenost. Proč se tedy zbytek islámu nevydal al-Ghazzálího cestou?

Al-Ghazzálí se izoloval v mystice, když se odřízl od rozumu – jiná cesta vpřed neexistuje. Tento přechod uskutečnil proto, aby byl příjemnější pro sunnitský svět, a tvrdívá se, že oživil islám právě přijetím mystiky. Ale tato mystika je sama iracionální, a jenom posílila útoky na rozum, jež obsahuje al-Ghazzálího slavné dílo Nekoherentnost filosofů. Je to skutečně dvojí problém. Súfismus se skutečně rozšířil, ale sunnitské ortodoxii byl vždycky podezřelý, protože mystikové se někdy vyhýbají povinným islámským rituálům. Někdy si také činí výstřední nároky na splynutí s Bohem, což je v sunnitské ortodoxii absolutně zakázaný pojem. I když se tedy stal populárním, zůstává stále okrajovým jevem.

Moderní muslimové nejsou nijak zvlášť mystičtí, ale nesou zátěž ostatních prvků al-Ghazzálího. Je nějaké spojení mezi antiracionalismem ašaritů a násilím dnešního islámu?

Toho se dotkl Benedikt XVI. ve své řezenské řeči. Tam řekl, že násilné šíření víry je nejen nerozumné, ale že samotný pojem Boha bez rozumu vede právě k tomuto násilí.

Jak to?

Protože takovýto pohled na Boha se podobá Thrasymachovu tvrzení v rozhovoru se Sókratem – „Právo znamená vládu silnějšího“ –, jen je dotažen na teologickou úroveň. Boží vláda je správná, protože On je z definice nejsilnější. Cokoli říká, je správné – je to jakýsi božský pozitivismus.

Ale má-li Bůh pravdu prostě díky své moci a čisté vůli, pak nestojí žádné teologické překážky mezi tímto pojmem Boha a užitím násilí při hlásání víry. A víme, že to byl právě způsob, jímž se islám historicky rozšířil.

Jeden z duchovních mentorů Usámy bin Ládina, Abdulláh Azzám, pronesl známá slova, že „terorismus je v Alláhově náboženství závazný“. Tuto poznámku zopakoval bin Ládin na jednom z videí po 11. září. Toto – závaznost násilí při šíření víry – může být pravda jen tehdy, je-li Bůh bez rozumu, a proto nerozumné jednání není proti jeho přirozenosti.

V islámské jurisprudenci jsou samozřejmě důvody pro zákaz zabíjení žen a dětí. Ale dnešní islamisté odmítají islámskou jurisprudenci středověku a chtějí být od všech těchto pravidel dispenzováni. A to se jim podařilo.

Když jsem četl vaši knihu, zarazily mne dvě věci. Především svůj pohled velmi dobře vysvětlujete, takže já sám jsem si musel opravit své stanovisko ve světle věcí, jež jsem se od vás dozvěděl. A za druhé: problémy s islámem jsou ještě hůře řešitelné, než si myslíváme: lze je eliminovat pouze celkovým posunem v muslimském světonázoru. Myslíte si, že lze změnit chápání reality v konkurenčním náboženství?

To je v zásadě teologický problém a jakékoli jeho řešení se musí hledat na této úrovni. Právě proto ekonomické a politické přístupy nefungují.

Jeden z mých evropských přátel je významný proreformní muslim. Zeptal jsem se ho: Kdybych vám mohl dát všechny peníze a moc, abyste se mohl deset let zúčastnit boje idejí uvnitř islámu, co byste udělal? Jeho odpověď byla velmi zajímavá: řekl, že by znovu helenizoval muslimský svět. Přesně jak to řekl Benedikt XVI.: Celý problém islámu je v jeho dehelenizaci. Můj přítel říká, že řešením je zvrátit tento proces.

Ale jak bychom to prakticky provedli? Filosofie a řečtina jsou v muslimském myšlení natolik spojeny se Západem, že jsou tabu. Jak to můžeme překonat?

Tyto věci jsou součástí muslimských dějin. Islám dějiny odmítl, ale ony jsou nicméně stále tady. Právě k tomu by se měli muslimové vrátit, a sem také patří otázka, kdo je Bůh. Měli by znovu objevit myšlenky, od nichž se oddělilo ašaritské myšlení.

Znamená to uznat, že Korán byl vytvořen v určité době a na určitém místě. Většina muslimů věří, že Korán je souvěčný s Bohem – že byl jednou provždy napsán na desku v nebi, a to arabsky. To je ašaritské stanovisko, které převládlo. Jinými slovy – Korán je ahistorický.

Mutazilité chápali Korán víceméně tak, jako křesťané chápou své vlastní Písmo. Ano, je to slovo Boží, ale bylo vytvořeno v čase a je třeba je interpretovat ve světle okolností jeho vzniku. Takže je tu potřeba interpretace.

Dokud se tato otázka v muslimském světě znovu neotevře, je těžké si představit jakoukoli úspěšnou reformu.

Má americká vláda nějakou úlohu v re-­helenizaci islámské teologie? Nebo šíře vzato: měla by být vláda vůbec nějak vtažena do teologické disputace?

Nakolik jsou Spojené státy produktem helénského myšlení, pak by, myslím si, měly být do věci zataženy. Je jasné, že v naší debatě s muslimy nám druhá strana nebude naslouchat, nebude-li obnoven primát rozumu, takže by se na této debatě měli podílet všichni rozumní lidé.

Je řada muslimských myslitelů, kteří chápou problém právě takto a snaží se něco dělat. Ti potřebují pomoc a ochranu. Muslimský intelektuál, o němž jsem mluvil, potřeboval pět let ochranu německé policie a neprůstřelný mercedes kvůli výhrůžkám smrtí. A, samozřejmě, na mnoha místech muslimského světa byste se octli ve velkém nebezpečí, kdybyste řekli, že Korán byl vytvořen v čase.

Díky komunikační explozi – stovkám satelitních kanálů, jež denně směřují do jejich domovů – vidí muslimové, že jejich situace není dobrá. Jak by mohli uvažovat o (kdysi) velké islámské civilizaci v arabském světě, který upadl až ke dnu?

Pro muslimy je těžké si uvědomit, že se před osmi sty lety vydali špatným směrem a musí znovu otevřít některé fundamentální otázky ohledně své teo­logie. To si vyžaduje obrovské množství práce a studia, i sebezpytování a kritického myšlení.

Snadná odpověď – jež se šíří po muslimském světě – je islamistická odpověď, podle které se dnes muslimové nacházejí tam, kde jsou, protože opustili Boží stezku. Podle tohoto populárního stanoviska islám obnoví svou slávu, pokud se na tuto stezku vrátí.

Bohužel však je zapotřebí hodně těžké intelektuální a duchovní práce. Nepřekvapuje, že lidé, kteří se v ní angažují, mají tak těžké časy tváří v tvář Usámovým snadnějším programům islámské obnovy.

A samozřejmě: my, západní lidé, nepomáháme lidem, kterým jde o re-helenizaci. Jsou ponecháni sami sobě – my jim neposkytneme ani ochranu, ani tiskárny, ani rozhlasové stanice.

Ale nebude je to diskvalifikovat jako legitimní účastníky islámské debaty, budou li chápáni jako zástupci Západu?

Pokud by se o té pomoci obecně vědělo, tak tady to nebezpečí je. Lze to udělat diskrétně, ale my nejsme dost inteligentní, abychom to udělali. A koneckonců jsou ti lidé už teď obviňováni, že jsou placení Západem, takže prostě mohou být. Oni jsou obviňováni, ale prospěch z toho nemají.

Tak jak dnes věci stojí, jsme islamistům poskytli teologický bezpečný přístav, daleko nebezpečnější než hmotné přístavy, jež mají v Pákistánu a leckde jinde.

Dnes probíhá zápas o duši islámu. Jestliže nepomůžeme straně, která by podle našeho názoru měla zvítězit, pak bude třeba připravit se na věci daleko horší, než bylo 11. září.