K problematice služby akolytů při liturgii

Autor: Michal Černý - Číslo: 2011/3 (Praxe)

Služba akolytů při liturgii byla významným způsobem akcentována v IGMR (Institutio Generalis Missalis Romani) e.t. 2002, kde dochází k nové diferenci mezi ostatními přisluhujícími a akolytou.¹ Je ale třeba říci, že i předchozí vydání IGMR s jejich službou počítá, ale v zásadě nelze mluvit o nějaké zvláštní teologii akolytů v rámci liturgiky. Samotnou činnost je možné diferencovat do tří základních oblastí – péče o nemocné, kterým přinášejí eucharistický pokrm, samostatné sloužení bohoslužeb slova,² není-li k dispozici kněz či jáhen, a pomoc při eucharistické liturgii. My se zaměříme právě na třetí složku činnosti, aniž bychom tuto část služby upřednostňovali na úkor dalších. Je ale třeba mít na paměti, že liturgie je vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla.³ Ministeria quaedam pak připojuje ještě sociální a pastorální rozměr této služby.

Samotné slovo akolyta pochází z řečtiny a znamená „druh na cestě“, v širším smyslu pak označuje „toho, kdo slouží“.⁴ Myslím si, v závěru těchto stručných poznámek, že by bylo možné tento etymologický pohled na výraz akolyta vnímat jako odrazový můstek pro budování teologie – ať již liturgické, pastorální či spirituální – právě těchto laických služebníků u oltáře.

IGMR o službě akolytů

IGMR e.t. 2002 rozlišuje v kapitole „Zvláštní služby“ jednak lektora a akolytu jako samostatné a teologicky strukturované služby, a služby další.⁵ Základní preambule jeho služby představuje jednak složku pomoci knězi a jáhnovi, ale také mu přisuzuje jeho vlastní služby, které má vykonávat. Zvláště je mu svěřeno přichystat oltář a posvátné nádoby, a je-li to nutné, podávat věřícím Eucharistii, jejímž je mimořádným přisluhovatelem.⁶

V tomto kontextu je zajímavé sledovat paralelu mezi službou jáhna a akolyty. Tím, že vznikl úřad trvalého jáhenství, vznikla celá třída služeb, kterou nemusí vykonávat kněz osobně. IGMR (až na zmíněné služby vlastní) dává přednost jáhnovi před akolytou, ale existuje velké množství služeb a úkonů, které může, v nepřítomnosti jáhna, provádět akolyta – od podávání eucharistie přes okuřování až po přijímání darů, jež nesou věřící. Jejich vzájemná kooperace je pak předpokládána jen při přípravě oltáře. Na druhé straně je zde zřetelná diferenciace mezi službou jáhna a akolyty, jehož služby může v případě jeho nepřítomnosti vykonávat i jiný věřící.⁷

IGMR také jednoznačně říká, že liturgickému slavení má být akolyta přítomen, aby posluhoval knězi.⁸ Zatímco lze říci, že účast jáhna je liturgickou variantou, služba akolyty je integrální součástí slavení eucharistické bohoslužby. To sice neznamená, že by mše bez něj nebyla možná, ale jeho účast je jednoznačně předpokládaná.

Pokud jde o vlastní liturgickou službu, pak se předpokládá, že nese-li se procesní kříž, nese jej akolyta. Samotné nesení procesního kříže přitom není navrhováno jako dobrovolná varianta; počítá se s ní jako se samostatným liturgickým symbolem.⁹ Ostatní akolyté jdou v průvodu před knězem, jenž má slavit mši.¹⁰ Je-li přítomen lektor, může nést on evangeliář a zařadit se tak mezi akolyty a kněze.¹¹ Je li k dispozici více akolytů, je vhodné služby mezi ně rozdělit.¹²

Akolyta má být k dispozici knězi i během bohoslužby slova, aby mu v případě potřeby podržel knihu nebo prokázal jinou službu.¹³ Jeho místo v presbytáři má být takové, aby tyto úkoly mohl co nejsnáze vykonávat. Používá-li se kadidlo, předává knězi kadidelnici a přisluhuje mu při okuřování darů, kříže a oltáře. Potom okouří kněze a lid.¹⁴

Akolyta je především služebníkem eucharistické oběti. Pokud je mše svatá bez jáhna, je to on, kdo by měl chystat korporál, purifikatorium, kalich, palu a misál na oltář.¹⁵ Jen v případě nedostatku akolytů se doporučuje, aby se jejich služby ujali ostatní přisluhující. S knězem přijímá dary věřících a dává je celebrantovi. Následně může pomoci knězi podávat eucharistii věřícím, je-li jich větší počet. Pokud se přijímá pod obojí způsobou, pomáhá knězi držet kalich, podává-li se namáčením, případně věřícím z kalicha podává sám.¹⁶ Může také po skončení této služby přijmout zbylou Krev sám.¹⁷ Pokud jde o mši s přítomností jáhna, pak akolyta pomáhá s chystáním oltáře s tím, že příprava nádob je svěřena jáhnovi a ten také přijímá dary věřících.

Samostatnou službu vykonává také po skončení rozdělování eucharistie, kdy ve spolupráci s knězem či jáhnem pomáhá očistit posvátné nádoby. Pokud ovšem jáhen není přítomen, akolyta odnese nádoby na stolek a tam je očistí a upraví.¹⁸ Není podstatné, zda se tak děje při samotné mši nebo až po jejím skončení.¹⁹ Jako preferované místo je přitom uváděn stolek, nikoli oltář.

Mezi další možné služby patří ukládání eucharistie do svatostánku²⁰ nebo vystavování svátosti oltářní, jíž ale v žádném případě nežehná.²¹ Celkově je třeba mít na paměti především, že při liturgické slavnosti každý služebník církve i každý věřící má v rámci své funkce konat jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší z povahy věci a podle liturgických předpisů.²²

Pokud jde o liturgický oděv, mají akolyté používat albu nebo jiné, v jednotlivých krajích biskupskou konferencí právoplatně dovolené oděvy, stejně jako ostatní přisluhující.²³ Je tedy zcela nevhodné, aby se lišili oděvem, a to jak z teologického, tak také estetického hlediska.

Spojení služby akolyty a kněžství?

Problémem, který služba akolyty v nejrůznějších podobách stále řeší, je její poměr ke službě kněžské. Předně je třeba vyjasnit poměr mezi svátostným kněžstvím, alespoň v jáhenském stupni, a službou akolyty, a také jeho poměr k lidu. Tak, jak vytyčuje IGMR úkony, které má akolyta vykonávat, je možno nabýt dojmu, že hranice mezi trvalým jáhenstvím a ustanoveným akolytou je poměrně tenká a místy až nezřetelná.

Předně je třeba mít na paměti, že akolyté byli nositeli nižšího svěcení a bezprostředně na ně navazovala služba podjáhna, který má se současnou jáhenskou službou mnoho společného, a jednak již podjáhenské svěcení bylo svěcením vyšším, předpokládajícím celibát.²⁴ Akolyté při svěcení dostávali jako vnější znamení svíce a konvičku a jejich služba byla spíše liturgického charakteru, neboť měli posluhovat při liturgických slavnostech.²⁵ Až po koncilu je motem proprio Ministeria quaedam papeže Pavla VI. zrušen systém nižších svěcení a dochází k jejich nahrazení službami akolyty a lektora, a to tak, že tyto dvě služby navazují na službu podjáhna.²⁶ Mohou je nyní zastávat také laici, nikoli jen kandidáti kněžství.²⁷ Dochází tedy k tomu, že tyto služby jsou vykonávány na základě všeobecného kněžství, nikoli kněžství svátostného. Na druhé straně je zachován předpoklad účasti na službě akolyty před jáhenským svěcením.

Většina myšlenek z listu byla začleněna přímo do IGMR, svou pozornost jsme jim již věnovali. Důležité ale je, že list stanoví, že akolyta bude konat službu důstojně, pokud se bude stále vroucněji účastnit slavení eucharistie, bude z ní žít a bude ji stále hlouběji poznávat.²⁸ Odtud také pramení požadavky na přiměřené vzdělání akolytů, které nejsou kladeny na mimořádné podávající. K tomu se připojuje požadavek koncilu kladený na všechny služebníky u oltáře, aby plnili svůj úkol s upřímnou zbožností a podle řádu, jak se sluší na tak vznešenou službu a jak to od nich právem požaduje Boží lid.²⁹

Velký důraz je kladen také na duchovní a morální profil akolyty, který má hlouběji pochopit smysl eucharistie a bohoslužby, tak, aby se tím denně cele obětoval Bohu a aby svým náležitým a uctivým chováním byl příkladem shromážděné obci. Ať upřímnou láskou miluje tajemné tělo Kristovo neboli Boží lid, a v něm zvláště slabé a nemocné.³⁰

Připomeňme, že velmi podobně je strukturován požadavek na jáhny, kteří mají vykonávat svoji službu jak v oblasti sociální, tak liturgické. Také oni mají být posilou a vzorem celé obce věřících. Služba lektora a akolyty je podle úctyhodné tradice církve vyhrazena mužům.³¹ Přitom se předpokládá obřad svěření služby, kterému bude předsedat biskup. V tomto kontextu je třeba konstatovat, že v řadě diecézí se tento obřad vůbec neprovádí a služba je zajišťována pomocí časově omezených povolení k výkonu služby, udělovaných ordinářem. Toto řešení je ale nutné vnímat jen jako provizorium.

Mimo tento obřad je uvažována ještě možnost ustanovení na základě práva, které výkon služby akolytátu omezuje časově a lokálně. Toto řešení je v našich zemích asi nejpoužívanější. Poslední variantou je pak ustanovení akolyty přímo při mši knězem, pomocí zvláštní modlitby z Misálu. Tuto variantu je ale třeba vidět jen jako nouzové a zcela mimořádné řešení. Vznikají tak tři způsoby iniciace akolytů, kteří jsou si ale při své liturgické službě co do práv a povinností rovni. Mimoto je zde nutné ještě zmínit skutečnost, že služba akolyty je součástí kněžské i jáhenské přípravné formace.

Právě vyjasnění poměru mezi službou akolytů a jáhnů je klíčové. Oba s sebou nesou dědictví podjáhenské služby, přičemž akolyta svojí službu vykonává jako službu všeobecného kněžství a jáhen kněžství svátostného. Tuto diferenciaci je třeba si zřetelně uvědomit a navázat na ni při výstavbě teologie služby akolytů, které zatím není věnována větší pozornost.

Při konkrétní pastorální praxi je pak možné se setkat s farnostmi, kde je služba akolyty realizována takovým způsobem, že v podstatě vylučuje možný přínos jáhenského charismatu farnosti a naopak. Právě pochopení diference těchto dvou velmi blízkých služeb je jedním z velkých úkolů, které před liturgikou, ať již pojímanou systematicky nebo pastorálně, stojí.