Jan N. Fr. Desolda – vlastenecký kněz, učitel a spisovatel

Autor: Vladimír Benda - Číslo: 2011/3 (Osobnosti)

P. Jan Nepomuk František Desolda, O.Praem. (Švihov 10. 9. 1811 – Teplá 8. 2. 1885) patří do velké skupiny kněží, kteří se 18. a v 19. století významně zasloužili o obrození českého národa a rozvoj našeho písemnictví. Narodil se v západočeském městečku Švihově, kde byl jeho otec Václav kožešníkem. Jeho předkové byli italští zedníci, kteří se tu usadili koncem 17. století. Malý František byl nadaným žákem a roku 1822 byl proto přijat na tehdy šestileté klatovské gymnázium. Po jeho úspěšném zakončení přešel na Filosofický ústav do Plzně, což bylo vlastně vyšší gymnázium připravující studenty k přijetí na univerzitu. Po jeho ukončení se Desolda rozhodl pro řeholní život a byl přijat do premonstrátského kláštera (kanonie) v Teplé, kde studoval teologii a lingvistiku. Roku 1832 zahájil svůj noviciát, o čtyři roky později se pod novým jménem Jan Nepomuk stal členem premonstrátského řádu a roku 1837 byl vysvěcen na kněze. Poté působil v duchovní službě jako kaplan v Liticích a Dobřanech, což byly fary patřící pod správu tepelské kanonie. V této době se seznámil s jiným vlasteneckým knězem a spisovatelem – Václavem Benešem Třebízským. Současně se věnoval intenzivnímu studiu klasických jazyků (latiny a řečtiny) a v roce 1845 získal aprobaci pro jejich výuku na řádovém gymnáziu v Plzni (dnes budova Univerzitní knihovny). Mezi převážně německými řeholníky v Teplé i kolegy na gymnáziu vystupoval jako uvědomělý Čech a spolu s dalšími českými vlasteneckými profesory (Smetana, Šindelář, Karlík) probouzel zájem studentů o český jazyk a literaturu a tento předmět i vyučoval. Patřil též k organizátorům českého společenského a kulturního života v tehdy převážně německé Plzni a ze studentů a dalších nadšenců sestavil i mužský pěvecký sbor. Za svoji náboženskou literární činnost a překlady církevních textů, včetně Bible, byl Desolda roku 1864 jmenován arcibiskupským notářem a o tři roky později rektorem – církevním představeným gymnázia. V roce 1877 byl penzionován a odešel jako kanovník do tepelského kláštera, kde roku 1885 zemřel. Byl pochován na místním hřbitově v řádové hrobce. Protože patřil k nemnoha českým členům tepelské kanonie, je zde jeho památka stále živá. Za významnou poctu je třeba považovat i Desoldovo zařazení do nejznámější české encyklopedie – Ottova slovníku naučného.

Vedle pedagogické práce patří Desolda díky své literární tvorbě mezi uznávané české teology 19. století. Jeho bibliografie z roku 1899 uvádí celkem 35 prací, zahrnujících jak originální teologické práce, tak překlady z klasických jazyků. Pro vzdělání laiků napsal či upravil řadu modlitebních, kontemplativních a výchovných knih (např. Kytice rajská, Manna, Svatyně sionská, Základní pravidla katolického vychování), ke studiu patristiky jsou pak určeny překlady církevních autorit (sv. Jana Zlatoústého, Irenea, Cypriána a dalších). Desolda se zasloužil také o překlad české, již latinkou tištěné Bible podle latinské Vulgaty, vydané k tisíciletí příchodu sv. Cyrila a Metoděje roku 1864. Ani po návratu do kláštera se nepřestal zajímat o veřejné dění a ve svých příspěvcích do Blahověstu a Časopisu katolického duchovenstva psal nejen o teologických tématech, ale glosoval i aktuální společenské události (O nihilismu a nihilistech v Rusku, Upřímné slovo našim katolickým a vlasteneckým dělníkům, Smrt Voltairova). Je také autorem několika prvních překladů řeckých klasiků do češtiny, vedle Platónových dialogů (Faidón, Prótagorás, Euthyfrón) přeložil v posledním roce svého života také Thúkýdidovy Války peloponéské.