Jan Graubner (ed.), KOSTELNÍK. Praktická příručka

Autor: Vojtěch Jarkovský - Číslo: 2011/3 (Recenze)

Jan Graubner (ed.), KOSTELNÍK. Praktická příručka. Matice Cyrilometodějská, Olomouc 2010, 167 str.

Již celá desetiletí chyběla našim kostelníkům praktická rukověť, která by jim pomohla ve službě sakristiánů tím, že by jim zprostředkovala alespoň základní znalosti z liturgiky, především stran praxe bohoslužby. Snad poslední takový knižní počin byl realizován v roce 1950, kdy vyšla kniha Josefa Vlastimila Vzorný kostelník. V roce 2010 vydalo nakladatelství Matice Cyrilometodějská v Olomouci publikaci Kostelník, praktická příručka, na jejímž textu se podílelo více autorů. Editorem dílka je arcibiskup Jan Graubner. Kniha se svými 167 stranami se rozsahově řadí k menším knižním počinům. První tři části se týkají liturgie a jejího průběhu, liturgických reálií a roku, následuje IV. kapitola o aranžování a květinové výzdobě, V. o úklidu a údržbě prádla, VI. o údržbě sakrálních předmětů a historicko-kulturně cenného mobiliáře kostelů, v VII. kapitole je uvedeno několik modliteb.

Naše postřehy se budou týkat kapitoly I. – III. Bohužel je třeba předeslat, že se v knize v těchto kapitolách vyskytuje několik mylných tvrzení. Na straně 11 se mluví o obětním stolu, „na kterém je sloužena eucharistická oběť a kolem něhož se shromažďují věřící“, následně se pojednává o úkloně „oltáři“ a hned v další větě je použit opět termín „obětní stůl“. Zde se tedy jedna a táž skutečnost nazývá jednou „obětní stůl“, jindy „oltář“. Jinde (např. na str. 60, 64–65, 66, 67 atd.) se mluví o oltáři a obětním stole jako o dvou různých místech. Kromě této terminologické nejednotnosti je otázkou vhodnost termínu „obětní stůl“, když všechny liturgické knihy a předpisy mluví o místě, na kterém se zpřítomňuje Kristova oběť, jako o oltáři. Také není zcela zřejmý výraz „starý hlavní oltář“. Jako mnohem vhodnější se jeví napsat např. „dříve používaný“ hlavní oltář, protože hlavním oltářem je ten, který se dnes používá, bez ohledu na to, jestli je „starý“ nebo ne (srov. Acta archiepiscopalis curiae Olomucensis – dále ACO – 10/1972, str. 65, bod 1).

V části „bohoslužebná roucha“ je na prvním místě uvedena (str. 15) klerika. I když například v olomoucké arcidiecézi stále platí partikulární nařízení, které říká, že „při sloužení mše svaté je nutno vždy mít kleriku“ (ACO 1/1979, str. 28), neznamená to ještě, že se z kleriky stává liturgické roucho. Zde se ale jedná jistě jen o malou nelogičnost, protože autoři správně uvádějí, že „kněz nosí kleriku mimo liturgii“. Závažnější je pojednání o dalším oděvu, které je nadepsáno „rocheta (superpelice)“ (str. 15 a 18), i když autoři dále hovoří o superpelici (rocheta a superpelice jsou odlišná roucha).

Ještě zásadnější a velmi rozšířený omyl je u odstavce nazvaného „štóla“, kde se říká, že štola se nosí pod ornátem nebo na ornátu (totéž se objevuje v oddílu „ornát“, str. 17). Je rozšířeným zvykem, že se štola nosí na ornátu. V roce 1977 sice Kongregace pro bohoslužbu a svátosti vyhověla žádosti sboru ordinářů ČSR a dovolila užívání mešního roucha „se štólou navrch“ (ACO 9/1981). Jednalo se však o roucho „poněkud širšího střihu“, které je vždy bílé a bez nápadných barevných ozdob. ACO 9/1981 říká, že „není ovšem dovoleno oblékat štólu na kasuli zhotovenou v liturgické barvě“ a „při slavnostnějších příležitostech však má celebrující kněz (a hlavní celebrant při koncelebraci) dávat přednost liturgickému oděvu s kasulí v příslušné liturgické barvě, se štólou oblečenou pod touto kasulí“. Toto dovolení je ale zrušeno článkem 123 instrukce Redemptionis Sacramentum, která cituje příslušné místo z Všeobecných pokynů k římskému misálu a uvádí pořadí rouch – alba, štola, ornát – a připojuje: „Všichni ordináři ať dohlédnou na odstranění veškerých protichůdných způsobů.“ Jediným možným způsobem, jak v současné římské liturgii kněz nosí štolu, je její umístění pod ornátem, jak to ostatně dosvědčuje tradice římské liturgie.

Další zajímavostí je zařazení kancionálu a direktáře ve stejném oddílu jako misál, lekcionář apod. Bylo by asi vhodnější rozlišit knihy liturgické a knihy jen se k liturgii vztahující nebo při ní používané. Jelikož se ale jedná o rukověť a ne o skripta či odbornou knihu, je třeba posuzovat toto dílko podle jiných měřítek. Co však budí rozpaky, jsou různá doporučení povýšená v této knize na pravidlo, např. že ministrant obsluhující kadidelnici klečí při sypání kadidla, pokud celebrant sedí (str. 36). Toto může mít opodstatnění u biskupa, ale v případě kněze se to nejeví jako příliš praktické. Dalším takovým případem je určování počtu svící na oltáři (str. 39 a 44) či při adoraci (str. 87), kde je také možnost povýšena na pravidlo. Prostraci (str. 37) koná podle autorů jen kněz a jáhen, nikoliv ministranti. Laik dle textu může „předsedat“ bohoslužbě slova (str. 38). Laik může za určitých okolností bohoslužbu řídit, ale nikoli jí předsedat. Můžeme také pochybovat, zda je opravdu potřebné k nedělnímu vstupnímu průvodu chystat kadidelnici (str. 43), obdobně na Popeleční středu (str. 61). Ke str. 43 je dobré upřesnit, že evangeliář nosí v průvodu řádně ustanovený lektor, nikoli ten, kdo ve farnosti vykonává jeho službu.

V kapitole o liturgickém roku se pojednává o možnosti sloužit votivní mše o Panně Marii v době adventní (str. 56), což ovšem platí jen pro první fázi adventu (do 16. 12. včetně). Doba vánoční nezačíná vigilií Narození Páně (str. 57), ale prvními nešporami této slavnosti. Také informace, že bývá zvykem udělovat první svaté přijímání na slavnost Nejsvětější Trojice, je diskutabilní (str. 80), jakož i zmínka, že je vhodné při dožínkách nést v obětním průvodu chléb a víno (zde myšleno pecen chleba a révu, str. 95), neboť v obětním průvodu mají místo dary k mešní oběti a dary pro chudé či pro kostel, nikoliv různé předměty „jen pro ozdobu“ (srov. Všeobecné pokyny k římskému misálu, 2000, čl. 73). Zařazení liturgického úkonu, jako jsou nešpory, do kapitoly „pobožnosti“ (str. 95) se mi nejeví jako přiléhavé a na konci tohoto oddílu (str. 96) je mylná informace o tom, že jáhen při předsedání nešporám používá pluviál (podle Všeobecných pokynů k DMC, čl. 255, může jáhen kromě alby/superpelice a štoly použít své vlastní roucho, tedy dalmatiku).

Předností příručky je určitě jednoduchý a lidem bez odborného vzdělání přístupný jazyk. Rád bych proto i přes namátkou vybrané kritické výhrady k textu vyjádřil autorům poděkování, že se pustili do díla, které v našem církevním prostředí chybělo.