Chceme ženaté kněze?

Autor: Václav Lněnička - Číslo: 2011/3 (Dialog)

Občas probleskne tiskem diskuse o tom, zda konečně nedozrál čas, aby se změnil přístup katolické církve k celibátu kněží. Takové úvahy jistě nacházejí ohlas u široké nekřesťanské veřejnosti, která nemůže pochopit, proč se někteří mužové církve vzdávají života v manželství. Jako příklad se uvádí praxe protestantských církví, u nichž je samozřejmostí, že ti, kteří konají službu vysluhování svátostí a kázání, mají zároveň své rodiny. Má se i katolická církev ubírat směrem těchto našich bratří? Mám to štěstí, že moje manželka je členkou protestantské církve a občas mě vezme na jejich bohoslužby. Mohu srovnávat a myslím, že ať má protestantský pastor sebevytříbenější kázání, přece je u něj někdy patrné existenciální vypětí dané takřka nadlidskou snahou skloubit požadavky manželského života s nároky pastýřské služby. Naopak katolický kněz, byť má lecjaké nešvary a jeho kázání jsou sebeprostší, přece jeho osobu, slova i skutky prostupuje naprostá vydanost Bohu, pro kterou se rozhodl, když se pro království Boží zřekl života v manželství. Pro tuto vydanost jeho prostá slova spíše promlouvají k duši posluchače, spíše v sobě nese nerozdělenost a pokoj, pro který je vyhledáván a vážen. Měli bychom tedy chtít, aby se naši katoličtí kněží zřekli daru života v celibátu? Myslím, že nikoli.