Česká teologie ve 20. století

Autor: Oto Mádr, Vojtěch Novotný - Číslo: 2011/3 (Dokumenty)

Rozhovor s Vojtěchem Novotným pro časopis Universum, 1/2007.

Když Jan Evangelista Urban zahajoval cyklus přednášek Živá teologie, vyjádřil se v tom smyslu, že do první poloviny dvacátých let spatřovala česká teologie svou čest a kritérium své vědeckosti ve vlastní „neživosti“ – ve smyslu teologie metodicky čistě vypracovávající pojmy a teze, ale schopné dialogu pouze mezi teology, a také ve smyslu teologie, která se bojí „porušení své čisté myšlenky dotekem skutečnosti, protože skutečnost života je příliš svá a nedbá na to, jak má smýšlet, jak se má chovat podle teologických norem a zásad“. Souhlasíte s takovým hodnocením?

Podle mého názoru tento citát z Jana Evangelisty věc značně zjednodušuje. Urban nikdy nebyl precizně uvažující teolog a ani se za někoho takového nepovažoval. Byl k lecčemus kritický, ale nechtěl se povyšovat na nějakou rozhodující autoritu. Určitě by nesouhlasil se sebemenší polemickou ideologizací svých poznámek. Jeho duchovní dynamika nepotřebovala negativní motivaci.

Tento postoj nám byl společný. Nikdy jsem nevyhraňoval své teologické myšlení v opozici vůči nějakému jinému teologickému myšlení, zejména když šlo o myšlení poctivě míněné, ale pochopitelně ovlivněné svou historickou situací, za níž vznikalo – podobně jako je ovlivněné přece i naše myšlení. Každá teologie nějak naslouchá znamením své doby a odpovídá na dobové otázky. Moje koncepce „živé teologie“ tedy nevznikala jako negace nějaké „neživé“ teologie.

Bylo to tak, že během Pražského jara jsem zorganizoval veřejně přístupné kurzy nazvané Živá teologie, na které jsem zval nejvýznamnější české i zahraniční teology (včetně například Karla Rahnera), abych poskytl českým katolíkům, uměle odříznutým od normálního intelektuálního života, možnost konfrontovat se – na popularizující rovině – se současným teologickým myšlením vysoké úrovně. O úvodní přednášku jsem požádal právě J. E. Urbana, protože jsem ho velice dobře znal, byli jsme přátelé, a věděl jsem, že on dobře vyjádří spirituální předznamenání tohoto cyklu přednášek – jeho rámcové pojetí jako služby víře a církvi.

Asi je také třeba rozlišit fóra, na nichž se teologie prezentovala. Teologické fakulty a diecézní či řádová učiliště se podle všeho nevnímaly jako místo pokroku teologie, nýbrž se cítily zavázány předkládat studentům její konsolidovanou podobu. Jaký byl vlastně stav teologie na pražské fakultě, když jste tam nastoupil jako seminarista?

Příliš mě neuspokojovalo, když bylo studium vedeno středoškolským stylem, jako u profesora fundamentální teologie Kudrnovského. Lépe na tom byla biblistika, kam v osobě profesora Starého zákona Högera pronikalo i badatelské zaujetí. Jednoznačně na světové úrovni byl profesor František Dvorník, specialista na byzantologii, který nám první dva semestry přednášel církevní dějiny. Později odešel pracovat natrvalo do ciziny. Velice přitažlivý byl vědecký přístup profesora Josefa Cibulky, který se zabýval křesťanskou archeologií a uměním.

Když se po válce Josef Zvěřina stal redaktorem Časopisu katolického duchovenstva, zveřejnil trojdílný článek „Theologie a doba“, který postuloval potřebu teologie pozemských skutečností – a to ante litteram, protože kniha Gustava Thilse, jež tento výraz přinesla, vyšla až později (Zvěřina na ni ještě stačil upozornit). Proč se vlastně tento požadavek objevil a co znamenal?

Byly to teologické novinky našeho mládí, které souvisely s probuzeným zájmem věřících lidí o teologii. Všeobecně se u nás rozvíjející myšlení a aktivity i v náboženské oblasti začaly vyžadovat prolínání teologie do života. Objevovala se nová východiska s praktickými otázkami.

Zvěřina také přispíval do časopisu Katolík, o němž jste ve vzpomínce na Adolfa Kajpra napsal, že „byl mluvčím mladého katolictví, které za sebou zanechalo austrokatolicismus a ghetto, pocity méněcennosti vůči modernímu světu a hádavou apologetiku (...) učil neutíkat před světem, ale přistupovat k němu bratrsky, popř. samaritánsky, podle potřeby se s ním utkávat, ale bez nenávisti a sofistiky“. Zajímalo by mne, zda byl tento přístup přispěvateli sdílen spontánně nebo zda byl nesen nějakým společným teologickým náhledem.

Kajpr byl jeden z nás mladších, kteří jsme se snažili – v tisku i jinak – o nové možnosti služby církvi a církve veřejnosti. Jezuita Kajpr si vytypoval aktivně, nově, moderně myslící publicisticky schopné spolupracovníky. Když jsem mu poslal první příspěvky do jeho svěžího Katolíka, vyžádal si mou trvalou spolupráci v redakční radě. Byla to skupina lidí, kteří silně vnímali dobový pohyb v katolické církvi.

Řada tehdejších mladých osobností se věnovala Katolické akci a jejím novým formám (JOC). Předpokládám, že to byl praktický projev nového vnímání církve a že tedy vlastně obnova ekleziologie začala od otázky vztahu mezi životními stavy (klérus – laici) a od otázky apoštolátu laiků vůči společnosti...

V tehdejší církvi nebyly problémy mezi biskupy a mladými angažovanými katolíky. Katolická akce rozšiřovala působení církve mimo farní struktury buď v podobě organizovaných hnutí, nebo osobním apoštolátem, k němuž biskupové vybízeli.

Jak se poválečné impulzy v teologii projevily a prohloubily v padesátých a šedesátých letech? Mám na mysli především teologii v táborech a vězeních, ale i tu, jež byla rozvíjena v situacích většího či menšího politického kompromisu.

Například ve věznici na Mírově jsme při manuální práci také mohli kolem stolu probírat teologii a diskutovat. Někdy z toho vyplynuly písemné záznamy, mířící do budoucí svobodné pastorace. Mimo jiné jsme s Josefem Zvěřinou při práci na společném brusu hovořili o teologickém časopisu v budoucí svobodě.

Když jsem později, v přechodném otevření situace za Pražského jara mohl přednášet teologii v litoměřickém semináři, nebyla potíž pro nás nově příchozí vyučovat současnou teologii. V té době byly kompromisy minimální a pro posluchače průhledné. Po nástupu tvrdší linie vůči církvi jsme museli znova z fakulty odejít.

Myslíte, že srovnáme-li podmínky a kvalitu teologické reflexe na začátku a na konci 20. století, lze hovořit o pokroku? Mám na mysli pokrok v tom smyslu, který zmiňuje konstituce Dei verbum 8, když říká, že v církvi „přemýšlením a studiem věřících“ – ve spojení s „hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti“ – „vzrůstá chápání předaných slov a věcí“.

Myslím, že ano.

A jak chápete úkol české teologie v budoucnosti?

Obdobně jako v současnosti: Pomáhat životu z víry.

Myslíte, že bude existovat – a v těch, kdo nás předešli, již existuje – cosi jako „česká teologie“ na věčnosti?

Až budeme hledět na našeho Pána tváří v tvář, bude veškerá teologie zbytečná.