Vzpomínka na kolegu Miloše Rabana

Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2011/2 (Osobnosti)

K tomu, co bylo o kolegovi Rabanovi řečeno v minulém čísle TT, bych rád dodal, že kromě práce na Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci přenášel také několik semestrů na HTF UK v Praze. Opomíjet by se rozhodně neměla jeho práce v skupině 401 na Grantové agentuře České republiky, kde se spravedlivě zastával práv české teologie, a to nejen katolické. V širší veřejnosti je méně známo jeho aktivní členství ve Společnosti přátel Izraele.

Jak prozrazuje jeho vpravdě dobrodružný životní osud, propojoval domácí české prostředí s tím, co skýtala česká exilová scéna, což se mu dařilo činit naprosto přirozeným způsobem zřejmě také proto, že v něm kromě zapálenosti pro věc Boží nebyl ani stín nějaké touhy po moci či úřadech. Vůči těm, kteří na něho v církvi leckdy pohlíželi skrz prsty, se choval nejen přátelsky, ale všechna tato břemena dokázal brát se zdravou mírou odlehčující nadsázky. My všichni, kdo jsme Mílu znali, můžeme potvrdit, že není možno najít člověka, kterému by náš vzácný kolega ublížil. Naproti tomu těch, kterým nezištně poskytl radu a pomoc, je nespočet. Patřím mezi ně i já sám, a proto mne odchod přítele a spolupracovníka opravdu hluboce zasáhl. Když se ke mně ona smutná zpráva dostala, najednou jsem si nedovedl, zřejmě stejně jako řada jiných, představit, že už nikdy nespatřím jeho typický úsměv. Znali jsme ho jako přímého člověka mužného vystupování a velké erudice, jako duchovního se široce ekumenicky otevřeným srdcem. Měl také řadu přátel mezi vyznavači Abrahámova Boha, které dokázal uvádět do vstřícnějšího vztahu ke katolické církvi. Vyzařovala z něho hluboká lidská moudrost spjatá s vytříbeným smyslem pro humor. Jeho odchod je velkou ztrátou nejenom pro Pedagogickou fakultu Technické univerzity v Liberci, pro Mezinárodní centrum duchovní obnovy, pro litoměřickou diecézi a církev v celé naší vlasti, ale také pro českou teologii. Utěšovat nás může naděje, že Pán spravedlivě odmění jeho nebývalé zásluhy, které jsou přece koneckonců přednostně dílem Boží milosti, a že Míla sám bude sice jiným způsobem než doposud, ale přece jenom dále pokračovat v započatém díle, vždyť jinak si ho ani představit nedokážeme. Mílo, za všechno dobro, které jsi vykonal, velký dík.