Proč jsem nevystoupil z katolické církve

Autor: Milan Smejkal - Číslo: 2011/2 (Dialog)

V poslední době se v hojnější míře než kdykoliv dříve z různých periodik dozvídáme o narůstajícím počtu vystoupení z církve, která dosahují téměř neuvěřitelného rozsahu.¹ Vyskytují se zejména – podle médií – u našich německy hovořících sousedů (ale nejen tam). Důvody v této souvislosti uváděné bych dovedl i pochopit, nikoliv s nimi souhlasit. Koneckonců všem je dobře známo, co v poslední době tak silně rozvířilo hladinu důvěryhodnosti instituce církve, a není zapotřebí se k tomu znovu vracet, naše média informovala dokonale. Jestliže sami reprezentanti církve, dokonce nositelé svěcení a hlasatelé morální čistoty, sami nejednají podle toho, co hlásají, je to jistě na pováženou a lidem, kteří se od instituce těmito lidmi reprezentované odvracejí, se ani nelze dost divit.

Ale já jsem ani po všech těch kauzách, v tisku dokonale rozmáznutých, z církve nevystoupil. Dokonce si myslím, že důvod výstupů mnohých byl pouhým nedorozuměním nebo nepochopením. Nebo dokonce reakcí na něco, co s uváděnými důvody souviselo jenom velmi vzdáleně, možná vůbec ne. Jak to?

Pokusím se to vysvětlit. Tak předně: Už od prvních hodin náboženství jsme byli seznámeni s učením, že každý člověk, který přichází na svět, je nějakým způsobem poznamenán, nějak tajemně v sobě nosí něco, co způsobuje, že je nakloněn ke zlu. Říkáme tomu dědičný hřích. A ten se týká všech lidí, i těch, kteří jsou nositeli svěcení, tedy kněží, biskupů – i papežů. A také řeholníků a řeholnic a všech ostatních. Nikdo nemůže říci, že se ho nějaká špatnost nikdy žádným způsobem nedotkla nebo dotknout nemůže. Odmyslíme-li si dvě výjimky, jichž se toto poznamenání zlem netýká, Ježíše Krista, Syna Božího, a jeho přesvaté Matky, nikdo další není z tohoto neblahého dědictví a jeho následků vyňat. Nikdo není proti zlu imunní. Všichni ostatní, ať se narodili kdykoliv a kdekoliv, ať zaujímají v hierarchii církevních i světských hodností jakékoliv místo, mohou této náklonnosti podlehnout a hříchu se dopustit. Člověk je totiž nádobou křehkou, což dějiny i životní realita kolem nás dostatečně potvrzují. To, že se někdo (jeden člověk nebo mnoho lidí, laik, kněz nebo biskup) dopustil špatného, nebo dokonce zavrženíhodného jednání, je sice smutné, nicméně možné, a to je třeba vzít na vědomí, nezávisle na skutečnosti následně vzniklého pohoršení a jeho destruktivních důsledků.

Na věc je ovšem možno pohlédnout ještě z jiného úhlu: sestoupit do hlubin vlastního svědomí a otázat se, koho jsem ve svém životě pohoršil já sám. Komu ze svého okolí jsem byl kamenem úrazu, přes který se nepřenesl a který mohl způsobit nebo dokonce způsobil katastrofu? Kdo byl kvůli mně v pokušení na církev zanevřít, vystoupit z ní, nebo to i udělal? Jsem si tak naprosto jist sám sebou i tím, že se to nemohlo stát? Jestliže je hrozné, že něco špatného udělal kněz, není stejně tak špatné, udělal-li to otec, manžel, matka, manželka, já nebo ty? Není manželství stejně tak svátostí jako svátost kněžství? A co křest? Nezavazuje nás k tomu, aby naše jednání bylo v souladu s velkým přikázáním lásky, které nám zanechal náš Pán? A jestliže jsme se vůči němu provinili, nepohoršili jsme své bratry a sestry stejnou měrou? Neměla by kritika směrem mimo mě projít nejprve kataklyzmatem pohledu do vlastního nitra? Odvážíme-li se toho, budeme žasnout, co nalezneme, kolik jsme rozseli semínek špatnosti, komu všemu jsme ublížili, kolik bolesti a zklamání jsme způsobili jiným lidem, i nám blízkým a nejbližším. Budeme mít potom ještě odvahu k odsuzování druhých?

Jaké slovo je opakem ke slovu být pohoršen? Možná být povznesen, povzbuzen nebo stržen. Lidé vystupují z církve, protože byli pohoršeni špatným příkladem lidí, kteří měli dávat dobrý příklad. Ale v církvi je i přemnoho lidí vynikajících, obětavých, vydávajících sebe pro druhé, dokonce velkých vyznavačů a mučedníků, a to v hojném počtu i v současné době. Statistiky neexistují, ale dal bych ruku do ohně za to, že množina těchto skutečných Ježíšových učedníků je neporovnatelně větší než těch, kteří zklamali. Proč se neinspirovat jejich příkladem? Matka Tereza je známa po celém světě, ale stejně tak obětavých žen a mužů jsou tisíce. Ti ovšem nejsou v hledáčku reportérů, komentátorů a redaktorů, ale zůstávají v pozadí, většinou neznámí a nevyhledávaní, protože dobro, jak víme, je méně atraktivní, méně dramatické a hlavně méně výdělečné než zlo.

Já jsem z církve nevystoupil, protože jsem byl povzbuzen, povznesen, stržen příkladem lidí, kteří kolem sebe vytvářeli aureolu lásky, obětavosti, trpělivosti i zcela mimořádného hrdinství. Nevystoupil jsem, protože mě zasáhl životní příběh Maxmiliána Kolbeho, který v pekle koncentračního tábora nabídl svůj život za život svého spoluvězně, a to bez možnosti nějakého dlouhého uvažování: ihned a neodvolatelně. Nevystoupil jsem, protože obdivuji malou Terezii z Lisieux, která dokázala v naprosto obyčejných podmínkách karmelitského kláštera vyrůst ve světici, patronku misií a učitelku církve a ukázat svou „malou cestu“ schůdnou pro každého bez výjimky. Nevystoupil jsem, protože jsem fascinován nepřerušeným tokem Božích pravd, postupně otevíraných a přibližovaných nepřehledným zástupem svatých mužů a žen, lidí, kteří celý svůj život zasvětili rozjímání a studiu Písem, aby to vše předávali dalším generacím hledajících. Mám jmenovat? Augustina, Jana od Kříže, velkou Terezii, Kateřinu Sienskou, Edith Steinovou? Je to zbytečné, bylo by jich příliš mnoho. Mohl bych pokračovat výčtem dalších, živých i těch, kteří už spočívají v náručí Otcově, kteří nezaváhali ani tehdy, když byli okolnostmi přinuceni svědčit obětí vlastního života. A nevystoupil jsem, protože přes různá bolestná zklamání a rozčarování jsem poznal i několik kněží, kteří pro mě nebyli pohoršením, ale nedosažitelným vzorem, za jejichž příklad nádherného, rozdávajícího se, naplno prožitého kněžského života nikdy nepřestanu být vděčný.

Nevystoupil jsem, protože nikde jinde neexistuje něco takového jako zde: absolutní, neomylná jistota odpuštění našich provinění, spočívající na příslibu samotného Krista: „Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny…“ Kdyby pro nic jiného, tak tato jediná, nejvyšší možnou autoritou potvrzená kompetence je něco tak nepředstavitelně fascinujícího, že dobrovolně odejít od tohoto zdroje a postavit se k němu zády by pro mě znamenalo vrchol bláhovosti a nadutého ignorantství. Že došlo a stále dochází k zneužití, zlehčování a znevažování této svátosti? Je to možné, ale to vůbec neznamená, že bych se kvůli tomu měl jejího blahodárného účinku vzdát.

A nevystoupil jsem, protože jsem okouzlen a unesen širokostí prostoru zasaženého poselstvím evangelia, inkarnovaného do tisíců svatyň a svatyněk po celém zemském okrsku, v nichž ve všech jsem doma. Kamkoliv přijdu, i když jazyku bohoslužby nerozumím, vím, že se zde děje něco, co je mi tak důvěrně známé a co bere dech: zpřítomnění Kristovy oběti na kříži, z chleba se stává Kristovo Tělo, víno se proměňuje v Kristovu Krev. A já mohu, ne nějak symbolicky nebo metaforicky, ale naprosto reálně, fakticky a přímo hmatatelně vztáhnout na sebe a do nejhlubších vrstev své bytosti prožít to, co bylo přislíbeno: „Kdo jí mé Tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ Na vlastní oči se tak mohu přesvědčit, co to znamená „všeobecná, univerzální, katolická“ církev a jak úžasným činem a jakou jistotou je předání klíčů: „Tobě dám klíče…cokoliv svážeš…“ Ve světě rozkolísaném zmatky a nejistotami všeho druhu konečně cítím pevnou půdu pod nohama. Cítím a vpíjím se do tajemství spásy sdělované stejnými slovy i gesty všude na světě. A mohu s otcem Smithem z Plná slávy z hloubi srdce říkat: „Žádná katedrála, žádné horské jezero ani žádná hora nejsou tak krásné jako náš Pán v Nejsvětější svátosti na oltáři, jak se sami přesvědčíte, až ho uvidíte tváří v tvář.“ Ještě ho nevidíme, ale věříme v něho a v srdci máme naději, že se tak jednou i stane. To je pohled za hranice našeho obzoru, pohled do věčnosti, pohled naděje, „nejmenší mezi všemi ctnostmi“, ale jak důležité, vždyť nám před oči klade náš konečný cíl. A je mi jedno, zdali členové církve (někteří? – mnozí? – jednotlivci?), která mi tento cíl klade před oči, věří nebo ne, podle své víry jednají či nikoliv, byť by to byli i její členové prominentní.

A také jsem nevystoupil, protože jak bych mohl zapomenout, odhodit vzpomínku na Svatou zemi, na Betlém, Jeruzalém, na místa spojená s životem, smrtí a vzkříšením mého Pána, na Řím, srdce mého náboženství, na katakomby mučedníků, na hrob svatého Petra poblíž dávných cirků, kde prvotní křesťané byli předhazováni divoké zvěři, na velkolepou baziliku svatého Petra a nespočet dalších památek a svatých míst všude na světě, navštěvovaných poutníky po celá staletí, míst spojených s podivuhodnými událostmi, kdy „nebe sestoupilo na zem“ a lidem se otevíralo srdce pro přijetí „poselství shůry“, ať jsou to monumentální katedrály, poutní místa rozesetá po celém zemském povrchu nebo poslední kapličky, kříže, zvoničky, Boží muka nebo mariánské obrázky někde u cest nebo v polích.

A je mi srdečně jedno, kolik lidí vystoupilo nebo hodlá vystoupit nebo zůstává jenom ze setrvačnosti a lhostejnosti. A docela jsou mimo mě i různé neblahé kauzy z minulosti – ne že by mě nebolely, ale protože se vlastně týkají toho vnějšího, „obalu“, lidského selhání nebo nepochopení nebo obojího. A netýkají se podstaty, „hlubiny“, samé dřeně církve, toho hlavního, proč zde vůbec je. Dokonce se odvažuji domnívat, že ta různá pohoršení jsou z jistého úhlu pohledu nutná, dokonce dobrá, protože jsou „úzkou branou“, kterou musí člověk projít (třeba s různými odřeninami a pohmožděninami a poraněními), aby si uvědomil, že „těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému“ (a to všechno znamená skutečně VŠECHNO) a že „kde se rozmnožil hřích, tam se nadmíru rozmnožila milost“. Jsou různé temné noci, různé kvality i intenzity. A kdo jimi projde, dostane se dál, tam, kde čeká síň plná světla.

A nevystoupil jsem ještě kvůli něčemu, a to je pro mě možná to úplně nejdůležitější: u těch, kteří odcházejí, vyciťuji něco, co je mi na hony vzdálené a s čímž se ani v nejmenším nemohu ztotožnit, totiž jistou štítivost, pocit, že jsem nad tím vším marasmem, který buď vidím, nebo spíš který mi někdo předestírá před oči (ať už jde o pravdu nebo smyšlenku nebo mix obojího), že jsem nad věcí, že jsem pohoršen, že se mi nic takového nebo podobného stát nemůže. Zkrátka ano, budu v církvi, ale jen v takové té elitní, ve které jsou jenom samí dokonalí, čistí, nevinní, svatí, spasení a vykoupení, takoví, jaký jsem i já sám. Jinou církev, tu skutečnou, reálnou, umazanou, tu s „těmi hříšníky“ neuznávám, tu neberu. Ani den bych nechtěl být v takové církvi, ani hodinu. Necítil bych se v ní dobře, nepatřil bych tam. Prožil jsem už ledasco, měl jsem dny temné, smutné a bolestné, a moje církev nade mnou nezlomila hůl, nevyhnala mě, neodřekla se mě, ale ponechala si mě se vším mým zraněním a mou bídou. A jenom taková církev, která se nade mnou nepohoršuje a která se ode mě neodtahuje, může být mým domovem. Zde jsou přijímáni všichni bez rozdílu, protože dobré klasy od plevele budou odděleny až na samém konci našich dnů a do té doby je nám ponechána naděje. Všichni jsme lidé hříšní a chybující, jak moc a v jaké intenzitě, a nakolik se lišíme od ideálu, ke kterému jsme se během svého života měli přiblížit, to nevíme, to nám bude sděleno až při konečném účtování. Jak bych si tedy mohl dovolit soudit a odsuzovat někoho druhého?

A proto si myslím, že jediná správná a logická reakce na zlo, které vidíme kolem sebe (a koneckonců i uvnitř nás samých), není rezignace a defétismus, není útěk a kapitulace, ale radikální úsilí o vlastní svatost – plné pokory a vědomé si toho, že jenom „milostí Boží jsem to, co jsem“. Vždyť se nejedná o nic víc než o to, co je stejně naší povinností, úkolem, jímž jsme byli pověřeni: být světlem světa a solí země.

To je tedy důvod, proč jsem nevystoupil. A doufám, že ani nevystoupím.