Mission Improbable. Svatý František a sultán

Autor: Paul Moses - Překlad: Tomáš Tatranský - Číslo: 2011/2 (Osobnosti)

Commonweal, September 25, 2009.

Bylo pozdní léto roku 1219, když František z Assisi během páté křižácké výpravy vstoupil do nepřátelského tábora v naději, že se mu podaří obrátit egyptského sultána Malika al-Kamila na křesťanství. František, který začal kázat poté, co se vzpamatoval z traumatu, které mu způsobila strašlivá zkušenost z válečného pole a z vězení, doufal, že ukončí násilí křižáckých výprav tím, že zvítězí nad sultánem.

Středověké zprávy o této události jsou různé. Nejstarší a nejdůvěryhodnější z nich jsou spíše v souladu s tím, co o Františkovi víme z jeho vlastních spisů – jde zvláště o záznamy Jakuba z Vitry, který byl tehdy biskupem v Acre a který měl k samotné události nejblíže. O něco méně věrohodný je konfrontační scénář, který předkládá sv. Bonaventura v Legendě Maior, jež byla sepsána více než čtyřicet let po samotné události a jejímž záměrem bylo též očistit tehdejší františkánský řád od nařčení z hereze. Sv. Bonaventura zde představuje bojovně naladěného Františka, který se ovšem dosti liší od Františka, který ve své první řeholi nabádá své spolubratry k tomu, aby žili pokojně mezi muslimy a aby se jim „podrobili“.

Ihned poté, co dorazil do křesťanského tábora u Damietty, města ležícího při ústí Nilu, které bylo obléháno křižáky, František neskrýval své rozladění z křižácké výpravy. Věřil, že mu Bůh sdělil, že útok, který křižácké vojsko pod vedením kardinála Pelagia plánovalo provést, skončí katastrofou. František se rozběhl mezi vojáky a „rozmlouval jim válku“, jak praví jedna z dobových zpráv, ale nikdo na něj nedbal. V následující neúspěšné bitvě pak zahynuly tisíce křižáků.

Krátce nato se František rozhodl vydat se do sultánova tábora ve Fariskuru na východním břehu Nilu a vzal si s sebou spolubratra jménem Illuminato. Využili příměří, které nastalo v září roku 1219 poté, co sultán nabídl křižákům mír, který později kardinál Pelagius odmítl. (Sultán tehdy výměnou za ukončení obléhání Damietty nabídl křižákům kontrolu nad Jeruzalémem, z něhož se křesťané museli stáhnout v roce 1187, kdy toto město zpět pro muslimy získal sultánův strýc Saladin.) Kardinál Pelagius nejprve Františka varoval, že pokud se pokusí svůj plán uskutečnit, bude zabit, ale nakonec Františkovi odchod povolil s tím, že František na sebe vezme veškerou odpovědnost spojenou s misí. Kardinál nechtěl, aby mu byla přičítána vina za smrt mnichů.

František a Illuminato opustili křižácký tábor a vydali se k Nilu. Museli se dostat na jeho východní břeh, aby pak mohli směřovat na jih k sultánovi, který se nacházel zhruba o třináct kilometrů dále, ve Fariskuru. Nejjednodušším způsobem, jak se dostat na druhý břeh, bylo použít provizorní most, který vytvořili křižáci svázáním několika lodí. Krajina jižně od Damietty byla původně velmi pěkná, se sady, lány obilí a pastvinami – úrodnost půdy byla zajištěna každoročními záplavami. V obdobích míru byla řeka plná rybářských loďek. Nyní vše vypadalo jinak. Pár dní před tím, než se tudy vydal František, zde ve strašlivé bitvě muslimské meče a šípy pozabíjely množství křižáků. Když touto krajinou kráčel František a Illuminato, byla už pročesána muslimy, kteří se zmocnili lupu a zajali raněné křižáky. Děsivé připomínky bitvy z 29. srpna tu však stále byly. Zmasakrované mrtvoly a části těl, které se nyní na horkém vzduchu rozkládaly, se povalovaly všude kolem. Vypadalo to ďábelsky, mnohem hůře než mrtvolami posetá krajina po bitvě, v níž mladý František padl do zajetí.

Když se František a Illuminato přiblížili k Fariskuru, narazili na muslimské hlídky. František se jim představil jako stoupenec Ježíše a požádal je o svolení setkat se se sultánem. Vojáci se domysleli, že jde o křižácké posly, kteří mají sultánovi předat odpověď na jeho mírovou nabídku. Je možné, že došlo k nedorozuměním. Bratr Jordán z Giana v 60. letech 13. století napsal, že František, neznalý řeči Saracénů, křičel „sultán! sultán!“, když ho vojáci tloukli. Zdá se, že poté vojáci Františka a Illuminata zajali a odvlekli do sultánova tábora.

Ačkoli v detailech se různá vyprávění o této události liší, v jednom se shodují – František nakonec stanul tváří v tvář sultánovi Malikovi al-Kamilovi a jedinečná historická událost tak mohla začít.

Budoucí světec a sultán byli zhruba stejně staří – al-Kamilovi bylo 39 let, zatímco František byl o rok a půl mladší. František patrně začal pozdravem, který používal při každé příležitosti: „Pokoj Páně ať je s tebou.“ Pozdrav spojil s hlubokou úklonou, načež sultána přátelsky objal a pomodlil se za ukončení násilí ve světě. Františkova kázání vždy začínala tímto způsobem, přičemž právě za těchto okolností byla modlitba za mír mimořádně příhodná. Sultán Malik al-Kamil odpověděl mnichovi na pozdrav a poté – podle Ernoulovy kroniky, francouzského křižáckého deníku – „se zeptal, zda se příchozí chtějí stát Saracény, anebo zda mají předat nějaké poselství“.

Myšlenka, že František a Illuminato stanuli před sultánem proto, aby se „stali Saracény“, není tak bizarní, jak by mohla na první pohled vypadat. Během páté křižácké výpravy docházelo ke konverzím mezi vojáky na obou stranách. Přesto se vzhledem k načasování návštěvy i k úvodnímu pozdravu zřejmě sultánovi jevila jako pravděpodobnější možnost, že tito mniši přicházejí tlumočit odpověď křižáků na jeho mírovou iniciativu.

Al-Kamil si možná všiml podobnosti Františkova přivítání s typicky arabským mírovým pozdravem as-salamu aleikum, čili „mír s tebou“. Korán dokonce chválí všechny ty, kdo používají tento pozdrav: „Neříkej tomu, kdo tě zdraví v pokoji,,ty nejsi věřící‘“.

Rané zprávy o této události nevysvětlují, jak byla překonána jazyková bariéra. Al-Kamil měl na svém dvoře několik zajatých kněží ze Západu, kteří zde učili západní jazyky, takže je možné, že Františkovi rozuměl. V každém případě tu byli k dispozici tlumočníci. Františkova výrazná gesta ostatně hovořila vlastní řečí, a to velmi výstižně.

František a Illuminato okamžitě odmítli sultánovu hypotézu, že přišli, aby se obrátili na islám, a odpověděli, že „se nikdy nebudou chtít stát muslimy, ale že k němu přišli jako vyslanci samotného Boha s poselstvím, že i sultán může obrátit k Pánu svou duši“. V této odpovědi tkví nenápadný a zajímavý posun. Al-Kamil se domníval, že Františka vyslalo velení křižácké výpravy, ale František se ve své odpovědi odvolal na Boží jméno – vůbec se nezmínil ani o kardinálovi Pelagiovi ani o dalším veliteli křižáků Janovi z Brienne. V Kronice Bernarda Pokladníka, což je francouzská kronika z roku 1230 opírající se o Ernoulovu kroniku, mniši prohlašují: „Jsme vyslanci Pána Ježíše Krista.“

Podle Ernoulovy kroniky se František ve své řeči pozastavil u tématu obrácení: „Pokud nám uvěříš, přivedeme tvoji duši k Bohu; vpravdě ti totiž říkáme, že jestliže zemřeš ve víře, kterou nyní vyznáváš, budeš zatracen a Bůh nepřijme tvou duši.“ František hned na začátku naznačuje, že mu nejde o žádné donucování: „Pokud nám uvěříš.“ František tedy žádá pouze o to, aby byl vyslechnut. Ať již byl František při této výzvě sebevlídnější, lze považovat za zázrak, že sultán okamžitě nenařídil svým vojákům, aby oba mnichy zatkli, a to tím spíše, že scéna se odehrála uprostřed války. Ať byla Františkova slova jakákoli, bojovného al-Kamila potěšila – Jakub z Vitry píše, že sultán byl ihned „laskavost sama“.

Pozdější líčení nicméně popisují tento rozhovor jako možný boj na život a na smrt. V Ernoulově kronice nejmenovaní „dva duchovní“ ujišťují sultána, že pokud se jim nepodaří doložit pádnými argumenty, že islámské náboženství je falešné, „pak každému z nás můžeš stít hlavu“. Podle tohoto podání byli poté do sultánova stanu přivedeni jeho náboženští rádci. Jakmile rádci zjistili, že al-Kamil hodlá nechat Františka kázat, varovali sultána, že tím by bylo porušeno islámské právo. Ernoulova kronika je cituje: „Pokud by zde někdo měl v úmyslu kázat nebo hovořit proti našemu zákonu, pak tento zákon přikazuje, aby mu byla useknuta hlava.“ Ernoulova kronika, jež byla dokončena během desetiletí po páté křižácké výpravě, obsahuje některé zajímavé detaily, byla však sepsána nepříliš vzdělaným vojákem, který mohl těžko vědět cokoli bližšího o Františkových názorech, když neznal ani jeho jméno. Tato kronika je psána z pozice válečníka, a tudíž Františkův postoj deformuje, když z něj činí bojovně naladěného muže.

Sv. Bonaventura, generál františkánského řádu v letech 1257-1274, ve své Legendě Maior líčí toto setkání ještě dramatičtějším tónem. Podle Bonaventury František přiměl sultána, aby rozpálil veliký oheň. „Vstoupím do něj spolu s tvými kněžími. Tak se ukáže, čí víra je pevnější a svatější,“ říká v této legendě František.

„Nemyslím si, že by některý z mých duchovních chtěl vydat své tělo plamenům jenom proto, aby bránil svou víru, nebo že by se chtěl podvolit jakémukoli mučení,“ odtušil prý sultán. František se tudíž nabídl, že skočí do ohně sám, pokud se sultán a jeho lid obrátí na křesťanství, ale sultán i toto odmítl.

Podívejme se nyní blíže na vyprávění Jakuba z Vitry. Tento francouzský biskup znal velmi dobře jak Františka a jeho řád, tak i problematiku obracení muslimů na křesťanství. Jakub měl tendenci líčit muslimy jako zrůdy, ale v tomto případě tak neučinil. Při jiných příležitostech představoval Jakub Františka jako neopatrného pošetilce, v případě jeho setkání se sultánem však francouzský biskup uznává, že se František choval obezřetně. Jakubův popis byl navíc sepsán krátce po samotných událostech. Z toho všeho lze vyvodit, že Jakubův text je mnohem věrohodnější než pozdější kroniky a legendy, zvláště Bonaventurova.

Podle Bonaventury František navrhl, aby měl soud formu zkoušky ohněm, což je způsob, který byl roku 1215 odsouzen 4. lateránským koncilem. Přesto do dějin vstoupila právě tato barvitá scéna, v níž František stojí u planoucího ohně, za ním se schovává vyděšený Illuminato a vše znepokojeně sleduje sultán sedící na mramorovém trůnu. Přesně takto – v souladu s Bonaventurovou legendou – totiž toto setkání zobrazil Giotto v rámci cyklu fresek, které zdobí baziliku Svatého Františka v Assisi i baziliku Svatého kříže ve Florencii. Giottem se pak nechala inspirovat řada dalších umělců.

Giotto jistě vytvořil nádherné umělecké dílo, nicméně takto podanou scénu nelze považovat za historickou. Ostatně dokonce ani Bonaventura netvrdí, že byl rozpálen oheň – podle Bonaventury sultán Františkův návrh na zapálení ohně zamítl. Každopádně Bonaventura se čtyřicetiletým odstupem od samotné události je první, kdo hovoří o tom, že František sultánovi a jeho rádcům nabídl zkoušku ohněm. Kdyby se však toto vyprávění zakládalo na historických událostech, těžko by tato tak dramatická fakta unikla dřívějším kronikářům. Navíc násilí, které zkouška ohněm implikuje, by bylo v rozporu se vším, co František psal a kázal o lásce k nepřátelům. Nenásilí je klíčovým motivem v životě Františka, který se z vojáka stal kazatelem míru a pokání.

Přestože nemá Bonaventurovo vyprávění mnoho společného s historickými fakty, má důležitý teologický rozměr. Znázorňuje totiž Františka jako nového Eliáše – připomeňme, že Eliáš byl Božím prorokem, který porazil Baalovy kněze tím, že přiměl Hospodina, aby podpálil býčka, který posloužil jako oběť. Bonaventura zdůrazňuje, že sultánovi rádci se zbaběle odplížili, aby se vyhnuli zkoušce. Píše, že sultán „zachytil pohledem, jak se jeden z jeho duchovních, starý a velmi vážený muž, nenápadně vytratil, jakmile zaslechl, co navrhuje František“.

Na sultánově dvoře fakticky působil starý a velmi vážený duchovní, který al-Kamilovi radil v náboženských otázkách – jmenoval se Fakhr al-Farisi a byl uznávaným mystikem i autoritou v oblasti práva. Al-Farisi by však patrně neporadil sultánovi, aby křesťanské kazatele nechat stít. Al-Farisi se narodil v Persii a byl ovlivněn súfismem, mystickou islámskou naukou, která – jak známo – zdůrazňuje toleranci k jiným vyznáním. Jeho inspirací bylo učení Mansúra al-Hallaje z 10. století, významného súfíjského askety, učitele a básníka opěvujícího mystické sjednocení z Bohem. Al-Hallaj byl v mnoha ohledech podobný Ježíšovi – některé prameny dokonce uvádějí, že byl roku 922 v Bagdádu ukřižován. O tři staletí později pak v Káhiře vystupoval al-Farisi na obhajobu al-Hallaje a jeho odkazu.

Měli bychom si uvědomit, že súfismus nepůsobil v rámci nějaké uzavřené sekty, ale byl spíše určitým proudem v rámci islámu. Františkovo pojetí křesťanství má řadu společných rysů s tím, jak je islám interpretován právě súfismem. Oba tyto přístupy kladou důraz na ty posvátné texty, které hovoří o Boží proměňující lásce a o Boží přítomnosti ve světě. Oba též odmítají starost o věci tohoto světa a doporučují asketickou chudobu, pokání a půst. Oba směry jsou sice pravověrné, leč nekonvenční.

Středověké křesťanské kroniky a také někteří moderní komentátoři tvrdí, že sultán svým vlídným postojem vůči Františkovi porušil islámské právo. Lze si nicméně těžko představit, že by al-Kamil, který zakládal islámské školy a který pečoval o památku velkého sunnitského znalce práva imáma al-Šafi’iho, veřejně učinil cokoli, co by odporovalo islámskému právu. „Nemyslel si, že jde za rámec své vlastní náboženské tradice,“ říká o sultánovi Fareed Z. Munir, profesor religionistiky na Siena College ve státě New York, který zkoumal tuto událost ze sultánovy perspektivy. „Sultán se naopak domníval, že tím, že umožňuje sv. Františkovi audienci, sám aktivně působí ve věci islámu.“

Al-Kamil byl ovlivněn súfismem, a proto byl určitě přesvědčen, že naslouchání křesťanským kazatelům je v souladu s islámským právem – ovšem pod podmínkou, že František a Illuminato nebudou kritizovat Boha ani proroka Mohameda. Pod vlivem prominentního súfíjského učence al-Farisiho, který působil na jeho dvoře, sultán hleděl na františkány prizmatem súfismu a té muslimské tradice, která hlásá úctu vůči křesťanským mnichům. František a Illuminato dokonce ve svých hrubých a záplatovaných tunikách mohli vypadat jako súfíjové – ostatně sám název súfí, kterým se označují muslimští mystikové, pochází z arabského označení pro hrubou vlnu, z níž si súfíjové vytvářeli své oděvy. Podobně jako františkáni se i súfíjové přepásávali spíše provazem než páskem.

Františkův styl kázání byl velmi dynamický. František nenapodoboval analytickou argumentaci, na kterou byla zaměřena formace kněží, nýbrž podobal se vášnivým pouličním kazatelům, jejichž promluvy slýchával na náměstích v Assisi. Františkova kázání vyvěrala ze srdce. Sultán al-Kamil si nepochybně vyslechl Františka s radostí, s tím, že pravděpodobně se jednalo o skutečnou konverzaci spíše než o Františkův monolog, jak ho popisují křesťanské kroniky. Al-Kamil měl rád takovéto výměny názorů, což dokládá fakt, že každý pátek večer usedal k debatě se skupinou učenců. S největší pravděpodobností se tedy sultán a jeho rádci s chutí pustili s Františkem do učené disputace. Současný koncept mezináboženského dialogu tehdy neexistoval, nicméně při této příležitosti šlo nepochybně o dialog – byla to pokojná výměna myšlenek dvou soupeřících náboženství. Ve stanu plném kultivovaných náboženských myslitelů a básníků František představil svoji pozici. Z toho, že Jakub z Vitry uvádí, že diskuse trvaly několik dní, můžeme usoudit, že se jich zúčastnila řada diskutérů. Bohužel nemáme o těchto rozhovorech k dispozici žádné detailní záznamy.

Po několik dní byli František a Illuminato váženými hosty v táboře muslimů. Podle Jakuba z Vitry jim bylo dokonce dovoleno, aby kázali muslimským vojákům. Jakub to uvádí jen mimochodem, ale je to podivuhodná zmínka. Zatímco se kardinál Pelagius a křižáčtí velitelé jen pár kilometrů severně od muslimského tábora horečnatě zabývali přípravou zbraní na další útok – a zatímco se i muslimští vojáci připravovali na to, že znovu zaútočí na křižácký tábor, kam se dva františkáni měli vrátit – František a vojáci z nepřátelského tábora se k sobě chovali jako přátelé.

František měl dost času na to, aby pozoroval islámské náboženské praktiky, zvláště modlitbu muslimů. Z jeho pozdějších spisů vyplývá, že na něj udělalo hluboký dojem, jak vojáci vždy přerušovali svoji činnost, aby se obrátili na jihovýchod, směrem k Mekce, a klaněli se Bohu až k zemi. Seyyed Hossein Nasr, významný islamolog z George Washington University, tvrdí, že mezi muslimy byla ústně rozšířena historka o tom, že sultán dal Františkovi klíč od své soukromé modlitební místnosti.

Fakt, že František mohl mezi muslimy kázat nejméně po několik dní, naznačuje, že se soustředil na to, co mají islám a křesťanství společného, a že se nepustil do přímé kritiky Mohameda nebo islámu. Jakub z Vitry napsal v obecné rovině, že muslimové ochotně naslouchali mnichům, kteří přijížděli na Východ, pokud tito kazatelé neznevažovali Mohameda. Biskup z Acre k tomu dodává, že kdykoli nějaký kazatel prohlásil, že Mohamed byl zlý, mohl být rád, když si pak zachránil holý život. František se na své mírové misi evidentně takovéto konfrontaci vyhnul.

Na konci pobytu sultán Františkovi nabídl vzácné dary na důkaz úcty. Domněnka, že František sultánovy dary odmítl, jistě lahodila uším prvních generací františkánů, a proto ji někteří odborníci považují za nevěrohodnou. Sultán si byl jistě vědom toho – dokládal to ostatně i Františkův bídný zevnějšek – že František neprahne po pokladech. Al-Kamil přesto Františkovi své dary nabídl, aby tak dal svému dvoru najevo, že si Františka váží. „Chtěl darovat světci zlato a stříbro, aby ukázal, jak moc si cení Františkovy svatosti a chudoby,“ tvrdí Mahmoud Ayoub, islamolog z Temple University a odborník na křesťansko-muslimské vztahy.

František si v každém případě z tohoto mimořádného setkání odnesl jeden dar – jde o roh ze slonoviny, který je dnes vystaven mezi relikviemi ve spodní části baziliky Svatého Františka v Assisi. Takovéto rohy sloužily k vyhlašování bitev nebo jiných významných událostí. Podle rytiny, kterou byl Františkův roh později ozdoben, používal František roh ke svolávání lidí na svá kázání.

Křesťanské zprávy zdůrazňují, že František na sultána al-Kamila hluboce zapůsobil. Tato myšlenka je v raných kronikách podána umírněně, ale pozdější líčení tohoto setkání ji přikrašlují a zveličují. Tomáš z Celana, první františkán, který o této události napsal, jednoduše konstatoval, že sultán „byl hluboce pohnut jeho slovy a velmi ochotně mu naslouchal“. Jordán z Giana, pozdější františkánský životopisec, píše, že František byl „přijat s poctami“ a že s ním bylo „vlídně zacházeno“, ale nesděluje nám další detaily ohledně toho, jak sultán na Františka reagoval, ponecháme-li stranou zmínku, že František „nesměl sbírat ovoce“. Bonaventurovo vyprávění v Legendě Maior je již více přikrášlené – al-Kamil zde Františkovi říká, že nemá odvahu obrátit se na křesťanství, protože jeho lid by se vzbouřil. V kázání, které pronesl v Paříži na svátek sv. Františka 4. října 1267, šel Bonaventura ještě dál. Poté, co vylíčil, jak František sultánovi nabídl, že projde ohněm, aby dokázal, že křesťanství je pravou vírou, Bonaventura dodal, že sultán Františkovi řekl, že má strach konvertovat. „Neodvažuji se to udělat, bojím se, že moji lidé by mě ukamenovali,“ citoval Bonaventura al-Kamila. „Věřím však, že tvá víra je dobrá a pravdivá.“ Bonaventura své vyprávění uzavřel slovy: „A od tohoto okamžiku byla křesťanská víra vtištěna do jeho srdce.“

Toto je hagiografie, jejímž záměrem je vylíčit Františka jako světce, který činí zázraky, a proto bychom udělali chybu, kdybychom toto vyprávění brali jako historickou pravdu. Na druhou stranu můžeme považovat za určitý zázrak již samotný fakt, že uprostřed strašlivé války spolu František a sultán al-Kamil dokázali přátelsky hovořit. V jednom dopise domů píše Jakub z Vitry o podivuhodném setkání obávaného vůdce nepřátelského vojska s horlivým mnichem takto: „Sultán, vládce Egypta, v soukromí požádal Františka, aby se za něj modlil k Bohu za to, aby ho Pán osvítil a aby tak mohl vyznávat to náboženství, které je Bohu nejmilejší.“ Holandský odborník Jan Hoeberichts tuto zmínku vysvětluje častým užíváním výrazu inšalláh, tedy „dá-li Bůh“. V této poznámce křižáckého kazatele můžeme zaslechnout autentický sultánův hlas. Je to hlas učený a jemný, plný respektu a snad i lásky vůči Františkovi. Al-Kamil se seznámil s tou nejhorší tváří křesťanství – s křižáky, kteří se snažili dobýt nová území a kteří mávali Kristovým křížem jako zbraní, dokonce i poté, co jim byl nabídnut mír za rozumných podmínek. František poté představil sultánovi al-Kamilovi, co znamená být opravdovým křesťanem, svatým mužem, který bere vážně Ježíšovu výzvu k lásce k nepřátelům.

Sultán al-Kamil nakonec poslal Františka a Illuminata zpět do křesťanského tábora s ochranným doprovodem. Muslimští vojáci doprovodili dva mnichy uctivě, „s mnoha poctami,“ jak píše Jakub z Vitry.

Než odešel, František sultánovi řekl, že nemůže přijmout jeho zlato, stříbro a hedvábí, ale že přijme pozvání ke společné hostině. Je to pozoruhodné, uvědomíme-li si, že František byl zvyklý na hlad, že zpravidla nejedl dosyta a že se živil jednoduše. František asi zatoužil pojíst se sultánem nikoli prostě proto, že dostal hlad. František se vždy snažil následovat Ježíše, který často uskutečňoval nebeské království na této zemi skrze společné stolování, zvláště pak tím, že jedl s lidmi, které společnost zavrhovala. „Sultán jim dal veliké množství jídla,“ píše se v Ernoulově kronice. Je pravděpodobné, že sultán nenechal jídlo pouze přinést, ale že sám též usedl k hostině. Takováto pohostinnost je ostatně v Egyptě tradicí. Neměli bychom však být překvapeni, že pozdější zprávy o této hostině mlčí. Později totiž papež Řehoř IX. pokáral císaře Fridricha II. za to, že přátelsky stoloval s muslimskými vůdci, což prý bylo hanebné. Fakt, že František se při hostině podělil o chléb se sultánem Malikem al-Kamilem, jeho údajným nepřítelem, nezapadal do představy, která se později prosadila a podle níž mělo setkání Františka se sultánem podobu dramaticky vypjaté konfrontace u planoucího ohně. Škoda, že zdi kostelů dnes nezdobí fresky, které by ukazovaly tuto přátelskou hostinu.