Když je vražda v módě…

Autor: Markéta Doleželová - Číslo: 2011/2 (Praxe)

Z vítězné práce literární soutěže Úcta k životu. – Převzato z časopisu Hnutí Pro život ČR, 2/2010.

Stáří, slabost, nemohoucnost a bolest – to není nic pro nás. Domovy důchodců jsou nacpané k prasknutí, protože staří lidé dostali nálepku „Nepotřebné – odstranit“. Na mentálně a tělesně postižené se díváme skrz prsty. A když je potkáme na ulici, v duchu si ze všeho nejvíc přejeme, abychom se k nim nemuseli přiblížit, nedej Bože jim s něčím pomoct!

Člověk je ale tvor docela inteligentní. Našli jsme si řešení – eutanazii. Pod zástěrkou laskavosti, ohromně lidského přístupu a láskyplného jednání se ale nekoná nic jiného než vražda. Eutanazie znamená v překladu „dobré umírání“. Co je na tom dobrého? Na našem egoismu a neochotě? Podle mě nic… Jenže abychom se o těžce nemocné nemuseli starat, abychom o staré lidi nemuseli pečovat, raději to vyřešíme posvém. Prostě zabít a bude klid.

Chceme „dobrou smrt“ pro lidi kolem sebe? Dobře, potom tedy nezbývá nic jiného než se zvednout od internetu a jít si popovídat s babičkou, nezbývá nic jiného než si odříct oblíbený seriál a jít do nemocnice za vážně nemocným dědečkem. Copak by někdo z nás chtěl ležet na nemocničním lůžku den za dnem, s bolestmi, ale sám, bez příležitosti si s někým popovídat, nebo raději ležet na tom samém lůžku, s těmi samými bolestmi, ale s milujícími přáteli, kteří přijdou a drží nás za ruku, když je nám špatně? Copak by někdo z nás chtěl žít s pocitem, že pro nikoho nic neznamená, nebo raději žít v milující rodině, i když je mu už osmdesát? Copak by někdo z nás chtěl umřít s vědomím, že už ho nikdo nepotřebuje, a tak dostal jízdenku na druhý břeh ve formě smrtící injekce? Asi ne…

Je to jako lavina, kterou už asi nezastavíme. Neumíme a nechceme se učit žít. Na prvním místě jsou peníze, kariéra, naše ego, pak dlouho nic a někde u konce žebříčku leží pohozené naše vztahy. Chceme všechno hned a je nám často jedno, jaká bude daň. Když se mladá holka rozhodne, že si chce užít, jde do klubu, opije se a ráno se probudí v cizí posteli. Když otěhotní? Nic se neděje, pořád máme přece potrat! Žádná zodpovědnost. Že je při potratu malé dítě bezcitně rozerváno na kusy naprosto odpornými metodami, na tom nikomu nezáleží.

Žijeme v divné době. Zachraňujeme stromy, ale zabíjíme lidi. Místo lásky, přátelství a pochopení nám vládne sobectví, urážky a bezohlednost. Peníze jsou až na prvním místě a my posuzujeme věci i hodnoty podle toho, kolik stojí. Díváme se, jak z mnoha dětí rostou bezohlední sobci, a divíme se proč, vždyť jsme jim dali vše, co jsme jim na očích viděli.

Přiznám se, že je mi z toho trochu špatně. Jenže s tím nic nenadělám. Každý člověk má svou svobodnou vůli a také schopnost se podle ní rozhodovat. Přesto ale věřím, že každý lidský život je darem, že každý lidský život je originální a má svůj hluboký smysl, i když se nám to někdy zdá beznadějné. Nikdo z nás si život nedal sám a nikdo z nás si život nevymyslel, tak ani nemá právo, ať už sám sobě nebo někomu jinému, život brát. Život jsme dostali jako největší dar, který vůbec můžeme dostat. Paradoxně zadarmo. Je jen škoda, že si ho nevážíme…