Hledání univerzální etiky

Autor: Mezinárodní teologická komise - Číslo: 2011/2 (Dokumenty)

Z dokumentu Hledání univerzální etiky: nový pohled na přirozený zákon (2008), in: Dokumenty Mezinárodní teologické komise věnované morální teologii (překlad C. V. Pospíšil, Karmelitánské nakladatelství 2010).

(63) Stvořitel není pouze počátkem tvorů, nýbrž také jejich transcendentním cílem, k němuž tvorové svou přirozeností směřují. Tímto způsobem jsou tvorové proniknutí dynamismem, jenž je vede k tomu, aby se naplňovali, každý svým vlastním způsobem, ve sjednocení s Bohem. Uvedený dynamismus je transcendentní, a to v míře, v jaké vychází z věčného zákona, totiž z plánu Boží prozřetelnosti, jenž se nachází ve Stvořitelově duchu. Tento dynamismus je však zároveň také imanentní, neboť není tvorům uložen jaksi zvenku, nýbrž je vepsán do jejich vlastní přirozenosti. Tvorové striktně materiální naplňují spontánně zákonitosti svého bytí, zatímco duchovní tvorové realizují tento dynamismus osobním způsobem. Interiorizují totiž dynamismy, jež je definují a zaměřují ve svobodě k jejich vlastnímu kompletnímu naplnění. Tito duchovní tvorové formulují pro sebe samotné zmíněné dynamismy jako základní normy svého mravního jednání, jedná se o mravní zákon ve vlastním slova smyslu, a usilují o realizaci toho všeho ve svobodě. Z uvedeného důvodu se přirozený zákon definuje jako participace na věčném zákoně. Na jedné straně je přirozený zákon zprostředkován inklinacemi přirozenosti, které jsou výrazem stvořitelské moudrosti, na druhé straně jej zprostředkuje světlo lidského rozumu, které ho interpretuje, vždyť sám lidský rozum je určitou stvořenou participací na světle Boží inteligence. Etika se tímto způsobem prezentuje jako „participovaná teonomie“ (Jan Pavel II., Veritatis splendor, čl. 41).

(69) Pojem přirozeného zákona předpokládá, že přirozenost je pro člověka nositelkou určitého etického poselství, a tak představuje určitou implicitní morální normu, již pak lidský rozum aktualizuje. Vize světa, v níž se rozvinula nauka o přirozeném zákoně a v níž dodnes nalézá svůj smysl, proto implikuje reflektované přesvědčení, že existuje harmonie mezi třemi substancemi, totiž mezi Bohem, člověkem a přírodou. V tomto pojetí je svět vnímán jako inteligibilní celek, který je sjednocen společným poměrem jsoucen, z nichž se tento svět skládá, k jedinému ustavujícímu božskému principu, tedy ke slovu (Logos). Křesťanství tvrdí, že za hranicemi neosobního a imanentního Logos, jejž odhalil stoicismus a jejž předpokládají moderní přírodní vědy, je osobní, transcendentní a stvořitelský Logos. „Nejsou to prvky kosmu, zákonitosti hmoty, jež v posledním důsledku panují nad světem i člověkem, nýbrž je to osobní Bůh, kdo vládne nad hvězdami, tedy nad univerzem. Nikoli zákonitosti hmoty a evoluce jsou poslední instancí, nýbrž rozum, vůle, láska, tedy osoba“ (Benedikt XVI., Spe salvi, čl. 5). Osobní Boží Logos – Boží Moudrost a Slovo – je nikoli pouze inteligibilním, transcendentním Počátkem a Modelem univerza, ale rovněž Tím, kdo ho drží v harmonické jednotě a kdo ho přivádí k jeho cíli. Stvořitelské Slovo pomocí dynamismu, jejž vepsalo do nitra bytostí, zaměřuje tyto bytosti k jejich plné realizaci. Toto dynamické zaměření není nic jiného než Boží vláda, jež v čase uskutečňuje plán Prozřetelnosti, tedy Věčný zákon.

(110) Ježíš Kristus není jenom etický vzor, jejž je třeba následovat, ale ve své tajemné identitě a ve svém velikonočním tajemství je rovněž Spasitelem, jenž otevírá před lidmi reálnou možnost, aby uskutečňovali zákon lásky. Velikonoční tajemství totiž vrcholí darem Ducha Svatého, Ducha lásky, jenž je společný Otci i Synu, jenž sjednocuje učedníky mezi nimi navzájem a spojuje je s Kristem a konečně s Otcem. Jelikož „Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha Svatého“ (srov. Řím 5,5), Duch Svatý se stává vnitřním principem a nejvyšším pravidlem křesťanského jednání. Vede věřící k tomu, aby spontánně a správně naplňovali požadavky lásky. „Žijte z moci Božího Ducha a nepodléhejte tomu, k čemu vás táhne vaše tělo“ (Gal 5,16). Tak se naplňuje příslib: „A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha, učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich“ (Ez 36,26-27).

(111) Milost Ducha Svatého představuje prvořadý prvek tohoto nového Zákona nebo Zákona Evangelia. Hlásání církve, slavení svátostí, rozhodnutí církve ve prospěch toho, aby se mezi věřícími podporoval rozvoj života v Duchu se jednoznačně vztahují k osobnímu vzrůstu každého věřícího ve svatosti lásky. Spolu s tímto novým Zákonem, jenž je esenciálně vnitřní záležitostí, dokonalým zákonem svobody (srov. Jak 1,25), touha po autonomii a po svobodě v pravdě, jež je přítomna v srdci člověka, dosahuje právě zde svého nejdokonalejšího naplnění. Morální jednání se rodí z nejvnitřnější hlubiny osoby, kde je přítomen Kristus a kde se projevuje proměňující síla Ducha. Tato svoboda je však ve službě lásky: „Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratři. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým“ (Gal 5,13).