Člověk – pán, nebo mluvčí tvorstva?

Autor: Jan Zámečník - Číslo: 2011/2 (Téma)

V roce 2009 se na pultech českých knihkupectví objevily dvě nové knihy, které se zabývají vztahem člověka ke zvířatům. Autor Duše zvířat¹ Gary Kowalski vystudoval teologii na Harvardově univerzitě a působí jako pastor První unitářské univerzalistické společnosti v Burlingtonu; pisatel knihy Na zvířatech záleží² Marc Bekoff je biolog a kognitivní etolog. Kowalski i Bekoff tedy vycházejí z odlišných pozic, ale jejich zájem je společný – pohnout čtenáře k novému pohledu na svět zvířat a rozrušit tak tradovaná klišé.

Duše zvířat není v českém prostředí první publikací, která se zabývá vztahem ke zvířatům z náboženského hlediska. Zásluhou nakladatelství Kalich již v dřívější době vyšly podnětné studie Alberta De Pury Člověk a zvíře – stvoření Boží (1999) a Charlese Birchera a Lukase Vischera Život se zvířaty (2007). Nelze zapomenout ani na vynikající knihu známého teologa a psychoanalytika Eugena Drewermanna O nesmrtelnosti zvířat, kterou vydala v roce 1998 Knižná dielňa Timotej. Publikace Garyho Kowalského se od těchto knih odlišuje především tím, že vesměs neargumentuje a nevysvětluje, nýbrž vypráví. Čtenáře vedou příběhy k hlubšímu poznání citového, kreativního i (pro někoho možná překvapivě) rozumového života zvířat. Dozvídá se tak například, že některá zvířata jsou schopna na určité rovině reflektovat smrt (gorila Koko, která se naučila více než 500 slov v americké znakové řeči, dokázala odpovídat na otázky týkající se smrti), ale zejména ji emotivně prožívat, dotkne-li se jejich blízkých. Zvláště dojemně působí příběh zármutku členů rodiny nad smrtí mladé slonice Tiny, zastřelené lovcem:

„Tina se s velkým žuchnutím zhroutila a zemřela. Teresia a Trista se zoufale snažily mrtvé zvíře přivést zpět k životu. Strkaly do těla nohama a kly a pokoušely se je zvednout ze země. Talluh, další člen rodiny, dokonce zkusila Tině chobotem nacpat do tlamy sousto trávy. Tinina matka s velkými obtížemi bezvládné tělo zdvihla svými silnými kly. Jeden ale zátěž nevydržel, s ostrým prasknutím se zlomil a zanechal po sobě zubatý pahýl a krvavou tkáň. Sloni tělo neopustili. Začali hrabat v kamenité půdě a choboty házeli na Tininu bezduchou schránku hlínu. Někteří odešli do křoví nalámat větve, které pak na mrtvolu položili. Do soumraku bylo tělo téměř celé zakryto větvemi a zeminou. V noci drželi členové rodiny u padlé družky hlídku. Teprve s úsvitem zamířili zpět do bezpečí rezervace Amboseli. Teresia, Tinina matka, odcházela jako poslední.“³

Kniha Garyho Kowalského není, jak by mohl její název napovídat, spekulací nad existencí duše zvířat v nějakém metafyzickém smyslu, podobně jako není hlavním tématem zmíněné Drewermannovy studie věčný život zástupců živočišné říše. Kowalski totiž nechápe duši jako nesmrtelnou součást osobnosti, ale především jako „dřeň existence nás coby cítících a citlivých bytostí“,⁴ jejíž vnější projevy lze pozorovat „v slzách a smíchu, odvaze a hrdinství, ve štědrosti, velkorysosti a odpouštění“.⁵ Takto pojatou duši pak Kowalski přisuzuje i zvířatům, i když lze z jeho slov vyvodit, že se duše na různých vývojových úrovních kvalitativně proměňuje, neboť podle jeho vyjádření nemá žádný náhlý počátek, ale „spíše postupně roste a má svou evoluční historii“.⁶ Právě tato evoluční spojitost člověka se zvířetem byla a je citlivěji než v židovsko-křesťanské tradici vnímána v náboženstvích jako hinduismus, buddhismus či džinismus. Považuji za klad knihy Garyho Kowalského, že autor výslovně upozorňuje na princip neubližování (ahimsa), jenž je pevnou součástí těchto náboženských proudů. Tento princip ostatně jako by byl v jistém smyslu pevně zakořeněn i v některých živočiších (jakkoli je neodmyslitelnou součástí přírody řada predátorů). Sám Kowalski uvádí pokus s opicemi druhu Makak rhesus, které byly nuceny dávat rány elektrickým proudem jiným opicím, aby získaly potravu, a konstatuje, že „za těchto podmínek se u osmdesáti sedmi procent zvířat projevila síla svědomí: odmítla mučit své bezbranné společníky. Jedna opice vydržela hladovět dva týdny, než aby se snížila k takové záměrné krutosti.“⁷ (Zde se přímo nabízí srovnání s podobným pokusem Stanleyho Milgrama, který byl prováděn na lidech a jehož výsledky byly naopak pro veřejnost do velké míry šokující.)

Také pro tento příběh platí to, co zde zaznělo na samém začátku: Gary Kowalski se jím snaží pohnout čtenáře k novému pohledu na svět zvířat. Lépe by však bylo hovořit – a odpovídalo by to i náboženskému charakteru knihy – o autorově snaze o obrácení (metanoia) čtenáře, tedy o celkovou změnu jeho myšlení a postoje. Sám ostatně takové obrácení popisuje, když vypráví, jak se zakladatelka amerického Červeného kříže Clara Bartonová stala vegetariánkou poté, co viděla jako mladá dívka na rodinné farmě porážku krávy.

Metanoia se překvapivě táhne jako červená nit i publikací Marca Bekoffa Na zvířatech záleží. Tentokrát však na stránkách knihy nevystupuje jako obrácený či obrácená jiná osobnost, nýbrž zde figuruje autor sám. Jeho příběh se podobá příběhu Clary Bartonové v tom, že obrácení bylo iniciováno klíčovým okamžikem, respektive několika zásadními zkušenostmi. Bekoff píše: „Můj vědecký vývoj ovlivnily kočičí oči.“⁸ Jak totiž vzápětí doznává, musel kvůli práci na disertaci zabít kočky, jež byly předmětem jeho studia, a před tím, než zabil kocoura, kterého pojmenoval Speed, se na něj tento kocour zahleděl tak, že na to dodnes nedokáže zapomenout (i zde se nepřímo stýkají knihy G. Kowalského a M. Bekoffa, neboť Kowalski v Duši zvířat píše: „Nejblíže k doteku nitra jiného živočicha máme skrze pohled do jeho očí“⁹). Dalším zlomovým okamžikem pro autora bylo, když jeho univerzitní učitel fyziologie zabil králíka před očima celé třídy. A nakonec se autor přiznává, že při studiu predačního chování kojotích štěňat používal jako návnadu myši a kuřata, která neměla šanci utéci. Tato třetí zkušenost je dokonce spojena – vyjádřeno náboženskou řečí – i s contritio cordis, confessio oris a satisfactio operis: „Lituji tohoto typu výzkumu a omlouvám se všem zvířatům, jež jsem nechal usmrtit. Od té doby jsem se již nikdy k takovému výzkumu neuchýlil.“¹⁰

Oproti knize Garyho Kowalského ovšem Bekoff spíše argumentuje než vypráví. I z tohoto důvodu u něho nalezneme řadu témat, která známe již z dřívějších knih (speciesismus, experimenty prováděné na zvířatech, vegetariánství atd.). Setkáváme se zde nicméně i s myšlenkovými experimenty, které mají modelový charakter a připomínají některá dilemata situační etiky. Autor například uvažuje, jak by se rozhodl, kdyby měl volit mezi smrtí svého milovaného psa a smrtí posledního vlka (respektive březí vlčice).

Za důležité považuji to, že Bekoff rozlišuje aktivisty, kteří se zabývají zvířaty, na welfaristy a rightisty, neboť toto – pro někoho možná příliš hrubé – rozlišení umožňuje lepší orientaci v probíhající diskusi o našem vztahu ke zvířatům. Zatímco rightisté zdůrazňují, že zvířata mají hodnotu sama o sobě, welfaristům jde pouze o jejich životní pohodu a mají za to, „že zvířecí bolest a utrpení lze někdy na základě získaného lidského prospěchu ospravedlnit. Účel podle nich světí prostředky – v zájmu lidského prospěchu lze považovat využití zvířat za nezbytné i tehdy, když zvířata trpí.“¹¹ Dobrou, i když zároveň do jisté míry problematickou, ukázkou welfaristiského postoje je ostatně jiná kniha, která vyšla v českém překladu v roce 2009 – John Webster: Životní pohoda zvířat – kulhání k Ráji (zmíněná problematičnost se ukazuje např. na s. 162n, kde autor uvádí kapitolu o manipulaci, transportu a porážce zvířat úryvkem z žalmu 23 a metaforu dobrého pastýře užívá v nepřijatelném kontextu, když píše: „Cílem dobrého pastýře (…) by mělo být zjištění, že zvířata se před zákroky nebojí ničeho zlého a během nich netrpí.“ To samozřejmě implikuje, že dobrý pastýř vede zvířata na jatka. Samotný Webster navíc přiznává, že „během transportu a na jatkách je určitá míra nepohodlí a strachu nevyhnutelná“.)

Za další podstatný přínos Bekoffovy knihy považuji opakované zdůrazňování skutečnosti, že jsme mluvčími zvířat: „Jsme strážci a mluvčí všech tvorů na zemi, dlužíme zvířatům nesobecký soucit, úctu a podporu – stejně jako všem ostatním lidem. Možná nyní máme nad zvířaty vyšší postavení a kontrolu, to však neznamená, že máme právo je využívat a vládnout jim.“¹² Tento postoj, který podtrhuje strážnou úlohu člověka a fakt, že moc nad někým nás zavazuje k tomu, abychom byli spíše jeho mluvčím než despotickým pánem, má překvapivé paralely v jiných knihách, které se zabývají vztahem člověka ke zvířatům. Např. Charles Patterson uvádí v knize Věčná Treblinka: ve vztahu ke zvířatům jsme všichni nacisté – kterou lze v českém prostředí vnímat rovněž jako zajímavý doplněk a korektiv Boriovy studie Zvířata ve Třetí říši: domácí mazlíčci, obětní beránci a holocaust –, že mu při psaní knihy „pomáhalo přesvědčení Alberta Camuse, že ‚je povinností spisovatele mluvit za ty, kteří nemohou mluvit sami za sebe‘“. Náboženskou paralelou je pak argumentace oxfordského teologa Andrewa Linzeyho, jež je součástí jeho knihy Animal Theology. Je-li Ježíš naším morálním příkladem, znamená to mimo jiné vnímat sílu jakožto soucit a moc jakožto sestup (katabasis) k bezmocným a zraněným, což platí i pro mimolidský svět. Tato teologie osvobození, rozšířená i na svět zvířat, je zábleskem Božího království a snahou o obnovu – ve vědomí často zasuté – sounáležitosti s celým tvorstvem. Gary Kowalski v závěru Duše zvířat píše: „Odhalením prapůvodního vědomí posvátnosti všeho živého můžeme nejen zachránit svět. Můžeme zachránit i vlastní duši. Naučíme-li se, jak mírumilovně žít spolu s ostatními druhy, nalezneme snad i mír ve vlastním nitru.“