Boží prozřetelnost a lidská volba

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2011/2 (Punctum saliens)

Co je to prozřetelnost? Latinsky providentia, německy Vorsehen. Jde o vidění, poznání, předvídání – přičemž je to slovo, které zároveň vyjadřuje jeden určitý aspekt Božího bytí. Čili pojem prozřetelnosti má přinejmenším dvojí smysl: vyjadřuje schopnost vidět dopředu a zároveň nositele této schopnosti. Prozřetelnost je tedy nejen Boží vlastnost, ale podle souvislosti také nositel té vlastnosti – Bůh, absolutně prozřetelný ve všech rozměrech prostoru a času. Proto můžeme označovat Boha jako Prozřetelnost.

Prozřetelnost – prozíravost – je i vlastnost člověka. Je to znalost skutečností, možností a jiných daností (například povinnost) a schopnost rozhodovat o vlastním životě v jeho nejrůznějších aspektech. Znamená to dívat se dopředu a určovat pohyb vpřed. Tím spíše Boží, absolutní prozřetelnost je schopnost vidět dopředu a jednat podle tohoto vidění. Lidská prozřetelnost – znalost souvislostí, příčin, možností a následků – v sobě nedokonale obráží absolutní prozřetelnost.

Boží prozřetelnost – Bůh – řídí svět: zasahuje, připouští, dopouští, zkouší. Mohu se ptát: Proč můj život probíhal právě tak? Byl snad naprogramován mnou samým? Co je jeho prapříčina? – Na každého člověka působí velmi mnoho faktorů. Ovlivňují celkový průběh života. Zásadně určující vzhledem ke mně je však moje schopnost rozhodovat o sobě a o různých vlivech na můj život.

Uznat působení Boží prozřetelnosti v osobním životě znamená postavit sebe na druhé místo a nechat se přetvářet Bohem. Bůh na nás působí přímo nebo prostřednictvím druhých lidí, událostí, zážitků. Proč byl můj život od počátku právě takový, jaký byl? Nevěřící lidé počítají pouze s faktory známými z lidského života. Věřící člověk se navíc ptá, jaké další faktory – třeba Boží zásahy – spolupůsobí na průběh konkrétního života, a otevírá se jim. Přestává tak být sám pro sebe absolutnem – přijímá Boží absolutno a zároveň je jím přijat.

Právě tak Bůh vstoupil do mého života: tím, že mne přitahoval do svého. Vytahoval mne z mých životních daností, aniž je musel vylučovat. Tak se můj život stával dílem mým i Božím. Vznikalo trvalé, hluboké, samozřejmé společenství v toku času. Uvědomuji si tedy vliv Boha, jeho prozřetelnosti, jeho vedení v mém životě nejen jako občasné zasahování, ale jako trvalou přítomnost.

Intenzivněji se tato přítomnost projeví při rozhodování mezi různými životními cestami nebo činy. Rozhodne-li se člověk uskutečňovat poznanou Boží vůli nezávisle na tom, k čemu tíhne on sám, může být klidný: je to správná volba. Zůstane-li Bohu věrný, může si být jist, že Bůh s ním zůstane i v krizových situacích.

Vlastně mě to naučila moje kmotřička už ve třech letech: Když jsem byl velmi nešťastný, že balónek na provázku, který mi maminka koupila, mi v kostele vyklouzl z ruky a vznesl se ke stropu, řekla mi: „Nech ho tady Ježíškovi.“ Tím se mi poprvé a provždycky otevřel nový horizont života: svobodně volitelná možnost nesebestředného chápání a prožívání.

Po návratu ze studijního pobytu v Římě v roce 1948 jsem zjistil, že kardinál Beran mi sice do Říma poslal vzkaz, abych se nevracel do vlasti, v níž se právě ujal moci komunistický režim, ale tento vzkaz někdo v Praze zadržel. Po návratu se mi samozřejmě uzavřely všechny možnosti vytoužené vědecké práce a akademické dráhy. Přijal jsem to jako darovanou příležitost sloužit Bohu náročněji, prací pro pronásledovanou, trpící církev.

Za tuto činnost jsem byl odsouzen k doživotnímu vězení. – Nedávno se mě ptal jeden novinář: „Jak to, že jste během těch hrozných let neztratil víru?“ Vysvětlil jsem mu, že vztah k Bohu byl tehdy naopak mou nejsilnější oporou a vlivem vnějších okolností se prohluboval.

Proto jsem měl sílu i po svém propuštění pokračovat s mnoha obdobně smýšlejícími přáteli v práci pro Boží záležitosti: v době Pražského jara (1968) veřejně, a poté opět – se všemi riziky – neveřejně.

Ani po roce 1989, ve znovu získané svobodě, nebylo všeobecně vítáno volit cestu pravdy: hájit křesťanský život a křesťanské myšlení v jeho nezmenšené náročnosti proti jeho polemicky nebo podbízivě zploštělým výkladům.

Spolehnout se ve všech činnostech na Boha, svěřit se jeho prozřetelnosti, otvírá tedy člověku možnost nepodrobovat se horizontálním „nutnostem“. I když nemohu úplně rozumět Božím záměrům, mohu se svým nepatrným přínosem účastnit díla jeho spásy – budu-li skutečně hledat jeho vůli. To bylo a je náplní mého života.

Oto Mádr

Znak (Kraków), 1/2008. – Titulek redakční.

Zakladatel a dlouholetý šéfredaktor TT,

mons. ThDr. Oto Mádr, Dr. h.c.,

přední český teolog, politický vězeň komunistického režimu, neúnavný vůdčí představitel svobodného duchovního a intelektuálního života naší církve a společnosti,

zemřel v neděli 27. února 2011.

První číslo příštího ročníku hodláme věnovat jeho mimořádné osobnosti, životu a dílu. Proto vyzýváme nejširší okruh možných autorů k zasílání příspěvků – od osobních svědectví po odborné studie. Předem děkujeme všem, kdo pochopíte význam této příležitosti a přispějete ke společnému dílu.