Zdeněk A. Eminger, DOMOV. Paměť, přítomnost a zaslíbení
Autor: Michal Altrichter - Číslo: 2011/1 (Recenze)
Zdeněk A. Eminger, DOMOV. Paměť, přítomnost a zaslíbení. Dauphin, Praha 2010, 139 str., ISBN 978-80-7272-225-9.
Pedagog Teologické fakulty Jihočeské univerzity nepředkládá svou prvotinu. Má za sebou přinejmenším dvě zdařilé publikace: o vztahu křesťanství a vegetariánství nebo o duchovních trampotách slova a řeči. Je zapotřebí rovněž podotknout, že téma domova se objevuje v současné teologii častěji, ať už z důvodu reakce na politologické analýzy našeho evropanství, nebo vzhledem k ontologičtější rovině naší vlastní identity (například dimenze „biblického Jeruzaléma“). Co tedy přináší sledovaný titul, dozajista vkusně vybavený ozdravnými černobílými skicami (vzhledem k leckdy i vtíravým barvám okolo nás)?
Ač psán esejistickou formou, zachovává si pevnou vnitřní logickou strukturu. Samotný text zahrnuje asi 100 stránek (ty následující jsou poznámky). První kapitola ohlašuje rozdvojení domova. Jde o konstatování křižovatky našeho lidství: pro někoho objev k další pouti,1 pro jiného nepochopitelné přijímání Ne k dalším otázkám. Rozdvojení odpovídá střetu ideálu a frustrujícího pocitu zakoušené přítomnosti. „Božsky nenapájená“ inspirace totiž mizí, a tak se musí v prověření autenticity přirozených hřiven opět duchovně zrodit. Poutníkovi se nabízí rozlišení: co je v nás samotných rozdvojené vzhledem k tomu, co je nám darem předem ustanoveným, a co je v nás vlastní iniciativou „budování domova“, přičemž dialektika mezi hotovým a z naší strany vytvářeným domovem odpovídá spoluprácí s Boží milostí. Svou činností odhalujeme to, do čeho dorůstáme (in fieri).
1. Autorův text neřeší spor z dějin teologie, zda v našem nitru existuje přirozená touha (desiderium naturale videndi Deum) po vidění Boha a jeho domova (tento názor je vlastní nejen Scotovi, ale Tomášovi, třebaže Suárez či Toletus podotýkají, jak jej odlišně chápou Cajetanus či Dominicus Soto). Srov. „Diversa ratio cognoscibilis diversitatem scientiarum inducit“, in TOMÁŠ AKVINSKÝ, Summa theologiae, I, q.1, a.1.
Následující kapitola líčí domov vnitřní. Jako bychom zde vnímali sdělení J. A. Komenského na jeho cestě jeho labyrintem: Není-li domov venku, musí být uvnitř. Homo viator je totiž skeptický vůči lesklým rétorismům a propracovaným plánům o dokonalých domovech zítřka. O tom, že takový domov ale musí být vystaven podle zákonitostí a má mít svébytnou architekturu, nás poučují následující autorovy stránky. Zkušenost nezadatelnosti domova je nabíledni, ale jak o ní hovořit, aby domov nebyl ghettem, separací apod.? Vždyť vyhraněnost, do níž nemůže vstoupit Duch, se sama odstavuje. Kapitola o dispozicích vypovídat o tomto domově odpovídá autorově gradaci textu a vnitřní logice. Kdo domov nebuduje, nemůže o něm věrohodně hovořit. První syntézová kapitola je označena příznačným názvem: staronový domov. Jde tudíž o odhalení nového, námi budovaného domova v (de facto ontologicky stejném) domově nám jednou darovaném. Myslím, že je tady solidně podtržena metafyzická rovina pojmu stávání se. Poté autor podniká „exkurze“ do starodávného Řecka a Říma či do בטן [beten] židovské kultury.2 Jsou textově vyvážené; bezesporu ukazují autorovu znalost reálií. Můžeme je též shrnout do obecné věty: význam týchž pojmů se mění a musí být často poznáván ze souvislostí.
2. Autor naznačuje, že budeme-li na tyto kulturní entity nahlížet jako na úplný systém, objeví se nutně určité napětí, pokud se je někdo pokusí zkombinovat s nadpřirozeným náboženstvím.
Následující kapitoly řeší faktum odcizení, zřeknutí se práva domova, vyrovnávání se s tíhnutím k rodinnosti (neboť ta vytváří domov) a důvody jejího odmítání. Určitě se tady vine jakási implicitní trinitologie: bez hledání trojičního Boha není domova adekvátního člověku. Mezičlánkem je autorem (jako již v jiných jeho publikacích) favorizovaný příklad z literárního odkazu Antoina de Saint-Exupéryho.3 Závěr díla zase odkazuje na kenozi: domov je služba, zříkání se toho, co neodpovídá celku zduchovňování našeho lidství („vcházení do Ducha“), aby se mohl spojit v jednom domov Bohem darovaný (jednou v Trojici nevyvlastnitelně připravený) a pobyt (Dasein) člověka, jenž k němu neklidem kráčí. A protože jméno Ten, který je vyjadřuje nikoliv vymezenou formu, ale „nekonečný oceán substance“, je domov nejen nad naše očekávání, ale pro každého individuálně připraven tak, jak to právě jemu odpovídá.
3. Jeho výpověď bychom mohli vyslovit asi takto: Je známkou neformovaného člověka hledat pro všechno demonstrativní důvod. Jsme-li uprostřed dvojího pokušení – nevidět pro samé stromy les, nebo nevidět les kvůli mnoha stromům –, řešením není přimknutí se k jednomu či druhému (strom versus les), ale k dárci obojího.
V publikaci vnímám jako cenné dvě zásady ze spirituální teologie: (1) poznání není pravdivý úsudek plus „připojené objasnění“, ale zakoušení vztahu s Dárcem paradoxních a metalogických hodnot (domova). Proto pravda naší identity nevězí v ideovém přechýlení k hodnotám, jimiž se mezi sebou tu a tam škorpíme (například tajemství versus rozum), ale ve vztahu s Jediným, jenž si svého obyvatele vede právě tou cestu, která mu nejvíce svědčí. Hledat, respektive již zakoušet domov, můžeme tam, kde se jeden na druhého těšíme. Tím, že se nejedná o frázi, nastává konfrontace duchů. Tou druhou (2) zásadou by mohlo být, že při budování „společného obydlí, kde každý má svůj vlastní domov“ (s. 65), je nezbytné být křesťanem jak duševně, tak tělesně: domov se nestaví idejemi ex machina, ale dřinou všedních dnů, v potu tváře.
