Slavit náročně. Liturgie církve a její božskolidský nárok

Autor: Reinhold Malcherek - Číslo: 2011/1 (Praxe)

Pastoralblatt (Aachen aj.), 3/2010.

I. Úvod

Klást nároky je dnes většinou dvojznačné: na jedné straně vzniká podezření z elitářství, že zvýšené nároky by měly znesnadnit přístup pro všechny, takže by mohl zůstávat mezi sebou jen okruh vyvolených. Na druhé straně se objevují pochybnosti: v dnešní době si už nemůžeme dovolit žádné velkorysé nároky; vzhledem k poměrům, jaké jsou, je třeba „péci malé chleby“, tedy nároky snižovat. Často se přitom mluví o nejmenším společném jmenovateli – ať už je to matematicky korektní, nebo ne. Mnohdy se nároky odmítají i proto, že jsou považovány za teoretické hrátky, které nemají nic společného s konkrétním životem, s tím, kde „lidé“ stojí.

Liturgie církve však bezesporu nároky klade, tu a tam se o tom opětovně hovořilo:

– Motu proprio Summorum pontificum papeže Benedikta XVI. ze 7. června 2007 připomíná nárok liturgie reformované Druhým vatikánským koncilem, a vrací se proto mj. ke „staré liturgii“ jako k mimořádné formě.¹ Její nárok má obohatit řádnou slavnost.

– Ze studie „Sinus Milieu“ vyplývá, že mnohým se jeví nárok, který klade liturgie církve, příliš vysoký. Zasahuje prý jen některá prostředí, a proto jsou naléhavě potřebné změny. Jsou potřebné nízkoprahové nabídky, neboť je třeba přivést k liturgii lidi tam, kde stojí.²

– Naproti tomu jiní připomínají: „Církev slaví tajemství, neuspokojuje potřeby.“ Liturgie není církevní zařízení k uspokojování potřeb, nýbrž slavení Bohem darované víry!

– Na svém jarním zasedání roku 2008 zveřejnila Německá biskupská konference podle novinových zpráv nárok, že liturgické úkony jsou slavením církve, a proto nejsou otevřeny individuálním úpravám.

– V řeči na 4. generální kongregaci Druhého vatikánského koncilu 22. října 1962 formuloval milánský kardinál Montini, pozdější papež Pavel VI., následující požadavek: „Liturgie je pro lidi, nikoli lidé pro liturgii.“ A dále žádal, aby se odstranila překážka jednoho jazyka (latiny), který je nesrozumitelný a přístupný jen nemnoha, takže nepovzbuzuje lid k bohoslužbě, nýbrž jej spíš odrazuje.³

– Romano Guardini položil kdysi otázku, „zda by se místo řečí o obnově nemělo spíše uvážit, jakým způsobem se mají slavit svatá tajemství, aby dnešní člověk v nich mohl stát se svou pravdou“ – rozuměj: se svým nárokem.⁴

II. Teologický nárok liturgie podle Sacrosanctum concilium Druhého vatikánského koncilu

Otázka Romana Guardiniho vede ke Konstituci o liturgii Sacrosanctum concilium Druhého vatikánského koncilu,⁵ která si v článku 1 dala za cíl – jako ostatně celý koncil – „neustále prohlubovat křesťanský život věřících, lépe přizpůsobit potřebám naší doby instituce podléhající změnám“. Z Konstituce o liturgii, jež je zásadně významná pro teologii liturgie i pro liturgickou praxi, bych se chtěl přiblížit teologickému nároku liturgického slavení. Přitom mám na zřeteli příslušné články 5 až 8 první kapitoly, jež tematizují „podstatu dnešní liturgie a její význam pro život církve“. Konkrétně vycházím z definujícího popisu liturgie v čl. 7 Konstituce: „Právem se tedy liturgie chápe jako vykonávání kněžství Ježíše Krista. V liturgii jsou znamení, která lze vnímat smysly. Tato znamení značí posvěcení člověka a způsobem každému z těchto znamení vlastním je uskutečňují. Liturgie je také veškerá veřejná bohopocta, kterou koná tajemné tělo Ježíše Krista, a to hlava i údy.“

Vyjdeme z tohoto úryvku textu a naznačíme některé základní linie teologického nároku liturgického slavení církve.

1. Liturgie je uskutečněním Božího spásného jednání v dnešní době

Kněžským úřadem Ježíše Krista je míněno jeho svátostné kněžství, tj. jedná se o Ježíše Krista jako prostředníka mezi Bohem a lidmi. V tomto smyslu zprostředkovatele spásy je Kristus jediným a eschatologicky definitivním knězem křesťanstva.⁶

Toto zprostředkující kněžské jednání se vztahuje na celý Ježíšův život: žití, utrpení, umírání, smrt a zmrtvýchvstání. Vtělení Slova a kulminační bod dějin spásy, Ježíšův průchod utrpením a smrtí k oslavenému životu zmrtvýchvstání – velikonoční tajemství –, tvoří jednotu. Ježíšovo jednání jako jediného kněze je svou podstatou spásným jednáním. V jeho řeči a konání se uskutečňuje univerzální spásná Boží vůle. Proto SC 5 programově konstatuje podle 1Tim 2,4: „Bůh chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy.“

Liturgie jakožto „vykonávání kněžství Ježíše Krista“ znamená: každá liturgická slavnost zpřítomňuje v síle duchovní připomínky bezpodmínečný příklon Boha k člověku v Ježíši Kristu. Právě tak se modlí církev v liturgicky nejcennějším čase tří velikonočních dnů utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Páně ve mši Poslední večeře na Zelený čtvrtek navečer: „Dej, Pane, ať před tebou konáme službu, jak si přeješ. Vždyť slavíme památku oběti, kterou se děje naše vykoupení. Skrze Krista, našeho Pána.“⁷ Při slavení se Boží spásné jednání stává aktuální přítomností. Při stejné mši na Zelený čtvrtek se to velmi zřetelně připomíná v mešním kánonu, kdy se – pouze jednou za rok při této bohoslužbě – říká: „Večer, kdy byl vydán a svobodně se podrobil utrpení – to je dnes – vzal chléb…“⁸ „To jest dnes“ – liturgie je úkonem Boží spásy v dnešku aktuálního liturgického shromáždění; Boží spása se nikdy neztrácí v temnotě minulosti. Z této její spásné podstaty chce liturgie církve, chce Bůh skrze prostřednictví liturgické události zasáhnout všechny lidi, aby zakusili jeho útěšnou a osvobozující lásku. V každé liturgické slavnosti tak jde dnes o Boha, který v Duchu Svatém skrze Ježíše Krista – jak praví Velké vyznání víry – „pro nás lidi a pro naši spásu“ jednal a stále jedná.

2. Liturgie je setkání Boha s člověkem

Kristův kněžský úřad neodkazuje pouze na něho,jako jednajícího, nýbrž nutně zahrnuje i adresáty jeho jednání. Boží bezpodmínečný příklon, nesený jeho spásnou vůlí, který dostává podobu v kněžském působení Ježíše Krista, není něco „samo o sobě“. Je zaměřen na lidi a dochází k cíli teprve v jejich životě. Vždy se jedná o „pro vás“. Liturgii je proto třeba kvalifikovat jako setkání mezi Bohem a člověkem. Toto setkání má určité charakteristické rysy:

a) setkání působící spásu

Boží bezpodmínečný příklon k člověku znamená „posvěcení člověka“ (SC 7). Tento sestupný, katabatický pohyb od Boha k člověku je primární. Jen Bůh sám je iniciátorem v dějinách spásy i ve slavení liturgie. Jen on je zdrojem životní milosti, posvěcení.

b) dialogické setkání

Boží příklon chce dojít k člověku a vzbudit jeho reakci. Tento vzestupný, anabatický pohyb, který SC 7 nazývá „kultem“, je vždy až odpovědí, a stojí proto na druhém místě. Odpověď člověka, jeho služba před Bohem, je umožněna a nesena pouze milujícím příklonem Božím. Oba pohyby – katabaze a anabaze – tvoří jednotu. Jedná se o dialogickou vzájemnost a spolubytí.⁹ SC 33 to říká výslovně: „V liturgii mluví Bůh ke svému lidu a Kristus stále hlásá radostnou zvěst. Lid Bohu odpovídá zpěvy a modlitbou.“

Liturgie jako událost slova a odpovědi implikuje, že k odpovědi člověka skutečně dochází. Bez přijetí a odpovědi by bezpodmínečný Boží příklon nedosáhl svého cíle, vyšel by do prázdna. Proto SC 11 říká: „Aby se však naplno dosáhlo těchto účinků (posvěcení člověka a oslavy Boha), je nutné, aby věřící (…) spolupracovali s Boží milostí a nepřijímali ji nadarmo.“ Týž článek konsekventně říká, že při liturgických úkonech je třeba dbát „nejen na to, aby se zachovávaly zákony týkající se jejich platného a dovoleného konání, ale také, aby se jich věřící zúčastňovali uvědoměle, aktivně a s duchovním užitkem“. Člověk ve své konkrétní životní situaci patří konstitutivně do liturgického dialogu. Liturgie je – podle článku 7 SC – „dílem Krista kněze a jeho těla, církve“. Liturgické shromáždění je sekundárním subjektem liturgické slavnosti, pročež je participatio actuosa, aktivní účast, „vyžadována samou povahou liturgie“ (SC 14).

c) osobní setkání

Z dosud řečeného vyplývá, že v liturgii jde o osobní setkání mezi Bohem a člověkem. Bůh je oslovován „Ty“. To odpovídá osobnímu obrazu Boha v židovsko-křesťanské tradici. Pro pochopení liturgie jako dialogu Boha a člověka jsou zásadními texty biblická vyprávění o setkání Boha s člověkem. Můžeme tu myslet na setkání Mojžíše s Bohem v hořícím keři (Ex 3,1-15) nebo na učedníky jdoucí do Emaus, kteří na cestě potkávají vzkříšeného Krista (Lk 24,13-35).

O setkání Boha a člověka v liturgii lze mluvit pouze v analogii, tedy v řeči přiblížení. Proto nelze prostě přenášet zkušenosti z lidských setkání na setkání s Bohem. Přesto však jde o skutečné setkání, které se dá srovnávat se setkáním mezi lidskými partnery. Analogie pak říká: Bůh zůstává i v události setkání nepochopitelným Bohem. I ve svém příklonu k člověku zůstává sám sebe zjevující Bůh trvalým tajemstvím. Liturgickým jednáním nemůže být zadržen. Zároveň v liturgii zůstává člověk člověkem. Bůh ho bere vážně jako subjekt ve svobodě, nedegraduje ho na objekt. Klíčovou biblickou scénou je zde zmíněné setkání Boha a Mojžíše u hořícího keře (Ex 3,1-15). V tomto setkání Boha s člověkem se jasně uplatňuje napětí důvěrnosti a jinakosti, blízkosti a distance, nepochopitelného Tvůrce a omezeného tvora. Bůh se ukazuje v mimořádném jevu keře, který hoří a neshoří, jako tajemný Svatý. V respektu před ním si Mojžíš musí zout obuv. Vzniká distance vůči nepochopitelnému Bohu, a přesto sem patří blízkost, budící důvěru. Bůh volá Mojžíše jménem. Dochází k rozhovoru v řeči, které Mojžíš rozumí, jako mezi lidmi. Mojžíš se může Bohu přiblížit i se svými námitkami proti svému povolání. V rozhovoru se Bůh ukazuje jako blízký lidem, jeho srdce se dotýká utrpení jeho lidu v Egyptě, chce přinést záchranu skrze Mojžíše.

Především však liturgie přináší setkání s osobou Ježíše Krista. „On je obrazem neviditelného Boha“ (Kol 1,15), takže na Ježíši, na jeho slovech a činech, můžeme vidět, kdo je Bůh pro nás. Liturgicky pak tento christologický aspekt teologie vtělení znamená, že Kristus je vlastním, primárně jednajícím liturgem, prvním nositelem všeho liturgického dění. V tomto smyslu zdůrazňuje SC 7, že Kristus je účinně přítomný v liturgických úkonech církve a rozvíjí svou životní dynamiku ke spáse lidí.

Právě zmíněná osobní dimenze liturgie v sobě skrývá nárok a výzvu.¹⁰ Ptá se, jak je to s vírou v Boha jako osobu. Liturgické úkony odjakživa působí obtíže těm, kdo nesdílejí osobní představu Boha. Pomysleme například na úkon eucharistické modlitby: tato modlitba celého shromáždění předpokládá Boha jako takového, jehož může věřící oslovit jako Ty a jemuž děkuje za jeho laskavou vstřícnost. To může dělat pouze ten, kdo sdílí Ty vůči Bohu a kdo se v tom stále cvičí osobním životem modlitby.

d) prostředkované setkání

Liturgické setkání mezi Bohem a člověkem je vždy zprostředkováno znameními a symboly: např. slovem, hudbou a uměním, tělesností a hmotnými věcmi, jakož i prostorem a architekturou. SC 7 uvádí, že „znameními, která lze vnímat smysly“, dochází v liturgii k posvěcení a bohopoctě. Základem je teologie vtělení, protože Kristus je slovo Boží učiněné tělem, a tak viditelná podoba neviditelného Boha. Na druhé straně je antropologicky smyslové vnímání při liturgii nutné kvůli tělesnému založení člověka, které poznamenává jeho vztah ke světu a druhým lidem a též k Bohu.

Liturgie tak klade zásadní nároky na smyslové vnímání člověka a jeho schopnost symbolů. Žádá, aby se brala stejně vážně imanence i transcendence a objevovala se transcendence v imanenci. Liturgie tak potřebuje specifickou křesťanskou kompetenci slavení. Účastníci musí být doma ve světě liturgie, jejíž prvky často pocházejí ze staré tradice a v okamžiku úkonu se chtějí spojit s dneškem slavícího společenství. Taková liturgická kompetence slavení, která vždy vyžaduje nové učení, je základem pro to, aby přítomná situace věřících &‐ v důvěře a radosti, stejně jako ve strachu a smutku – mohla vstoupit do vzájemného vztahu s předávanou tradicí liturgicky uložené zkušenosti a liturgie se projevila jako dynamický proces, který v přítomnosti uvolňuje Boží životní sílu.

3. Liturgie je shromážděním Božího lidu

Ke kněžskému úřadu Ježíše Krista patří shromažďování lidí ke společenství s Bohem. V eschatologické perspektivě Ježíš již započal definitivní shromáždění Božího lidu. To pokračuje ve společenství věřících církve. Proto, jak říká SC 6, „se církev nikdy nepřestala shromažďovat k slavení velikonočního tajemství“. K podstatě liturgie patří shromažďování věřících, které církvi propůjčuje na konkrétním místě viditelnou a zakusitelnou podobu. Platí to především pro slavení eucharistie v neděli, což je jádrem slavení církve. Křesťanská obec tedy potřebuje životně nutně liturgické shromáždění.

Tento církevní charakter liturgie se zpochybňuje tam, kde se farnost už neshromažďuje k liturgickému slavení v místě, např. kvůli nedostatku kněží. Je tomu tak i tehdy, když se liturgická slavnost koná v rodinném společenství, např. při křtu nebo svatbě. Nebo tehdy, když se dostává do popředí individuální pobožnost: „Můj Bůh a já.“ A nakonec i diferencované bohoslužby pro různé cílové skupiny odsouvají význam shromáždění všech pokřtěných, což se týká především neděle.

4. Liturgie je konáním Ježíše Krista

Liturgie jako „dílo kněžského úřadu Ježíše Krista“ znamená, že je tu něco předem daného, co se dokonává. Předem dané je Ježíšovo spásné jednání, v němž se zakouší bezpodmínečný příklon Boha k člověku. Toto spásné jednání je uloženo liturgii k opakování; to musí slavit a na tom se poměřovat. Potom – jak už bylo řečeno – je Kristus tím, kdo primárně jedná.

Můžeme přitom mluvit o objektivitě dějin spásy, přesněji o soterio-christo-logické objektivitě. Proto liturgie není žádnou libovolnou surovinou, k dispozici církvi nebo jednotlivým křesťanům. Tam, kde se v liturgickém konání plně neuplatňuje Boží jednání ke spáse lidí skrze Ježíše Krista mocí Ducha Svatého a kde se nemůže rozvíjet v podobě jeho slov a symbolů, tam je zpochybněna celá liturgie. Soterio-christologická objektivita vyžaduje stále novou snahu o to, aby mohl přijít a uplatnit se Bůh se svým příklonem. Odtud pak plyne i zákaz orientovat se jen podle lidských potřeb.

Naproti tomu je nutno mluvit též o církevní objektivitě liturgie, tj. o závazné regulaci liturgických úkonů církví. Takové normy, týkající se slovní i symbolické podoby, podléhají dějinným proměnám. Během doby církev opakovaně zasahovala do liturgického slavení a liturgická reforma je pro církev trvale nutná.¹¹

Zde se znovu ukazuje výzva napětí v setkání Boha s lidmi: má odpovídat Bohu i člověku, aby se dialog mohl zdařit. V této polaritě mezi Bohem a člověkem praví SC 21 vzhledem k obnově posvátné liturgie: „Texty a obřady je třeba při této obnově upravit tak, aby jasněji vyjadřovaly to svaté, čeho jsou znamením. Pro křesťanský lid by měly být snadno srozumitelné, pokud je to možné; lid by měl na nich mít účast plnou, aktivní a v duchu společenství.“

5. Liturgie je otevřená vzhledem k Boží budoucnosti

Spásné jednání Ježíše Krista, jeho kněžství, se uskutečňuje v eschatologickém kontextu dosud otevřené Boží budoucnosti. V Ježíšově řeči a jednání se zjevuje, že Boží království již začalo, ale dosud není úplné. Článek 8 Konstituce o liturgii přímo mluví o eschatologické otevřenosti liturgie: „Pozemská liturgie nám poskytuje něco jako předchuť účasti na liturgii nebeské. Ta se slaví ve svatém městě Jeruzalémě, k němuž směřujeme jako poutníci; tam sedí Kristus po Boží pravici a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku.“

Liturgické slavení spojuje nebe se zemí. Kristus je opět garantem tohoto vztahu: jako prostředník je přítomen v liturgii pozemské církve a současně je liturgem nebeské liturgie naplnění. Liturgická slavnost je zásadně poznamenána současným již a ještě ne: podle SC 8 je církev „poutníkem na cestě“, ale už „zpíváme s celým množstvím nebeských zástupů chvalozpěv slávy Pánu“. Eschatologická otevřenost staví liturgii do kontextu putující církve; církve, která se vždy znovu vydává na pouť a nemá zde žádné trvalé místo. Dosud něco chybí – zaslíbená Boží budoucnost. Liturgie je předchutí, chce dávat chuť a probouzet chuť na víc. V řeči o předchuti je obojí: už teď můžeme opravdu něco ochutnávat. V liturgické události Bůh už teď uskutečňuje kousek nebe na zemi. Zároveň znamená předchuť dosud nerozvinutou konečnou chuť. Existuje tušení, které probouzí a živí očekávání plného požitku, naplnění ve společenství života s trojjediným Bohem. V této perspektivě není liturgické konání staticky určeno s věčnou platností. Spíše platí, že liturgie není nic polovičního a nic celého: není ničím polovičním, protože Bůh skutečně daruje svůj bezpodmínečný příklon; není však ničím celým, protože naplnění teprve přijde. Řečeno jinak: už můžeme a ještě musíme slavit.

Každé liturgické konání církve je zaměřeno na přicházejícího Krista jako toho, kdo v Božím jménu všechno naplní. V liturgii podle SC 8 „ctíme památku svatých v naději na podíl a společenství s nimi. V ní očekáváme Spasitele, našeho Pána Ježíše Krista, až se ukáže jako náš život a my s ním se ukážeme ve slávě.“ Proto se liturgické shromáždění překračuje vzhledem k přicházejícímu Kristu. Shromáždění pokřtěných neslaví sebe, ale zůstává v tady a teď odkázáno na touhu po naplnění, po tom, co dosud nemáme. Toto očekávání nedokáže samo naplnit liturgickou slavnost. Liturgie se tak ukazuje jako něco předběžného, ať je sebeslavnostnější.

III. Závěrečné poznámky

Slavit náročně. Ukázali jsme několik základních linií toho, čím je liturgickoteologický nárok církve. Je výzvou, k níž je třeba se postavit. Nárok liturgického slavení nelze rychle odbýt domnělými pastorálními argumenty. Liturgie nesmí ztratit úroveň, neboť jinak zakrní a ztratí svou sílu utěšovat a proměňovat. Tak jako ve víře obecně, tak i ve slavení víry je třeba vystavit se tomuto nároku, protože v liturgickém slavení je to sám přítomný Bůh, který vyzývá, otevírá svůj horizont a zve, abychom ho nechali určovat náš život.

Jinak zároveň platí, že liturgický nárok je třeba zprostředkovat lidem připraveným slavit. Trvalý nácvik liturgických forem a obsahů je nezbytný, abychom objevili bohatství liturgie. V intelektuálním smyslu je na jedné straně nutné liturgické vzdělávání, které uvede do teologické hloubky liturgického konání. Na druhé straně k tomu musí přistoupit samo konání, aby bylo možno při úkonu zakusit liturgii ve všech jejích dimenzích. Je potřebná citlivá bdělost pro Boha a lidi, aby při liturgickém slavení došlo k živému vztahu, který plodně spojí tradici a současnou situaci, a tak vyjádří jednu slavnost víry v různotvárných formách. Pro to vše je fundamentální vztah Boha a člověka, založený v tajemství vtělení Božího Syna, vztah plný napětí: vzájemně nerozděleni a nesmíšeni jsou oba spojeni v liturgické události. To je zároveň požehnání i výzva liturgie církve.