Proces s Bohem. Drama Stefana Massiniho

Autor: Ferdinando Castelli - Překlad: Josef Koláček - Číslo: 2011/1 (Kultura)

Před několika lety položili Elie Wieselovi, který přežil hrůzy Osvětimi, následující otázku: „Může být člověk věřící a nutit Boha, aby odpověděl na nespravedlnost světa? Je možno pokusit se s Bohem zahájit proces?“ Spisovatel odpověděl: „Nemůžeme svou odpovědnost přičítat Bohu. Ale ani si nemůžeme myslet, že Bůh nemá nic společného s událostmi světa a našimi rozhodnutími. Protest proti Bohu je hebrejské téma přítomné v tradici. Jestliže se k němu vracím, nedávám odpověď nebo soud o Bohu, kladu pouze otázky. Proč nevinní trpí a Hospodin mlčí? (...) Bůh je hlubinná potřeba ve mně. Osvětim ji neuhasila, ba dala mi další důvody, abych i nadále věřil navzdory jeho mlčení, navzdory tomu, že ve mně křičí protest. Mnoho mých knih – mezi nimi Šamgorodský proces (...) se snaží vyjádřit víru v Boha navzdory mlčení Boha.“¹

V této linii se mnozí spisovatelé inspirovaní postavou biblického Joba snažili zahájit proces s Bohem.² Proč dovoluje nespravedlnost? Útlak nevinných? Oslavování hrubé síly? Proč se tváří v tvář zlu stahuje do mlčení? Proč zůstává němý k prosbám svých věřících? „Volám k tobě o pomoc a ty mi neodpovídáš, naléhám a ty nemáš pro mne pochopení.“ (Job 30,20) Jobův nářek se ozývá během všech staletí v různých modulacích. Nedávno k němu přidal nové stvrzení Stefano Massini svým Procesem s Bohem,³ divadelním textem značné dramatické síly, prostoupeným naléhavými otázkami a rozvinutým s intelektuální opravdovostí.

V noci, v koncentráku Lublin-Majdanek

Opona se zvedne nad místností – skladištěm koncentračního tábora Lublin-Majdanek v Polsku. Je jaro 1945. Třetí říše je poražena, její vojáci na útěku, pátrá se po nich, jsou deportováni a proklínáni. Je noc. V místnosti-skladišti, je mrazivo a temno; náhle se rozletí dveře a objeví se dvě postavy; jedna z nich vleče násilím druhou a vrhne ji na podlahu. Ten na podlaze je zle zřízený Rudolf Reinhard, bývalý kapitán SS, a druhý je mladý Žid Adek Bidermann, který přežil vyhlazování a je opilý touhou po pomstě. Dialog mezi nimi má vášnivý ráz, prosáklý nenávistí, pohrdáním, pomstou. Adek se chystá zabít Rudolfa, když tu někdo silně zabouchá na dveře. Je to Elga Firsch. Hlavní představitelka dramatu. Bývala slavná herečka, oslavovaná v celé Evropě, pýcha frankfurtského ghetta, okouzlující a rozhodná. Byla internována do Majdanku, protože byla Židovka. „Ona žena už neexistuje; Elga Firsch je mrtva. S divadly, s ghettem, s Frakfurtem: i ona je pohřbena tam pod tím. Existuje jen můj stín... v Majdanku“ (s. 85). Vzpomínka na koncentrák jí spaluje duši. S upřeným pohledem na svého bachaře Reinharda říká: „Mohu věřit, že mě neznáte. Že číslo vytištěné na mé paži je jenom cejch, abyste nás držel jako bestie (...) Mohu věřit, že Elga Firsch je pro vás jen zvuk beze smyslu, pohled jako tolik jiných, pár očí jako tisíce jiných... ani živějších, ani mrtvějších než ony. Všichni jsou špinavci a kostlivci: řekl jste a je to pravda. Majdanek smete pryč jakýkoliv rozdíl: muži jako ženy, staří jako děti, mrtví jako živí. Lidé jako psi. Psi jako krysy. Krysy jako moli. Jenom ty – nechceš-li zešílet – si musíš tu a tam připomínat, že jsi živá. Říkat si to uvnitř pomalu: Já jsem Elga Firsch. Tam dole, v kterémsi koutě země, jsem měla svůj život... Pak náhodou, jednoho rána, vidíš, jak se tvá tvář zrcadlí v kalužině nebo na rozbitém skle baráku... Tvá tvář, právě ta, kterou sis líčila v komůrkách před zrcadlem, mezi pernatým kloboukem a tureckým hávem. Tam si uvědomuješ, že Majdanek zvítězil: vzal tě, jaká jsi byla, a udělal z tebe monstrum – živočicha? Stejného jako psi, krysy, moli. Udělal z tebe bytost, kterou neznáš. Nemá to vůbec smysl nazývat ji Elga Firsch. A věřím, že vám mé jméno nic neříká: je to jméno té, kterou jsem byla, ne té, kterou jsem nyní“ (s. 87).

Kým je nyní? Jednou, která podivuhodnou náhodou unikla smrti; jediná ze sto třiceti žen frankfurtského ghetta deportovaných do Majdanku. V hlavě má utkvělou představu soudit Boha: všemohoucího Boha a boha, kterým, jak byl sám o tom přesvědčen, byl Reinhard: „Jste bohem, že? Sám jste mi to říkal. Na to si přece vzpomenete? Scharführere Reinharde?“ (s. 88). Aby soudila Boha, Elga Firsch usilovně sháněla v koncentráku materiál užitečný k procesu. „Než odejdu z Majdanku, jakmile se rozední, chci vědět, zda je Bůh vinen. Vinen za Majdanek, za vlaky smrti, za ghetto. Chci vědět, zda to chtěl. Zda tu byl v koncentráku s orlicí na brigadýrce a s přezkou vojenského pásu s heslem ‚Gott mit uns‘“ (s. 91).

„Dramatis personae“

Obžaloba je svěřena jí, Elze Firschové; Solomon Bororwitz a Mordechaj Cohen jsou soudcové. Jediní starci z dvaceti v chrámu ve Frankfurtu, kteří unikli smrti v koncentráku Majdanek. Starý Mordechaj se obrací na kapitána Reinharda slovy: „Musel jsem se před vámi sklánět po všechny dny až do předvčerejška... abych vám vyleštil holínky, kapitáne. Vyčistil vám uniformu. Každé ráno jsem leštil knoflíky, jeden po druhém... Medajle, kterou nosíte na hrudi, se musela lesknout víc než slunce. A nápis Schutz-Stafflen se musel blýskat jako živé stříbro (...) Já, kapitáne, vyučoval hebrejské dějiny ve Frankfurtu (...) Po jeden celý rok byla vaše uniforma mým životem. Chápete?... Až jedno dne skončím svůj čas, budu muset myslet na to, že jeden celý rok svého života jsem musel kartáčovat vaši špinavou uniformu“ (s. 91). A upíraje pohled na Reinharda, na něj plivne.

Solomon připomíná kapitánovi SS dvacet tisíc šest set jmen internovaných Židů. „A apel po apelu jsem vás slyšel škrtat jména. A desítky, jednu po druhé. Po čtyři sta třicet dní, ráno a večer, jsem viděl, jak váš klikyhák inkoustu škrtá jméno toho, kdo neodpověděl (...) černý klikyhák po mých bratřích. Po jejich dětech, po všech osmnácti dalších starcích rady.“ Po těchto slovech Solomon vytáhne z velké krabice dva plátěné pytlíky, obsahující prach a popel. „Půda kolem krematoria je pokryta popelem... V tomto popelu, který jsme nasbírali, jsou těla těch, kdo jsou ztraceni. Pohledy, gesta, slova, která se nevrátí. Nyní vyhodíme do vzduchu tento popel, aby mrtví z Majdanku asistovali procesu. Kvůli nim jej konáme“ (s. 93).

Proces se nemůže konat bez obhájce obviněného. Do této funkce dva soudcové povolali rabína Rab Nachmanna, Adekova otce. Elze Firschové se jeho přítomnost nezamlouvá, ale přijímá jej. Myslí si, že rabín nepřipustí, aby se zavedlo soudní řízení s Bohem, protože „Věčný se nevyslýchá, že jeho plán je nutno přijmout, nikdy odhalit“ a „také ve smrti byla šekina, jeho přítomnost tam, jako všude, v tom, co se chápe, i v onom, co se nechápe“ (s. 98). Synu Adekovi, překvapenému, že jeho otec není proti procesu, který uráží Boha, rabín říká: „Je tomu už pět tisíc sedm set let, co Hebreové konají proces Bohem, Adeku. Pět tisíc sedm set let křičí proti němu (...) Deportovaní, odvlečení do vyhnanství, zabití (...) Celá staletí Žid křičí. A od věků se nevzdává: chce vědět. Vědět, Adeku!... Kvůli tomu jsou dějiny Židů tak trochu dějinami všech lidí. Není na zemi jediný člověk, který by se neobořil na Boha. A chtěl by ho bít, jen aby promluvil, jen aby řekl, jen aby přestal mlčet!... Proces s Bohem nezačíná nyní: nikdy nebyl přeušen, po pět tisíc let... Dokud bude existovat jediný Majdanek na povrchu země, Bůh bude nějakým způsobem souzen“ (s. 99).

Proces. Pět hlavních bodů obžaloby.

Začíná proces. Uprostřed místnosti hoří sedm svící menora. „Odsouzení Boha musí mít pevné základy,“ upozorňuje Solomon. „Konkrétní, skutečné, viditelné důkazy.“ Elga Firsch – žalobkyně – podává pět důvodů k odsouzení Boha.

První: Bůh z nás udělal otroky. Dokazuje obžalobu četbou dokumentů: „Seznam židovské pracovní síly. Například toto: Uvězněná je přidělena k následujícím úkolům: od pěti do osmi ráno úklid místností, od osmi do deseti dezinfekce. Od deseti do dvanácti pohřbívaní mrtvol. Od dvanácti do čtrnácté hodiny zásobování potravinami. 14–16 údržba. 16–18 nakládaní a skládaní zboží. 18–20 hygienické služby, 20–23 na přiděleném visutém lůžku spravování služebních uniforem. – Není-li výkon dostatečný, nejsi produktivní. Likvidován. Plyn...“ (s. 107).

První bod obžaloby je dokázán.

Druhý: „Obžalovávám Boha za všechny mrtvé, jež máme kolem sebe: ony v hromadných hrobech i ony zpopelněné.“ A tedy obžaloba z vyvražďování, masakru, vyhlazování. „Po otrocích mrtvoly.“

Třetí obžaloba: Židovský obchod. Bůh prodal i mrtvé: „lidské vlasy, šedesát marek za kilo. Jsou výborné na vycpávky bot, uniforem, divanů (...) Tři kila zubů: devadesát marek! Podobají se slonové kosti, jsou dokonalé pro malé sochy, ozdoby a hračky! (...) Lidská kůže se prodává na štůčky: dvacet marek jeden (...) Kosti různé velikosti, třicet marek za kilo“ (s. 113).

Čtvrtý bod obžaloby: „Obžalovávám Boha, že nás zradil, že nás oklamal. Dal nám marně doufat, (...) nedodržel přísliby: zradil úmluvy.“ Elga Firschová předčítá čtyři dopisy internovaných, kteří odmítají Boha. Protože „se k nim obrátil zády“. „Vůbec mu nezáleží na nás všech.“ V tomto bodu Rab Nachmann, obhájce Boha, který dosud naslouchal v mlčení, čte dva úryvky z dopisů vězněných Židů: „Tento koncentrák je plný smrti, bolesti a strachu. A tedy, Klausi, je plný Boha... Řekl bys to? Bůh není v salónech v Brémách, v chanukových dárcích, v hostinách sukot. Nacházíš ho zde, ve výkalu.“

A ještě: „Díváš se kolem sebe. Myslíš si: jestliže člověk klesne tak hluboko, samozřejmě tam musí být Bůh – na druhé straně. Jako den a noc, rozumíš? Tma a světlo. Doufám v Boha, protože je druhou stranou medajle. Druhou stranou tohoto všeho, tmy, smrti, výkalu. Je to jediná myšlenka, jež tě drží při životě, Klausi: a já se toho držím zuby nehty. Toto je můj kiduš ha šem: potřebuji Boha, abych nezemřel“ (s. 117). Rab Nachmann komentuje: „Tento dopis říká, že ho v Majdanku všichni neztratili. Někdo ho tam našel.“ Je to „důkaz, že Bůh není nepřítomen, nýbrž že je skrytý“ (s. 118).

Dříve než Elga Firsch formuluje poslední bod obžaloby, „ten nejtěžší“, předesílá jeden předpoklad, který všichni přijímají: největším darem Boha je, že nás stvořil ke svému obrazu a podobě. Pak obžalovává Boha: „že nám tento dar vzal, že nám jej vyrval. Vzal nám všechno lidství, všechen respekt. Důstojnost? Byla anulována (...) Obviňuji ho, že nás ztrýznil až na hranici bestií, ba i za ni.“ Tímto „za ni“ Elga Firsch naráží na skutečnost, že byla z Židů udělána pokusná zvířata. Její závěr je pak kategorický: „Rabi Nachmanne, měl byste mi říci, zda Bůh byl, či nebyl na baráku č. 17. Vždyť byl-li tam... pak je spolupachatelem. Nejhorší: onen, který stojí v rohu, mlčí, oněmělý, nepohnutý... Nebyl-li tam, kdepak je?“ (s. 120).

Odpověď Rabiho Nachmanna je jasná: „Bůh tam byl, ano, to je jisté. Byl tam, Solomone... ale ne tak, jak si myslíte vy.“ Aby potvrdil své tvrzení a objasnil přítomnost Boha v koncentráku, vyšetřuje kapitána Reinharda o nejvyšším plánu Třetí říše.

Rab Nachmann: „Rosenberg má pravdu: ariánský člověk, zázrak přírody. Dokonalá bytost (...) Nepláče, nemá hlad, nemá žízeň. Nestárne. Vy jste se narodili, abyste vládli (...) Zlepšovat toho, kdo je lepší. Velký úkol.“ – Kapitán Reinhard: „Historický.“ – Rab Nachmann: „Do budoucnosti, bez oddechu, ve dne v noci.“ – Kapitán Reinhard: „Přes hranice (...) Nezastavit se.“ – Rab Nachmann: „Vždy začínat znovu.“ – Kapitán Reinhard: „Vždycky!“ – Rab Nachmann: „Až budete sami (...)“ – Kapitán Reinhard: „Věční!“ – Rab Nachmann: „Všemohoucí! (...)“ – Kapitán Reinhard: „Neomylní!“ – Rab Nachmann: „Nejvyšší (...)“ – Kapitán Reinhard: „Jedineční!“ – Rab Nachmann: „Bůh!“ – Kapitán Reinhard: „Bůh!“ – Rab Nachmann: „Budete bohem, že ano, kapitáne“ (s. 121).

Po tomto dialogu se Rab Nachmann upřeně podívá na Elgu... dlouhé mlčení. Solomon říká: „Tys, Elgo, řekla mnoho věcí... Řekla’s, že Majdanek byl Bůh proti člověku... Já tě žádám: A kdyby byl naopak člověk proti Bohu?“ Ostatně, kdo je obžalovaný? Bůh? Člověk? Reich? Kdyby Rab Nachmann nepromluvil, byl by Bůh prohlášen vinným. Avšak promluvil a zvrátil hlediska. „Řekl věci – prohlašuje Adek – které mě nutí, abych přemýšlel i já. Řekl, že – snad – prvním mrtvým v koncentráku byl právě Bůh. Že zde se člověk snažil... chtěl... stát se sám bohem... Můj otec vám řekl, že snad Bůh je nejen nevinen, nýbrž že je obětí.“ V Majdanku – jak naznačuje rabín – byl Bůh přítomen jako oběť. Snad, zdůrazňuje Adek. I při pochybnostech je však třeba vynést rozsudek, také aby se stanovil osud kapitána Reinharda. „Vždyť je-li Bůh opravdu vinen... pak je jasné, že kapitán Reinhard nemá žádnou roli. Bůh ho jen použil jako loutku: použil ho na masakr. Hitler, Himmler, Goebbels, celá Třetí říše: to vše byla jen maska Boha. A tedy, je-li Bůh vinen, Reinhard je svobodný. A to vám říkám, že bych mu zaplatil oslavy!... Ale jestliže naopak Bůh je nevinen, jak chce můj otec... v tomto případě... žádné slitování pro toho, kdo se snažil... zabít Boha. Kdo si myslel, že zaujme jeho místo.“ S upřeným pohledem na kapitána Reinharda Adek uzavírá: „Žádné slitování s tím, kdo dal Boha tak nenávidět, že se s ním zahájil proces“ (s. 123).⁴

Rozsudek

Skončit proces rozsudkem? Porota nedokáže rozhodnout; svěří se názoru Rab Nachmanna, který rozhodne pro Ano. Hlasuje všech pět, píšou na lístek. „Vinen... Nevinen... Vinen... Nevinen.“ A pátý lístek je bílý. Je to lístek Elgy Firschové. Ta prohlásí: „Rozhodla jsem se, že rozsudek vynese Bůh.“ Po slovech rabína se její jistota o Boží vině otřásla, popraskala. Nejen to: chce dát přesnější smysl epizodě, která se jí přihodila před deseti měsíci.

Zatímco postupovala spolu se sto třiceti ženami k plynové komoře, vytáhl ji z řady kapitán Reinhard. Ten ji přesvědčoval, že je zbytečné vzývat Boha – všechny ostatní zpívaly Ani ma´amin (Věřím), Šema Izrael (Slyš, Izraeli) – a tvrdil, že bohem je on. Pak jen dodal: „Pouze Bůh rozhoduje, kdo zemře a kdo bude žít. Jestli tě nyní zabiji, je to Bůh, který to chce, že ano? Ale aby to udělal, potřebuje mou pušku, potřebuje mě: a proto Bůh a já jsme jedna věc.“ Elga vzpomíná: „Vytrhl jste pušku jednomu z vašich vojáků. Srazil jste mě na kolena, před ostatními (...) otevřel jste mi ústa a strčil hlaveň do krku s prstem na spoušti... Zavřela jsem oči, čekala jsem v tichu a v mlčení“ (s. 89). Nezazněl výstřel. Náboj se vzpříčil v hlavni. Vyšlo z ní jen trochu kouře. Nechal mě jít dál. „To byl Boží rozsudek,“ tvrdí Elga.

Vzpomínka na tu epizodu přivede Elgu ke kategorickému rozhodnutí. Vytáhne z kapsy kapitánovu pistoli a říká mu: „I nyní Bůh vynese rozsudek. Vynese ho nad vámi, kapitáne, a pro můj proces. Adek má pravdu: Je-li Bůh vinen, nezemřete, je-li nevinen, pak sbohem...“ (s. 125). Otevře bubínek pistole vysype na stůl všechny náboje kromě jednoho, zasune bubínek a roztočí ho, přiloží pistoli ke rtům Reinharda, který před ní klečí. „Herr Reinhard jako Elga Firsch... esesák jako Židovka... opakujme scénu, kapitáne (...) Chvějete se, kapitáne... proč? V hlavni je jediný náboj... také tentokrát, jako před deseti měsíci... před deseti měsíci.“ Po chvíli mlčení je slyšet rachot výstřelu, tupého, mocného, Božského. Opona klesá ve tmě. Vinu za šoa nemá Bůh, nýbrž ten, kdo se považoval za boha.

Charakteristické postavy

Drama Stefana Massiniho se vyznačuje řadou scén plných patosu a významu. Postavil divadlo tváří v tvář zneklidňujícím problémům, a to každé doby. Drama vyniká plynulostí a intenzitou dialogů, střízlivým, jadrným jazykem. Herci, načrtnutí přesnými a výraznými liniemi, se prezentují jako osoby plné zkušenosti, která poznamenala jejich existenci. Elga Firschová, hlavní představitelka, je asi padesátnice, má na sobě oblek deportovaných, fyzicky a duchovně zničená utrpením, hrůzou a hladem. Koncentrák zničil její minulost a udělal z ní masku zmítanou bolestí a násilím, nenávistí a žízní po spravedlnosti. V lágru krutě zažívala samotu, prázdno, „něco tak absolutního, tak úděsného“. Považuje se za mrtvou, vrácenou životu jenom proto, aby dostala Boha na lavici obžalovaných a obžalovala ho ze zrady.

Mordechai Cohen a Solomon Borowitz dělají dojem, že pocházejí z říše mrtvých. „Dvě mtrvoly“, tak je označuje Reinhard, když se objeví na scéně. Jejich slova jsou kameny: pranýřují tupost, nesmyslnost zla, a znovu rozezvučí nevýslovné zkušenosti. Drží je při životě jen vůle vydat svědectví a přičinit se o to, aby popel mrtvých „zůstal vpálen do kůže, tváře a do pohledu bachařů“. Při procesu s Bohem chtějí spravedlnost, ne pomstu, skutky, ne slova. Rab Nachmann je rabín věrný Zákonu a Bohu Izraele. Vyhlazení jeho lidu nenarušilo jeho víru ve Věčného, pouze ho přivedlo k tomu, aby se uchýlil do mlčení před tajemstvím zla a ptal se, zda má nějaký smysl. Jeho syn Adek je proniknut nenávisti ke katům Židů, chce, aby se s nimi hned naložilo podle spravedlnosti. Pak se připojí k ideji procesu a rozsudku. Kapitán Rudolf Reinhard je typický představitel SS. Omámený ideologickými vidinami Třetí říše, neschopný lidského soucitu a přijetí skutečnosti. Modla, která padne a roztříští se.

Dvě základní ideje

V dramatu Proces s Bohem si Stefano Massini předsevzal analyzovat postoj člověka vůči lidskému utrpení a vůči zpupnosti zla. Obořit se na Boha, který mlčí a opouští své tvory? Nebo zahlédnout v šíření zla dílo člověka, který ze sebe dělá Boha, a tak si myslí, že je oprávněn rozhodovat o osudu druhých? Autor dává dvojí odpověď. První je naznačena polohlasně, téměř náhodou, ale je podstatná a biblická – vyjádřil ji rabín Rab Nachmann: „Stojí psáno: Ptal jsem se moře, zda je nějaký smysl, a moře mi řeklo Nevím. Tedy jsem se ptal řek, větru: také ony mi řekly Nevím“ (s. 108). „A ještě: plán Věčného je třeba přijmout, ne odhalovat“ (s. 98). Tato odpověď vyjadřuje Jobovu zkušenost. Boží plán se nedá zredukovat na racionální schéma. To však neznamená přistát u nerozumného. „Proti mravnímu racionalismu teorie odměny, proti teologickému racionalismu přátel, Job nakonec objeví pravé konstitutivum víry a ryzího hledání Boha tím, že zdůrazní nutnost ‚bát se Boha pro nic‘, totiž bezdůvodnosti víry, a potřebu ‚vidět‘, totiž ryzí zkušenost tajemství.“⁵

Druhou odpověď – výslovnější a rozvinutější – lze formulovat takto: Když si člověk myslí, že je absolutní, že nemusí dbát na žádný zákon, ba že on sám je tvůrcem zákonů a chování, je nevyhnutelné, že nastoupí svévole, která ospravedlní všechno, i genocidu a masové vraždění. Krajním termínem takového šílenství je smrt Boha. „Prvním mrtvým koncentráků je právě Bůh,“ tvrdí Adek, po slovech rabína.

V této souvislosti je vhodné uvést úryvek z meditace Benedikta XVI., kterou pronesl 2. května 2010 před Turínským plátnem: „Na konci 19. století Nietzsche napsal: ‚Bůh je mrtev! A my jsme ho zabili.‘ Toto proslulé úsloví je téměř doslovně vzato z křesťanské tradice, často je opakujeme v Křížové cestě, aniž si snad plně uvědomujeme, co říkáme. Po dvou světových válkách, po koncentrácích a gulagu, po Hirošimě a Nagasaki se naše epocha stala stále větší měrou Bílou sobotou: temnota tohoto dne vyzývá všechny, kdo si kladou otázky o životě, zvláště však se obrací na nás věřící. Také my máme co činit s touto temnotou.“⁶

Svatý Otec tvrdí, že „právě tam, z temnoty smrti Božího Syna, vytrysklo světlo nové naděje: světlo vzkříšení“. Rab Nachmann šel po Jobových cestách a zastavil se u tajemství Boha, u temnoty dějin, aby přijal s vírou jisté body Božího plánu, které nám není dáno poznat. V křesťasntví tajemství a temnota zla zůstane, ale je osvíceno a vykoupeno tajemstvím smrti a vzkříšení Krista. Přirozeně, drama Stefana Massiniho se nepouští do těchto teologických problémů, ale ukazuje na ně, snad je i vyžaduje. Závěrečný výstřel z revolveru je divadelní prostředek, a ne důkaz neviny Boha. Tu je třeba hledat na jiných březích.