Neutralita, nebo nepřátelství? Poznámky ke vztahu státu a náboženství
Autor: Jakub Kříž - Číslo: 2011/1 (Články)
Revue církevního práva, 2/2010.
Polemiky na téma vztahu státu a církví a náboženských společností,1 případně státu a náboženství obecně, jsou zpravidla vášnivé a dlouhé. Přes častou polarizaci v názoru na charakter tohoto vztahu lze najít i mezi názorovými oponenty důležitý styčný bod: vědomí toho, že organizovaná náboženství a stát jsou dvě různá, na sobě nezávislá společenství. Toto vědomí je pro západní civilizační kruh charakteristické a tradiční,2 a to přesto, že i zde v minulosti existovaly státy identifikující se s náboženským vyznáním.
1 Ustáleným legálním termínem českého konfesního práva pro veškeré organizované formy náboženství je pojem „církve a náboženské společnosti“, aniž by však docházelo k rozlišování mezi církvemi na straně jedné a náboženskými společnostmi na straně druhé. V následujícím textu budou oba pojmy zastoupeny výrazem „církve“, případně obecnějším pojmem „náboženská společenství“.
2 Srov. např. Augustinovo rozlišování mezi obcí Boží a obcí pozemskou. AUGUSTINUS AURELIUS, O Boží obci, Praha 2007.
V současné době nabývají debaty o povaze konfesní neutrality státu nových rozměrů. V řadě států je patrný posun od neutrálního pozitivního postoje k náboženství směrem k náboženství nepříznivému laicismu. Příkladem mohou být zákazy užívání náboženských symbolů na některých veřejných místech platící v řadě států3 anebo tzv. hate crimes, na jejichž zavedení se vyvíjí tlak ze strany řady mezinárodních institucí a jež představují vážné ohrožení svobody slova a svobody náboženského vyznání. Stejně nepříznivá k náboženství je i nová antidiskriminační legislativa,4 a to i přesto, že pro církve připouští výjimky a jistou míru „diskriminačního“ jednání jim umožňuje.5
3 Např. francouzský zákon č. 2004-228 z 15. března 2004, který v zájmu oddělení církví od státu zakazuje užívání symbolů či oděvů náboženské povahy nebo jejich výskyt ve státních základních a středních školách.
4 Srov. např. názor, že zákaz diskriminace na základě pohlaví, jak je zakotven v právu Evropské unie, „by tudíž mohl do určité míry otevřít např. otázku kněží-žen v katolické církvi“. MICHAL BOBEK – PAVLA BOUČKOVÁ – ZDENĚK KÜHN (eds.), Rovnost a diskriminace, Praha 2007, s. 138.
5 Jako varovný signál srov. např.: „V rámci připravovaného antidiskriminačního zákona existuje výjimka pro církve a náboženské společnosti, které mají z interních důvodů právo v pracovněprávních vztazích uplatňovat rozdílné zacházení s osobami i v souvislosti s jejich sexuální orientací. Otázkou je, zda se tím nedává církvím a náboženským společnostem příliš velký prostor k homofobnímu jednání. (…) Příslušná ministerstva by měla věnovat pozornost způsobu, jakým jsou připravováni ke své práci budoucí učitelé, vychovatelé a kněží.“ Analýza situace lesbické, gay, bisexuální a transgender menšiny v ČR (online). Úřad vlády České republiky, Výbor pro sexuální menšiny, Praha 2007 (cit. 2010-04-15). Dostupné z WWW: http://www.vlada.cz/assets/Pšov/rlp/sexuální-mensiny/ANALYZA_final.pdf.
Spíše než ucelené pojednání o vztazích mezi „obcí Boží“, tedy společenstvím náboženským (církvemi), a „obcí pozemskou“, tedy společenstvím politickým (státem), představují následující řádky pokus o otevření tématu, které je jistě hodno širší pozornosti.
Právní zakotvení konfesní neutrality státu
„V moderních státech, demokratických a liberálních, zvítězila idea náboženské svobody a tedy i postulát konfesní neutrality státu.“6 Konfesně neutrální stát bývá také označován jako stát nekonfesní, odcírkevněný, světský,7 sekulární či laický8 a je charakteristický tím, že se neidentifikuje s žádnou náboženskou vírou. Jeho dalším znakem bývá paritní přístup ke všem uznaným náboženským konfesím.9 Ani jedno nelze zaměňovat s odlukou státu a církví, která je pouze jednou z forem konfesní neutrality. Vedle odlukových států jsou konfesně neutrální i tzv. kooperační státy, kde stát a církve spolupracují v záležitostech obecného prospěchu (školství, zdravotnictví, sociální péče, ochrana kulturního dědictví apod.).10
6 JIŘÍ RAJMUND TRETERA, „Stát a církev v právních dějinách“, in: KAREL MALÝ, MICHAL TOMÁŠEK et al., Nové jevy v právu na počátku 21. století. I. Historické impulzy rozvoje práva, Praha 2009, s. 232.
7 JIŘÍ RAJMUND TRETERA, „Financování církví v zemích Evropské unie“, in: JAKUB KŘÍŽ (ed.), Náboženství a veřejná moc v zemích Evropské unie, Praha 2009, s. 79.
8 Srov. např.: „Česká republika je založena na principu laického státu“ (zvýraznění autor), nález Ústavního soudu České republiky, P1. ÚS 6/02. Ke kritice pojmu „laického“ státu srov. blíže JIŘÍ RAJMUND TRETERA, Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, s. 17.
9 JIŘÍ RAJMUND TRETERA, Stát a církve v České republice, s. 14.
10 TÝŽ, Stát a církev v právních dějinách, s. 233.
Princip konfesní neutrality státu v ústavním pořádku České republiky zakotvuje Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“), která v čl. 2 odst. 1 stanoví: „Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.“ Jeho dopad je širší než pouhé zakotvení konfesní a ideologické neutrality státu; stanoví současně, že stát není bezhodnotový, ale je ukotven v demokratických hodnotách. Nekonfesnost státu je také předmětem poměrně nejasného ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, podle kterého „stát, kraje a obce nemohou provádět náboženskou nebo protináboženskou činnost“.
Vztah státu k náboženským vyznáním je ovšem třeba chápat i ve světle dalších ústavních ustanovení. Čl. 3 odst. 1 Listiny zakazuje diskriminaci v přístupu k základním právům a svobodám z důvodu víry a náboženství. Čl. 15 odst. 1 zakotvuje svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání a čl. 15 odst. 3 garantuje právo – dnes již spíše obsoletní povahy – odmítnout vojenskou službu z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání. Za ústřední ustanovení lze ovšem považovat čl. 16 Listiny, který zakotvuje právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru a přiznává církvím nezávislost (autonomii) na státu, přičemž tato práva lze omezit pouze zákonem a z vymezených důvodů (jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých). Teprve ve světle všech těchto ústavních imperativů lze přistoupit k výkladu principu konfesní neutrality státu v českém právním řádu.11
11 Pro úplnost lze mezi tato základní ústavní vymezení přiřadit ještě zásadu ochrany a rozvoje zděděného duchovního bohatství (srov. Preambule Ústavy České republiky) a právo svobodně se sdružovat (čl. 20 Listiny).
Takový komplexní výklad nabídl Ústavní soud ČR ve svém nálezu P1. ÚS 2/06, publikovaným pod č. 2/2003 Sb., ve kterém posuzoval ústavnost zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech. Při té příležitosti považoval za vhodné vyjádřit se k jednotlivým ústavním principům náboženské svobody v ústavním pořádku České republiky:
„Česká republika je založena na principu laického státu. Podle čl. 2 odst. 1 Listiny (…) je totiž stát založen na demokratických hodnotách a ‚nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání‘. Je zřejmé, že Česká republika musí akceptovat a tolerovat náboženský pluralismus, tzn. především nesmí diskriminovat či naopak bezdůvodně zvýhodňovat některý z náboženských směrů. Z citovaného článku vyplývá, že stát musí být oddělen od konkrétních náboženských vyznání.
Zásada náboženského pluralismu a tolerance je dále provedena v čl. 15 odst. 1 a v čl. 16 Listiny. (…) Jak již Ústavní soud vyslovil v minulosti, na rozdíl od svobody svědomí a náboženského vyznání, u níž Listina výslovně nestanoví žádné podmínky pro její omezení, lze svobodu výkonu náboženství nebo víry omezit zákonem z uvedených důvodů. Jde zde však přitom o možnost omezení výkonu těchto práv, nikoliv jejich úpravu státem (…).
Z toho je zřejmé, že náboženskou svobodu lze zásadně vymezit především jako forum internum (čl. 15 odst. 1 Listiny), tzn. jako svobodu každého vyznávat určité náboženství a víru, do níž není možno ze strany třetích osob a zejména veřejné moci zasahovat. Jde o tzv. status negativus, resp. libertatis (G. Jellinek), charakteristického vymezením svobodného prostoru jedince, do něhož veřejná moc nemůže vstupovat. Zároveň však je zřejmé, že omezení náboženské svobody na forum internum je nepostačující, neboť již pojmovým znakem náboženské svobody je právo každého projevovat svoje náboženské vyznání navenek, přirozeně při respektování omezujících kautel stanovených v čl. 16 odst. 4 Listiny.
Z toho, co bylo uvedeno, rovněž přímo vyplývá zásada autonomie církví a náboženských společností spočívající především v tom, že stát do činnosti církví a náboženských společností nesmí zasahovat, a pokud se aktivita církví omezí na vnitřní záležitosti (zejména na organizační členění), není principiálně možno tato opatření přezkoumávat před státními soudy.“12
12 Z judikatury Ústavního soudu ČR srov. také: „Není sporu o tom, že církve a náboženské společnosti existují nezávisle na státním útvaru, neodvozují svoji moc od moci státní a že církevní právo není součástí práva státu. Podle čl. 2 odst. 1 Listiny se stát nesmí vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Z toho vyplývá, že stát musí být oddělen od konkrétních náboženských vyznání.“ (Nález ÚS ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV.ÚS 34/06.)
Ze slov Ústavního soudu lze učinit důležitý závěr: konfesní neutralita státu není cílem sama o sobě, je prostředkem k dosažení hodnoty svobody náboženského vyznání. Jinými slovy, účelem konfesní neutrality státu není náboženství vytlačit mimo veřejný prostor, ale naopak umožnit co nejširší míru svobody vyznání, a tím uznat hodnotu náboženství coby základního lidského dobra. Neutralita ve vztahu k náboženstvím neznamená stejnou míru nepřátelství vůči všem náboženstvím, ale poskytnutí maximálního prostoru svobody působení. I proto bývají omezení svobody vyznání formulovány v lidsko-právních dokumentech tak restriktivně.
Konfesní neutralita a judikatura Evropského soudu pro lidská práva
Přední lidsko-právní dokument mezinárodní povahy – Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva“) – pojem konfesní neutrality státu nezná. I v tomto případě se vychází z primátu svobody náboženského vyznání.
Podle čl. 9 odst. 1 Evropské úmluvy má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů. Čl. 9 odst. 2 Evropské úmluvy pak stanoví, že svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva jde konfesní neutralita ruku v ruce se svobodou náboženského vyznání. „Článek 9 [Evropské úmluvy] ukládá státním orgánům povinnost neutrality.“13 Konfesně neutrální stát respektuje především autonomii církví, a tak nezasahuje do jejich vnitřních sporů,14 nezasahuje do aplikace vnitřních předpisů církví,15 ani do jmenování duchovních a jiných církevních představitelů,16 neklade novým církvím a náboženským společnostem nepřiměřené překážky k jejich právnímu uznání (registraci)17 a k přiznání právní subjektivity,18 nepřezkoumává ani neposuzuje oprávněnost náboženské víry a jejích projevů19 (zároveň však má možnost posoudit, zda náboženský subjekt nepředstavuje nebezpečí pro demokratickou společnost20 a zda deklarované učení je jeho skutečným učením a nikoliv pouze zástěrkou21). Konfesně neutrální stát současně nenutí své obyvatele identifikovat se s určitým náboženstvím, což Evropský soud pro lidská práva spatřuje např. i v povinnosti nově zvolených poslanců skládat slib na evangelium.22
13 Evropský soud pro lidská práva, rozsudek ve věci Svatý synod Bulharské ortodoxní církve (Metropolitan Inokentij) a dalších proti Bulharsku z 22. ledna 2009.
14 „Soud se nedomnívá, že v demokratické společnosti je třeba, aby stát přijal opatření k zajištění toho, aby náboženské komunity zůstaly nebo byly přivedeny pod jednotné vedení.“ Evropský soud pro lidská práva, rozsudek ve věci Serif proti Řecku z 14. prosince 1999. „Jednání státu ve prospěch jednoho vůdce rozděleného náboženského společenství nebo vykonané za účelem přimět společenství v rozporu s jeho vlastním přáním sjednotit se pod jedním vedením by taktéž založilo zásah do svobody vyznání.“ Evropský soud pro lidská práva, rozsudek ve věci Hasan a Chaush proti Bulharsku z 26. října 2000.
15 „Není úkolem Soudu, stejně jako není úkolem kteréhokoliv orgánu mimo Bulharské křesťanské ortodoxní společenství a jeho instituce posuzovat nároky na legitimitu vznášené soupeřícími představiteli (církve) z hlediska jejich souladu s kanonickým právem.“ Evropský soud pro lidská práva, rozsudek ve věci Svatý synod Bulharské ortodoxní církve (Metropolitan Inokentij) a dalších proti Bulharsku z 22. ledna 2009.
16 Viz již citované případy Hasan a Chaush proti Bulharsku a Serif proti Řecku.
17 Srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Religionsgemeinschaft der Zeugen Jehovas a další proti Rakousku ze dne 31. července 2008 a Verein der Freunde der Christengemeinschaft proti Rakousku z 26. února 2009.
18 Srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Moskevská pobočka Armády spásy proti Rusku z 5. října 2006 a rozsudek ve věci Scientologická církev Moskva proti Rusku z 5. dubna 2007.
19 „Právo na svobodu náboženského vyznání, tak jak ho přiznává [Evropská úmluva], vylučuje jakékoliv posuzování oprávněnosti náboženské víry nebo způsobu jejího vyjádření ze strany státu.“ Evropský soud pro lidská práva, rozsudek ve věci Manoussakis a spol. proti Řecku z 26. září 1996.
20 „Podle stanoviska Soudu je předložení dokumentu vykládajícího hlavní zásady náboženství nutné k tomu, aby stát mohl posoudit autentičnost organizace usilující o získání statutu církve a ověřit si, že toto náboženství nepředstavuje nebezpečí pro demokratickou společnost. Takový požadavek tedy nelze pokládat za nepřiměřený.“ Evropský soud pro lidská práva, rozhodnutí ve věci Juraj Lajda a ost. proti České republice ze dne 3. března 2009.
21 Zde se i ve věcech církví a náboženských společností aplikují závěry rozsudku ve věci Refah Partisi (Strana blahobytu) a další proti Turecku z 13. února 2003. Dále srov.: „Soud uznává právo států kontrolovat, zda hnutí nebo sdružení s údajně náboženskými cíli neprovozují činnost pro společnost škodlivou.“ Evropský soud pro lidská práva, rozhodnutí ve věci Manoussakis a spol. proti Řecku z 26. září 1996.
22 Evropský soud pro lidská práva, rozsudek ve věci Buscarini a další proti San Marinu z 18. února 1999.
Na druhou stranu je skutečností, že se judikatura Evropského soudu pro lidská práva v této oblasti posouvá stále více z pozice ochrany svobody vyznání k prosazování vlastního pojetí nekonfesnosti, která až příliš připomíná pokusy o vytlačování náboženství z veřejného prostoru. Evropský soud pro lidská práva tak neshledává problém v zákazech nošení náboženských symbolů na některých veřejných místech,23 v nemožnosti omluvit děti ze školní výuky etiky, jež je v rozporu s náboženským přesvědčením rodičů,24 a pokládá umístění krucifixů v italských školách za rozporné s principem nekonfesnosti.25
23 Srov. např. Evropský soud pro lidská práva, rozsudek ve věci Leyla Sahin proti Turecku z 10. listopadu 2005 a rozsudek ve věci Dogru proti Francii z 4. prosince 2008.
24 Evropský soud pro lidská práva, rozhodnutí ve věci Appel-Irrgang a ostatní proti Německu z 6. října 2009.
25 Evropský soud pro lidská práva, rozsudek ve věci Lautsi proti Itálii z 3. listopadu 2009. Po vynesení rozsudku požádala italská vláda v souladu s čl. 43 odst. 1 Evropské úmluvy o postoupení případu Velkému senátu. Žádost byla přijata a na rozhodnutí Velkého senátu v dané věci se čeká.
Může právo konfesně neutrálního státu vyjadřovat pozitivní vztah k náboženství?
Třebaže účelem konfesní neutrality státu je ochrana svobody vyznání, není výjimkou ani přístup, který ji chápe jako vyloučení náboženství z veřejného prostoru. Náboženství v tomto podání je vnitřní, ryze soukromou otázkou a ve veřejné sféře by mu neměl být poskytnut žádný prostor. Například na základě argumentu, že „víra je vnitřní záležitostí člověka, je to jeho soukromá záležitost,“26 byla v návrhu nového občanského zákoníku rozeslaného v květnu 2008 do mezirezortního připomínkového řízení27 navržena obligatorní civilní forma sňatku. Netřeba dodávat, že teze „víra je osobní záležitostí každého“ není k otázce formy sňatku v žádném logickém vztahu. Jedná se o oblíbenou poučku marxisticko-leninského pojetí práva, jejímž účelem je vytlačit náboženství mimo společnost.28
26 Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku (verze květen 2008), k § 547 až 547b.
27 K jednotlivým etapám přípravy nového občanského zákoníku srov. Nový občanský zákoník (online), (cit. 2010-04-15). Časové mezníky přípravy návrhu nového občanského zákoníku, dostupné z WWW: http://obcansky zákoník.justice.cz/cz/obecne-o-zakoniku.html.
28 Srov. např. VLADIMÍR ILJIČ LENIN, „Socialismus a náboženství“, in: TÝŽ, Sebrané spisy, sv. 12, Praha 1983, s. 159–164; FELIX VAŠEČKA, Kapitoly z bojů proti klerikalismu a za vítězství vědeckého světového názoru, Praha 1986, s. 9; VLADIMÍR A. KURODEJOV, Náboženství a církev v sovětském státě, Praha 1983, s. 27; DINA JEVELJEVNA MANULJOVOVÁ, „Církev a věřící“, in: JIŘÍ KAVKA (ed.), Aktuální otázky církevní politiky a vědeckého ateismu, VIII. díl, Praha 1983, s. 105; MICHAL T. STASZEWSKI, Socialistické státy a náboženské organizace, Praha 1981, s. 13.
Je tomu skutečně tak, že by zásada konfesní neutrality státu měla být příčinou vytlačení náboženství mimo veřejný prostor? Je náboženství skutečně ryze soukromou záležitostí a jako takové nemůže být předmětem podpory ze strany státu a nemůže představovat důvod či předmět politické činnosti?29 Odpověď na tuto otázku lze nalézt v úvahách nad samotným účelem práva.
29 Politickou činností rozumíme široce chápané jednání státní moci: činnost zákonodárnou (např. legislativní podpora náboženské činnosti, uznání náboženského svátku za státní svátek formou zákona), nejrůznější aktivity moci výkonné (např. udělení dotace ze státního rozpočtu na ryze náboženskou událost) apod.
Klasická aristotelsko-tomistická teze tvrdí, že cílem společnosti, a tedy i práva, je obecné dobro.30 Představitelé nové teorie přirozeného zákona31 tuto myšlenku dále rozvádějí. „Morálním účelem systému práva je poskytnout jednotlivcům a nižším společenstvím možnost realizovat důležitá lidská dobra, která by v případě absence práva nebyla realizovatelná (anebo nebyla plně realizovatelná).“32 V pojetí Johna Finnise, nejvýznamnějšího představitele této přirozenoprávní školy, představuje obecné dobro „soubor podmínek, které členům společnosti umožňují pro sebe dosahovat rozumných cílů nebo pro sebe realizovat hodnoty, kvůli nimž mají důvod (pozitivně či negativně) spolupracovat s ostatními ve společnosti“.33
30 „(…) vidíme, že každá obec jest jakýmsi druhem společnosti a že každé společenství jest sestaveno za účelem nějakého dobra – neboť všichni lidé všechno konají pro to, co se jim zdá dobrem (…)“ ARISTOTELÉS, Politika, Petr Rezek, Praha 2009, s. 37 (I,1:1252a2). Dále srov.: „Ale cílem zákona je společné dobro (Finis autem legis est bonum commune).“ S.Th. I-II., q. 96, a. I co. KAREL ŠPRUNK, Tomáš Akvinský o zákoně v Teologické sumě, Praha 2003. Latinský text je citován podle Sancti Thomae Aquinatis SUMMA THEOLOGIAE, dostupné z WWW: http://www.krystal.op.cz/sth/sth.php.
31. „Nová teorie přirozeného práva (zákona)“ (anglicky „new natural law theory“) je neoklasická škola přirozeného práva, jejímž iniciátorem je morální teolog Germain Grisez (nar. 1929). Jejím nejvýraznějším představitelem pro obor právní vědy je John Finnis (nar. 1940), žák H. L. A. Harta a současný profesor práva a právní filosofie na univerzitách Oxford a Notre Dame. Jiným výrazným představitelem teorie je profesor Princetonské univerzity Robert P. George (nar. 1955), žák J. Finnise a J. Raze.
32 ROBERT P. GEORGE, In Defence of Natural Law, Oxford 2004, s. 107.
33 JOHN FINNIS, Natural Law and Natural Rights, Oxford 1980, s. 155.
Je-li účelem práva obecné dobro, klíčové pro posouzení toho, zda má být náboženství a jeho projevy vykázáno do ryze soukromé sféry, je zodpovězení otázky, zda náboženství je ryze soukromým dobrem, či zda je lze považovat za nedílnou část obecného dobra společnosti.
Náboženství je jistě v určitém ohledu „soukromou záležitostí každého“. Tato „soukromost“ je důsledkem svobody vyznání, jež spočívá v absenci vnějšího donucení k vyznávání určité náboženské víry, přináležitosti k nějaké církvi, k účasti na náboženských obřadech, úkonech apod. „Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.“34 To ostatně zdůrazňuje i deklarace II. vatikánského koncilu o náboženské svobodě Dignitatis humanae: „Tento vatikánský sněm prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích. Mimoto koncil prohlašuje, že právo na náboženskou svobodu je skutečně založeno na důstojnosti lidské osoby, jak nám ji dává poznat i zjevené Boží slovo, i sám rozum. (…) Toto právo lidské osoby na náboženskou svobodu má být uznáno v právním uspořádání společnosti tak, aby se stalo občanským právem.“35
34 Čl. 15 odst. 1 Listiny.
35 Dignitatis humanae. Deklarace o náboženské svobodě (online), (cit. 2010-04-15), dostupné z WWW: http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vatii_decl_19651207_dignitatis-humanae_cs.html., n. 2.
Současně ovšem Dignitatis humanae poukazuje na to, že náboženství je obecným – společenským – dobrem. Jistě, náboženský život je především niterný a „záleží svou podstatou především ve vnitřních dobrovolných a svobodných úkonech, jimiž se člověk přímo zaměřuje k Bohu“,36 jenže společenská povaha člověka vyžaduje, „aby člověk vnitřní náboženské úkony projevoval navenek, aby měl s jinými společenství ve věcech náboženských, aby své náboženství vyznával ve společenství“.37 Zde se opouští individuální rozměr náboženství a zdůrazňuje se jeho rozměr společenský, který však zároveň svou povahou přesahuje ryze pozemský řád věcí, jehož správa je vyhrazena státní autoritě. „Proto občanská moc, jejímž vlastním cílem je starat se o časné obecné blaho, má uznávat náboženský život občanů a stavět se k němu příznivě. Opovažuje-li se však zasahovat do náboženských úkonů nebo jim zabraňovat, je třeba říci, že překračuje své meze.“38
36 Tamtéž, čl. 3.
37 Tamtéž.
38 Tamtéž.
Dle postoje nové školy přirozeného zákona je náboženství důležitým základním lidským dobrem, bez ohledu na to, zda lze prostým rozumem dospět k existenci Boha či nikoliv. Náboženství coby základní lidskou hodnotu ovšem chápe v poměrně širokém významu jako „pokoj ve vztahu k Bohu, bohům nebo nějakému neteistickému, ale nadlidskému zdroji smyslu a hodnoty“.39 O tento náboženský pokoj usiluje každý člověk, a proto lze náboženství považovat za jedno ze základních lidských dober.
39 GERMAIN GRISEZ – JOSEPH BOYLE – JOHN FINNIS, Practical Principles, Moral Truth, and Ultimate Ends, The American Journal of Jurisprudence, 1987, 32, s. 99–151. Podrobnější rozbor toho, co jsou základní lidská dobra, proč je náboženství základním lidským dobrem a co tato skutečnost znamená pro přirozenoprávní teorii, přesahuje možnosti této statě. I v této věci lze odkázat na právě citovaný článek.
Zjednodušeně jsme uvedli, že obecným dobrem je takové základní lidské dobro, za účelem jehož dosažení lidé spolupracují ve společnosti. Vlastní společností, kde lidé dosahují dobra náboženství, jsou náboženská společenství (církve), nikoliv společenství politické (stát). I proto je ochrana autonomie církví jedním z účelů konfesní neutrality státu.
Ovšem i když uznáme tento důležitý společenský aspekt náboženství, stále lze ještě tvrdit, že náboženství a jeho projevy jsou soukromou záležitostí (byť praktikovanou ve společenství s jinými) a jako takové by nemělo překračovat rámec náboženských společenství a představovat předmět činnosti politického společenství. To by ovšem nemohlo platit, jestliže dosahování dobra náboženství není výhradním účelem náboženských společenství, ale je i jedním z více účelů, pro který se lidé sdružují ve společenství politickém (státě). A protože jedním z těchto důvodů je ochrana práv a svobod, včetně svobody vyznání, nelze náboženství odkazovat do výlučně soukromé oblasti.
R. George zastává názor, že dobro náboženství poskytuje lidem důvod pro pozitivní i negativní spolupráci i v politickém společenství.40 „Hodnota náboženství například odůvodňuje právo na náboženskou svobodu a tomu odpovídající povinnost veřejné moci nikoliv pouze zdržet se donucování lidí na základě teologických výhrad k jejich náboženské víře a praktikám, ale také chránit jedince a náboženská společenství před jinými, kteří by vůči nim takové donucení uplatňovali.“41 To neznamená, že by náboženská společenství měla být prosta jakéhokoliv státního donucení, jen proto, že se jedná o náboženská společenství. Státní donucení – a tím i omezení náboženské svobody – lze uplatnit v případech, kdy pro ně existují přesvědčivé důvody spočívající v ochraně jiných základních lidských dober. Lze tak mít plné pochopení pro státní moc zakazující náboženské rituály spojené s lidskými oběťmi či konzumací drog, i kdyby pro ně měla náboženská skupina hluboké teologické důvody. Slovy Evropského soudu pro lidská práva, svoboda vyznání „nechrání každé jednání motivované nebo inspirované náboženstvím nebo vírou“.42
40 ROBERT P. GEORGE, In Defence of Natural Law, s. 133. O pozitivní spolupráci hovoříme, jestliže spolupracovníci pracují na společném projektu, o negativní, jestliže usilují o vzájemné nevměšování se.
41 Tamtéž, s. 134.
42 Evropský soud pro lidská práva, rozsudek ve věci Kalaç proti Turecku z 23. června 1997.
Důraz, jaký společnost klade na svobodu náboženského vyznání, prokazuje, že náboženství pokládá za nedílnou část obecného dobra. A toto dobro náboženství neposkytuje důvod pro pouze negativní spolupráci, která spočívá v ochraně svobody vyznání, ale i pro spolupráci pozitivní, a umožňuje státní moci podporovat náboženskou víru, náboženský život obyvatel nebo činnost církví. Samozřejmě za současného respektování požadavku na ochranu náboženské svobody a neutrality státu k jednotlivým náboženstvím. Tato podpora náboženství jako jednoho z aspektů obecného dobra se může odrážet například v podpoře církevního školství, v ekonomické podpoře náboženství (např. formou daňového zvýhodnění), ve spolupráci v oblasti sociálních věcí, zdravotnictví apod. Není v rozporu s konfesní neutralitou, jestliže stát náboženská uskupení takto podporuje a přitom plně respektuje požadavky vyplývající z jejich náboženského učení (za předpokladu jejich souladu s jinými právem chráněnými hodnotami).43
43 Negativním příkladem je spor mezi katolickou církví a státem ve Velké Británii ohledně agentur zprostředkovávajících adopce dětí. Stát dlouhodobě tlačí i katolické charity, které tyto služby provozují, aby poskytovaly děti k adopci i homosexuálním párům, což je pro ně přirozeně nepřijatelné.
Závěr
Současná doba je plná paradoxů. Veřejná moc se často stává aktivním hlasatelem mnohých kvazireligiózních postojů. Můžeme mezi ně zařadit např. šíření obavy z globálního oteplování, státní propagaci homosexuality jako plnohodnotného a zdravého životního stylu, sexuální výchovu na školách, antidiskriminační mentalitu apod. Na straně druhé, nezřídka pod záminkou konfesní neutrality státu, dochází k eliminaci náboženství z veřejného prostoru. Stát se tak na jedné straně stává aktivním kvazireligiózním hráčem, když popularizuje a právní cestou prosazuje určité partikulární etické teorie, zatímco jiné s odvoláním na konfesní neutralitu státu ignoruje či přímo potlačuje.44
44 Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu Kanady ve věci Chamberlain v. Surrey School District No. 36 44. [2002] 4. S.C.R. 710. Rodiče nesouhlasili s tím, že jejich děti se v mateřské škole seznamují s různými rodinnými modely, a to prostřednictvím publikací prezentujících příklady partnerů stejného pohlaví. Argumentovali jednak vlastním morálním nesouhlasem s homosexuálním soužitím, jednak tím, že jsou podobné záležitosti pro děti navštěvující mateřskou školu jen obtížně pochopitelné. Nejvyšší soud Kanady ovšem poukázal na existenci různých morálních postojů, kterým má náležet stejný respekt, a žalobu rodičů označil za pokus nábožensky motivovaných morálních dogmat ovládnout hřiště a vyloučit hodnotovou úvahu ostatních. Viz také MICHAL BOBEK – PAVLA BOUČKOVÁ – ZDENĚK KÜHN, c.d., s. 281.
Účelem článku bylo poukázat na to, že konfesní neutralita státu neznamená vyloučení náboženství z veřejného prostoru. Náboženství představuje neoddělitelnou součást obecného dobra, které je účelem politického společenství a jeho zákonodárství. A jako takové může (v mnoha ohledech musí) být předmětem pozitivní i negativní spolupráce členů politické společnosti, a tedy předmětem politické – a tedy i zákonodárné – činnosti v mnoha jejích formách.
Sama hodnota konfesní neutrality státu vyžaduje, aby k eliminaci náboženství z veřejného prostoru nedocházelo. Vypjatý laicismus, ignorance duchovního dědictví či náboženského cítění obyvatel je postojem jistě konfesním, nikoli však neutrálním.
