Lenka Naldoniová, ERÓS A JEHO METAMORFÓZY

Autor: Michal Altrichter - Číslo: 2011/1 (Recenze)

Lenka Naldoniová, ERÓS A JEHO METAMORFÓZY. Universitas Ostraviensis Facultas Philosophica, Ostrava 2010, 153 str., ISBN 978-80-7368-840-0.

Ve vkusně graficky vypravené publikaci se seznamujeme s historickým průřezem nesnadného výrazu erós. Mluví-li se o historickém průřezu, autorka jím míní dobu předsokratovskou, fáze Platónova pojetí, Plótínův přínos; posléze se přesouváme do oblasti středověké poezie, kde dominuje ideální obraz Danteho a Marsilia Ficina. A pak se najednou ocitáme až u Schopenhauera a Solovjova. Jaké kritérium autorka volí pro takový výběr? Určitě nás musí překvapit, že patristická doba, zvláště Augustin, není diferencovaněji zastoupena.¹ Anebo jsou ony dějinné toulky pouze letmými fragmenty s jedinou ambicí: v kusosti podat jakýsi kaleidoskop bez vyhodnocení či jednotící, stmelující ideje? Myslím, že odpověď nenalezneme jen v závěrečných pasážích solovjovských (s. 115n.), ale že záhy shledáme, jak jsou vlastně všechny exkurzy autorky napříč dějinami neseny Solovjovovým myšlením.

Shrňme si jeho základní teze: Lidská bytost je negativně bezpodmínečná. Nelze ji naplnit ničím podmíněným. A zároveň může dosáhnout kladné bezpodmínečnosti. Není to jakákoli vnitřní jednota, uspořádávající erós, třebaže disponuje „všeúplným obsahem, plností a darovatelností bytí“ (s. 115), ale především věrnost rozvíjeného vztahu, včetně kenotické dimenze. Za význačný rys celého autorčina textu považuji právě hájení ontologické roviny, i když dosti vážně autorka zohledňuje, především díky hojněji zmiňovanému Vyšeslavcevovi,² nelacině interpretované Freudovy zkušenosti a přístupy pozdějších psychoanalytických škol. A zůstává nadále otevřená faktické otázce: nenabažitelnost osoby předpokládá tíhnutí k osobě darované. Nejen k tomu, koho jedinec nachází, ale především k tomu, kdo mu je darovaný. Vztah je tedy i „mimokauzální darovanost Bohem garantovaná“ (s. 125). Ten, ač je sám neproniknutelný, je Pronikající. Erós může nasytit sdílející logos v Logu. Jinak se logos bez Přesahujícího (Pronikajícího či Prostupujícího) sám vyruší. A tím hyne i erós.

Autorka zdařile ukazuje na Solovjovovu kritiku Platóna, jehož sám do ruštiny překládal a akademicky vyučoval. Že tedy nepostačí pouhá intelektuální rozprava dvou jedinců, kteří si řekli, že jejich erós bude realizován z hlediska dopředu jimi pochopeného logu. Ani nepostačí virtualita autoerotiky Schopenhauerovy rafinované vynalézavosti. Je zapotřebí očisty vnitřního centra osoby: biblického fenoménu srdce, které v dramatu vztahu hovoří o erótu rozvinutém, a tím, že bez kalkulu druhého (odkázaného právě na vtělující se Logos) k sobě přijímá. Je příznačné, že autorka vyzdvihuje pozitivní ráz erótu nad všemi „šiframi úzkostí“ (s. 35): svoboda vydanosti, která neví, co ještě plnějšího, nad pomyšlení, přijde. Erós v Logu je rozpoznávajícím kritériem ve svobodě vůči kýči „jakýchkoli vztahů“, anebo v tendenci „potlačení sebe“ (coby osoby) z důvodu nulitního vztahu. Očišťovaný erós může navzdory překvapivým proměnám (metamorfózám) nadále usilovat po jediném spočinutí. A tu je zapotřebí rozeznávat mezi autenticitou, která ještě nepostačuje k plnějšímu rozvinutí osoby (například ohlášením toho, co osoba pouze nyní cítí, v „neduchovní“ tenzi), a pravdivostí (vědomím prostupujícího celku), jež jako kontextuální vztahovost není pouhou rovinou „mnou vlastněného erótu“ (s. 121), nýbrž existenční odkázaností na nepodmíněného Dárce vztahu. Krása jako absolutní hodnota života je přitom reálně uskutečněná idea předchozích hledání vlastního života.

Autorka, asistentka rusistiky na ostravské katedře filosofie, bytostně srostlá s italskou kulturou, vhodně mísí italské zdroje s ruskými klasiky. To užitečně pomáhá k nahlédnutí způsobu, jak ruské velikány reflektuje italský terén. Její text si nečiní nárok na celkové vyhodnocení tématu (zvlášť, schází-li systematičtější pohled na „etiku manželského sdílení“, třeba z dokumentů církve, anebo postrádá-li důležitý faktor Solovjovem tak omílaný, že totiž erós lze chápat pouze v souvislosti s „uspořádávající Eucharistií“); ale přesto je publikace cenným přínosem k „paradoxnímu příběhu erótem obdařené osoby“ (s. 136).