Křesťanství a kybernetika

Autor: Evžen Kindler - Číslo: 2011/1 (Téma)

V roce 1948 vyšla kniha Norberta Wienera Cybernetics: Or Control and Communication in the Animal and the Machine (Kybernetika neboli řízení a přenos informace v organismu a stroji). Singuláry Animal a Machine vypovídají, že jde v první řadě o řízení a komunikaci uvnitř organismů a technických systémů.

Člověk nemusí být kybernetikem, aby si uvědomil důležitost přenosu informace ve stroji či jiném technickém systému. Mnoho příkladů nabízí proces, kdy je na nějakém místě informace automaticky získána, pak je vedena jinam, přičemž se i fyzikální signál,¹ který ji nese (zvukové či elektromagnetické vlnění, napětí na vodiči elektřiny apod.), může měnit, až dojde na dané místo a tam se projeví např. rozsvícením signálního světla, pohybem ručičky na ciferníku nebo změnou scény pozorované na obrazovce. Tak se např. informace o nedostatku oleje v jedné části stroje projeví jako blikání signálního světla umístěného na tom stroji někde jinde, totiž na jeho řídícím panelu, nebo se jistá nežádoucí situace na třeba i vzdáleném místě dopravní sítě projeví zvoněním v jejím středisku. Účelem takového signálu není informovat o něm samém (např. světlo obvykle nebliká a nesvítí proto, aby nás informovalo o tom, jak rychle bliká nebo jakou má barvu), ale o něčem hůře přístupném a pozorovatelném; a obvykle je výzvou k nějaké „reakci“, kterou je třeba udělat k prospěchu celého „stroje“ (a to s rozumem a zodpovědností). Podobné je to u živých organismů, jak známe v prvé řadě z vlastní zkušenosti: vyrážka na kůži, křeč v lýtku nebo padání vlasů může být informací, že někde zcela jinde v těle je něco v nepořádku. Že se změní signál, který informaci nese, není na obtíž, nýbrž právě k užitku (spíše vnímáme blikající světlo nebo svědění na kůži než málo oleje kdesi ve stroji nebo přítomnost viru v organismu).

Legendy

Když svatý Pavel charakterizoval církev jako Kristovo tělo (Kol 1,18, Řím 12, 4.5), projevil tím mimo jiné i své vzácně moderní myšlení. Většinou chápeme uvedené výroky jako společný život křesťanů – údů tohoto Těla, které odděleny od něj nepřežijí. Je to pravda, avšak nutnou podmínkou pro život vícebuněčného těla je i přenos informací mezi údy, orgány a buňkami a aplikace těchto informací na řízení jejich celku.²

Víme, že v Kristově církvi přenos informací existuje, a že když slábne, vznikají v ní potíže. Obvykle máme na mysli přenos realizovaný vědomě lidmi, ať už jde o hierarchický systém od papeže po jednotlivé věřící, o síť nunciatur, tisk, katechezi, promluvy, korespondenci apod. Podobná komunikace ovšem existuje i v jiných organizacích. Do jaké hloubky a šíře však přenos informací v církvi může jít, ukazují nám například legendy. Jsou totiž dost věrnou analogií tomu přenosu na dálku spojenému s častou transformací nosného signálu, o které jsme se zmínili výše. Podobně jako informace někde v těle nebo ve stroji vznikne a je nato vedena jinam, přičemž signál, který ji nese, často mění svůj charakter, tak i legenda někde v Kristově Těle – církvi – vznikne jako informace o reálné události, je odtud vedena a transformována, až se stane „srozumitelným“ pokynem k nějakým reakcím. A tento pokyn pak působí k dobru celého Těla-církve, k čemuž to, že měnil svou formu na základě historicky zpochybnitelných údajů, ukazuje na jistou dokonalou řídící „centrálu“, kterou je Kristus, dle sv. Pavla opravdu výstižně charakterizovaný jako hlava příslušného Těla.

Pěkný příklad nabízí sv. Cecílie, o které se ví, že to byla mučednice pro víru. Informace o její svatbě s upřímným pohanem Valeriánem, o tom, že ho přiměla ke křtu a k slibu čistoty, že ke křtu pak přivedla i jeho bratra, a o jejich apoštolátu, který je přivedl na popraviště, jsou legendou, mohly se stát, ale nejsou historicky podloženy, stejně jako to, že světice po tři dny nemohla zemřít, ať se kati snažili jak mohli, a to, že během těch tří dnů stejně jako během své svatby zpěvem chválila Boha. Výtvarné umění tím, že Cecíliin zpěv vyjádřilo jako její hru na varhany nebo na housle, pak už historičnost postavilo zcela na hlavu (ani varhany, ani housle v době, kdy sv. Cecílie žila a umírala, neexistovaly).

Informace od skutečného mučednictví světice přes legendu tradovanou nejprve ústně, pak písemně, postupně doplňovanou, transformovanou nejprve lexikálně, když metafora o hudebním projevu byla interpretována doslovně, a pak ještě výtvarně, když ta doslovná interpretace byla vyobrazena s použitím hudebních nástrojů v podstatě novověkých, to je výstižný příklad analogie s vedením signálu, který nese informaci v lidském těle a mění svůj chemický, elektrický, případně i tepelný nebo mechanický charakter, až sdělí nesenou informaci „řídícímu centru“ organismu a přiměje ho k nějaké reakci. A v Kristově Těle, tedy církvi, je obdobou křeče nebo svědění, tedy signálů dávajících pokyn k reakci, právě ta výsledná tradice, jež přijímá sv. Cecílii jako patronku hudebníků a výrobců hudebních nástrojů, a pro poněkud seriózního věřícího, který má co dělat s hudbou (nejen přímo, ale i například ve funkci autority rozhodující v širší či užší oblasti), jako pomocnici v zodpovědnosti týkající se toho, aby hudba opravdu pomáhala k oslavě Boha a ke spáse duší.

Jiným příkladem jsou legendy doplňující život sv. Václava, jež pomohly významně posílit úctu k tomuto světci a vědomí jeho sepětí s naší zemí. Pokud by někdo zastával názor, že tradované informace o tom, že světec sám pěstoval víno pro mešní účely a pekl hostie³, jsou naivní, směšné nebo škodlivé, protože zastírají historickou skutečnost, pak by měl přijmout jako směšný a škodlivý např. i světelný či akustický signál v řídícím středisku, protože ten by dle něho měl odvádět pozornost od skutečného vnitřního stavu stroje.

Podobenství

Testování účinku léků určených pro lidi na zvířatech kybernetika zobecnila a vnesla do inženýrských i přírodních věd pod termínem model. Modelem v tomto smyslu se rozumí reálný objekt analogický k objektu zkoumanému (který může, ale ještě nemusí v hmotném světě existovat) a sloužící k tomu, abychom s ním experimentovali místo objektu výchozího (zkoumaného), přičemž poznatky získané při experimentování s modelem lze seriózně interpretovat na ten původní objekt. S ním se přímo neexperimentuje, protože buď ještě neexistuje, nebo by experimentování s ním mohlo být nebezpečné, finančně náročné nebo i neúměrně zdlouhavé. Model v tomto smyslu se tedy často používá s cílem ukázat, jak to s původní, tím modelem nahrazenou věcí „může za jistých okolností dopadnout“. Například jako model toho, jak bude prosakovat voda pod danou přehradní hrází, mohla být vytvořena elektrická síť, jako model toho, jak se bude šířit nějaká epidemie, mohla být použita galvanická vana a někdy se modelem velkého projektovaného komplexu (např. části závodu na výrobu proteinů v řasách) mohla stát jeho „pokojová“ zmenšenina. S rychle probíhajícím zdokonalováním výpočetní techniky se ovšem většina modelů přesunula na procesy naprogramované v počítačích.

Sám pojem modelu je však na výpočetní technice naprosto nezávislý. A v tomto kontextu vystupuje jako úžasné dědictví metoda používání podobenství, kterou tak často používal Kristus a jejíž popis zabírá tolik stran evangelií. V jeho době, stejně jako např. za života L. Pasteura, nebyla elektronická výpočetní technika a „modely“, na kterých on ukazoval, jak to „může za jistých okolností dopadnout“, byly určeny všem lidem a ne – jako většina modelů v Pasteurově i v dnešní době – pouze odborníkům. A od kybernetických modelů se přirozeně musí lišit v prvé řadě tím, že jejich poznatky nelze ani měřit dnešními metodami přírodních či společenských věd, ani vypočítat rychlostí miliónů operací za sekundu. Když však přemýšlíme o představách probíhajících v myslích Kristových posluchačů při vnímání podobenství o koukolu v pšenici, o ženě hledající ztracenou perlu, o dobrém pastýři, o neodbytném sousedovi a dalších, nezbývá nám než obdiv nad tím, jak byl Kristus „up to date“.

Ještě před vznikem kybernetiky zpopularizoval Albert Einstein takzvaný myšlenkový experiment, totiž experiment, který nebylo možno prakticky uskutečnit, který však – kdyby uskutečněn byl – by se měl chovat podle známých zákonů a přinášet – u Einsteina převratné – poznatky. Podobenství popsaná v evangeliích jsou nabídkou k provádění takových myšlenkových experimentů, aktuálních před dvěma tisíci lety stejně jako v dnešní době.

Hodnocení podle plodů

Jedna z hlavních myšlenek existujících od samého začátku kybernetiky a později zdárně rozpracovávaná se týkala napětí „mezi strukturou a chováním“. Velmi populárně řečeno, šlo v ní o postižení faktu, že v technickém systému stejně jako v živém organismu bývá často „na povrchu“, tj. ve vztahu k okolí, sdělováno i přijímáno cosi, co „uvnitř“ existuje v tak odlišné formě, že se na první pohled zdá, že jde o něco zcela jiného než to, co vnímáme „na povrchu“. Pro dění „na povrchu“ se ujal termín chování a pro to „uvnitř“ termín struktura.

Již v prvních letech kybernetiky se napětí mezi strukturou a chováním projevovalo ve studiu objektů typu černé skříňky (black box), kde struktura není známa vůbec a hlavním cílem je poznat ji z chování. (Pozor, neplést termín černá skříňka se stejným termínem, který má však odlišný význam, jak ho známe z častých zpráv o leteckých haváriích. Podněty vedoucí k pojmu černé skříňky, jak mu rozumí kybernetika, vznikly už za druhé světové války při zjišťování, co je skryto v nalezeném, resp. ukořistěném nepřátelském výrobku, jehož konstrukce není známa a je podezření, že při manipulaci s ním by se konstrukce zničila, takže by snaha o její určení končila ve slepé uličce, případně i třeba v explozi.)

V Novém zákoně je několik vyhraněných odkazů na napětí mezi strukturou a chováním v závěru Kristova Kázání na hoře, a to jednak s akcentem na „chování“ u těch přicházejících lidí, jejichž „strukturu“ je třeba podle něho poznat (totiž těch v rouše beránčím, kteří jsou uvnitř vlci draví, což lze poznat „po ovoci“ – viz Mt 7,15-20), a jednak s akcentem na strukturu tam, kde ji známe nebo alespoň jsme povinni poznávat (totiž u sebe sama) a kde chování může lživě svědčit o struktuře podstatně odlišné (Mt 7,21-23). Lze bez ostychu tvrdit, že v případě podobenství vztahu plodů ke stromu, který je nese, se můžeme s našimi dnešními přírodopisnými znalostmi přímo obdivovat modernímu Kristovu pojetí kontrastu mezi chuťovým ohodnocením sklizeného ovoce a složitými ději (včetně fotosyntézy, čerpání látek z půdy, přeměny listů na květy, procesů opylování a zrání v květech spojených s buněčnými procesy vyvíjejících se plodů): vždyť i tento odborný vhled lze aplikovat jako podrobný model procesů v myslích jednotlivců i ve společenských soustavách, jež jsou nakonec hodnoceny z etického hlediska.

Závěr

Kristova církev má další rysy, jejichž propracovanost se nově projevila s rozvojem technik podnícených kybernetikou, konkrétně např. počítačové simulace nebo anticipujících systémů, avšak jde o tak rozsáhlý materiál, že jeho popis vyžaduje samostatnou stať. Oblasti, které navázaly na původní kybernetiku, jsou disponovány ke studiu všech možných systémů, ať už mají kořeny v organismech a jejich složkách, v průmyslových výrobcích pro potřeby soukromých osob i pro výrobu, dopravu a informování, v životním prostředí, v kmenových, národních i jiných společenstvích, v různých úředních, vzdělávacích, zdravotnických, vojenských a jiných uskupeních lidí, staveb, dokumentů, strojů a přístrojů, a podobně. Všechny tyto útvary mají své kladné stránky, ale i své nedostatky. Pokud však je nezaujatě porovnáme s lidským tělem, měli bychom žasnout nad tím, jak ono je organizováno a jak funguje, a to přes všechny jeho nedokonalosti, jako to, že vyžaduje odpočinek, přísun energie i stavebních látek, občas léčbu nemocí, likvidaci toho, co už mu neslouží, ochranu před prostředím a mnoho dalšího, co nám někdy připadá jako obtěžující, ba i nevkusné či odporné. Když to však pozorně porovnáme s tím, jak jsou pozitivní i negativní jevy a procesy v jiných systémech primitivní a jak tam vůbec probíhají, a když to ještě porovnáme s komplexností systému lidského těla, měli bychom nad tím, jak je to v něm úžasně zařízeno, sprásknout ruce údivem pokaždé, když s ním přijdeme do styku: při všech potížích se lidské tělo jeví jako nejdokonalejší systém, jaký ve vesmíru existuje.

A to lze přenést na mystické Tělo Kristovo, jeho Církev: porovnejme nezaujatě dvojici její struktury (jak žije pro každou svou složku, trpí nemocemi, uzdravuje se atd.) a jejího chování (přínosu lidstvu i jednotlivcům a národům, včetně těžkostí a nedokonalostí s tím spojených) s odpovídajícími dvojicemi ostatních společenstev (organizací, kmenů, národů, armád, klubů, obcí, …); přes všechny její „tělesné“ potíže bychom měli nad každou – i tou nejtrapnější – „událostí“ jejího života sprásknout ruce údivem, jak svou kvalitou převyšuje ostatní systémy, a to přesto, že v nás konkrétní pozorování často probouzí myšlenku, že kdyby hlavou tohoto těla bylo něco méně dokonalého než Božská Osoba, muselo by nesčetněkrát skončit svou reálnou existenci v některých případech jako oběť napadení a jindy na vlastní otravu.