Kampak dál? Ještě nad knihou Thilo Sarrazina (TT 4/2010)

Autor: Petra Skálová - Číslo: 2011/1 (Dialog)

Přestože autorka není badatelkou na poli sociologickém, kulturním nebo politickém, pokusí se o skromnou bilanci z vlastní, subjektivní perspektivy jistě zaujatého svědka. Nemusíme zdaleka souhlasit se všemi důsledky, které Thilo Sarrazin (Deutschland schafft sich ab, 2010) vyvozuje z chyb současné německé politiky. Přesto Sarrazinova kniha pomohla v Německu etablovat celospolečenskou diskusi o problematice přistěhovalectví na úrovni veřejné diskuse, a to aniž by byli její aktéři jako doposud vzápětí podezříváni ze sympatií s extrémními pravicovými silami. Už to je třeba považovat za obrovský posun vpřed a zároveň za moudrý politický krok, protože dosavadní přístup německých politiků k tomuto palčivému problému – totiž jeho ignorování – by vedl v dlouhodobé perspektivě ke ztrátě důvěry voličů v jejich politické reprezentanty. Hrozilo, že politici budou považováni za imunní vůči problémům na výchozí politické platformě, v komunální politice.

Dalším neodkladným krokem, k němuž by Sarrazinova kniha měla být pobídkou, by podle mne mělo být tematizování drasticky nerovnoměrně rozloženého kapitálového vybavení německé multikulturní společnosti. Jinými slovy, je třeba se ptát, jak si poradit s problémem obrovské propasti mezi chudobou přistěhovalců a bohatstvím současné německé generace dědiců poválečného německého ekonomického zázraku. Sarrazin se zřejmě nemýlí, když se snaží poukázat na bezvýchodnost současného německého „řešení“ v podobě sociálního systému, který poskytuje příliš vysokou finanční podporu chudým lidem, čímž jim však téměř znemožňuje tuto jejich (nejen materiální) chudobu překonat. V Německu tak žijí nezřídka už celé rodiny (ať přistěhovalecké či „našinské“) z generace na generaci v materiální, duševní a intelektuální chudobě, která se z rodiče na dítě dědí doslova už v lůně jeho matky. Zatímco téměř všechny německé rodičky střední společenské vrstvy docházejí do soukromých ambulancí německých porodních asistentek a jejich novorozeňata se procvičují v kurzech plavání vytvořených speciálně pro ně, matky tímto způsobem neprivilegované zůstávají polapeny v lůně své nemajetné rodiny, v nájemním bytě na okraji města, daleko od dobře situovaných matek, které se jakémukoliv kontaktu s takto stigmatizovanými z obavy před zhoršením vlastního statusu vyhýbají. Jak prolomit tento bludný kruh?

Na tuto otázku se odpověď nehledá snadno. Nejreálnější, byť velmi trnitá, se mi jeví cesta pozvolného učení se přijetí a sdílení odpovědnosti za svůj život, a tím i znovuzískání moci nad sebou samým a svou představou o životě. Naučit chudé, slabé a bezradné přijmout za svůj život znovu odpovědnost, získat zpět vládu sám nad sebou, najít své já tváří v tvář postmoderní nejistotě německé společnosti, je nesmírně těžké. Vždyť i německá společnost otevřeně proklamuje, že co nejvyšší možný stupeň (nejlépe samozřejmě odborného německého) vzdělání je fundamentální podmínkou úspěchu na místním pracovním trhu, a tento úspěch je zároveň podmínkou kulturní integrace. Ale kde začít? Jak má najít zaměstnání někdo, kdo není do německé společnosti integrován, a jak se má cizinec integrovat, když ho místní vylučuje z dialogu poukazem na jeho postavení bezostyšného příjemce sociálních dávek? Pro fenomén německého přistěhovalectví je právě typické, že se za ním často skrývají málo kvalifikované pracovní síly, které mají s inkulturací problémy častěji než skupina vzdělaných migrantů.

A tak si musíme položit otázku, jak dopomoci (nejen původem cizineckým) částem německé společnosti ke vzdělání, s cílem umožnit jim vyklubat se ze svírající skořápky jejich zúženého životního obzoru. Vhodným integračním instrumentem by se podle mého názoru mohl stát jeden pozoruhodný, typicky německý společenský jev, totiž snaha organizovat své volnočasové aktivity výběrem z široké palety spolků, zájmových kroužků a vědu popularizujících společností. Primární výhodou jejich členek a členů není jen nadšení z týmové práce a dosažených úspěchů, ale především spolehlivá sociální síť, kterou si tímto způsobem vybudovali. Zdá se, že onu mentalitu otevřeného dialogu je v Německu možné najít právě v takových kulturních milieu. Možná by Němci dnes měli objevit nové, do jisté míry však podobné společenské instituty nebo nově strukturovat ty stávající, aby povzbudili nejen cizince, ale i zdejší našince vrátit se skrze tyto sociální formy zpět do centra společenského dění. Pro klidné soužití různých německých společenských vrstev je zásadní dát těm, kteří se dosud ve svém životě považují za prohrávající a poražené, novou naději a reálnou možnost vystoupat díky úspěšné společenské integraci výš po sociálním žebříčku německé společnosti.

Při tomto pokusu o náčrt alespoň jedné cesty, která by Německu pomohla k řešení sociální nerovnosti a přistěhovalecké otázky, však vzápětí narazíme na problém určité vnitřní stmelenosti těchto zájmových skupin. Ty se zdají být alespoň zpočátku jen obtížně a málo propustné pro jim cizí, nehomogenní fenomén přistěhovalectví, respektive dokonce i pro cizorodé prvky vlastní, německé kultury. Na tomto místě uveďme pro názornost konkrétní příklad: Mladý dospělý tureckého (nebo nízkostatusového německého) původu mluvící plynně a bez přízvuku německy se přihlásí do fotbalového klubu. Již po několika trénincích si nemohl nepovšimnout toho, že všichni jeho spoluhráči po odehraném cvičném zápase vždy zajdou do nedaleké restaurace na pizzu. On však není zván. A pokud by přece jen přišel, bude v rozhovorech systematicky opomíjen.

Církevní paralela?

V přeneseném smyslu není tento fenomén cizí ani dnešní klasické německé katolické farnosti. Německé církevní obce (Kirchengemeinde) se sice velmi často otevírají potřebným v podobě podpory charitativních projektů v zemích Třetího světa, avšak svému bezprostřednímu okolí se s přibývající intenzitou jeví jako do sebe uzavřené jednotky s úzce vytyčenými hranicemi. Němečtí pastorální teologové je kritizují za jejich semknutost do podoby jakéhosi „tvrdého jádra“ („Verkernung“ der Gemeinden – Medard Kehl). V takové farní obci najdeme skupinku jejích aktivních členů, kteří se již mnoho let se zájmem snaží spolupodílet na jejím životě. Církvi takto nabízejí téměř veškerý svůj volný čas a síly. Na druhé straně se ale jejich styl často s přibývajícím léty stále více vzdaluje od přání a potřeb ostatních členek a členů farnosti. Dochází k fenoménu odcizení uvnitř vlastní skupiny, které může vést k frustraci nebo dokonce k odvrácení velké části zbytku společenství od místního církevního života. Dalším přinejmenším stejně závažným důsledkem je však také ztížené rozpoznávání „znamení času“ – vzhledem k úzkoprsosti teologického profilu těchto farních rad projde jejich pastorálním sítem jen minimum signálů z vnějšku církve. Z některých německých katolických farností se takto pozvolně vytváří typ uzavřené společnosti, ve které „přistěhovalci“, ať zeměpisní či duchovní, jen stěží najdou místo.

Jak ven z izolace? Jak jsem již naznačila, problém integrace nikdy není jen problémem cizince, nýbrž úspěšnost jeho řešení je vždy podmíněna přístupem většinové společnosti. Jen ona může skrze sdílení své moci uschopnit zájemce o soužití s ní k tomu, aby do ní mohl vejít a stát se jedním z jejích údů. Především ona – ať německá společnost nebo německá církev – se musí umět otevřít, samozřejmě aniž by ztratila svou identitu. Křesťané si v této souvislosti musejí stále znovu připomínat, že oni sami tvoří církev a že ta tu není sama ze sebe ani sama pro sebe. Jejím základním úkolem je být svátostí (!), to znamená viditelným znamením neviditelné milosti Boží, která svou existencí odkazuje na podstatu všech jí udílených svátostí – na Ježíše Krista jako „pra-svátost“ (Karl Rahner). Hlásání radostné zvěsti evangelia, jeho liturgická oslava a její uskutečňování ve všednodenním životě křesťana nejsou jen plody práce křesťanů, ale především dary Ducha Svatého, který jimi své církvi vdechuje život. Čím víc budeme schopni dát prostor jinakosti našich sester a bratří místo sehrávání vlastních žabomyších válek, tím více bude církev skrze nás schopna žít svědectvím o Ježíši Kristu. Pro německou společnost a církev to znamená: otevřít se a vzhlížet ke svému bližnímu s úctou, nebát se tolerovat jeho jinakost. A pro zodpovědné představitele zastávající státní nebo církevní úřady: chovat k občanům, respektive věřícím, důvěru, naučit občany, respektive křesťany, nést odpovědnost, naučit je sdílet politickou, respektive církevní, moc a umožnit co nejvíce lidem aktivně se spolupodílet na životě společnosti, respektive církve. Každý občan, tím spíš každý z nás křesťanů, by měl udělat první krok a pokusit se překročit přísně střežené hranice našich společenských i kostelních zdí, aby přijal „cizince“ tam, kde je doma. Nejen Německo, ale i celá Evropa má před sebou ještě mnoho práce.

Prameny:

MEDARD KEHL, Pastorale Räume und Dienste. Studientag mit den Dekanen des Erzbistums Freiburg am 8. 10. 2008 im Priesterseminar Freiburg (v tisku). Zatím zveřejněna: http://www.sankt-georgen.de/kehl/pdf/Kehl_Pastorale_Raeume_und_Dienste.pdf (14. října 2010)